Vítr a déšť

Procházela se po vylidněném nočním městě. Obdivovala tu tichost, prázdné ulice a temné kouty. Cestu jí osvětloval pouze měsíc a pár hvězd, jinak bylo nebe temnější než noc samotná. Chladné počasí ji přesvědčilo, že je buď velmi brzo ráno, nebo hodně pozdě večer. Jenže čas tu nehrál hlavní roli. Nebyl důležitý, ani nechtěla vědět, kolik je hodin. Její přání bylo pouze se procházet, dokud nebude muset do toho každodenního stereotypu. Nenáviděla ho. Každý den to samé, nic se nedělo. Připadala si prázdná, samotná. Jako by byla jen …prázdná skořápka, absolutně bez citů. A najednou se jí chtělo brečet i smát zároveň. Brečet vzteky a smát z šílenství, které jí pomalu ohlodávalo svědomí. Zastrčila ruce hlouběji do kapes černé mikiny a zaklonila hlavu. S jejími tmavými vlasy si pohrával vítr a ona se přitom usmívala. Ano, vítr byl jediný, který ji hladil. Milovala ho a to byla asi jediný cit, který cítila. Ne k člověku, zvířeti, ale k větru. Hladil a probíral se jejími do černa zbarvenými vlasy. Nežně přejížděl po pootevřených ústech, na kterých tak často vyvolával úsměv, jen on, nikdo jiný.
Jen tak kráčela prázdnou ulicí se zakloněnou hlavou, zavřenýma očima a úsměvem na rtech. Cítila se volná, tak volná, a přitom tak samotná. A vítr se zvedl, byl silnější, jakoby ji chtěl utěšit, že není sama, že je tady s ní. Jen se usmála a z očí jí začaly téct slzy. Vítr stále sílil. Chtěl ty slzy sfouknout, nechtěl, aby byla smutná, protože pak byl smutný i on. Nebe zčernalo ještě víc a na zem dopadly první kapky.

"Chceš ze mě smýt smutek a samotu?" zeptala se tichým hlasem a déšť zesílil. Brala to jako pozitivní odpověď. Usmála se a otevřela svoje uslzené hnědozelené oči. Už dávno pochopila, že kromě větru a deště ji nikdo jiný společnost dělat nebude… Sama se tak rozhodla…

Neplač…Neradi tě vidíme plakat, protože potom pláčeme s tebou…