13. kapitola

Hlavně nekamenujte...

Spolupráce s Bee
/12+/

13. kapitola

Mikael z toho neměl ani tu nejmenší radost, ale šel otevřít. Kdyby to byl Vincent, otevřel by si sám, tohle byl někdo cizí... Neměl na nikoho náladu, cítil se poněkud unavený tím, jak ho Pouto celý den otravovalo a několikrát ho málem přivedlo na kraj mdloby - v tu chvíli pochopil, že se Vincent snaží zabít a vyrazil ho zachránit. I když o to ten tvrdohlavý pacholek nejspíš nestál.

Za to za dveřmi stála velvyslankyně Grayová. Což byl poslední člověk, upír, kterého by tu čekal.

"Dobrý večer, detektive."

"Nebudu se ptát, jak jste zjistila, kde bydlím. Ale rozhodně mě zajímá, co tu chcete?" Mikael pozdvihl obočí.

Jen se usmála a sjela ho pohledem od hlavy až k patě. „A vážně to se mnou chcete probírat venku? Mezi dveřmi?“

"Víte, mám proti upírům ve vlastním bytě celkem výhrady, takže mě zkuste přesvědčit, proč bych vás měl pustit dovnitř?" Měl pocit, že s ním flirtuje a že on jí to nevědomky oplácí, což v jeho očích dělalo celou situaci ještě absurdnější.

Opět se usmála a lehce se k němu naklonila. „Já vás neukousnu,“ pronesla šeptem než se narovnala a spustila znovu svým normálním hlasem:“Potřebuji s vámi probrat věci týkající se vládce Města. Rada mě poslala jej prověřit, pomáhat mu a zjistit o něm informace. Je pro nás lehce záhadou tedy kromě stvořitelky, roku narození a takovýchto banalit.“

„A já mám mít informace, které by radě k něčemu byly? No, tak za to, že jste mě pobavila vás dovnitř pozvu..." Mikael se nevesele ušklíbnul a uhnul, aby mohla projít dovnitř. Neměl uklizeno, ale čert to vzal. Návštěva se má ohlásit předem. Když za ní zavíral, zmocnila se ho neblahá předtucha a instinkt ho varoval, aby si dával sakra pozor.

A tím spíš, že jeho neohlášená návštěva byla zatraceně přitažlivá a její přítomnost na něj účinkovala podobně, jako ta Vincentova... A velvyslankyně nepochybně jeho zájem vycítila, protože v královské póze vévodila jeho pohovce a měřila si ho pohledem, jako kdyby tu byl na návštěvě on, nikoliv ona.

„Pokud proti tomu nic nemáte, ráda bych začala s otázkami. Jak je to dlouho, co Deverauxe znáte?“ Z kabelky si mezitím vytáhla blok a tužku a připravovala se na zapisování. Osobně nechápala, co vládce na tomto člověku vidí, ale zřejmě musel být zajímavý. Měla štěstí,že mu padla do oka. Toho by se dalo využít.

"Něco k pití?" usmál se Mikael a její otázku ignoroval. Neměl chuť jí odpovídat, ale měl chuť se na ni dívat.

„Děkuji, červené víno máte?“

"Víno, nebo kref?" Napodobil šišlavý přízvuk upíra, který už hlady skoro nevidí. Kdyby Vincent věděl, jak se baví jeho špatnou "špičákovou" výslovností, asi by ho přizabil. A při tom byl v té chvíli vždycky k sežrání...

Samantha se krátce zasmála a potom jí obočí vylétlo vzhůru. „Vy máte doma krev? Z jakého důvodu?“

"Z bezpečnostního. Dělám na vraždách, je to taková pojistka..."

„Aha, děkuji. Stačí mi víno,“ trvala na svém a blok s tužkou odložila na stůl. Možná se přeci jen něco dozví tím příjemnějším způsobem a detektiva dostane jako bonus.

"Dobrá, dobrá." Mikael zmizel v kuchyni, nalil červené víno, sobě hlt whisky a vydal se zpátky. Napůl čekal, že najde jen rozházený pokoji a velvyslankyni nikde, nicméně tam pořád byla a vypadala stále víc a víc zaujatěji. Nepochybně jeho pokoj už prohledala, alespoň zběžně. "Vaše víno, madam," postavil před ní skleničku, smetl z nejbližšího křesla neurčitý bordel a usadil se. Úsměvy nešetřila, tak na její hru přistoupil.

„Děkuji,“ trochu upila a usmála se. Když hrát tak hrát. Zvedla ruce ke krku, kde měla uvázaný šátek, rozuzlovala ho a položila na stůl. „Co děláte ve volném čase detektive?“

"Převážně spím, pak se tak starám o svou obživu a to, aby mě tu úplně nezavalil mu nepořádný životní styl. Občas si něco přečtu, nebo poslechnu. Co to má společného s panem Devereuxem?" Pozdvihl obočí, aby svoji otázku zdůraznil. A zároveň se jeho nosu dotkl její parfém. Příjemný.

„Nic. Ale když už jste to zmínil, odpovíte mi na předchozí otázku?“ Prohrábla si vlasy a narovnala se. Bělostná košile se na hrudníku vyzývavě napnula, že knoflíčky by se mohly rozepnout samy o sobě.

"A jaká byla předchozí otázka? Proč mám v bytě krev? Na to jsem vám odpověděl. Dokonce jsem vám potvrdil i to, že mám doma červené víno. Ptala jste se ještě na něco?"

"Jak dlouho znáte Deverauxe..." pousmála se. Mikael kývnul.

"To je pravda, to jste se ptala taky."

"A odpovíte mi?" Povolila si ten nejvrchnější knoflík, stejně držel jen silou vůle. "Je tu trochu horko." Mikael znovu ucítil její parfém. Teď ho lákal k ní. Zvolil menší zlo.

"Dost dlouho, popravdě řečeno," odpověděl na její otázku.

„Jak k tomu došlo?“ Teď vstala a pomalu se vydala ke křeslu ve kterém seděl. Trochu ho poškádlit, nic víc. Tenhle člověk byl vážně jiný, celkem pohledný, silný. A líbila se mu. Cítila to z něj, viděla to v jeho pohledu. Možná by nebylo špatné si s ním užít.

"Měl jsem špatnej den a potkal partičku zubatejch nedochůdčat. Měli jsme menší rozepři a pan Deveraux to vyřešil." Mikael se víc opřel do svého křesla a dělal, že ji nevidí.

Obešla křeslo a zastavila se za opěradlem. „A jaký máte na pana Deverauxe názor? Jaký vám připadá?“ Rukou mu lehce přejela po rameni a naklonila se z druhé strany k jeho uchu. „Vážně by mě to zajímalo...“

"Je to jeden z těch inteligentních upírů, o kterých člověk občas slýchá..." zamručel Mikael temně. "A jestli se mě pokusíte kousnout, dopadnete vážně ošklivě, rada ne-rada."

„Proč? A můžu vás ujistit, že kousnout vás nechci... V plánu mám něco úplně, ale úplně jiného,“ zašeptala a zajela prsty lehce pod límec košile. Jen tak na kraj, jakoby čekala na pozvání dál.

"Já myslel, že máte v plánu se vyptávat na Vincenta..." Povzdech. Věděl, oč se snaží a krapet ho děsilo, že ani nemá tendence jí bránit a že je mu úplně šumafuk, jaké to může mít následky, jestli se jí to podaří.

"Takže vy mu nakonec přece jen říkáte Vincente?" zavrkala mu do ucha.

"Ne vždy, občas mu říkám třeba idiote..." Skoro zavzdychal, na obranu už ani nepomyslel a vlastně už nijak zvlášť nemyslel. Vůči upírskému fluidu byl imunní, aspoň si dosud myslel, ale zjevně to platilo jen na upíry mužského pohlaví.

×

„Samantha Gray? TA Samantha Grayová?“ Jean vypadal překvapeně. „Jestli k tobě poslali tohohle upíra, tak si vážně, promiň, že to tak říkám, pěkně v prdeli.“

„Co je zač?“

„Dávej si pozor na svoje blízký. Tenhle upír je inkvizice v rukavičkách.“

Jean si všiml jak Vincenta polil slabý ruměnec. Tak mu pohotově nalil á nulku, příjemně ohřátou, tak akorát k pití.

"Na, vypadáš, že ji potřebuješ."

"Jak moc si mám dávat pozor?" zeptal se Vincent slabě, tiše. Před Jeanem se nijak zvláště přetvařovat nemusel, to byla úleva.

"Zejména na toho svého detektiva, všiml sis snad jak ta ženská vypadá, ne?"

"Mého detektiva...?"

"Prosím tě, Vincente."

"Chápu," povzdychl si vládce města. "Můj detektiv, chápu."

×

Zmíněný detektiv právě zapomněl na celý svět, protože Samantha Grayová byla kus, divoký, krásný a vynalézavý kus, který ho právě s vášní kousal do krku a on by pravděpodobně neměl ani sílu se jí vysmeknout, kdyby chtěla kousnout skutečně hluboko...

Možná by se měl cítit provinile, protože Vincent na něj působil úplně stejně, ale byl nepřístupný. A on netušil proč. Skrz Pouto cítil, že před ním něco tají, jenže nedokázal přijít na to co. Bylo to moc hluboko, toho by si Vincent všiml, kdyby se šťoural tak hluboko. A teď tady měl Samanthu a nějaký Vincent mu byl... volný.

A když ho políbila a z toho polibku se nakonec stal přibližně pátý orgasmus té noci. Pak jen pozoroval tu rusou hlavu jak se sune níž... A před vnitřním zrakem se mu mihl Vincent, jako by v té posteli byl on, místo Samanthy. Pouto zařvalo, a on mimoděk živočišně zasténal.