2. kapitola

Když vám krachnou plány... A to nemluvim jen o těch dvou, ale i o sobě...

Spolupráce s Bee


2. kapitola

Vešel jsem do baru. Už na míle daleko byl cítit kouřem, levnýma holkama a ještě něčím jiným - něčím, co jsem nedokázal popsat. Samozřejmě místnost byla plná, jako vždycky, jen něco bylo jinak. Zavětřil jsem známou vůni - ten chlapík z rána seděl u pultu a s někým se bavil.

V momentě, kdy se ocitl pár metrů od něj, otočil se a zadíval se mu přímo do očí.

"Á, my se známe... Ale umytej vypadáš rozhodně líp," podotkl a změřil si ho pronikavým pohledem. Mohlo mu být tak čtyřicet, očividně sportovní typ.

John potlačil nutkání protočit oči. "A já se už radoval, že se tě zbavím," zamumlal si pod nosem otráveně. Rozhlédl se kolem sebe, jestli náhodou neuvidí někoho známého, aby měl vůbec důvod zůstávat, ale když nikde nikdo, bylo na čase se posunout dál. Klidně by zůstal i tady, kdyby nenarazil na Richarda.

"Obávám se, že se mě jen tak nezbavíš..." V tu chvíli ho totiž Richard popadl pod paží a vlekl někam stranou. Nehledě na hosty, nehledě na svého parťáka. "Nevím sice, co seš zač, ale musel jsi províst něco sakra velkýho..."

"Co blbneš? Pusť mě sakra a vyklop, co to meleš?" vykroutil se John z toho železného sevření. Vztek v něm začínal narůstat, bublat jako pod pokličkou...

"Snažím se ti zachránit prdel, puso," zavrčel v tu chvíli Richard a otočil mu hlavu směrem ke vchodu. "Protože už se tu po tobě ptalo pár týpků, se kterýma se vážně nechceš setkat. Štěně."

"Co se kurva děje?"

"To by mě taky zajímalo. Protože když někoho hledají Marcusovi lidi, tak to značí velkej, ale fakt velkej průser. Asi mu lezeš do rajónu, štěně."

"Kdo je sakra Marcus? Proč bych mu měl lízt to rajonu a proč mi řikáš štěně?!" John byl zmatený. Nikomu nic neudělal, od nikoho si nepůjčoval peníze, nepřidal se do žádného gangu, aby mu ostatní mohli říkat štěně, jako nějakému nováčkovi... A teď mu ještě jde někdo po krku...

Richardovi v tu chvíli blesklo v očích nefalšované překvapení. "To mi chceš říct, že se běžně budíš po úplňkový noci v nějaký zaplivaný uličce a celej od krve? Fakt nic nevíš? Tak to mě podrž."

"No tak jsem se trochu víc zlil a nejspíš s někym porval, to je toho. Nedělej, že se ti to nikdy nestalo," protáhl John.

V tu chvíli mu Richard položil ruku na rameno, neomylně přesně tam, kde byly jeho zhojené jizvy.

"Tyhle rány se zahojily podezřele rychle, co? Normálně se na podobný zranění umírá, víš to?"

"Chlape, co seš zač? Začínáš mě děsit." John ustoupil o krok dozadu a položil vlastní dlaň přesně na místo, kde byla před chvílí ta Richardova. O tomhle nikdo nevěděl, nikdo ty jizvy neviděl...

"Myslím, že bychom odsud měli vypadnout a trochu si popovídat. A ne, neboj se, nehodlám tě nikde okrást, ani tě nechci zabít, nebo znásilnit. Ale vypadl bych hned, dokud si nás nevšimli. S tím ho zase vzal pod ramenem a pomalu táhl dozadu, až za bar, několika místnostmi pro personál a služebními dveřmi ven na ulici. Ta byla plná lidí.

Richard to kvitoval s povděkem, v davu se prý lépe ztratí. Nakonec je odvedl do úplně jiného baru o několik bloků dál. Když seděli na barových židličkách a John si nasraně objednal pivo, po chvilce z něj vypadlo: "Budeme tu sedět jako nejlepší kámoši, nebo mi konečně vyklopíš, co se do hajzlu děje?"

"Ty to fakt nevíš?" ujistil se Richard ještě jednou.

"Ne, já to fakt nevím!" vyprskl John, ale něco v něm se sevřelo.

"Tak si to shrneme. Máš jizvy po zranění, který by tě normálně mělo zabít. Nezabilo a ty jizvy se zhojily hodně rychle, co? Potom, probudil ses po úplňkový noci a nemáš páru, jak ses tam dostal. Ještě tě to netrklo? Ok. Jsi vlkodlak, kamaráde."

John se na něj podíval, dost skepticky, a pak se začal smát. "Jo, jasně a támhleten bledej chlápek je upír, ten skrček vedle něj je trpaslík a barman je ghúl, že jo?" Jen co to dořekl, chytil ho další záchvat smíchu.

"Ne, chlápek není upír, má jen leukemii. Barman není ghúl, ale za to je upír a pár hodin už nejedl. S chutí by si do tebe kousnul. Skrček má hodně silnou clonu, takže tam skončíme. Přijde ti to k smíchu?" Richard se na něj s klidem podíval a napil se své vody.

Smích přestal. "Ty to myslíš vážně..."

"A nejsem magor. Jsem doktor."

"Ty... Jsi šílenej," zamumlal John potichu. "Jo, určitě jsi šílenej, protože žádný takový věci neexistujou!" Na pult hodil peníze za pivo a říkal si, že už půjde, že těch nesmyslů slyšel za dnešek dost.

"Pouč mě, jak to, že ses tak rychle zahojil. Spoustě lidem by to ušetřilo trápení."

"Mám dobrou imunitu..."

"A játra tvrdý skoro jako kámen." Richard dál upíjel svojí vodu, ale už si ho nevšímal. Byla jediná možnost, jak toho kluka přesvědčit, že má pravdu. Nechat ho, aby si nabil čumák.

×

Cestou domů mi připadalo, jako by mě někdo pronásledoval, jakoby se na mě všichni dívali. Nějakýmu chlapovi se dokonce oči rudě zablýskly. U někoho jsem zahlédl špičáky, v uších mi zvonil pisklavý smích - jako bych teprve teď objevil pravý svět. Ne, blbost! Jen mi začínalo solidně hrabat. V bytě jsem ze sebe stáhl oblečení, natáhl se na postel a nakonec i usnul. Tohle byl.... divnej den.

×

Marcus zuřil, ale to bylo tak všechno, co mohl zatím dělat. To a oslavit popáté tenhle rok Hansovy narozeniny.

Proč se vlastně slaví jen Hansovy narozeniny? Nesmyslná myšlenka. Ale lepší bylo zabývat se pičovinama, než co chvíli bouchnout jako dobře natlakovaný papiňák. Příště se budou slavit jeho narozeniny tak. Schválně jestli si i nesmrtelnej a čistokrevnej může vychlastat mozek z hlavy. Rozhodně se o to mohl přinejmenším pokusit.

A nemusel ani slavit ničí narozeniny. Mohl prostě jen zapíjet neschopnost svých podřízených, kteří nejsou sto najít jednoho chlapa, který musí bejt nápadnej jak žlutá myš. Nebo něco podobně ujetýho.

Jenže jim zdrhnul a znovu už na něj nepřipadli.

Mohl zuřit, mohl nadávat - a to bylo tak všechno, co mohl dělat.

×

Co ovšem bylo divnější? Že mi táhlo na záda, postel byla nějaká studená a podivně tvrdá. Taky jsem vdechoval prach, kolem byly cítit mycí přípravky. Jen z toho jsem poznal, že nejsem u sebe. U mě to takhle nikdy nesmrdí. Když jsem otevřel oči, ležel jsem na chodbě, pro mě neznámýho baráku a do tváře mě tlačila rohožka. Na kamenné dlažbě se hezky rýsovaly krvavé šmouhy a vedly pouze a jenom ke mně. Jenže měly... divnej tvar. Jako nějakýho zvířete. Dveře, před kterými jsem ležel, byly poškrábané.... Co se tady, sakra, stalo?! Jediný plus bylo, že sem na sobě aspoň ty džíny měl...

Pak se otevřely dveře. Richard se zrovna chystal dát na chodbu pytel s odpadky... Nevykřikl, na to se uměl sakra ovládat. Pytel na zem dopadl dost nešetrně, div se neroztrhl. Potom ho Richard vzal pod rameny a vtáhl do předsíně.

"Do hajzlu," slyšel ho John zamumlat, ale nebylo mu to jasný. Jak se dostal zrovna k jeho dveřím?

Richard ho nechal ležet na zemi, překročil ho a cosi kutil v koupelně. Napouštěl vodu. Potom ho znovu překročil, s kýblem vody vyšel ven. Cáklo to. Johnovi už sepnulo, co dělá. Smejvá stopy. Podlaha se zahoupala.

Pak mu někdo měřil tep.

"Ty jsi takovej vůl, takovej vůl. Hej, vnímáš mě?"

Blonďák apaticky zíral před sebe, hlavně na svoje ruce, jakoby je viděl poprvé v životě. Od hlíny. Byly... Od hlíny, stejně jako jeho kalhoty na kolenou. Bosé nohy byly zbarveny do hněda, nejspíš zaschlá krev a špína. "J-jo," dostal ze sebe po dlouhé chvíli s roztřeseným kývnutím. Teprve teď si vzpomněl, co se stalo...

Richard vzdal další pokusy vyrazit z něj nějakou reakci. Ten kluk byl očividně strašně mimo. To se občas stává, když se někdo přemění náhle a není na to připravenej, natož aby se uměl ovládat. Vzal ho do náručí a odnesl do koupelny. Pogratuloval si, že ho napadlo pořídit si tak velkou vanu a když ho tam položil, pustil na něj vlažnou vodu. Ta špína musela pryč.

John stejně jen seděl a pozoroval, jak špinavá voda mizí. Nejdříve se zdála být úplně černá, ale časem zesvětlala. "Co jsem to udělal. Proč jsem to udělal..." Mumlal si to pořád dokola, jako nějakou mantru, ke vzhledu duševně narušeného chybělo jen objetí kolen a houpání dopředu a dozadu.

"Hele," vyrušil jeho přemítání Richard a pokusil se ho vrátit alespoň trochu do reality. "Máš na sobě ty džíny. Musej dolů. Nechci je stříhat. Myslíš, že se zvedneš a svlíkneš se? Nebo ti mám pomoct?"

"Já sem ji zabil." John k němu zvedl zoufalý pohled a znovu zašeptal: "Já jsem ji zabil, chápeš to?"

"Chápu," přikývl Richard, "ale jedno po druhém. Ty džíny. Zvedneš se, abych je z tebe mohl sundat? V mokrejch kalhotách mi do postele nesmíš." Pomohl mu na nohy. "Tak co?"

"Jo, jasně." Dost neochotně se svlíkal před chlapem, ale donutil se si vzpomenout, co mu o sobě prozradil, že prý doktor. Takže určitě nebyl ani první, ani poslední, koho v životě Richard uvidí nahého.

"Hodnej kluk," usmál se Richard, zběžně prohlédl, jestli jeho host nemá nějaké zranění a potom ho pokropil ještě jednou od hlavy k patě, aby odplavil poslední špínu. Teď na něj musel pomalu. Jako na děcko. Zatím mohl konstatovat evidentní šok. Zabalil ho do obří osušky a znovu vzal do náručí.

"Dám ti k dispozici svojí postel a něco slabšího na uklidnění. Chceš se z toho vypovídat hned, nebo se 

napřed prospíš?"

"Něco slabšího na uklidnění", si vzal John víc než ochotně. Připadal si potom trochu oblbnutý, jako když se poprvé opijete a zjišťujete, jak vlastně všechno v tomhle stavu funguje...