Oliver & Lucas

Zdravím! Po příšerně dlouhém tichu z mojí strany sem po dlouhé době přidávám jednorázovou povídku ze společného soudku s Beou. Nebojte se, píšeme a píšeme, máme toho rozepsaného hodně, ale obě chodíme do práce a jak to s dospělostí bývá, přichází i další problémy a času na psaní ubývá nebo nebývá nálada. Tak si užijte alespoň tuhle malou jednohubku!

Oliver & Lucas

Bylo mu zle, příšerně ho bolela hlava a připadalo mu, že veškeré barvy a štěstí absolutně zmizely ze světa. A nějakou chvíli tomu tak už bylo. Možná půl roku? Třičtvrtě? Jeho vztah s Petem šel do kopru, sám byl psychicky na dně a vůbec ani netušil, proč a především jak v tomhle toxickém vztahu vydrželi tak dlouho. Možná za to mohly ty tři předchozí rozchody, kdy k sobě zase navzájem přilezli, možná za to mohl strach z osamělosti. Už jim nebylo osmnáct a nějaký pátek spolu byli. Byli na sebe zvyklí, ať si udělali sebevětší naschvály, jenže Lucas toho měl už dost a zdraví měl jen jedno.

Proto taky udělal to, co by udělal každý rozumný člověk, jen ho mrzelo, že to neudělal dřív, že si nepostavil hlavu a nezůstal od Peta dál. Tentokrát jejich rozchod byl definitivní. Vyhodil ho z bytu, vyměnil zámek, všechny věci mu naházel do krabic před dům, protože už ho v životě nechtěl vidět a zablokoval si jeho číslo.

To bylo před týdnem, kdy dva dny na to dostal v práci nařízenou dovolenou a teď se utápěl v alkoholu a smutku doma. Respektive utápěl by se, kdyby nezačal páchnout sám sobě a nebyl na sebe naštvaný za absolutní neschopnost fungovat, protože jeho byt se měnil pomalu ve skladiště bordelu.

Takže uklidil, hodil prádlo do pračky a došel si do sprchy. Pak si dal mobil na nabíječku a po zapnutí se zděsil.

 

Oliver.

 

Několik zmeškaných hovorů, nepřečtených zpráv a do prdele. Vytočil jeho číslo a ztěžka se posadil na postel. Tohle bude průser. „Ollie?“

 

„Mám tvý svolení zavolat na toho psychopata policajty?“ ozvalo se ze sluchátka bez podzravu. Oliver naštěstí nezněl naštvaně, jen možná měl za sebou dvacetihodinovou šichtu a do toho focení mateřský školky… Nebo taky pár hodinový rozhovor s expřítelem svého dlouholetého kamaráda.

 

„Cože?“

 

„No jestli na něj můžu zavolat policajty. Nebo hochy s injekcema v bílejch pláštích. Protože jinak mu přisámbůh rozbiju hubu, jestli mi bude v ateliéru ještě jednou brečet na podlahu a u toho kvílet, jak seš na něj zlej. Teď abych tu vytíral, bože můj.“

 

Lucas se zašklebil, promnul si kořen nosu a vydal ze sebe zvuk velmi podobný povzdechu i otrávenému zakvílení. „To snad nemyslí vážně, hajzl jeden,“ zamumlal si spíš pro sebe než do telefonu a pak volnou ruku sevřel v pěst. „Klidně je na něj zavolej, aspoň bude klid. Poslyš, vážně mě mrzí, že sem se neozval dřív, vybil se mi telefon a v tom alkoholovým opojení jsem si toho vůbec nevšimnul. Nebo mě to nezajímalo, ale předpokládám, že ti ten idiot už všechno vykvákal.“

 

"No když mu bylo přes ty záchvaty hysterickýho pláče rozumět," zasmál se Oliver na druhé straně. "Měl jedinou kliku, že ses s ním rozešel zrovna, když mám zavírací den, jinak bych s ním vyrazil dveře, ať si stěžuje strakám na vrbě, když nějakou najde... Ale teda, že se takovou novinu dozvím zrovna od něj, to bych nečekal. Mám zlomený srdce, aby bylo jasno. A taky pár flašek vína, kdybys mi snad chtěl doplnit nějaký detaily."

 

Lucas se znovu zašklebil a pomyslně se plácnul do čela a rovnou si nafackoval. Idiot. Je idiot. A na jeho obranu znal Oliverův názor na Peta, takže ten večer ho nechtěl zatěžovat. Přišlo mu, že důvod jejich rozchodů je pořád stejný, jen se střídali v tom, kdo ta slova zrovna pronesl. „Co za detaily? Ať si kretén táhne k tý svojí bejvalce. Měli jsme zůstat od sebe už předtím, tohle byla zbytečná ztráta času,“ odfrknul si naštvaně. „Ale jestli chceš, přijít můžeš. Zrovna jsem i uklidil, akorát musím dojít ještě nakoupit. Půjdem spolu? Vidím to na kvalitní přespání, tak ať je tu něco, co budeš jíst i ty. Nebo můžu přijít já k tobě, jak chceš.“

 

"Já jím všechno, zejména když to předtím prošlo přes prase a je z toho stejk." Oliver se znovu zasmál. A pak trochu zvážněl, protože tohle koneckonců spolu nezažívali poprvé. "Vlastně jsem jen chtěl vědět, jestli jsi v pořádku. Byl bych k tobě zajel osobně, když jsi nezvedal, ale ta štěnice vypadala, že je schopná se mi pověsit na záda... A taky jsem měl fůru práce. Se to prostě takhle pitomě sešlo. Každopádně jsem rád, že dejcháš a mluvíš."

Za řeči vytáhl mop a začal stírat špinavé cestičky na své podlaze. Ne, že by to neměl udělat už před týdnem, možná i před dvěma, ale taky to mohlo ještě týden v klidu počkat... Kdyby mu tady nezačal hysterčit ten idiot a nerozhodl se, že se stane profesionální plačkou. Nikdy tak docela nepochopil, co na něm Lucas vidí. Měl sice občas chvíle, kdy byl docela vtipnej a v rámci možností normální, ale... To musela bejt černá magie nebo voodoo, že s ním jeho kamarád vydržel tak dlouho.

 

„Jen jsem tě nechtěl otravovat, Ollie. Bylo to pořád jedno a to samý dokolečka dokola. Tentokrát ti můžu říct, že je to fakt definitivní. Ani nevim, kdy sme se začali odcizovat. Možná sme se snažili spolu vydržet ze setrvačnosti. Fakt netuším, Ollie.“ Rozplácnul se na posteli a zavřel oči. „Přijedeš?“

 

"Jen to tady dám trochu do pucu a jsem u tebe. Přivezu portský. Ségra mi dovezla stáčený přímo z Portugalska a sám to nevypiju. A taky papírový kapesníky, protože tohle bude zaručeně stóry na stohy kapesníčků... Mám něco koupit, nebo jsi aspoň trochu provozu schopnej?"

 

„Válim se tu na posteli v osušce,“ zamumlal. „Uklidil sem kompletně celej byt po skoro týdnu chlastání a utápění se v lítosti – samozřejmě, že jsem provozu schopnej! Za co mě máš, Ollie?“ S menším heknutím se z postele zvedl. „Takže stejk, jo?“

 

"Stejk bude báječnej. A nějakej salát k tomu... Hele, dej mi dvě hodiny. Vytřu, zavřu to tady a vyrazím. Koneckonců je pátek večer, mám za sebou pekelnej tejden, návštěvu, kterou už nechci opakovat, a ztřískat se zní jako dobrej nápad. Zatím se opatruj..." Oliver se znovu trochu zasmál, ale tohle náhodou myslel vážně. "A nikomu krom mě neotvírej!"

 

Lucas se oblékl, vyfénoval si vlasy a vyrazil na nákup. Pomyslný nákupní lístek měl v hlavě a hodlal nakoupit všechno do puntíku, aby se Oliverovi odvděčil. Když pak tlačil vozík mezi regály, snažil se nemyslet na Peta a všechny ty scény, které musel Olliemu způsobit. A Ollie… Oliver byl jeho dlouholetý přítel, znali se snad odjakživa – alespoň tak to cítil – a vždycky byl po jeho boku. Po každém přešlapu, chybě nebo rozchodu, vždycky mu nabídl rameno na vybrečení. Byl sarkastický, ironický a nebál se dát najevo svůj názor, i když to znamenalo, že na něj bude Lucas naštvaný nebo pár dní protivný. Bylo mu to jedno a nebral si s ničím servítky. A Lucas ho za to miloval. A nechtěl zničit jejich přátelství, ať to stálo, co to stálo.

 

Vytírání byla práce skoro tak otravná jako luxování a mytí nádobí, nebo líp – věšení a žehlení prádla! Nádobí vlastně myl docela rád, hlavně od doby, co to bylo jen pár kousků, protože zbytek obstarala myčka... Kterou ráno zapomněl vyklidit. Oliver trochu zaskřípal zuby, ale vlastně ani sám nevěděl, jestli nad svou děravou hlavou – nebo nad tím idiotem, kvůli kterému tu teď dřel jako Mr. Propper. Už mohl být dávno na cestě, aby se na vlastní oči přesvědčil, že Lucas doopravdy ještě žije a nepřihodilo se mu nic horšího než dalších pár šrámů na duši... Které se snad taky časem zahojí – pokud se nestane idiotem číslo dvě a nevezme toho idiota číslo jedna po tisícíprvý zpátky, jako to udělal už několikrát.

Znovu zaskřípal zuby, tentokrát nad tou představou. Skoro fyzicky ho zabolelo, o tom jen přemýšlet... Natož tomu přihlížet. Ale k tomu už snad vážně nedojde, Luca zněl dost odhodlaně, otráveně a naštvaně.

Ježiš, jestli se dají znova dohromady, tak mu nejspíš dám pár facek!

Zbytek podlahy vytřel přímo bleskovou rychlostí, i když sám vlastně nevěděl, proč najednou tak pospíchá. Nebo možná věděl, jen k sobě nechtěl být úplně upřímný.

 

Zbývalo mu pár minut z těch předpovězených dvou hodin, které Ollie říkal, že potřebuje. Chtěl mu nachystat i něco pohodlného z těch pár věcí, které u něj jeho přítel měl ať se dělo, co se dělo. Stejně tak měl sám Lucas několik kousků v jeho bytě. Nakonec vytáhl to příšerné velké triko, které měl Oliver snad ještě z univerzity a jehož nápis nebyl k přečtení a nějaké pohodlné a absolutně seprané tepláky, protože ať už zněl po telefonu jakkoli otráveně, Lucasovi bylo jasné, že je unavený a domů chodí maximálně spát.

A pak zazvonil zvonek.

 

Měl kruhy pod očima a v každé ruce teatrálně svíral jednu láhev, ačkoliv do toho batohu, který věčně vláčel, by se mu pohodlně vešly nejméně čtyři. A ještě by tam zbylo místo na mamuta. Taky se široce usmíval a v modrých očích mu hrály jiskry. Jednou mu řekl, že když člověk opravdu nespí, je to kvalitnější jízda než kdyby si dal lajnu kokainu. No, nejspíš nespal hodně dlouho... A vážně se taky dlouho neviděli, protože po původní narezlé barvě jeho vlasů nebylo ani památky.

 

"Vážně růžová?!"

 

"Jako icebreaker je to k nezaplacení!" ušklíbl se Ollie a pokusil si odfouknout ofinu. "Můžu dál, nebo ti tu mám nechat to víno a táhnout do hajzlu?"

 

Lucas mu úsměv opětoval. „Ani náhodou, mazej dovnitř!“ zasmál se. „Nachystal jsem ti věci na převlečení. Jestli si chceš i hupsnout do sprchy, máš tam nachystanou osušku.“ Sotva za Oliverem bouchly dveře, pověsil se mu na záda alespoň natolik, nakolik to přes ten šílený batoh šlo. „Neuvěříš, jak rád tě vidím.“

 

"Nejspíš řeknu to samý, ale napřed dovol, abych ti spočítal končetiny," povzdechl si Oliver a odložil víno první příhodné místo – do kapes Lucasova kabátu. Pak se mu jemně vysmekl a podržel si ho na délku paží. "No, vypadá to, že je všechno na svým místě. Z toho, jak mi tam ten kretén vyváděl, jsem chvílema nabýval dojmu, že tě někde poházel rozčtvrcenýho v igelitkách a dohnalo ho svědomí... Vlastně ani nevím, proč jsem ho nevyrazil.... Taky tě rád vidím, Lucasi."

 

Ten se mu vrhnul kolem krku a pořádně jej stiskl. Když kolem pasu ucítil Oliverovy paže, koutky mu zacukaly a spokojeně vydechl. Jediné objetí od správné osoby, od přítele, a veškeré napětí jeho tělo opustilo téměř okamžitě. „To by si mohl zkusit. A i kdyby – mám za to, že bys mě pomstil, ne?“ zahuhlal Lucas do jeho ramene.

 

"Umlátil by ho tím nejtěžším stativem a dopřál mu lázeň v chemikáliích, samozřejmě." Oliverovy rty zkřivil něžný úsměv, když ho k sobě přitiskl. Alespoň na chvíli... "Hele, tak já to shodím a dáme si večeři? Pak budu chtít detaily. Znáš to, je to jako železniční neštěstí. Vidíš, že je to hrůza, ale stejně jsi zvědavej až na půdu. A od Peta jsem se toho fakt moc nedozvěděl... Ne, vážně, proč jsem ho nevyrazil, nejspíš zůstane nevyřešenou záhadou světa. A taky musíme vypít to víno!" Pustil ho z objetí, odložil batoh a skopnul boty. A napadlo ho, že ta sprcha není nejhorší nápad. Smejt to ze sebe. Cokoliv... Cokoliv, co v jeho přítomnosti cítil, protože dlouholeté přátelství je přece vzácnější než pofidérní románek. Pofidérní...

 

„Jasně. Tak já jdu udělat ty stejky,“ přikývl souhlasně Lucas a vytáhl z kapes kabátu lahve s malým úsměvem. Oliver si vždycky uměl pohotově poradit, ale tohle by nenapadlo ani jeho teda. „Jako doma, Ollie! Jako doma!“ houknul pak ještě přes rameno a zmizel v kuchyni.

 

"Jednou tě vemu za slovo, a pak se budeš divit," ušklíbl se jeho kamarád ledabyle a zamířil do koupelny. Když za sebou zavíral, zrak mu padl na batoh a v mysli se zrodil naprosto ďábelský nápad. A k jeho uskutečnění stačilo jen málo – nalít do Lucase alespoň jednu z těch láhví... Sice ho potom zabije a rozčtvrtí, ale nešť. Ty fotky budou stát za to!

O dvě minut později už si na hlavu nechal dopadat teplou vodu a mydlil se Lucasovým mýdlem. Bylinky a ještě něco... Vždycky ho z něj cítil, jakmile se mu ocitl dostatečně blízko a už mu ta vůně párkrát málem zamotala hlavu. Opřel se čelem o kachličky a zavřel oči. Na nic nemysli. Nic si nepředstavuj. Aspoň chvíli klidu a prázdný hlavy.

Když vodu vypnul, pode dveřmi zavanula ještě svůdnější vůně večeře a připomněla mu, že celý den skoro nic nejedl.

 

Zatímco se Ollie sprchoval, Lucas prostřel stůl, ale nijak přehnaně, a nachystal stejky. Tři minuty z každé strany. A pak ho nepatrně bodlo v pravém spánku a cuklo v levém oku. Několik dní bez brýlí a po několika probrečených hodinách jeho oči dostaly pořádně zabrat a už začínal být z neustálého mhouření a zaostřování unavený. Nejvíc to odnášely právě jeho oči a hlava. Přešel v rychlosti do obýváku, kde věděl, že je nechal na stole, a rychle si je nasadil. Možná, že migrénu bude mít později, ale prozatím se bolest nezhoršovala, a to bylo hlavní. „Už jsem si myslel, že ses utopil,“ zasmál se krátce, když slyšel Oliverovy kroky. „Klidně se do toho pusť, jen musim vytáhnout skleničky na víno,“ dodal ještě, zatímco se hrabal v jednom z kabinetů.

 

"Jen za předpokladu, že to dostanu naservírované i s podrobnostmi," potřásl Oliver ještě vlhkou hlavou a odhrnul si vlasy z čela, kam vzápětí sklouzly zpátky, no ovšem.

 

"A cože to?" optal se Lucas s hlavou zabořenou ve skřínce.

 

"Však jsem říkal, že od Peta jsem se toho moc nedozvěděl, krom toho, že jsi na něj zlej a jaks mu to mohl udělat... Ale co, jak a proč se stalo, furt nevím. A mám to zlomený srdce, nezapomeň," zakřenil se pak a zatímco k němu byl Lucas otočený zády, odložil z jeho dohledu foťák, jeden z těch menších, který s sebou pořád tahal pro strýčka příhodu.

Lucas protočil oči, dokud měl tu možnost tak učinit bez Oliverových připomínek. Dvířka skříňky pak zabouchl a postavil dvě skleničky na stůl, aby přes obroučky brýlí mohl příteli věnovat jeden ze svých učitelských pohledů. Pak jen zakroutil hlavou a vyhrnul si rukávy košile. „Otevřeš aspoň to víno?“ zabručel potom a natáhnul se do šuplíku pro otvírák.

 

Oliver ho poslechl bez otálení, ale jakmile se pustil do rvačky se špuntem, zadíval se na něj tak pronikavě, až by měl jeden dojem, že má místo očí rentgen.

"Poslyš, ty se vyhýbáš mojí otázce, víš o tom?"

 

Lucas s sebou plácnul na židli, přisunul k Oliverovi svoji sklenici a na chvilku zavřel oči. „Vesměs se nestalo nic. Už jsem toho měl plné zuby. To, co mezi námi bylo? Tomu se ani nedalo říkat vztah.“ Přikývnutím poděkoval za nalité víno, upil a pousmál se. Bylo výborné, ale koneckonců bylo málo věcí od Ollieho, které mu nechutnaly. „Mám pocit, že sme spolu snad byli jen ze zvyku. Našel jsem ho v posteli s tou jeho bývalkou, tak jsem je oba vyrazil, jemu sbalil hadry do krabic, vyhodil je před barák a vyměnil zámek – což mi připomíná!“ Vystřelil na nohy a zmizel v ložnici, aby z nočního stolku vytáhl jeden z náhradních klíčů, a potom se vrátil. „Tohle je novej klíč, tak ho neztrať.“

 

Oliver si strčil klíč do kapsy a kus stejku do pusy. Když polknul, malinko se zakřenil. "Kdybych byl zlomyslná potvora, tak řeknu něco o tom, že jsem ti to říkal už tehdy... Ale já jsem hodnej a milej kluk, takže to neřeknu."

 

"Právě jsi to řekl," upozornil ho Lucas.

 

"Ale neřekl, jen jsem řekl, co bych byl býval řekl, že jo. A to je rozdíl!"

 

Udělal na něj obličej a pořádně se na židli rozvalil. „Jó, bejt chytřejší…“ zamumlal neochotně a pustil se do jídla. „Víš, stejně to bylo proto, že sme se oba báli bejt sami. Nemiluju ho už dobrej rok, ale nechtěl jsem bejt sám. Takže jeho neustálý braní si tebe do huby a pak ta bejvalka… Viděl jsem to na konečnou už hodně dlouho, ale tohle fakt byla poslední kapka,“ pokrčil rameny a strčil do úst další sousto stejku.

 

"On si mě bral do huby?" povytáhl Oliver obočí nad nečekanou informací. Pak se malinko zamračil. "Teda ne, že by můj sexuální život nebyl bohatej, ale abych si nepamatoval, že mě Pete kouřil?"

 

Lucas se zakuckal. „Ty idiote! Takhle jsem to nemyslel,“ zaskuhral, když se uklidnil a ucucnul si vína. Pak se na něj pořádně zadíval a zasmál se. „Jako bys ho nechal, aby se k tobě přiblížil na dva metry, natož tohle.“

 

"No právě, taky jsem se divil," šaškoval Oliver dál a nějakým zázrakem se mu povedlo udržet kamenný obličej. Koneckonců, za objektivem toho už viděl víc než dost, aby se jeho nervy patřičně zocelily. "Ale dneska měl chlapec dobrej den, dotáh to na metr a půl... Jednou se mi to samaritánství strašlivě vymstí, už to vidím. A to jsem ještě měl kliku, že nepřišel i s tou svojí nádherou a nenavrhli mi, že bychom mohli všichni žít v prvobytně pospolné společnosti, blbej je na to dost." Dolil víno jemu i sobě a s chutí se napil. Vážně bylo dobrý, sestra se zas jednou vytáhla.

„Vážně nechápu, jak jsme to mohli vydržet tak dlouho,“ zamumlal do skleničky Lucas a zaksichtil se. Aby k sobě byl upřímný, rozchod sám o sobě bolestivý nebyl, protože snad to první, co cítil, byla neuvěřitelná zlost a zklamání. Jak tohle mohl udělat člověk, kterému důvěřoval? Tady ani city snad pro něj v ten moment nebyly důležité, ale byl zklamaný. A naštvaný, že s někým takovým ztrácel čas. Jejich vztah sice nebyl ideální, ale on sám by se k podvádění nikdy nesnížil. „Co ty? Nějaký novinky?“

 

"Krom těch vlasů ani ne." Oliver pokrčil rameny. "Pracuju jako divej a pomalu už ani nevím, čí jsem... Možná proto jsem Peta hned nevyhodil, bylo to zpestření toho nekonečnýho proudu...nudy..." Napil se, a pak se napil ještě jednou, protože měl najednou neodbytný pocit, že se pod ním zničehonic otevřela černá díra. A ten pocit se mu ani v nejmenším nelíbil. Ne teď a už vůbec ne tady.

Když se na něj Lucas tázavě podíval, jen zavrtěl hlavou a oběma jim dolil. To víno se muselo vypít, byla by ho věčná škoda.

 

 

O nějakou dobu a jednu zlikvidovanou láhev vína později se přistihl, že z nějakého neznámého důvodu pomáhá rozmisťovat po pokoji svíčky, které Lucas promptně zapaluje. A pěkně postaru, sirkama. Vzduch v místnosti se naplnil tou zvláštní vůní ohně, roztávajícího vosku a spálených dřívek. A Lucasova mýdla, protože on se přece před tím taky koupal... A Oliverovi se z té vůně zas jednou točila hlava.

 

„Pěkně mě z nenošení brejlí bolí hlava a mám citlivý oči jak prase. Nesnesu ani světlo z podělaný lampičky,“ vysvětloval napůl pusy Lucas, ani si nebyl jistý, že ho Oliver slyší nebo poslouchá. Postavil zapálenou svíčku na stolek a pak si se spokojeným povzdechnutím sedl na koberec před pohovku a natáhl se pro sklenici vína. Byl příjemně přiopilý – nic jako v předchozích dnech. Neměl tendenci si Petovo číslo odblokovat nebo mu psát či volat. Byl v příjemné společnosti, měl u sebe Ollieho a upřímně na svého bývalého ani nepomyslel.

 

"Náhodou, já mám rád atmosféru. Kdybych se nebál, že mi ateliér skončí v plamenech, fotil bych klidně jen při svíčkách. Sice je s tím pak hroznýho sraní, ale..." Oliver se za řeči natáhl pro svůj foťák, který už předtím prozíravě přestěhoval z kuchyně, ale pak usoudil, že to chce ještě pár skleniček. Ne, že by Lucas nebyl už tak k sežrání... Zarazil se. Pak si povzdechl.

Znal ho tak strašně dlouho, že někdy pochyboval, jestli vůbec byl kdy bez něj. A když byl ochoten si uvědomit, a dokonce i přiznat, že už bez něj ani být nechce, začalo celé tohle martyrium s Petem... Kdy to ze začátku vypadalo vlastně docela nadějně a zdálo se, že by to mohlo fungovat. Takže se na to všechno vykašlal a vědomě se přesvědčil, že mu prostě bude dál stačit to letité přátelství a tak. A nějakou dobu tomu věřil. Až doteď...

Nastavil Lucasovi skleničku. Líp se opít hned a na fleku, než stihne udělat nějakou blbost. Jakoukoliv blbost.

 

Lucas k němu otočil hlavu opřenou o gauč a pozoroval ho zpod přimhouřených víček. Cinknul si s ním a pak mu volnou rukou prohrábl a pocuchal růžové vlasy. „Proč zrovna růžová…“ zaúpěl naoko a zasmál se. „Ale začínám tomu přicházet na chuť, je to dobrá změna, sluší ti to.“

 

"Však říkám, jako icebreaker.... A taky jsem měl pocit, že se sebou musím něco udělat, cokoliv. A obarvit si hlavu je jednodušší než chodit do posilovny, na což stejně nemám čas," pousmál se a ignoroval to zachvění, které jím proběhlo, když mu Lucovy prsty srovnaly pěšinku. "Mám takový trochu neutěšený období, od ničeho k ničemu, no." To z něj vypadlo tak nějak samo. Zatracené víno. "A tys tam nebyl, abys mi to rozmluvil, takže je to vlastně tvoje vina."

 

Protočil oči a zakroutil hlavou. „Jasně, sveď to na mě. Hele, neříkal jsi náhodou, že máš moc práce? Kdes vůbec sebral čas na takovou kravinu?“ Trousil jednu otázku za druhou, úplně zbytečné, úplně o ničem, ale bylo mu to jedno. Cítil se příjemně. Chytil jeden z růžových pramínků a natáhl ho. „Hm, máš to pěkně dlouhý.“

 

"A taky jsem říkal, že se sebou potřebuju něco udělat, cokoliv," opakoval Oliver s co nejklidnější tváří. Jenže tohle světlo Lucasovi tolik svědčilo... To se v něm na okamžik probudil profesionální zájem, který přebil jeho ovíněnou a obolavělou dušičku. Rychlostí blesku hrábl pro aparát, ani ho nijak zvlášť nenastavoval a cvakl první snímek skoro od boku.

 

Uslyšel tiché cvaknutí a svěsil ruku podél těla. Už v minulosti mu Ollie několikrát říkal, že by ho chtěl vyfotit, ale nikdy k tomu nedošlo. Nejspíš především proto, že na to neměl Lucas koule a styděl se. Při každé příležitosti vycouval. Sám nevěděl proč, ale teď mu ta pozornost lichotila. Vždycky si byl vědom Oliverových očí, které ho intenzivně pozorovaly, jenže to nechtěl podělat. Měl neuvěřitelnou smůlu a přijít o jediného člověka, který ho znal skrz naskrz by asi nepřežil. „Nebylo by lepší, kdybys ten foťák chytil pořádně?“

 

"A ty se necháš dobrovolně fotit?" pousmál se Oliver trochu nejistě. Čekal protesty, pokus o konfiskaci, nebo jen povzdech, ať mu ještě naleje, že na to nemusí být střízlivej... Nečekal, že bude Lucas spolupracovat. Poslechl ho jako ve snách, srovnal si foťák v ruce a znovu na něj namířil objektiv. Pak polknul, protože světlo svíček na Lucasově tváři vykreslilo působivou hru stínů, a napadlo ho, že dolít by si měl sám. Pro jistotu. Znovu cvakl spouští.

 

Zaklonil hlavu a zasmál se. S rukou opřenou o koleno svíral skleničku a zíral na strop, kde se pod plamenem svíčky místy mihlo pár stínů. „Slibuju ti to už roky a vždycky z toho zbaběle vycouvám. Nejsem žádnej model.“

 

"Tak já ti pak ty fotky ukážu ve velkým, jo? Abys věděl, jak strašně kecáš," pousmál se trochu, ještě párkrát cvakl spouští a foťák zase odložil, protože nechtěl napínat strunu do prasknutí. Lucas mu na oplátku znovu přihrál skleničku a s významným pohledem mu do ní dolil zbytek z první láhve.

"Mám otevřít tu druhou? Ale je to červený, navíc portský... To nás sejme raz dva," podotkl Oliver v odpovědi na ten pohled.

 

Rozverně na něj mrknul. „Ale máš mě na svědomí, Ollie,“ utrousil poznámku. Byly to hotové věky, kdy byli takhle jen ve dvou a mohli se bavit úplně bez skrupulí. V Oliverově přítomnosti se vždy cítil skvěle. Občas jen tak dokázali sedět v příjemném tichu, dokázali se dorozumět beze slov. Jak mu tohle chybělo.

 

Víno bylo temně rudé jako krev, a když ho naléval do sklenic, tak skoro jiskřilo. Taky vonělo po slunci, moři a dálkách. Napřed se zdálo trochu trpké, až Olivera napadlo, jestli snad není zkažené, ale pak mu pomalu sklouzlo do krku a jen na patře nechalo zvláštní pocit. A touhu dát si další bez ohledu na následky.

Opít se tímhle vínem byl skoro hřích, ale kdo nikdy nehřešil... A těžko by našel jinou příležitost, k níž by se tohle hodilo víc.

"Tak co?" zeptal se přesto Lucase, když dopili první skleničku.

 

„Mám pocit, že mi to stoupá do hlavy,“ usmál se. „Říkám ti, že mě máš na svědomí,“ zopakoval znovu a podíval se na něj. Plamínky svíček se jemně odrážely v Oliverových očích a Lucasovi přišlo, že mu v nich tančí jiskry. „Tímhle tempem mě budeš fotit akorát zpitého pod obraz. To moc pěkný fotky nebudou,“ zahuhlal do skleničky.

 

"Ty snad pochybuješ o mým umu?" zakřenil se Oliver široce a bez dalšího mu dolil. "Ale v pohodě, však jsem říkal, že pátek je nejlepší příležitost, kdy se ztřískat. Tak zkrátka budem mít zejtra kocovinu, to je toho, nebude první ani poslední..." Když si Lucas přiložil skleničku ke rtům, znovu se natáhl pro foťák a už se to ani nesnažil maskovat.

Tahle scéna sice nepředstavovala jeho obvyklou produkci, ale nepřemýšlel nad tím. Šlo to skoro samo... Lucas, který přivírá oči nad vínem, který si prohrabuje vlasy a světlo svíček pomalu klouže po látce jeho košile... Oliver se ostře nadechnul a sevřel foťák pevněji.

 

Olízl si rty od zbloudilé kapky vína. „Ne, plně věřím tvým schopnostem.“ Pak skleničku položil na stolek a pomalu se zvedl. „A teď tě tu na chvíli nechám samotnýho. Mám pak donýst ještě vodu? Ať ta kocovina zítra není tak hrozná?“

 

"Voda by byla fajn," přikývl Oliver a jak se Lucas zvedal, téměř automaticky ještě několikrát cvakl spouští. Něco se dělo, něco viselo ve vzduchu přímo hmatatelně... A nebyl si jist, jestli je už dost opilý na to, aby tomu něčemu dal to správné jméno. Pak si Lucas stoupnul a trochu se protáhnul, aby si srovnal záda... Oliverův instinkt zapracoval takřka ihned, byla to čirá automatika – smýkl sebou na zem a nejmíň po dvacáté na něj znovu namířil objektiv.

"Nehejbej se," hlesl ještě, ale sám si nebyl jist, jestli to řekl doopravdy.

 

Poslechl ho na poslední chvíli a na pár vteřin ztuhnul jako socha. Ozvalo se několik cvaknutí a pak mu Oliver naznačil, že už se může hýbat. S úsměvem zakroutil hlavou a šel si odskočit téměř poklusem. Fotografové a jejich momentky, pomyslel si. V koupelně se potom opláchl studenou vodou, protože mu najednou začalo být vedro, a mokrou dlaní si zajel i do vlasů. Vyhrnul si rukávy košile, pár knoflíků od krku rozepnul a nakonec v kuchyni z lednice vytáhl minerálku a z odkapávače sebral dvě skleničky. Pomalým krokem se šoural do obýváku, když uviděl Olivera stále rozplácnutého na zemi. Opatrně položil věci na stolek a chvíli jej pozoroval. Vypadalo to, že si v aparátu prohlíží fotky. „Jsou alespoň nějaký dobrý?“ zeptal se potichu, zatímco si u jeho nohou klekl na kolena a obě ruce položil vedle jeho kotníků.

 

"Všechny," odtušil Oliver stručně a zadíval se na něj. Ve světle svíček byly jeho oči dočista temně modré, jako noční obloha. Usmíval se. "Koneckonců seš na nich ty... To by byly dobrý, i kdybych fotil poslepu."

 

"Strašně kecáš," ušklíbl se Lucas.

 

"Pchá!" zdvihl Oliver nos, pokud něco takového mohl udělat v leže. "Ty o mě snad pochybuješ, nebo co?!"

 

Lucas se zvedl na všechny čtyři a popolezl víc nad Oliverovo tělo. „Tak se pochlub, ty mistře. Vsadím se, že za střízliva jich půlku smažeš,“ ušklíbnul se.

 

"To víš, že jo, dám ti to teď do ruky a nebudu ani muset čekat, až vystřízlivíme..." Bleskově uhnul před Lucasovou snahou se zmocnit foťáku. A čas kolem nich náhle zhoustnul jako med. Najednou věděl, co to mezi nimi visí ve vzduchu, co se bojí nazvat pravým jménem... A co nemůže popřít, ani kdyby chtěl, a tím spíš ne, že vůbec nechtěl. Na tváři ho polechtal Lucasův dech, v nose zase vůně vína smíšená s vůní jeho vlasů, a po zádech mu přeběhlo mrazení. Ale takové to jiné, dobré...

 

Lucas se automaticky zapřel druhou rukou, aby na něj nespadl, a zarazil se. Myslí mu problesklo několik vzpomínek z univerzity, kdy u sebe popíjeli, přespávali a kolikrát sám přemýšlel nad tím, že by možná chtěl něco víc, ale bál se. Těkal očima po přítelově tváři, těch několik cvaknutí foťáku téměř ani nevnímal, a pak se trhavě nadechl. Celé jejich přátelství kolem sebe nenápadně kroužili, některé jejich doteky byly více výrazné, nápadné, ale nikdy se neocitli takhle… blízko. Ne v téhle hmatatelné atmosféře. Myslí mu problesklo, že by se měl zvednout, ale jeho tělo udělalo naprostý opak. Sklonil se o těch pár centimetrů níž a políbil ho.

 

Oliverovo podvědomí v té chvíli ještě přimělo jeho prst párkrát zmáčknout spoušť a poslední, co stihl, bylo odsunout ten foťák z jejich dosahu. A pak jeho mozek všechny rozumné myšlenky vypnul. Mrazení v zádech vystřídalo teplo, které mu proniklo až do konečků prstů, když přítele objal a přitáhl si ho blíž, tak, jak to chtěl a měl udělat už sakra dávno...

Lucasovy rty chutnaly po víně, po tom slunci, co se v něm skrývalo, a on mu ten polibek vracel, jak nejlíp uměl.

 

To přitáhnutí ho donutilo, aby si na Olivera lehnul. Zasténal mu nad tím kontaktem do úst a rukou mu zajel do vlasů, aby mu zaklonil hlavu a mohl se přisát na krk. „Tohle jsme měli udělat už pár let nazpátek,“ zamumlal potom mezi polibky spokojeně, když ucítil na ramenou Oliverovy ruce, jak mu stahují alespoň z jednoho ramene košili.

 

"Měli," souhlasil Oliver tiše a pokračoval ve svlékání, dokud se nedostal k jeho holé kůži. Žhnula mu pod prsty, jako kdyby v Lucasovi hořel oheň, a sváděla k tomu, aby ji ochutnal. Protože jeho rty chutnaly fantasticky, co potom zbytek jeho těla...? Zdvihl hlavu a políbil ho rameno, potom níž, ještě kousek níž – až olízl malou prohloubeninu pod jeho hrdlem.

Měl pocit, že mu to zdá. A byl odhodlaný z toho snu urvat co nejvíc.

 

Lucas mu zabořil prsty do boků a zasténal nahlas. Možná to bylo kvůli alkoholu, že byl tak citlivý, možná kvůli tomu, že se mu celá takhle situace zdála být správná, protože uvnitř něj něco spokojeně cvaklo a bylo to jako by celou dobu čekal jen a jen na Olivera. Vytáhl ho za triko do sedu, prsty sevřel jeho lem a jediným prudkým pohybem ho z něj svlékl, jen aby mohl rukama přejet po holé kůži. Viděl Olivera svlečeného několikrát za ty roky, ale zdálo se, že takhle ho objevuje poprvé. Přítel pod jeho dlaněmi hřál, cítil tlukot jeho srdce. Znovu mu zajel rukama do vlasů a přitáhl si ho blíž, zatímco Oliverovy ruce ho chytily za boky a donutily, aby mu sedl do klína celou vahou a… Oh. Tohle bylo lepší než kterákoli jeho představa, kterou během let měl.

 

Hladově se k němu přivinul co nejtěsněji to šlo a pokračoval drobnými polibky po jeho krku vzhůru, dokud se znovu nedostal k těm sladkým rtům. V hlavě měl prázdno a nebyl schopen vnímat nic – kromě něj, jak se mu vrtí na klíně a zvolna ho dohání k šílenství.

Vzpomněl by si vůbec, kdy na něj přestal myslet jen jako na kamaráda? Jak dlouho už toužil tohle udělat, dívat se, jak se Lucasovo tělo s každým dalším dotekem stává vláčnějším, líbat jeho rty, jeho kůži… Něžně ho kousl a setkal se pohledem s jeho zamlženýma očima.

„Chceš pokračovat?“ hlesl náhle, v posledním záchvatu zdravého uvažování.

Teď by ještě byl schopen přestat… Možná.

 

Otázka ho trochu zaskočila, ale věděl moc dobře, že vzhledem k vypitému alkoholu se Ollie potřeboval ujistit. Proto se na něj usmál, trochu naklonil hlavu na stranu a spojil si ruce za Oliverovým krkem. „Co myslíš?“ zeptal se a přejel si jazykem po rtech. Díval se, jak Oliverovy oči sledují ten pohyb a pak mu nehty přejel po zádech. „Hm?“

 

×××

 

Lucase vzbudila naprostá poušť v ústech, žízeň a neskutečná bolest hlavy. I samotné otevření očí ho bolelo a světlo v ložnici bylo až zbytečně moc jasné. Možná zaskuhral, nebyl si jistý, nebo zasténal bolestí. Cítil každé bouchnutí srdce, každý sval byl nepříjemně napjatý. Přikryl si dlaní oči. „Hm, večeře s Olliem. Víno…“ Při slově víno se mu trochu zhoupnul žaludek. „Kurva. Kolik jsme toho včera vypili sakra,“ zamumlal poraženě a pokusil se posadit. Nakonec usoudil, že je to špatný nápad a zůstal ležet.

 

Oliver byl vzhůru už nějakou dobu, ale ani on se moc nehýbal. Je ranní slunce vždycky tak nepřirozeně ostré? Když otevřel oči, světlo ho skoro řízlo… Tak jen tiše ležel a vychutnával si to, taky nebylo kam spěchat. Hned vedle sebe cítil vůni Lucasový vlasů, teplo, které vydávalo jeho tělo a bylo mu blaze.

Do chvíle, než zaslechl jeho hlas, který zněl všelijak, ale rozhodně ne blaženě.

„Import z Portugalska. Já jsem říkal, že nás to sejme,“ zahuhlal potom do polštáře a pozvolna se otočil, aby na přítele líp dosáhl a mohl si ho přitáhnout k sobě… Náhle mu ale v mozku zablikala výstražná kontrolka. Ta, která už mu leckdy dobře posloužila – ale teď to asi nebylo potřeba, nebo snad…? Zamžoural na Lucase ležícího vedle.

„Brý ráno?“

 

„Ollie,“ protáhnul jeho jméno a přetočil se na záda. „A kolik těch lahví sme vypili? Takovýhle okno jsem ještě nikdy neměl. Nemíchali jsme to náhodou?“ zamumlal a zhluboka se nadechl, aby si mohl ještě o kousek otočit. Nepřekvapilo ho, že Ollieho našel ve stejné posteli. Nebylo by to poprvé, co takhle usnuli. „Jak ti je?“

 

Do prdele, do prdele a ještě jednou do prdele! Oliver jen tak tak potlačil bolestné heknutí, když to slyšel. A to, co ho vzápětí zabolelo nejvíc, svaly doopravdy nebyly.

"Fajn," vysoukal ze sebe vzápětí a zdvihl se na loktech. Už mu to bylo všechno jasné a nejradši by si dal pár facek z každé strany. Za svou pitomost. A za to, že se odmítá postavit následkům. "Není to nejhorší. A budu muset jít."

 

Lucas se na něj zmateně podíval. „Co? Už teď? Zůstaň aspoň na snídani, ne? Připravím ti něco dobrýho.“ Otočil se na druhý bok čelem k Oliverovi a spokojeně vydechl, když se nemusel hýbat. „Neblbni, teďka sme se vzbudili,“ zazíval.

 

"Ne, já si jen... Dám si kafe a musím vypadnout, teď jsem si uvědomil, že mám nasmlouvanou zakázku..." blábolil Oliver zmatečně a snažil se vyhrabat na nohy. Nešlo mu to, ale měl pocit, že jestli v té posteli, v Lucasově blízkosti, zůstane ještě minutu, tak se zalkne. Musel pryč. Kamkoliv, ale hlavně pryč a co nejrychleji. Protože... protože Lucas si nic nepamatoval, zcela očividně. Na rozdíl od něj. Sakra, krucinál!

 

Hodil po něm pochybovačným pohledem a v duchu se bavil nad jeho neschopností vstát. Nakonec přes něj přehodil ruku a znovu zavřel oči. „Kdybys měl něco domluvenýho, tak si ke mně včera nepřišel. A už vůbec ne s vínem.“

 

Jeho teplo a vůně, byť s trochou vinných výparů, na okamžik zamlžily Oliverovy smysly. Na ještě ne docela probuzené podvědomí zaútočily vzpomínky na včerejší noc a... Tohle se prostě nemohlo dít. Ne takhle! S veškerým umem člověka, který pro dobrý záběr vleze do nejdivnějších míst, se mu vysmekl a odsunul se ke kraji postele. Možná trochu prudčeji, než zamýšlel, protože jeho koleno při tom narazilo do něčeho tvrdého...

"Promiň," vyhrkl potom, zmatenější než lesní včela, "promiň... Ale jestli nevstanem teď, tak tu budem ležet do poledne, a to už vážně budu muset někde být. Dojdu se umejt, udělal bys mi to kafe? Prosím?"

 

Prudce otevřel oči, když Oliverovo koleno narazilo do jeho holeně a věnoval příteli zmatený pohled. Co se to sakra dělo? Zaraženě sledoval jeho záda mizející z otevřených dveří a pak zakroutil hlavou. „Jo, jo. Udělám,“ zamumlal si spíš pro sebe, protože Oliver jej rozhodně slyšet nemohl. Vymotal se zpod deky, protáhl se a zamířil do kuchyně.

 

Oliver zapadl do koupelny rychlostí blesku a bez váhání strčil hlavu pod studenou vodu. Ale moc mu to nepomohlo, akorát ten průser, do kterého spadl, a to všechno kolem viděl o něco jasněji. Což asi nebylo potřeba... Protože Lucas měl naprosto ukázkové alkoholické okno, jako z učebnice. K čertu s tím vším!

Znovu si opláchl obličej a zadíval se na sebe do zrcadla. Pohled pro bohy, vážně. Kruhy pod očima, na hlavě zplihlé růžové cosi... A kdesi u srdce prázdno. A bolavo.

"Co teď, sakra?" zeptal se svého odrazu, ale odpověď nedostal. Jak příznačné.

 

Vzhledem k tomu, že se bytem rozléhal zvuk tekoucí vody z koupelny, Lucas se tak trochu vnitřně dohadoval, co má dělat. Jestli se měl pokusit Oliverovi domluvit a zjistit, proč se chová jako hovado nebo to nechat být a dělat, že se nic nestalo. „Nechám to koňovi, ten má větší hlavu,“ zamumlal si pod nosem a vytáhl z lednice pár surovin, ze kterých hodlal nachystat snídani, zatímco se jeho přítel sprchoval.

Přemýšlel nad tím, kdy posledně se takhle opili a kolikrát. Nikdy předtím se ale Oliver takhle nechoval. Co se včera odehrálo, že měl Ollie potřebu vzít do zaječích? Udělal nějakou neskutečnou kravinu? Řekl mu něco, co neměl? To ale nemohl být ten případ, protože se navzájem mohli poslat do horoucích pekel v záchvatu největší zuřivosti a stejně se k sobě jako falešné pěťáky zase vraceli.

Bezmyšlenkovitě míchal lžičkou v obrovském hrnku čaje nad talířem snídaně a zíral do prázdna. Nevnímal Oliverovy kroky po bytě ani jeho balení. Co ho ovšem doopravdy zarazilo bylo, že si ze skříňky nad dřezem vytáhl Oliver jeden z jeho cestovních termo hrnečků, přelil do něj obsah nachystaného hrnku, do pusy si nacpal obložený chleba a hodlal zmizet. „Ollie?“

 

Zarazil se, jako kdyby ho Lucas přistihl při zločinu. A nejspíš tak i vypadal. Jenže během těch minut, které strávil v koupelně tím, že na sebe pouštěl ledovou vodu a snažil se ze všeho nějak vybruslit nebo se aspoň vzpamatovat, dospěl k jedinému. Že opravdu musí pryč. A co nejrychleji, než udělá nějakou další hloupost... Teda ne že by ta noc byla hloupost, ale...

Nebyla to hloupost. Byla to kardinální volovina!

Povzdechl si.

"Promiň, ale já fakt pospíchám... Už se po mně sháněli..." zalhal s těžkým jazykem a ustupující kocovinou. Morální. "Vážně. Omlouvám se. Já ti zavolám, ano? Nebo mi zavolej ty, až se ti to bude hodit... Stejně se potřebuješ vyspat, po tom všem..." Zbytek věty polknul.

 

Zatěkal očima po jeho tváři, z krajíce chleba na termo hrnek a nazpátek, ale nakonec se pomyslně vzdal. Tohle nemělo cenu. Pokud hodlal být Oliver takhle nepřístupný a nebavit se, nemělo cenu se o to pokoušet, natož to z něj páčit. Takže mávnul rukou s povzdechem a jen přikývl. „Jasně.“

 

Oliver se na něj naposledy po straně zadíval... A pak si uvědomil, že už mu došly nadávky i všechny rozumné myšlenky. Dodatečně si v duchu nafackoval, že se vážně chová jako idiot, ale když už to začal, musel to dotáhnout do konce.

"Vážně musím... Nezlob se prosím. Ozvu se ti," vysypal ze sebe chvatně. A pak prostě vzal čáru přímou cestou ven, pryč – kamkoliv, kde nebyla jeho vůně, jeho oči, jeho teplo, kde nehrozilo, že se dotkne jeho kůže... A kde si bude moct v klidu promyslet, do jak velkého průseru se dostal a jestli z něj vůbec vede cesta ven.

Ale už teď měl dojem, že nevede....

 

×××

 

Horký jazyk mu přejel po krku a téměř okamžitě jej následovaly jemné rty. Pevné ruce mu sevřely boky a přirazily ho do klína těla pod ním. Lucasovi se motala hlava, oba měli ještě kalhoty ale i tak to bylo intenzivní.

„Nikam nespěcháme,“ zašeptal mu hlas do ucha. Po zádech mu přeběhlo mravenčení, na rukách vyvstala husí kůže. Přivřel oči a nastavil krk ještě víc.

 

Lucas se otočil na druhý bok, rukama objal volný polštář a zabořil do něj nos. Byl cítit po jeho šampónu, ale stejně v té vůni bylo ještě něco navíc. Nedokázal přesně určit co, ale bylo to příjemné. Přitáhl si deku víc k ramenům a znovu zavřel oči.

 

Na hlavu mu dopadaly kapky horké vody, zezadu ho ještě hřálo tělo a zepředu chladily dlaždičky ze sprchy. Stál na špičkách, rukama opřený o zeď a hlavu měl otočenou do nepříjemného úhlu, ale nestěžoval. Rozhodně si nestěžoval. Jedna ruka ho svírala za bok, druhá mu přejela po zádech a vjela do vlasů, za které ho chytla a opatrně, když se od polibku odtrhnul, mu hlavou trhla dozadu. Zasténal nad příjemnou bolestí a opřel se o rameno. Přírazy byly pomalé, ležérní, pomalu budovaly napětí, které se Lucasovi usazovalo v podbřišku, jako změť šimrajících uzlíků. „Víc,“ zasténal téměř bez dechu a zavřel oči. Na jejich těla dál dopadaly horké kapky vody…

 

Téměř každou noc se mu zdálo o někom. Nevěděl, jestli jsou to představy nebo vzpomínky, ale rozhodně to nebyly vzpomínky na Peta. S Petem byl poslední měsíce jejich vztahu sex absolutně o ničem, poslední týdny spolu vlastně ani nespali. Tohle se zdálo být správné, pokaždé se vzbudil až bolestivě vzrušený, ale ani jednou nezahlédl obličej, neřekl jméno. Bylo to matoucí.

Oliverovi o svých snech neřekl, ještě by prohlásil něco na ten způsob, že se potřebuje s někým vyspat, aby tyhle svoje touhy utišil, pořádně u někoho v posteli vybil. Navíc se to konečně po tom Ollieho výstupu mezi nimi vrátilo do starých kolejí, ale stejně se ještě občas přistihl, že přemýšlí, jak k příteli přistupovat, co jak říct, aby se náhodou něco nepodělalo znovu. Ať už se stalo cokoliv, nemělo cenu se omlouvat, i kdyby to byla jeho vina, pokud si nepamatoval důvod.

 

Podělal jsem to. Tohle jsem totálně a naprosto podělal... To jediné se Oliverovi táhlo hlavou, když ráno vstával, i když večer chodil spát. A snad jedině proto, že vesmír má někdy opravdu debilní smysl pro humor, se mu o tom aspoň nezdálo.

Což neznamenalo, že se mu nezdálo o jiných věcech. O každém zatraceném detailu té noci, na který si byl schopen vzpomenout. O chvatných a horkých polibcích, drobných kousnutích, Lucasově sténání, přerývavých prosbách, i o tom, jak mu zarýval prsty do ramenou… Jak se s ním miloval. Poprvé. Jak před ním klečel v koupelně a měl ho v ústech, zatímco mu tiskl zápěstí ke stěně a pokoušel se ho dohnat k šílenství. Podruhé. A když měl obzvláště dobrou noc, tak to všechno korunovaly záblesky jeho zbabělého útěku do neznáma…

Protože přesně tak to bylo. Když od něj vypadl jak cukrář, samozřejmě, že nešel domů. Prostě jen vyrazil nazdařbůh ulicemi a nadával si do pitomců. Nemáš chlastat, když ses to doteď pořádně nenaučil! Nemáš co spát se svým nejlepším kamarádem, zvlášť ne v takové situaci! Vždyť vám to klapalo vám tolik let hlavně proto, že jste se na tyhle vztahové experimenty zavčasu vykašlali!

Jenže bylo pozdě bycha honit. Taky už bylo pozdě, aby si snad namlouval, že tohle byl jen alkoholem zapříčiněný úlet, ze kterého se oba vyspí a už se k němu nikdy nebudou vracet. Protože Lucas se možná prochlastal až do zapomnění, ale on ne. A hlavně ani nechtěl zapomenout. Už prostě ne.

 

Následující dny prožíval jako jednu nekončící kocovinu. Pouštěl si pořád dokola smyčky hudby z YouTube, remixy rádoby orientálních rytmů, při kterých se mu vždycky dobře pracovalo, aby na něj ze všech stran neútočilo ticho. Ale tentokrát mu to bylo prd platné. Hlava jela pořád dál a dál.

A najednou toho měl všeho dost. Dost sama sebe a svých vztahových šmodrchanic, ale i dost Lucase a jeho soukromého pekla. Protože čeho je moc, to je konkrétní. A peklo jsou ti druzí.

 

Věděl, že má Lucase rád. Věděl to už sakra dlouho. Ale netušil, že až tak moc.

 

Po pár dnech se konečně trochu srovnal. Alespoň natolik, že byl schopen fungovat, aniž by to vyvolávalo nežádoucí otázky u těch nesprávných lidí. Zejména u Lucase, že ano… Nakonec mu zavolal pár dní po té nešťastné noci, vytáhl ho na večeři a v rámci možností se to vlastně vrátilo do starých kolejí.

Sice už se na něj nedokázal dívat jen jako na kamaráda, na kterého má shodou okolností letitý crush, ale přinejmenším to byl schopen celkem zdatně předstírat. Takže se vlastně všechno vrátilo do starých kolejí. Sice měl zlomené srdce, ale to se dalo léčit. Třeba prací.

 

Oliver nechal schnout poslední várku dne a vrátil se do ateliéru, aby to tam dal trochu do pucu, než dorazí zákazník, taky poslední toho dne, vyzvednout si portfolio. Taková nenáročná záležitost, na které se ale docela vyblbnul a mohl při ní chvilku vypnout.

Když cinknul zvonek nade dveřmi, pokývnul hlavou, aby dal najevo, že slyšel.

„Vydržte chvilku, hned jsem u vás,“ dodal ještě pro všechny případy.

„Ale jó, jen v klidu, já nepospíchám,“ odpověděl mu známý hlas a z jeho zvuku Oliverovi zatrnuly zuby a zježily se vlasy. Podíval se na příchozího.

„Mám práci a nemám na tebe náladu, Pete, takže nazdar.“

 

 

Lucas měl pocit. A tyhle pocity končívaly dobře málokdy. Navíc si nebyl jistý, čeho přesně se to týkalo, takže když seděl u sebe v kanceláři a uklízel si testy studentů to tašky, sáhl po mobilu, aby zkontroloval Olivera, jestli je všechno v pohodě. „Ahoj Ollie, zajdem dneska někam na véču? Teď jsem skončil a zrovna se balim,“ zahlaholil vesele do telefonu, když druhá strana hovor přijala.

 

 

"To mě teda fakt mrzí, ale já s tebou potřebuju něco nutně probrat," zašklebil se ten zmetek, jako kdyby se nechumelilo.

"Jako posledně, co? Řval jsi mi tu jak stará baba," odsekl Oliver a zaklapl album. Pohledem na nástěnné hodiny pak zjistil, že má asi tak deset minut, aby se toho blbce zbavil.

"No jo, doufal jsem, že jako kamarád mě pochopíš," pokračoval Pete hladce.

"Tak určitě..."

"To jsem ale netušil, že jsi tak prvotřídní parchant a zasraná svině!"

Za normálních okolností by ho vypakoval dřív, než by se stihl nadechnout, ale jak nebyl poslední dny ve své kůži, moc mu to nemyslelo. Takže mu jen věnoval napůl rozčílený, napůl nechápavý pohled.

"Co tím chceš doprdele říct?" zeptal se ledově.

"To všem svejm kamarádům šukáš partnery?"

Co to kurva...? Ale dál se Oliverovy myšlenky nedostaly.

"Zajímá tě, jak to vím? To bylo tak, milej zlatej... Vedle našeho bytu bydlí moc milá stará paní, která je taky moc zvědavá a až moc dobře slyší. A má ráda nejen Lucase, ale i mě. Zato nemá ráda divný týpky, s divnou barvou vlasů, který tam zcela očividně nebydlí. Dneska jsme se náhodou potkali... A ona mi vylíčila, jak měla o Lucase strach, protože ho slyšela vydávat divné zvuky v divnou dobu. Popsala mi to velice věrohodně, stejně jako to, že od něj ráno skoro utekl fakt divnej týpek."

Oliver zaskřípal zuby.

"Šukals mi přítele, zmrde!"

"Pokud vím, tak už to není žádnej tvůj kluk!" procedil Oliver jako padouch z gangsterky. A v té chvíli mu zazvonil mobil. My o vlku...

 

„Ollie?“ zopakoval trochu nejistě Lucas do telefonu a zaposlouchal se. A pak uslyšel tříštění skla a až moc známý hlas, jak Oliverovi nadává. Sevřel telefon, až mu zbělaly klouby. „To je Pete?! Ty tam máš to hovado?“ Slyšel nadechnutí a pak další rozbití skla, načež zřejmě Oliver telefon někam položil nebo odhodil, protože zaslechl nadávky dál od mikrofonu. „Olivere!“ Co se to tam sakra děje? Rychle dobalil těch pár věcí, které si musel vzít domů, a vyrazil k přítelově ateliéru.

 

"To by se ti tak líbilo, co? Myslíš si, že to nevím?" odsekl Pete a v hlase se mu ozval ten spodní tón hysterie, který Oliver tak dobře znal. "Myslíš si, že nevím, kdo mi před Lucasem pořád nasazoval psí hlavu, že jsem si nevšim, jak po něm furt čumíš a svlíkáš ho vočima? Myslel sis, že ho urveš pro sebe, co? Ubožáku zasranej!" S tím kopnul do židle, která nepěkně třískla do jedné z vitrín.

"Tohle nemusím poslouchat!" Oliver se prudce vymrštil a odhodil telefon, aniž si uvědomil, že Lucasův hovor přijal. "Koukej vypadnout! A hned, než se naseru!"

"Ale bude ti to k hovnu, rozumíš? Já ti ho nedám! Nikdy ho nebudeš mít! Já to nedovolím!"

"No to určitě!" Oliver se ušklíbl. "Zmiz mi z očí, idiote, a už se nevracej! Na ten tvůj ksicht nejsem zvědavej!"

Namísto odpovědi po něm Pete skočil.

 

Buď v pořádku, hlavně buď v pořádku! Ze školy téměř vyběhl. Přemýšlel, jakou cestu zvolit, ale byla špička a taxík nemělo cenu objednávat. Zbývala veřejná doprava, ale i tak by to zabralo dvacet minut. Nervózně se podíval na hodinky a zaklel. Potřeboval se tam dostat co nejdřív. „Sakra, to není dobrý, to není dobrý,“ mumlal si pod nosem a neustále kontroloval čas, když nastoupil do tramvaje. Cestující v jeho blízkosti se na něj divně dívali, jedna paní si dokonce i odsedla, ale neřešil to. Bylo mu jasné, že vypadá nepříčetně, ale potřeboval se k Oliverovi dostat co nejrychleji. Povolil si kravatu, rozepnul pár knoflíků a znovu se podíval na hodinky. Ještě mu zbývalo pět stanic.

 

"Ty ses dočista pomátl, Pete?" zařval Oliver a nějakým zázrakem se mu povedlo uhnout. Čímž docílil jen toho, že se ozvalo další ošklivé třísknutí skla a tentokrát to ta vitrína opravdu odnesla. A všechno, co bylo v ní.

"Kdyby nebylo tebe, nic z toho by se nestalo?!" Petův hlas teď zněl jak protipožární siréna.

"Jakože by se s tebou nerozešel, protože jsi brousil svojí bejvalku v jeho bytě?!" Oliver se nepěkně uchechtl a Pete ho vší silou praštil.

Na vteřinu na sebe ohromeně zírali, jako dvě šelmy připravené k boji. Pak mu Oliver ránu vrátil a vůbec se nesnažil krotit.

Začali se rvát.

 

Lucas vystoupil na cílové zastávce a dal se do běhu. Narazil do několika kolemjdoucích, kterým zadýchaně přes rameno křikl omluvu, ale běžel dál. Oliverův ateliér byl deset minut pěšky, takže když si pohnul, mohl to zvládnout za půlku času.

A zvládnul. Jenže nečekal, že na něj bude čekal policejní auto, před budovou vyjevený zákazník, který zrovna podával jednomu policistovi výpověď a druhý zrovna odváděl Peta v želízkách. Zadýchaně se zastavil a když ho Pete uviděl, rozzářil se.

„Lucasi!“ zavolal a snažil se změnit směr kroků k němu, ale policista ho nenechal a dál ho vedl k autu.

Lucas se zamračil a svižným krokem se vydal ke vchodu, bývalého úplně ignoroval a spěšně přešel. Na zemi bylo všude sklo z rozbité vitríny, v jednom rohu se válela židle a na té, která ještě byla v celku, seděl jeho přítel se skloněnou hlavou. „Olivere?!“

Ten zdvihl hlavu a předvedl mu své nejnovější halloweenské líčení – modře podmalované oko a působivou červenou cestičku, která se táhla od spodního rtu na bradu. Taky krvácel z nosu.

"Ahoj. Já myslel, že se máme sejít až k večeři," pousmál se zdravým koutkem úst.

V tom Lucasovi zastoupil cestu jeden z policistů. "Promiňte, ale sem teď nemůžete. Počkejte venku, prosím."

„Jo, ale volal jsem ti a slyšel přes telefon Peta a pak tříštění skla, tak jsem vyrazil sem,“ odpověděl mu rychle a pak se otočil na policistu. „Pokud nechcete mít venku scénu jako prase, tak bych radši zůstal tady. Ten v klepetech je můj bejvalej. Idiot.“

"Vskutku." Jak to Oliver řekl, obličejem mu proběhla bolestná grimasa.

Policista si nejistě změřil jednoho, potom druhého. "Nechcete přece jen zavolat záchranku? Vypadáte pěkně zřízenej."

"Taky jsem fotograf, nikoliv boxer," povzdechl si Oliver, ale zavrtěl hlavou. "To bude dobrý, chce to jen dezinfekci a led. A trochu klidu..." Velevýznamně se podíval kolem sebe.

„Mám tě odvízt domů?“ zeptal se pak zamračeně Lucas, přidřepnul si před něj a opatrně ho chytil za bradu, aby se mohl pořádně podívat na zranění a jestli nějaká nepřehlédl. „Vyčistím ti to a kdyby něco, tak tě můžu hodit do nemocnice, co ty na to?“ Palcem omylem rozmáznul krev na Oliverově bradě a povzdechl si. Otevřel tašku a chvíli se v ní přehraboval, aby nakonec vytáhl z balíčku papírových kapesníků jeden a začal jím opatrně čistit přítelovu bradu. Pak vytáhl ještě jeden a dal mu ho do ruky. „Dej si ho pod nos.“

„Dík,“ zahuhlal nezřetelně, a pak bradou ukázal na strážníka, který je pokradmu pozoroval a zřejmě tak úplně nevěděl, co si o tom všem má myslet. Jako by mu nad hlavou visela komiksová bublina s nápisem: prase, aby se v tom vyznalo.

„Co se zbytku tvýho návrhu týče, záleží to na nich,“ povzdechl si Oliver konečně. „Role se totiž ještě můžou obrátit.“

Než se Lucas stihl zeptat, co tím myslí, policista zřejmě dospěl k nějakému rozhodnutí.

„Promiňte, ale vy jste pan Volven?“ zeptal se. Když Lucas přikývnul, Oliver si se špatně potlačovaným zvukem, který zněl mezi smíchem a zaúpěním, složil hlavu do dlaní.

„Máte tu někde místo, kde bychom si mohli promluvit v klidu?“ obrátil se na něj policista. Oliver mávnul rukou za sebe.

„Tam mám kancelář a dveře zůstaly vcelku. A bát se nemusíte, jsem línej i jen dejchat.“

Tak docela mu nevěřil, protože zavolal kolegu, aby na něj dohlédl, nejspíš pro případ, že by se přece jen chystal omdlít… A pak si Lucase vzal stranou.

 

„Ještě jednou promiňte, ale čím dřív si to všechno vyjasníme, tím lépe pro všechny,“ zahájil policista tak trochu slavnostně. „Vezmu to ve zkratce. Ti dva se prostě porvali, bez debaty. Ovšem o původu té rvačky každý tvrdí něco jiného… Pan Harris říká, že panu Smithovi prostě přeply špatný obvody a je to idiot. Pan Smith ovšem tvrdí, že se dozvěděl…“

„Ano?“ povzbudil ho Lucas, když odmlka trvala poněkud déle.

„Prý se dozvěděl, že se na vás pan Harris dopustil násilí a chtěl si to s ním vyřídit.“

Lucas se zamračil, pokud to snad šlo, ještě víc a rozhodil rukama. „Cože? Dopustil násilí? Co to je za kravinu?“ zaprskal naštvaně a ruce si složil na prsou. Policista se nadechoval, že mu odpoví, ale Lucas ho nenechal. „Tak já vám něco povím o drahém panu Smithovi! Po našem rozchodu nejen, že otravoval mě, ale téměř denně chodil bulet na rameno sem k Oliverovi. Dokážu si představit, že se ho snažil přesvědčit, aby se za něj u mě přimluvil, ale měl velkou smůlu. Takže nevím, co vám ten kretén nakecal, ale nevěřil bych mu ani nos mezi očima, natož takovýhle výmysly. Fakt zoufalec,“ zakroutil hlavou a cítil, jak se mu začínají třást ruce. „Je to lhář a manipulátor. Neříkám, že nemá světlé chvilky, ale já jsem s ním skončil.“

"Dobře, dobře," zdvihl policista dlaně v konejšivém gestu. "Prosím chápejte, že takhle závažné obvinění nemůžeme jen tak odbýt, i když samozřejmě situace, v jaké bylo vysloveno... Konáme jen svou povinnost, pane Volvene, musíme to vyšetřit. Z naší strany v tom není nic osobního."

"Jistě..."

"Problém je totiž v tom, že pan Smith neochvějně trvá na svém a prý na to má i svědka."

„A dost, tohle nemám zapotřebí,“ promluvil po chvíli ticha Lucas a věnoval policistovi tvrdý pohled a než ten stačil jen něco namítnout, prošel kolem něj ven svižným krokem a než se nadál, tahal svého bývalého z auta a přirazil ho vedle dveří. „Seru ti na svědky a nějaký tvoje vymyšlený pohádky. My. Dva. Sme. Spolu. Skončili! Už nikdy tě nechci vidět a jestli se jen přiblížíš k mýmu nebo Oliverově bytu na sto metrů, podám na tebe zákaz přiblížení. Nemysli si, že to neudělám. Mám tě plný zuby,“ zasyčel mu do obličeje a sledoval, jak se radost z Petova obličeje pomalu vytrácí, jako by mu zrovna teď došel význam jeho slov. Lucas ucítil něčí ruku na hrudníku a ohlédl se přes rameno. Policista.

„Pane Volvene, odstupte od něj prosím.“

A o kus za ním stál Oliver, už trochu upravený, který vypadal, že se co nevidět začne naprosto hystericky chechtat. Což bylo asi to jediné rozumné, co se v téhle absurdní situaci dalo dělat. Vždyť to všechno byla tak strašná, absurdní pitomost, že jí na světě nebylo rovno!

Přítel mu gestem naznačoval to samé, co policista uvedl ve skutek. Nech toho vola být, nestojí to za to.

"Lu-Lucasi..." vykoktal Pete, ale dál se nedostal. Jen na něj zíral, jako myš zírá na kobru, která jí co nevidět ukousne hlavu.

„Varuju tě, Pete. Nepřej si mě. Vypadám snad jako někdo, kdo by se nechal na sobě dopouštět násilí? Ještě jednou předvedeš takový divadlo a uvidíme se na policajtech!“ Znovu ho přirazil na auto a pak ho pustil, když policistův stisk na jeho hrudníku zesílil. „Jo, už je volnej, nechávám ho šmejda bejt,“ mávnul rukou Lucas a otočil se k nim zády. Nikdo mi to nemůže mít za zlý, vždyť sem mu nic neudělal.

I bez toho to stejně zabralo další nekonečné minuty papírování, vysvětlování a vůbec všech těch nutných a v tu chvíli tak neskutečně otravných úkonů, než se policisté rozloučili. Dlužno dodat, že bez nadšení na obou stranách. Olivera mezitím solidně rozbolela hlava a vyděšený zákazník vypadal, že ani žádné portfolio nechce, a vůbec lituje, že k němu kdy přišel.

 

Konečně se ocitli uprostřed vší té zkázy sami. Oliver si otevřel vodu v láhvi, a když zrovna nepopíjel, chladil si s ní monokl i ret.

"Teda... to byl zas den, krucinál. Na hovno," povzdechl si, jen aby něco řekl.

Lucas ho vnímal jen tak napůl. Neustále se zamračeně rozhlížel a představoval si, co se muselo stát. Navíc nemohl z mysli dostat Petův zaražený pohled. Jak ze sebe dělal chudáčka, kretén! Z úst mu unikl otrávený povzdech. „Chceš hodit domů?“ zeptal se potom Olivera, absolutně ignorujíc jeho předchozí větu.

"No teď to tady uklízet fakt nebudu," odfrknul si Oliver a vytáhl zpoza pultu svůj nezbytný batoh. "To si nechám na víkend, nebo spíš na příští tejden. Klika, že mi ten vůl nepřerazil nos... Ne že by se teda nesnažil."

Chápavě přikývl a najednou ucítil na ramenou neskutečnou tíhu. Celá tahle situace byla postavená na hlavu. Dopustil násilí? „Dopustil násilí?“ zamumlal si nechápavě pod nosem a zakroutil hlavou. „Ty jeho pošahaný pohádky.“ Nechápal, co Peta vedlo k tomuhle divadlu, ale rozhodně si to nenechal líbit. Zajel si rukou do vlasů a nastavil ruku směrem k Oliverovi. „Klíčky.“

Oliver vyndal z kapsy svazek a pak si povzdechl. Viděl, že ta záhadná větička vrtá příteli hlavou, a protože už ho nějaký ten pátek znal, tak taky věděl, že mu to nedá pokoj. Pak si znovu povzdechl, zvážil pro a proti, ale naznal, že na vymýšlení jakékoliv přijatelné lži je vážně unavený. Takže se rozhodl jen vynechat jisté detaily.

"Jak jsme se tu noc tak hezky ztřískali, tvoje sousedka slyšela z bytu nějaké divné zvuky. A protože, jak mi Pete vylíčil v živejch barvách, má ráda tebe a měla kupodivu ráda i jeho, tak mu to, když se náhodou potkali, barvitě vyklopila, včetně toho, že od tebe ráno odcházel fakt divnej týpek, s divnou barvou vlasů. No... A Petovi seply špatný obvody, jak už jsem říkal, načež usoudil, že jsem se na tobě dopustil mrzkých věcí, nebo tak nějak."

Protočil oči a přejel si rukou po obličeji. „Ta baba je neskutečná. Furt strká nos do cizích věcí. Asi mi jednou rupnou nervy a něco jí půjdu hezky od plic říct.“ Sebral ze země svoji odhozenou tašku a ještě jednou se rozhlédl kolem. Nikdy si nepředstavoval, že Petovi takhle hrábne, aby byl schopný zničit půlku obchodu. „Poslyš, ty zničený věci mě fakt mrzej. Doufám, že mu to alespoň naúčtuješ do toho trestního oznámení.“

"Snad. Až se z tohohle vyspím a přestane mi hučet v hlavě. A taky by mi mohlo trochu splasknout to voko." Oliver se nepatrně ušklíbl a následoval ho ke dveřím. "Ono to nebude tak strašný. Jedna zničená vitrína a pár věcí. Nasere to, ale nezkrachuju. Snad." S povzdechem přelétl tu spoušť. "Ale teď na to fakt nemám náladu... Jsem se už živě viděl v cele předběžnýho zadržení."

"Beztak mu to nevěřili, to jsem na tom policajtovi viděl," odfrknul si Lucas.

"Jo, protože měli rozum. Ale můj spolužák ze základky, erudovanej odborník, chytrej a slušnej člověk, takhle před rokem a půl skončil na čtyři měsíce ve vazbě... Taky kvůli podobnýmu hajzlíkovi. To jednomu na víře ve spravedlnost zrovna nepřidá." Oliver pokrčil rameny. "Potřebuju se vyspat. Na budku taky nedostávám každej den."

„Vypadám snad jako někdo, kdo by se nechal?“ podíval se na něj se zdviženým obočím Lucas a sledoval Ollieho, jak aktivuje alarm a zamyká. „Co se vůbec stalo, Ollie?“

"Co by," trhnul Oliver rameny a zamířil ke svému autu, podvědomě velmi rád, že nemusí v tomhle stavu řídit, natož jít pěšky. "Pete se tu prostě zjevil, vyměnili jsme si pár invektiv a servali se jak malí kluci ve školce. Až na to, že první praštil on mě." Za řeči vklouzl na sedadlo spolujezdce, zapásal se a promnul si čelisti, které se taky hlásily o svůj díl na tom všem. "Pak přišel objednaný zákazník, viděl to dílo zkázy a zavolal policajty, protože se mě Pete zrovna snažil praštit tou druhou židlí. Rád bych řekl, že to byla gentlemanská rvačky o tvoji přízeň, ale všem bohům budiž žalováno, nebyla..."

 

Vždycky o svém bytě říkal, že je až nechutně tichý a že si bude muset pořídit pořádnou reprosoustavu, jinak mu z toho klidu přeskočí. Dneska byl velmi rád, že zatím zůstal jen u řečí, protože ticho, klid a tma bylo přesně to, co potřeboval. Dokonce i ta fotokopie Caravaggiova Bakcha, kterou měl pověšenou přímo proti vchodovým dveřím, mu najednou vypalovala sítnici.

"Promiň, že dneska nebudu moc společenskej, ale nějak mi nezbejvaj síly. Dám si sprchu, aspirin a zalezu do postele. Ale jestli chceš, klidně si udělej pohodlí, dyť víš." Oliver se trochu pousmál, pak ze sebe většinu svršků shodil ještě v předsíni a polonahý zapadl do koupelny.

 

Lucas měl otázky. Samozřejmě, že jich bylo několik a na velkou spoustu z nich se nedalo odpovědět jednoduše ano/ne, jenže je nemohl položit. Oliver si potřeboval odpočinout, dát se dohromady, pořádně se vyspat a Lucas mu potřeboval vydezinfikovat ranky. Takže zatímco se Ollie sprchoval, on mu na noční stolek nachystal kapesníky, sklenici s vodou a na postel lékárničku. Pak si sedl na kraj postele a čekal. Myslí mu sice běžely pochmurné myšlenky, ale nedařilo se mu je zahnat. To je takovej idiot. A s tou babou od vedle si taky musim promluvit. Kdyby nebylo jí, nic by se dneska nestalo a Oliver by byl v pohodě. Složil si hlavu do dlaní a povzdechl si. Co toho idiota k tomu vedlo, proboha. Byl naštvaný, byl zmatený a rozhodně to nehodlal nechat jen tak.

 

Pak se postel vedle něj prohnula, jak si tam Oliver udělal pohodlí. Měl vlhké vlasy a na sobě trenýrky a nějaké tričko, z univerzity, jak jinak. Až na to oko a rozbitý ret vlastně vypadal úplně normálně. A taky se tak tvářil.

"Ježiš, Lucasi, nedělej si z toho hlavu. Neříkám, že takhle chci trávit každý odpoledne, ale až na ten Petův hysterák se toho zas tak moc nestalo. Otřes mozku nemám, akorát se z toho vyspím... Lucasi? No tak! Hlavu vzhůru!"

 

Ten jen přikývl a nakonec se trochu pousmál. „Jsem unavenej. Poslední dobou nespím moc dobře,“ pokusil se to zahrát do autu a zvedl se, aby mohl jeho ranky vydezinfikovat. Oliverův ret byl jen natržený a oteklý, oko se pomalu začínalo vybarvovat, ale čeho si předtím v obchodě nevšiml, byly odřené klouby – též rozzlobeně červené a větší, než by měly být. Chvíli přemýšlel, jestli mu klouby nemá alespoň jednou obvázat, aby mu tam dezinfekční mastička zůstala, ale nakonec se rozhodl proti. Ranky musely dýchat, takže je jen vyčistil.

 

Olivera bolelo, když ho takhle viděl, protože Lucas vypadal, jako kdyby tu nakládačku dostal taky a Pete mu ještě zčerstva vyklopil, proč se vlastně prali. Na okamžik zakoketoval s myšlenkou, že by mu ten příběh řekl celý, ale pak to zavrhnul. Tohle vůbec nebyla vhodná chvíle a jen by příteli naložil. A pak mu došla ještě jedna věc.

"Lucasi? Okamžitě se přestaň obviňovat, ty za to nemůžeš! Odpovědnej je jen ten kretén, nikdo jinej!"

 

Pokusil se na něj usmát, ale asi to vyšlo jako nepříliš přesvědčivá grimasa. „Já vím,“ odpověděl s malým povzdechem a vstal. „Běž si lehnout. Přinesu ti ještě obklad na to oko.“ Ani nečekal na odpověď a zmizel v útrobách bytu. Cestou do kuchyně uviděl na zemi hromádku Oliverova oblečení, ale prozatím ji tam ještě nechal. Teď potřeboval vyřídit něco jiného, jen doufal, že ty chladící polštářky na mrazáku ještě jsou, i když pro ně Ollie prakticky neměl využití.

Když se pak po chvíli vrátil do ložnice, Oliver už vypadal, že hluboce spí. Chvíli si přehazoval z dlaně do dlaně malý chladící gelový polštářek zabalený v utěrce a pak opatrně odhrnul příteli vlasy z čela, aby mohl pomalu přiložit ten malý chladící zázrak na zraněné oko. Ollie sebou jen trochu trhnul a natočil hlavu na stranu.

„Ollie?“ zkusil potichu Lucas, ale dotyčný se ani nepohnul. Pousmál se a něžně mu prohrábl vlasy. Pak se vrátil do předsíně, kde ležela hromádka oblečení a jal se šacovat každý kousek dokud nenašel klíče od obchodu. Svědomí mu nedovolovalo, aby s tím neudělal absolutně nic, a ještě navíc nechal Olivera uklízet ten bordel.

Došel tam pěšky, rychlochůzí, naťukal kód a zamknul za sebou. Střepy mu křupaly pod nohama, málem zakopnul o rozbitou židli a vesele si zanadával, jaký je idiot, že ho nenapadlo rovnou si rozsvítit u dveří. Když už tam byl podruhé ten den musel uznat, že to nevypadalo tak hrozně. V první chvíli se to zdálo jako bůhvíjaká pohroma, ale za to mohla starost o Olivera a nervozita. A pak z největší části samozřejmě jeho naštvanost na Peta a že se tam objevili policajti. Jediné, co bylo potřeba udělat, bylo zamést, vyhodit rozbitou vitrínu a židli, znovu zamést a vytřít, protože místy na zemi zahlédl kapky krve.

Smetl tedy alespoň to nejhorší na jednu hromadu, z mini skladu vytáhl nějakou krabici, kterou upřímně doufal, že Oliver nebude potřebovat, a všechno do ní naházel. Střepy, rozflákanou židli, nakřáplé skleněné poličky z vitríny a nadával u toho na Peta jak špaček. I když pro něj bylo nadávání v tuhle chvíli lepší, než aby přemýšlel nad tím, proč si proboha ten idiot myslel, že se na něho Oliver dopustil násilí. Nehrály mu v tom ani údajné divné zvuky, protože ten večer se oba ožrali jak dobytci a tím to končilo. Nehledě na to, že by ta bába od vedle měla bejt zvyklá na hádky a zvuky během sexu z našeho vztahu. Co tam vůbec Pete dělal? To se zase pokoušel dostat do bytu? No, to má smůlu, protože jsou vyměněný zámky. Nemá u mě jedinou věc.

Nakonec mu úklid zabral něco málo před hodinu, protože když už, tak úklid udělal úplný a nejen toho, co roztřískal Pete.

 

Aspirin, sprcha, všeobecná únava a pomalu odeznívající bolest. Rozhodně jedinečný koktejl, který byl předzvěstí čehokoliv, ale určitě ne erotických snů... Jenže tu byla Lucasova vůně, která přebíjela všechno ostatní, včetně toho smradu všech těch dezinfekčních sajrajtů. Plus vědomí, že jádro jeho sporu s Petem bylo koneckonců pravdivé. Nikdy ho neměl rád a nikdy se ani nenamáhal předstírat cokoliv jiného. Když se rozcházeli předtím, vždycky Lucasovi radil, aby ho konečně pustil k vodě, protože ho s ním nic dobrého nečeká. Dokonce byl ochoten připustit, že ho kolikrát svlíkal vočima, jak se Pete roztomile vyjádřil. Byly to asi jediné chvíle, kdy se přestal hlídat a chvíli si představoval, že jsou nejen dlouholetí kamarádi. A spal s ním.

 

Málem se v tom pohledu utopil. Nikdy si pořádně neuvědomil, jak krásný má Lucas oči, to až teď, když se nad ním skláněl... Tak blízko. A ještě blíž. Zlehka ho políbil na čelo a pak na špičku nosu.

Jak se pohnul, Lucasovi utekl docela tichounký sten.

"Nebolí?" hlesl Oliver s námahou. Místo odpovědi mu Lucas ovinul ruce kolem krku a stáhl ho dolů.

A pak se svět rozpadl...

 

Lucas se rozlámaně probral na gauči, když mu vedle hlavy zazvonil budík. Rychle ho vypnul, ještě chvíli se válel a nakonec vstal, aby zkontroloval Olivera, který spal jak nemluvně, nachystal mu snídani a vytratil se z bytu s bolestí hlavy jako duch. Domů si vzal taxíka, protože se bál, že v tramvaji by usnul, doma se osprchoval, uvařil si do největšího termo hrnku, který našel, kafe a v čistém oblečení vyrazil do školy. Nestihl se nasnídat a předpokládal, že po většinu dne bude protivný jako činže. Snažil se nemyslet na události z předchozího dne, ale pravdou bylo, že to úplně nešlo. Potom někdy kolem poledne prodělal krizovku jak prase a zíval pomalu za každým druhým slovem, až se ho dokonce i studenti ptali, jestli je v pořádku, že vypadá nemocně. Výbornej den, vopravdu, pomyslel si kysele.

 

Oliver se probudil s tím, že ho nepříjemně bodá kolem oka a navíc s pocitem, jako kdyby právě uběhl maraton. Pak si uvědomil, co se včera stalo. Zatraceně! Zatracený chlap. Ale který vlastně? V prvotním návalu bušení v hlavě se nehezky ušklíbnul – oba dva!

Nakonec to trochu přešlo, zatuhnuté svaly pomaličku povolily a zrak přijal skutečnost, že je venku zase denní světlo a nelze mu utéct, takže se ze všeho nejdřív přiměl vstát a šel zas strčit hlavu pod studenou vodu. Po ránu to bylo možná drastické řešení, ale potřeboval se probrat a potřeboval přemýšlet.

Když se v něm znovu obnovil zájem o život a o svět, šel si udělat snídani. A našel ji už připravenou, jen kafe si musel uvařit, což mu spolu s pomuchlaným gaučem napovědělo, kde Lucas strávil včerejší noc. Až na to, že tentokrát si to ani jeden z nich patřičně neužil. Škoda toho… Když přejel pohledem ty lukulské hody, mimoděk se usmál. Blázínek.

Pak si nad kouřícím hrnkem zrekapituloval celý ten průšvih, do kterého se, už zase!, dostal. Dlužno dodat, že to nevypadalo o moc líp než včera.

Měl v zásadě několik možností.

Zahrát to všechno do autu a nechat Peta, ať si všechny následky vyžere až do dna. Spolu s tím taky napůl doufat, že ty jeho kecy nebude už nikdo brát vážně, zvláště potom, co Lucas kategoricky a velmi věrohodně popřel, že by na něj vztáhl i jen prst. A v nejhorším případě tvrdit, že sousedce se něco zdálo. Což všechno vypadalo uspokojivě, ale. Ale…

Nebo se na to všechno mohl vykašlat, a když Pete uhradí škodu na jeho ateliéru, tak už se v tom nebude šťourat– padni, komu padni. To ovšem jenom za předpokladu, že noc na policejní stanici tomu pitomci zchladila hlavu i temperament.

Zašklebil se, protože kafe bylo najednou nějak hořké.

Pak tu byla poslední možnost. Co nejdřív vyklopit Lucasovi, co se to mezi nimi odehrálo, ale tentokrát nic nevynechat, posléze mu osvětlit pravý důvod Petovy návštěvy i jeho vzteku – a doufat… V co vlastně? Že se celoživotní přátelství završené skvělou a vášnivou nocí promění ve stejně pevný vztah?

Lucasem pečlivě připravený toust se mu v puse proměnil v popel. Tak určitě, že jo.

Ne že by nechtěl. Chtěl a strašně moc. Po té noci snad ještě víc než předtím, protože jedna věc je si to představovat a druhá věc zas vědět, jaké by to bylo doopravdy. A už dávno byl dospělý, takže jedna jeho půlka chtěla Lucase jako báječného, vtipného a rozumného člověka, se kterým si měl vždycky co říct, samozřejmě, ale ta druhá stejně intenzivně chtěla to, co dostal tu noc… A ještě něco navíc.

A pak tu byla ta část jeho osobnosti, která už tolikrát vyslechla příběh: známe se strašně dlouho, ještě dýl spolu chodíme, viděli jsme vaše fotky, nafotíte nám svatbu?, který nezřídka kdy pokračoval ve stylu: už ho nemůžu ani cejtit, sere mě, i když jenom dejchá, nevrátíte nám půlku ceny, když se teď rozvádíme, půlka vám zůstane, to je fér, ne?

 

Po vyučování usnul v kabinetu s hlavou na složených rukách na stole. Zdálo se mu zase několik divných snů, tentokrát o focení. Když držel v ruce skleničku vína, když se zvedal ze země. A potom zahlédl růžové vlasy, temně modré oči. Olivere… Probudil se s těžkým pocitem na hrudníku a zrychleným dýcháním.

To nebyla pravda. Určitě to nebyla pravda, protože jinak by mu o tom Oliver řekl. Nebo ne? „Může tenhle den bejt ještě horší?!“ zaskučel do paží napůl pusy unaveně. Tohle nedávalo smysl. Ano, Oliver byl přitažlivý, za ta léta přemýšlel nespočetněkrát, jaké by to bylo, ale nikdy k tomu nedošlo. Vždycky se včas ovládl a zastavil. Tak proč mu přišlo, že kdyby se to doopravdy stalo a on měl perfektní alkoholické okno, Oliverovo chování to ráno se tím pádem perfektně vysvětlilo? A do prdele…

 

Snídaně mu najednou přestala chutnat docela. Všechno to bylo na hovno. Celá ta jeho konstrukce, celá ta jeho snaha... Ještě kdyby tak věděl, oč se vlastně snažil. Neudělal přece nic špatného, protože Lucas s Petem už nebyl ani oficiálně natož snad nějak intimně. Sám říkal, že to mezi nimi bylo mrtvé už dobře rok. Že to nebyl vztah. Neudělal nic... Nic, co by už roky nechtěl.

Ten tichý hlas plný touhy a vášně. A lásky... Ale to si mohl jen představovat.

Víc... Prosím tě, víc... Chytil se za hlavu. Halucinace přes den mu ještě chyběly ke štěstí.

Nakonec zbytek snídaně vyhodil a téměř mechanicky umyl nádobí. Pak si sedl na gauč a nechal si to všechno znovu projít hlavou.

Podívej se na to racionálně. Na matiku jsi sice nikdy kofr nebyl, ale jen proto, že si byl línej se učit. A tohle snad neni tak složitá rovnice. Na jedný straně jsi ty, tvoje dočasný vztahy a způsob života. Na straně druhý je on a všechno, co k němu patří. A pak jsou tu proměnné. Takzvané proměnné, protože ta nejdůležitější se už léta nezměnila. Chceš ho. Dlouho. Chceš ho ve všech významech toho slova. Riskuješ jen jediný – když to nevyjde, patrně o něj přijdeš na furt. Blbý... Jenže takhle už to dál neutáhneš, to víš sám nejlíp. A jestli se to musí někdy dozvědět, jakože teď k tomu s největší pravděpodobností dojde, tak by se to měl dozvědět od tebe. Bez debaty.

Nakonec se zvedl a šel se obléct. Lucas sice končil až za drahnou dobu, ale zdálo se mu, že, i kdyby měl jen tak nazdařbůh chodit po městě, bude to lepší než vést hovory se svým druhým já. A taky už nebylo o čem hovořit. Rozhodl se.

 

Lucas se narovnal na židli, ruce mu bezvládně sjely do klína a s sebou shodily i hromadu těch testů, kterou si původně bral domů a neopravil v nich ani číslo. Zdálo se, že dneska je schopný jenom zívání nebo shazování věcí. Klekl si na zem a při sbírání jednoho papíru za druhým mu blesklo před očima, jak klečí na koberci u sebe v obýváku a sklání se nad Oliverem ve světle svíček. Bodlo ho ve spáncích, pak uslyšel odkašlání od dveří a pokusil se rychle vstát, aby zjistil, kdo to je, ale výsledkem bylo akorát bouchnutí se do hlavy o roh stolu. „Kurva drát taky už dneska!“ zasyčel.

 

"Ježiš, dávej na sebe taky trochu pozor!" vyjekl Oliver, protože to samozřejmě byl on, a vrhnul se k němu. Oko už mu víceméně splasklo, Pete vážně takovou sílu v ruce neměl, a ta modrá mu vlastně docela ladila k vlastní barvě i k vlasům. Vypadal báječně, jako po několikadenním nepřetržitém flámu. A teď ho taky tahal na nohy a oprašoval z něj neviditelné smetí.

 

Lucas se nechal vytáhnout bez problémů s povzdechem. „Dneska mám den blbec,“ zamumlal a hodil posbírané testy na stůl. „Co tady vůbec děláš? Nemáš být v práci?“

 

"Byl jsem tam," pousmál se Oliver a domanévroval ho ke křeslu. "Ale zjistil jsem, že už tam byl někdo přede mnou a zřejmě tam vypustil i horu skřítků hospodáříčků, nebo tak něco... Hele, tak čisto tam už dlouho nebylo. Nevíš o tom náhodou něco?"

 

S malým úsměvem zavrtěl hlavou. „Nope, nemám tušení, ale je fajn, že ses aspoň nemusel po tom včerejšku namáhat, ne?“ Podíval se do těch modrých očí a všechny vzpomínky z té noci do něj narazily jako vlny o útes. On na zemi nad Oliverem, Oliver klečící před ním ve sprše, stojící za ním, polibky na krku… Chytil se za spánky a zaskučel. Ne, dneska rozhodně nebyl jeho den.

 

"Lucasi? Je ti něco? Ukaž, kam přesně ses praštil!" Oliver ho v mžiku sjel rentgenovým pohledem a přitáhl si jeho hlavu k sobě. Přesně jako tu noc... Zas se probíral jeho vlasy – akorát teď tedy hledal to případné devastující zranění.

 

Naskočila mu husí kůže, přivřel spokojeně oči, když se Oliverovy chladné prsty dostaly na bolestivé místo a povzdechl si. Pak si pro jistotu sedl na křeslo za sebou a opřel si hlavu o přítelovo břicho. „Chce se mi spát, Ollie, ten tvůj gauč je příšerně nepohodlnej,“ zazíval odpověď a omotal mu ruce těsně nad boky, aby ho mohl přitáhnout blíž mezi své rozkročené nohy. Oliverovy ruce mu stále něžně prohrabávaly vlasy. „A mám hlad,“ dodal po chvilce ticha. V duchu se trochu ušklíbnul, že zneužíval Oliverovy starosti o něj, aby se mohl přitulit, ale byl rozespalý. Unavený a hladový. A bylo mu chladno. Bolela ho hlava a v nejbližší budoucnosti se ho hodlal zeptat na tu jejich noc, protože… O můj bože, problesklo mu hlavou a cítil, jak mu do tváří stoupá horkost. Divný zvuky. Ta baba slyšela divný zvuky! Ať se propadnu… Zaryl ruce do Oliverových zad, kde ho objímal a zaskučel. To snad není pravda. Už chápal, proč by si zrovna ona myslela, že se na něm někdo dopouští násilí, protože s Petem to za moc nestálo – upřímně. Zabijte mě někdo, fakt že jo.

 

Oliver v tu chvíli zahnal všechny nepatřičné a nevhodné myšlenky na to, že když má Lucas tu hlavu v takovém místě, je od toho jen krůček k jiným věcem… Ke všem věcem, které by s ním tak strašně rád dělal – a tohle rozhodně nebyla chvíle, kdy by o tom měl přemýšlet!

Znovu mu prohrábnul vlasy a docela malinko se pousmál.

„Pokud se nebojíš, že vyděsím číšníka a vyvolám kopu nevhodných otázek, mohl bych tě vzít na večeři, a potom odvézt k tobě, aby sis už nemusel lámat záda u mě, co ty na to? Aspoň malý revanš za to, že sis zahrál na skřítka hospodáříčka, ačkoliv jsi vůbec nemusel. Myslel jsem, že do toho mrdníku pak naženu Peta a budu nad ním stát s bičem, aby se neulejval.“

 

„Stejně to bylo kvůli mně, tak jsem to udělal bez keců. Peta bys tam nedostal ani za zlatý prase,“ zamumlal mu do oblečení, povzdechl si a pak se od něj odlepil. „Véča zní jako fajn nápad. Kam mě vezmeš? Mám chuť na těstoviny.“

 

"No měl jsem to jako záložní plán pro případ, že by přišel s prosíkem ke křížku," zakřenil se Oliver, zatímco ho pozoroval, jak poletuje po kanceláři a dává dohromady svoje věci. Nebylo jich moc, ale když se člověk nevyspí, tak i guma váží půl tuny. Občas. "Co bys řekl tý pěkný pizzerce, kde jsme spolu byli naposledy? To jest asi před čtvrt rokem, hm?"

 

Já už se na to fakt vyseru, pomyslel si vztekle, když mu z rukou vypadla taška a veškerý její obsah se vysypal k jeho nohám a na ně. Měl chuť to tam všechno nechat a teleportovat se rovnou do postele. Tak tam pár vteřin stál, díval se na podlahu na všechny ty papíry a další testy a bylo mu do breku. „Teďka by zněla lahodně i psí konzerva.“ Se zaúpěním si přidřepl.

 

"Ale no tak, zlato..." Oliver si pohotově klekl vedle něj a hbitě shrábl na hromádku všechny ty malé mrchy, které unikaly Lucasově pozornosti i snahám. Pak se něj ovšem zadíval a v jeho očích byla naprosto nefalšovaná starost. "Nebo tě taky můžu vzít domů rovnou a objednat něco s dovážkou? Řekni si, ale vypadáš, jak když jsi utek z pandí rezervace..."

 

„Ne, restaurace zní fajn,“ odpověděl Lucas a věnoval Olliemu malý úsměv. „Pak mě můžeš hodit domů, za to ti budu vděčnej,“ dodal ještě a raději přidržel tašku, aby tam Oliver mohl všechno nacpat, protože se obával, že při převzetí by akorát všechno skončilo znovu na zemi. „Jsem aspoň roztomilá panda?“

 

"Naprosto k sežrání," ujistil ho Oliver a teprve když už byli na cestě, si uvědomil, že v tu chvíli se nesnažil vůbec krotit. Takže měl Lucas jeho přiblblý, zbožňující úsměv v plné kráse. Oujé!

 

„A jaký jsi měl den ty?“ obrátil se na něj a pozoroval jeho ruce na volantu. Líbily se mu jeho ruce, jeho dlouhé štíhlé prsty, které častokrát sledoval, jak drží aparát a fotí. Něžné, šikovné prsty, co mu přejížděly tu noc po krku…

 

"Pohybový," odtušil Oliver a velmi pečlivě sledoval dopravní situaci. "Potřeboval jsem nějak zaměstnat tělo a ubít hlavu, což jsem původně chtěl realizovat tím úklidem, který mi někdo, nebudu ho jmenovat, překazil." Zakřenil se, a protože silnice byla lidu a aut prázdná, příslušnou zatáčku vybral skoro jako jezdec Formule 1. "Tak jsem chodil po městě, prohlížel si výlohy, málem jsem krmil holuby v parku a taky jsem přemejšlel, divže se mi ty mozkový obvody nezavařily."

 

„To muselo bolet,“ zamumlal s malým úsměvem a zavřel oči. „Už tam budeme?“ snažil se zafňukat rádoby dětským otravným hláskem, stejně jako ve filmech. „Mám hlad, Ollie. Za chvíli začnu bejt protivnej.“

 

„Že by?“ udělal Oliver naoko překvapeného. „Nějak jsem si tyjo ani nevšim,“ zakřenil se pak, když Lucas vykouzlil výraz primadony, jíž někdo navrhl, že by mohla povečeřet v nádražní hospodě. „No no, tolik jsem toho neřek.“

„Pch!“

„Dneska jsi přímo k zulíbání.“ A nejenom dneska… To už si Oliver uvědomil, co mu to vlastně říká. Od dalších úvah ho zachránila potřeba vecpat se na parkoviště, které svému účelu sloužilo nejspíš od třicátých let, aniž by koho v průběhu dějin napadlo, že auta se od té doby jaksi zvětšila do všech směrů. Snaha zvládnout celý manévr bez ztráty kytičky ho zaměstnala natolik, že už neměl čas přemýšlet prakticky o ničem.

Natož pak o tom, jak Lucasovi nějak šetrně vylíčit tu noc…

 

Když konečně zaparkovali, Lucas ke dveřím restaurace téměř běžel. „No tak, Olivere, zdržuješ!“ syknul přes rameno, protože vidina teplého jídla a možná i nějakého vína ho vážně dostávala na pokraj nervů. Jestli si vzpomínal správně, za celý den nic pořádně nejedl, neměl snídani ani oběd a při pohledu na sedící zákazníky uvnitř se mu docela i sbíhaly sliny.

 

Přímo k zulíbání. Nebo nasekání na zadek.

Oliver popadl peněženku, mobil a klíče, protože co si pamatoval, tak tahle restaurace nebyla pro jeho vak na slony zrovna vhodná. Pak ho vcelku poklidně následoval. Byla v tom i trocha zlomyslnosti, když ho pozoroval, jak chvílemi připomíná paňácu na gumičce, jak netrpělivě a hladově poskakuje. Pak se k němu přiblížil číšník, který měl v očích jasně vepsanou hrůzu, že tenhle host ani nepočká na jídelní lístek a posvačí přímo jeho.

Objednání se naštěstí obešlo bez ztrát na životech. Ještě že tak, místní policii podruhé v tak krátké době potkat nemusel.

 

Ten malý proutěný košíček plný česnekové veky zbouchal téměř během pár vteřin – alespoň tak mu to přišlo. Byla výborná a musel se krotit, aby si poslední kousek nenacpal do pusy celý nebo ho nesnědl na dvě kousnutí, jako ty předešlé. Pak si uvědomil, že ho Oliver sleduje s pobaveným úsměvem a Lucas měl alespoň tolik slušnosti, že se trochu začervenal. „Promiň, chtěl si taky?“ zahuhlal s napůl plnou pusou a zašermoval mu s posledním krajíčkem veky před obličejem.

 

Oliverovi v té chvíli v hlavě svítil jasně neónový nápis nejradši bych si dal tebe! V růžové. Ve stylu neonek z těch proklamovaných třicátých let. Zavrtěl hlavou.

"Jen si dej. Budu radši, když posvačíš tu veku, než abys začal okusovat mě, protože jsem nejblíž."

V té chvíli dorazilo víno. A další číšník, nejspíš pro jistotu. Přiblížil se k nim obezřetně a uvolnil se teprve, když se ujistil, že bezprostřední nebezpečí mu nehrozí. Víno bylo portské, sladké, těžké a vonící po švestkách a slunci. A Oliver spokojeně přivřel oči, když se napil.

"Ještě že bydlíš jen kousek," utrousil potom, co poválel doušek na jazyku, nechal ho sklouznout do krku a usoudil, že se musí zeptat, jestli mu prodají aspoň láhev s sebou.

 

„Jo, při nejhorším to můžeme vzít pěšky,“ zahuhlal potom spokojeně, zatímco kousal poslední sousto. „Kde je to jídlo, sakra práce. Taky máš takovej hlad?“ Připadal si jak veverka na cracku, najednou měl fůru energie a nevěděl, co s ní. Byl si ale naprosto jistý, že sotva se nají, bude zralý na postel – pokud vůbec bude schopný dojít domů a nebude usínat za chůze.

 

"Velkej, ale ještě chvíli to vydržím." Tak, a žádné blbé narážky. Vůbec žádné narážky. Taky žádné myšlenky, nebo nedej bůh představy. Oliver měl najednou pocit, že jakmile se rozhodl mu říct pravdu (a nic než pravdu!), co se mezi nimi opravdu stalo, jeho rozum v té chvíli sklouzl po příkré skluzavce do barevné prázdnoty, z níž mu servíroval jednu šílenou představu vedle druhé. Bylo to jako mít emoční opici. Nebo to možná byla už předzvěst šílenství. Každopádně si teď zas nebyl jist vůbec ničím.

Jen se na něj díval. Jenom to...

 

A potom jim přinesl číšník jejich jídla. Lucas si objednal svoje oblíbené těstoviny, do kterých se úplně nevychovaně pustil téměř hned, co se talíř dotkl stolu a číšníkova ruka ještě nestihla pustit jeho okraj. Nějaké slušné vychování šlo stranou, ale byli dlouholetými zákazníky, takže menší úlet se snad jednou za čas dal očekávat a doufal, že bude i odpuštěn. „Fakt promiň, ale mam příšernej hlad. Celej den sem vůbec nic nejedl.“

 

"Měl by ses o sebe rozhodně víc starat," usoudil Oliver, který se do svého jídla pustil mnohem civilizovaněji. "Spíš na nepohodlným gauči, celej den nejíš... Pouštíš si do života divný týpky, který pak vyrábí tvejm kamarádům monokly..." Malinko se zakřenil, když se Lucas zakuckal. "A pak hltáš! Jestli se mi udusíš, co já tady potom sám?"

 

„Určitě by sis našel jiný kamarády. Vždyť jsi oblíbenej sympaťák, kterýmu každej padne k nohám,“ ušklíbnul se, když se uklidnil a ucucnul si víno. Nebylo tak dobré jako to, které pili ten večer s Oliverem, ale rozhodně nebylo špatné.

 

"Až dojím, tak tě někde venku něčím praštím, aby se ti v té hlavě rozsvítilo, ok?" Oliver po něm loupnul okem a zamračil se. S těmi růžovými vlasy to vypadalo zajímavě a zdaleka ne tak hrozivě, ale tón byl jednoznačný. "Tak se prosím tě zkus neudusit."

 

Lucas počkal, až bude mít Oliver sousto večeře v puse a pousmál se. „Nebo místo praštění mě můžeš třeba vyfotit, jako posledně.“ Naklonil se nad stolem trochu blíž k příteli. „Jak vůbec dopadly ty fotky z večera? Ještě jsem je neviděl.“

 

Byl to zásah přímo na komoru. I když v duševním rozpoložení, v jakém se jeho přítel právě nacházel, to nebylo popravdě nic moc těžkého. Oliver vykulil oči, v jedné sekundě zbledl, v další zčervenal, pak se pokusil polknout a nakonec nedůstojně zaprskal, že by se i křeček polní styděl.

"FOTKY?" zachrchlal potom, jak se snažil neudusit zbytkem sousta. Samozřejmě, že fotky! Fotil jsi ho, na to si snad vzpomínáš! Fotil jsi ho dokonce i ve chvíli, kdy jste se začali líbat!

 

Byla obrovská škoda, že po ruce neměl foťák nebo si alespoň dopředu nepřipravil mobil, protože tahle reakce stála za všechny prachy. "Jo, fotky. Nebo si snad zapomněl? Pili jsme víno a tys mě fotil. Já si z tebe pak samozřejmě utahoval a nakonec jsme skončili na zemi. Ten tvůj foťáček se ti nerozbil, že ne?"

 

"Můj foťák, no dovol, nekupuju si přece levný šunty..." Oliver se snažil, moc se snažil, aby to znělo uraženě, ale nedařilo se. Lucasovo okno se zřejmě právě uzavřelo. Skončili na zemi... A pak skončili taky jinde. Ehm. Otázkou bylo – nač všechno si vzpomněl? "No jo, mám je. Ještě jsem se na ně nedíval." A to byla náhodou pravda pravdoucí.

 

„Tak co kdybychom šli k tobě do práce a podívali se na ně společně?“ navrhl mu Lucas a natáhl ruku, aby mohl přikrýt tu Oliverovu, ale na poslední chvíli si to rozmyslel a jen na jeho hřbet začal ukazováčkem kreslit malé kroužky.

 

Společně? Oliver zatěkal očima z jedné strany na druhou a mozek mu v té chvíli šrotil na plné obrátky, jak se v něm srazilo několik protichůdných myšlenek. Vlezeš klidně do kanálu, abys měl dobrej úhel. Dal's Petovi pěstí a ani dost málo tě to nemrzelo. Chtěl jsi mu to všechno přece říct, ne? Nebo nechtěl?! Nebo snad nechtěl?!

"Hele, a co zajít k tobě? Mám to s sebou, však mě znáš."

 

Tohle není žádná zábava, pomyslel si a stáhnul ruku zase k sobě, aby si nandal na příbor další sousto. Oliver vůbec nereagoval na jeho doteky, alespoň ne tak, jak doufal a chtěl. „A zůstaneš se mnou?“ zeptal se tiše. Možná, že se mýlil. Možná, že si to jen namlouval a celá ta noc byl omyl – proto Oliver zmizel ráno jak pára nad hrncem. Ježiši, já sem ale idiot!

 

"Klidně ti můžu i zpívat, dokud neusneš?" zasmál se Oliver, nejistý z tak náhlé změny atmosféry.

 

Oh, tohle rozhodně nebyla ta odpověď, kterou chtěl Lucas slyšet. Z úst mu vyšel zvuk podobný zasmání se a pak raději sklonil hlavu nad talířem, aby si pusu zacpal posledními sousty jídla, které na něm zbývaly, než vypustí nějakou další kravinu. Nejraději by se propadl na místě.

 

V tu samou chvíli měl Oliver velmi vtíravý pocit, že se něco podělalo. Už zase, protože proč ne? Proč by měly věci běžet hladce, byla by to nuda. A nudu nemá nikdo rád!

Přiblížil se k nim třetí číšník a opět velmi obezřetně, jako kdyby vstupoval na území nikoho, ke všemu obydlené lidojedy. Zřejmě byli i druzí lidé citliví na změny v atmosféře. Nebo si všimli toho obřího bouřkového mraku, který se najednou objevil nad jejich stolem.

Po obligátní konverzační výměně "budete si ještě přát?" "ne, zaplatíme," "hotově, kartou?" "kartou" "chutnalo vám?" "bylo to vynikající" (ačkoliv ani jeden z nich nevypadal, že vůbec ví, co jedl), nastal další zádrhel.

"Promiňte, pane, ale rozbil se nám přenosný terminál. Můžete se mnou prosím k baru?"

"Ale jistě..." Oliver se zdvihl a trochu nejistě se usmál na Lucase. "Já to dneska vezmu, jen seď."

Pak chvatně následoval číšníkova záda kamsi dozadu, zatímco přemýšlel, co má sakra dělat. Ale v hlavě měl úplně prázdno...

 

Lucas protočil oči sotva se k němu Oliver otočil zády a když zmizel někde mezi stoly v útrobách restaurace, tak se zvedl a ven téměř vyběhl. Idiot, idiot, idiot! Měl chuť křičet, pořádně si zanadávat z plných plic, ale místo toho jen svižným krokem přešel na druhou ulici a prohrábl si vlasy. „Perfektní, kurva,“ zamumlal si naštvaně pro sebe a přidal do kroku.

 

Kdyby měl použít knižní frázi, vypadalo by to asi takto – vrátil se ke stolu a uvědomil si, že je něco špatně, protože Lucas tam už neseděl a vlastně to vypadalo, že tam nikdy ani nebyl. Pak by následoval efektní filmový střih – popadl svoje věci a za doprovodu dramaticko-romantické hudby by vyběhl za ním, protože když ve filmu neběžíte za svou láskou, máte nárok na vrácení vstupného.

Ve skutečnosti ho Oliver zahlédl, jak se zdvihá, když se na chvíli otočil, aby si protáhl záda.

V hlavě mu okamžitě naskočila celá plejáda všech sprosťáren, se kterými se za celý svůj život potkal. Pak se zasekl terminál a prohlásil, že jeho banku v životě neviděl a vlastně vůbec neví, co je to platební karta.

A čas se náhle rozběhl jako zběsilý.

 

„Jsi idiot, jestli sis myslel, že to dopadne jinak,“ mrmlal si dál pod nosem. „Jasně, že zdrhnul z tohohle důvodu. Z jakýho jinýho by to mohlo asi tak bejt, hm?“ pokračoval šeptem dál a zakroutil hlavou. Měl štěstí, že další chodci byli na druhé straně, jinak by si o něm kdokoliv myslel, že zdrhnul z blázince.

 

Oliver zas jednou odněkud vypadl jak cukrář a teď se zběsile rozhlížel po ulici. Sice mu nebylo úplně jasný, co podělal tentokrát, ale instinkt mu velmi správně napovídal, že to je mnohem horší než posledně... a že jestli to nenapraví rychle a teď, tak už to nenapraví nikdy. Pak ho uviděl dobrých sto metrů před sebou.

"Lucasi! Hej, Lucasi?!"

 

„Do prdele práce,“ zašeptal nervózně Lucas a ani se neotočil, nezastavil a dělal, že Olivera neslyšel. To bylo to nejjednodušší. Zůstal kráčet stejným tempem a modlil se, vážně se modlil, aby si ho Ollie jen s někým spletl a nevydal se za ním. Měl na krajíčku, cítil je jako kardinální blbec a měl pocit, že z téhle díry se jejich přátelství nevzpamatuje.

 

Na nic nečekal a rozběhl se. Sice školní disciplínu zvanou "běh na sto metrů" nenáviděl k smrti, ale člověk musí občas něco obětovat. A Oliver si teď byl naprosto jist, že i kdyby na té ulici měl vyplivnout plíce, tak ho prostě dožene!

Po několika mučivých minutách, kdy měl pocit, že vyplivl nejen plíce, ale i přidružené orgány (a v duchu si umínil, že musí něco udělat se svou kondicí a rychle), ho dohnal a doslova drapnul za rameno.

"Co to proboha děláš? Snažíš se mě zabít?" vyrazil pak ze sebe spolu se sípotem.

 

„Co? Ne! Proč bych se o to měl snažit?“ vyjekl a zaskučel, když se o něj Oliver opřel celou vahou a on dopadl celou vahou na zeď domu.

 

"Tak proč jsi na mě nepočkal?" sípal dál Oliver a skláněl se nad ním, odhodlán ho už tentokrát nikam nepustit. "Co tě to prosím tě popadlo? Co kdyby se ti něco stalo?!"

 

„Co by se mi asi tak mělo stát?“ díval se na něj dále nechápavě. „Jen… Jen se mi udělalo špatně a chtěl sem jít domů, nic víc, Ollie. Napsal bych ti. Co tu děláš ty, hm? Takhle se vyřítit. Co kdybych to nebyl já?“

 

"A ty si snad myslíš, že bych si tě někdy s někým spletl?" zeptal se Oliver skoro bez dechu. Pak se zamračil. "A jestli se ti udělalo špatně, tím spíš si na mě měl počkat... Co kdybys sebou někde říznul? Zůstal bys napospas ostatním lidem!"

 

Lucas si povzdechl. Bylo těžké se bránit, vymýšlet další uvěřitelné výmluvy. Dlaň mu sjela na Oliverovu tvář s malým úsměvem. „Tak hrozný to není. Jen chci fakt domů. Čerstvej vzduch mi prospěje.“ Rozhlédl se kolem nich, ale nikdo na ulici nebyl. Naštěstí. „Jeď domů, hm? Zítra ti zavolám.“

 

"Ne," odpověděl Oliver. "Ani omylem. Teď se mě nezbavíš... A nezapomeň, že jsem pil."

 

„Zavolám ti taxíka nebo tě odvezu domů, ale vážně bych…“ hlas se mu zadrhnul v krku, když se podíval do těch modrých očí. Jako dva oceány, pomyslel si. Tváře měl ještě trochu zarudlé od běhu. „Ale vážně bych teďka chtěl bejt sám.“

 

"Chtěl ses podívat na ty fotky, vzpomínáš? Z té noci..." Vážně mu to nechtěl říkat tady na ulici, ale cítil, že mu dobíhá čas. A že jinak to bude v prdeli. "Z té noci, jak jsme... spolu..."

 

„Jo. A ty jsi ráno zmizel jak pára nad hrncem,“ pousmál se trochu ironicky. „A teď v restauraci ses taky netvářil zrovna dvakrát nadšeně, takže co kdybych tě hodil domů a každý spali u sebe, hm?“

 

Oliver se nadechl a na chvíli zavřel oči, aby meditoval nad vlastní debilitou.

"Nepamatoval sis to," vydechl pak ztěžka. "Nic sis z té noci nepamatoval... a... a..." Hlas se mu zadrhl a Lucas se na něj pořád díval s tím pochybovačným poloúsměvem.

 

„Možná, že kdybys…“ hlas mu přeskočil, když si z ramenou sundával Oliverovy dlaně, „možná, že kdybys zůstal, jak jsem chtěl, a řekl mi to nebo připomněl, netrvalo by mi tak dlouho si vzpomenout.“

 

"Vážně? Právě ses rozešel s Petem a já tě prachsprostě ožral portským... Jak myslíš, že by to dopadlo? Byl jsi rozbitej porcelán a já na tebe měl naběhnout ještě s kladivem?"

 

„S Petem to skončilo mnohem dřív než ten den, kdy jsme se oficiálně rozešli a víš to moc dobře!“ zasyčel na něj a pak se pozastavil sám nad sebou. Tohle nebylo zrovna správné místo na řešení jejich situace a možná ani správný čas. Zavřel na chvíli oči a povzdechl si. „Vážně bych rád domů, Ollie. Tohle můžeme dořešit jindy.“

 

"Máš pravdu," souhlasil s ním Oliver nečekaně. "Jdeme domů. A HNED!" S tím ho popadl za zápěstí, sevřel ho jak ve svěráku a vyrazil rázným krokem směrem k jeho domu.

 

„Olivere? Olivere!“ syknul a pokusil se pohnout rukou, ale bezvýsledně. „Ollie!“ Nic. A takhle ho táhnul několik bloků – beze slov, bez jediného ohlédnutí. „Olivere, to bolí!“ zkusil pak ještě, ale docílil jen toho, že kamenný stisk povolil jen maličko. Slyšel, že během cesty už si připravuje Oliver klíče, aby mohl odemknout jak vchodové dveře, tak i jeho byt. Lucas vážně uvažoval nad tím, jestli byla správná volba Oliverovi klíče dát, ale na to už bylo pozdě. „Zbláznil ses?! Co to do tebe vjelo?!“ zeptal se pak, když ho přítel do bytu prakticky odtáhl a zabouchl za nimi dveře.

 

"Šílenství!" odpověděl mu kamarád úsečně. "Naprostý a čirý šílenství, stejně jako tu noc. Já jsem se totiž zbláznil, Lucasi. Do tebe. Jasný? Do tebe!" Za řeči ho přirazil na zeď. "Už dávno, abys věděl..." zašeptal ještě, než se sklonil a hladově ho políbil. Tentokrát žádné portské, žádné sladké prázdno. Jen horký, skoro žhnoucí polibek a vědomí, že vsadil všechno na jednu kartu.

 

Lucas se nechal, absolutně omámený a překvapený a když se od sebe odtrhli kvůli vzduchu, usmál se na něj. „Tys to ráno nevzal nohy na ramena, protože sis myslel, že je to omyl?“ zašeptal roztřeseně otázku.

 

"Prožil jsem absolutně skvělou noc, abych pak ráno zjistil, že si z ní nic nepamatuješ. Co bys řekl?" odpověděl Oliver taky šeptem.

"Žes zpanikařil..."

"Jak prosté, milý Watsone, že?" pousmál se, malinko smutně. "A k tomu všemu nás slyšela ta sousedka, kterou nenapadlo nic lepšího než to zčerstva vyklopit Petovi."

 

„Mám dojem, že nás teď uslyší hodně často.“ Vtiskl rychlý polibek na Oliverovu bradu a objal ho kolem krku. „Takže by si měla zvykat a Peta ať vezme čert, nemyslíš?“

 

"Popravdě řečeno..." Ollie se znovu pousmál, tentokrát o poznání radostněji a začal Lucase vysvlékat z kabátu.

 

"Popravdě řečeno co?" připomněl mu ten o chvíli později.

 

"Si myslím, že musela stát s hrnkem na zdi a naslouchátko mít vyšponovaný až kam. Jsem sice dobrej, ale bůh zas nejsem," zakřenil se Oliver padoušsky. "Ale souhlasím s tím, že to můžem zkoušet... Často... A navrhuju začít... Teď."

 

Lucas se vesele zakřenil a přitáhl si ho blíž. „Teď jsi můj a nemůžem si bejt jistý, jak hlasití jsme byli s těma promilema v žíle. Prubnul bych to dneska a na tvým titulu se dohodneme ráno.“ S tím ho políbil, ani ho nenechal odpovědět.