Přání - 7. kapitola - Zmatek 2/2

Po delší době opět Johnny...
/18+/

Spolupráce s Bee



Zmatek

"Takže jen já se tím budu moct pyšnit, jo?" Nemohl popřít, že jej Johnova reakce překvapila, ale co na tom? Ta péče se mu líbila. Nebylo to takové, jako v Pekle. Tam to bylo... mnohem horší, surovější, každá chvilka jako několik let. "Vážně nechceš do postele?" ušklíbnul se a podíval se na svoje stažené kalhoty a nahého Constantina. Dokonalé protiklady.

"Ty jsi navrhoval stůl," odtušil Constantine a nastavil mu krk k polibkům. Nastavil mu sebe sama, protože se mu líbilo, když se ho dotýkal. "Ale jo, postel by byla... Cože to vlastně hodláme dělat?" Lehce se pousmál.

"To si ty kalhoty mám zase vytahovat? Stáhl jsi mi je přesně, akorát. Jenom jsem myslel, že pro tebe by to bylo pohodlnější." Chase kousnul Johna do kůže na krku, chvíli ji podržel a vsál mezi rty. Nestydatě se mu nacpal mezi nohy a vysadil na stůl.

"Bože, je mi jedno kde, ale udělej to!" zavrčel John, když ucítil jak ho kousnul. Štíplo to. Měl nejasný pocit, že by mu mohla i téct krev, ale zavrhl to jako nesmysl. Pak roztáhl nohy, aby to měl Chase pohodlnější. A potom přestal myslet docela.

"Dobře, dobře. A krém nebo...?"

Z následujících pár hodin si toho John moc nepamatoval, jen Chasovy ruce na svém těle, to jak ho líbá, jak ho kouše... Jak se z něj snaží vysát duši, obrazně řečeno. Cítil se jako jeho hračka a byl s tím nadmíru spokojený, protože... se Chase vrátil. A protože Chase s ním zůstal. Alespoň v posteli. Objímal ho, dlaněmi přejížděl po kůži, šeptal mu různá slůvka a znovu líbal. Jakoby si chtěl dát druhé kolo. Bledá kůže byla posetá kousanci a hybrid vážně uvažoval nad tím, že kousne natolik, aby vytekla alespoň kapička krve.

John jen malátně pozoroval strop, spoutaný vlastními myšlenkami a jeho doteky. Bylo to jako něco neskutečného... Když se mu Chase přisál ke krku, vyloudil z něj tlumené zasténání. Jak díky tomu polibku, tak díky tomu, že neposedná ruka sklouzla do jeho klína a rozhodně nebyla v klidu.

Chase měl nutkání se zeptat. Ta touha se nedala vydržet. Toužil po něm, jeho krvi, jeho tělu. "Johne... můžu?" Možná bylo lepší pít z člověka, který se bránil, všechen ten adrenalin... Krev chutnala pak úplně jinak, ale jeho se zeptat potřeboval. Musel. Johnovo sténání ho přivádělo k šílenství.

"Co? Cože?" Constantine se pod jeho doteky zavrtěl, ale potom se přitiskl, protože nebyl schopen příliš rozumných myšlenek.

"Chci tě ochutnat..." hlesl Chase.

"Och, ano! Ano, prosím!"

A Chase kousnul. Ne silně, ale ochutnal a byl spokojený. Až moc. Dokonce zapomněl, že vůbec něco Johnovi dělal. Cítil, jak sílil, jak mu do těla proudil další život, a pak uslyšel hlas. To sténal John, nebo on? Ale bylo to jedno, protože to byl nádherný zvuk a vzrušoval jej.

Všechno se mu pletlo. Alespoň v tu chvíli John nedokázal zformulovat jedinou inteligentní myšlenku. Pak si malátně sáhl na krk a ucítil krev. Druhou rukou se snad podvědomě pohladil… Potom se otočil na bok a svými krvavými prsty se dotkl Chasových rtů.

„Chutnám ti?“

"Ani nevíš jak," zamumlal Chase a olízl je. Kovová příchuť mu znovu zalila ústa a jeho démon se zatetelil blahem. Exorcistova krev chutnala jinak, než krev ostatních lidí a on si ji užíval, protože kdy zase bude mít příležitost ji okusit?

"Co to se mnou děláš," zamumlal John. Byl podivně malátný, rozbolavělý touhou...

"Já nic, jen si prostě dlouho nikoho neměl," zazněla odpověď a mladík se vrhnul opět na jeho krk, zanechávaje za sebou lehce rudou šmouhu.

John se nebránil. V tuhle chvíli by se pravděpodobně nebránil ničemu. Ke všem pocitům se přidal ještě stav podobný opilosti. Byl opilý Chasovou přítomností, jeho doteky, tím, jak se s ním miloval... Bylo to jako být na drogách. Lepší než extáze.

A Chase na tom byl podobně. Užíval si Johna, jeho těla, mazlil se s ním, a když už cítil, že se oba blíží vrcholu, chtěl tu chvíli nějak... protáhnout, aby nepřišla tak brzy...

"Ne, ne, nedělej to!" zasténal John, když ucítil tu ruku, která ho stiskla... Chtěl ho týrat, nebo jen prodloužit tu chvíli, kdy jsou spolu, kdy se mu absolutně poddává?

"Chci si tě užít..." zamumlal mu Chase do ucha a hluboce ho políbil. John mu ovinul ruce kolem krku, aby ho přitiskl na sebe. Co mu to jen dělal...

"Co mi to děláš..." zamumlal, napůl zasténal, když se Chase znovu pohnul a znovu ho tak potrápil a nedopřál mu vyvrcholení.

A pak už to Chase nevydržel. Johnovo sténání, prohýbání a mumlání jeho jména jej připravovalo i o tu špetku rozumu, která zůstávala aktivní. Jeho sebeovládání kleslo pod bod mrazu.

Nakonec se z toho opět stal ten tanec na okraji propasti. Tanec bosých nohou, které by měli opatrně našlapovat mezi střepy... Oni po nich šlapali, tak zběsile se milovali. Chase ještě ochutnával kapičky krve, které stékaly Johnovi po krku, John mu zaplétal prsty do vlasů a pokoušel se s ním splynout v jedno jediné tělo.

Tentokrát mu Chase ten orgasmus dopřál se vší parádou. John sténal do jeho úst.

×

Ráno. Slunce. A všechno to ostré světlo. Když se Chase probral, mysl mu zabraly všechny ty vzpomínky na to, co s Johnem včera dělal, co John dělal jemu a hlavně - pil jeho krev. Exorcistovu krev. A bylo to příjemné, víc než příjemné a klidně by si to zopakoval. Ještě teď cítil její chuť v ústech. Navíc během noci asi Johnovi trochu popraskaly strupy na kousanci, protože polštář byl trochu zamazaný.

John spal na břiše, rukama k sobě tiskl polštář a kus peřiny. Vypadal spokojeně, ale i dost unaveně. Pak se ovšem zavrtěl a otevřel oči.

"Brý ráno," zabručel po chvíli, co jen dezorientovaně díval kolem sebe.

"Ahoj," zahučel odpověď Chase a pousmál se. Ať už o tom Constantine věděl nebo ne, byl roztomilý. Přímo k sežrání.

"Kolik je hodin?" ozvalo se zabrumlání a John se velice pomalu a nekoordinovaně hrabal z postele ven. Cítil se dost bídně. Kocovina bylo to slovo, které hledal, až na to, že večer vůbec nic nepil. Pak si malátně sáhl na krk. Někdo se ovšem napil z něj. Otočil se na Chase, který si zrovna zapínal košili.

"Co se děje? Včerejšek se ti nelíbil?"

"Neřekl jsem nic takovýho." Potřeboval se napít. A potřeboval to dost akutně. A nemusel to být ani alkohol. "Natoč mi vodu, myslím, že jí potřebuju." 

"Asi jsem se napil trochu víc, že?" Chase přešel ke kuchyňské lince a do skleničky nalil studenou vodu.

"Ty ses napil..." zopakoval John poněkud ohromeně.

"Počkej, počkej! Takhle se na mě nedívej! Dovolil si mi to."

John zamrkal, ale ten příšerný stav ho ne a ne opustit. Zamrkal ještě jednou a obrátil do sebe tu sklenici. Měl příšerně vyprahlý krk. Mimovolně si sáhl prsty na krk a nahmatal ty dvě ranky. O slabší povahu by se pokusily mdloby, o něj se pokusil vztek. Ovládl se jen tak tak.

„Fajn,“ ucedil potom ledově, tohle zjištění bylo účinnější než nejstudenější sprcha. Dopad s razancí meteoritu. „Dobře, beru to na vědomí.“

"A teď seš naštvanej na koho?" zeptal se mladík, když exorcistu pozoroval. Uvnitř sebe cítil spokojenost a nasycenost. O to víc lepší to bylo, že to byl právě Constantine. Včerejšek byl prostě... napadala jej slova pouze v jazyce Pekla a na ta byl John alergický.

"Ále, na nikoho, to se neboj. Jen mi došlo pár věcí. Lu vymyslel opravdu skvělý plán, to beze všeho..." A já jsem idiot, který vlezl do pasti jako slepá ovce do ohrady, pomyslel si ještě pořád lehce navztekaný.

"To nebyl plán. Tohle... To, co se stalo, bylo rozhodně neplánované."

"Lhaní ti jde skvěle. Měl bys jít. Mám ještě nějakou práci a myslím, že by asi Lu nebyl nadšenej, kdybys asistoval u posílání jeho drahoušků zpátky, jako jsi to dělával za starých časů..." Pokusil se dívat skrze něj. NE na něj, ne mimo něj, upíral pohled přímo, ale pokoušel se tam Chase nevnímat. Pak mu oči sklouzly na jeho ruku. Po jizvě nezůstala ani památka...

"Nebyl to plán." Vážně, Johne, ty dokážeš být někdy tak úžasně tvrdohlavý, až to zasluhuje facku. Jenže to bych neriskoval. V Pekle mě moc démonů v lásce nemá a předčasně jsem se vracet nechtěl. Chase byl naštvaný. Proč všechno, co kdy nějaký démon udělal, musel být nutně Luův plán? Protože John byl ve všech věcech týkajících se pekla podezřívavější než kdejaká žárlivá manželka. Na jednu stranu se nebylo co divit, na stranu druhou... Byl to přece on, Chase, ne jen tak někdo, koho si Lu vybral náhodným losem.

Constantine se mezitím zdvihl a natáhl na sebe alespoň kalhoty. A doufal, že se pořád tváří tak neústupně, jak by rád. Alespoň si zachovat tvář, když už klid necítil.

"Vážně bys měl jít," zopakoval potom tišeji než by chtěl. Chase už neměl jizvu. Nebyl si úplně jistý, co to znamená. Ani co mělo znamenat to, že ho včera nechal, ať se mu zahryzne do krku. Nebyl si vlastně jistý ničím, kromě toho, že před pár hodinami prožil fatální zkrat svých schopností a zásad. Kdo vlastně byl tenhle mladý muž? Polodémon. S Chasovou tváří. Poznával ho a nepoznával zároveň. Kdysi ho miloval. Ale teď?

"Dobře, ale pamatuj si, že ne ve všem Lua posloucháme. Ne všechno děláme pro něj," odpověděl Chase a prostě zmizel. S polosmutným úsměvem a zábleskem červené v očích.

"Já si to pamatuju," zamumlal John, ale už to byl jen povzdech k prázdnému bytu. Cítil se divně. Uspokojení z minulé noci se mísilo s nejasným pocitem ohledně Chase. Sakra, a ještě jednou sakra. Kdyby tak věděl, co dál...