1. kapitola

 Procházel se tmavými uličkami rozpadlého města a pozoroval zbytky existence lidstva. Někteří se bezmyšlenkově ploužili troskami kdysi krásného města, jiní postávali na rozích polorozpadlých budov a čekali na někoho dalšího, kdo jim dá jejich dávku velmi pochybné tekutiny nebo prášku. Našlo se i pár jedinců, kteří leželi schouleni v papírových krabicích v temných zákoutích ulic a litovali sami sebe.

Dříve by ho ten pohled bolel, ale teď už ne. Lidé přestali věřit a on koneckonců taky. Pousmál se. Byla to ironie. On, padlý anděl, tedy démon, kterého vyhnali z Ráje. On, který stál se svými bratry na samotném Počátku po Jeho boku, a pak ta válka, po které zůstal na Zemi. On už ho k sobě nepřijal. Roky se ptal proč, co udělal špatně, a i když se říkalo, že andělé nesní, od té doby se každý večer probouzel s křikem a celý zpocený. Na začátku pro něj bylo nejhorší pozorovat lidstvo, jak se samo hrne do záhuby. Rychlé technické vývoje a zvědavost byla neúprosná a on mohl jen smutně pozorovat, jak jednoho dne skoro všechno zaniklo. Teď z honosných budov a velkolepých měst zbyly jen trosky, o zbytku populaci nemluvě. Ovšem postupem času se jeho starost o lidstvo začala ztrácet. Kdysi mírumilovný a starostlivý Archanděl Gabriel byl pryč. Pochopil, že lidé si za to můžou sami a on jim nepomůže, ani kdyby chtěl.

Zrovna teď se jako každý večer procházel a prohlížel si ta individua. Nebyl to moc pěkný pohled. Z lidí se stala divoká zvířata. Okrádali, zabíjeli, znásilňovali, někdy, když byla ještě větší bída než teď, pojídali se mezi sebou navzájem. Nemoci byly rozšířenější než obvykle a černý trh kvetl. Nocemi se táhly výkřiky nemocných, znásilňovaných a všech, co trpěli. Ten zvuk drásal uši. Slova jako zákon, pořádek, nevinnost a pravda neexistovaly. Teď bylo heslo: silnější přežije. Slabí byli odstraněni.

Gabriel zahnul z tmavé uličky do jedné ještě tmavější. Páchlo to tu hnilobou, krví a výkaly. Skvělé místo pro setkání. Čím méně očí vidí, tím lépe. Zastavil se v polovině uličky. Nechtěl přivolávat svojí andělskou stránku. Budilo by to příliš mnoho pozornosti. On tu svoje anděly neměl, ale ten zezdola, ten jich tu měl až moc. Pořád se snažil získat si na svoji stranu nějakého z padlých Archandělů. Tři se přidali, o ostatních neměl ponětí, kde by mohli být. Za zády zaslechl kulhavé kroky a pach krve zesílil.

„Bastiene, co se ti stalo?“ zeptal se Gabriel s pozdviženým obočím a otočil se. Díval se do zelených očí vyděšeného mužíčka. Na sobě měl špinavé roztrhané džíny, něco, co ještě před pár měsíci bylo triko a věc, která připomínala kabát. Levou nohavici měl nasáklou krví a rána na noze mokvala. Muselo to šíleně bolet, i když si spíš myslel, že si něco šlehnul. Jinak by nedokázal ani jít. Teď byla většina lidí závislá na drogách. Snažili se utéct před realitou, kterou si sami vytvořili a utíkali do svého světa. Mnozí utekli, a už se nevrátili.

„To nic… Mám pro tebe ty dvě věcičky,“ usmál se nervózně Bastien a odhalil žlutý chrup. Gabriel zpozorněl.

„Ukaž,“ řekl rozhodným hlasem a muž před ním se zachvěl.

„Co za to?“ stiskl ruce v pěst Bastien a zakroutil hlavou.

„Nezabiju tě,“ pronesl s ledovým klidem Gabriel. Zrovna tak potřeboval, aby z něj nějaký feťák tahal rozumy, natož nějaké dávky. Tenhle druh obchodu nikdy nepodporoval, ani se nezapojoval.

„To bys neudělal,“ odpověděl roztřeseným hlasem a v zelených očích se mihl strach. Měl z něj strach. Neznal jeho jméno, ale z nebesky modrých očí čišel chlad a vysokou svalnatou postavou připomínal bojovníka. Měl delší černé vlasy, rovný nos, pod kterým byla krásně vytvarovaná plná ústa a tvrdě, ale přesto jemně řezaný obličej. Pokožku měl téměř alabastrovou, takže vyloženě zářila do tmy. Připomínal tu nejkrásnější sochu nejlepšího umělce ve svém oboru. Byl nadpozemsky krásný, ale teď z něj šel strach. Na sobě měl perfektně padnoucí černý kabát, kvůli kterému by nejeden člověk zabil. Byl upravený a na tuhle dobu nezvykle čistý…

„Pravda, neudělal,“ odpověděl mu Gabriel a usmál se. Skrček před ním si oddychl.

„Pravda, neudělal. Počkal bych, až mi to dáš a teprve po tom bych tě zabil,“ dodal a slyšel lapání po dechu. Jak je lehké tahle ubohá stvoření vystrašit. Ono by bohatě stačilo někde sehnat dávku, pohrozit, že ji nedostane a udělal by cokoliv.

„D-dobře, ukážu ti to,“ vykoktal odpověď a váhavě k němu přikulhal. Byl hrozně nejistý, ale chtěl to mít co nejrychleji za sebou. Věděl, že to, co mu nesl, mělo neuvěřitelnou cenu. Pokud to bylo pravé. Chvíli štrachal po kapsách a nakonec vytáhl hadr a v něm něco zabalené. Pomalu natáhl roztřesenou ruku směrem k cizinci.

Gabriel cítil tu sílu. Byla vysílaná jen k němu. Jako by to říkalo: ‚Jsme tady! Vezmi si nás konečně…‘ A tak natáhl ruku, avšak v polovině cesty se zastavil. Byl bez nich tak dlouho. Už od Počátku měl každý Archanděl přidělenou zbraň, kterou mohl používat jedině on. Dokončil pohyb a opatrně vzal onu věc do rukou. Bastien ho pozoroval s vytřeštěnýma očima. Muž před ním pomalu, ale opravdu pomalu odhrnul hadr a pohlédl na dvě ocelové dýky. Větší radost snad v očích nikoho ještě neviděl. Avšak na chvíli měl pocit, že místo panenek, měl úzké štěrbiny a ty měly místo modré, červenou barvu. Asi se mu něco zdálo. Ale jak si ho tak prohlížel, vypadalo to, že jsou pravé. Jen doufal, že se ho nebude ptát, kde je vzal…

Ano… Byly pravé… Gabrielovy pověstné dýky, kterými zabil více jak dva tisíce démonů. Zase se cítil celý. Konečně je měl u sebe. Ale jak je mohl zrovna on najít? Zmizely ve válce, když zabíjel bratra. Jednoho ze svých bratrů, ale přitom někoho, kdo pro něj byl mnohem víc než bratr. Zamračil se.

„Kdes je vzal?“ promluvil po chvíli Gabriel a podíval se na znovu třesoucího se mužíčka. Ten mu raději pohledem uhnul. Pouhé dva kroky stačily k tomu, aby byl u Bastiena a s rukou pod krkem ho přirazil ke zdi.

„Zeptám se ještě jednou! Kdes je vzal?!“ Žádná odpověď. Trochu zesílil stisk kolem krku.

„Tak kde?!“

„D- Dal mi je,“ zaskuhral Bastien a začal lapat po dechu.

„Kdo?“

„Nevím. Neviděl jsem mu do tváře. Říkal, že sis to u něj zapomněl,“ skuhral a přitom držel Gabriela za ruku, aby povolil stisk. Říkal mu pravdu, proč by lhal? Přece by se nenechal zabít. Nakonec stisk povolil a ruka z jeho krku zmizela úplně.

„Hej! A co odměna?“ křikl naštvaně za postupně vzdalující se postavou.

„Určitě si něco dostal od toho, kdo mi poslal tohle,“ zamával mu dýkami,“ takže ode mě nic nebude!“

Doma si sedl na postel a vedle sebe položil své dýky. On to nebyl až tak domov, spíše pospolu držící cihly s omítkou a ještě relativně bezpečné dveře. I když, co je vlastně teď doopravdy bezpečné… Blízko rozbitých oken ležela postel a vedle ní umyvadlo. Gabriel miloval déšť a pohled na padající kapky tříštící se o trosky domů a chodníky ho uklidňoval. Slunce už moc nevycházelo, takže bylo šero nebo úplná tma, ale po dešti se vzduch pročistil, bylo dýchatelněji a on se cítil volnější. Pohledem přejel po svých milovaných zbraních a natáhl po nich ruku. Neměl je u sebe staletí, ani nedoufal, že je ještě někdy uvidí. Vůbec se nezměnily. Obě byly celé stříbrné, v rukojetích byl zasazený modrý diamant, kolem kterého byl stočený had, a čepele byly lehce zvlněné. Celé je pokrývaly vyryté ornamenty. I když si je prohlédl zblízka, neměly ani škrábnutí. Jejich zbraně byly velmi odolné. Najednou na něj dolehla únava, ale on nechtěl spát. Nechtěl znovu prožívat ta muka a budit se s křikem. Nakonec si však svlékl kabát a natáhl se na postel. Dýky si uložil pod polštář a s pravačkou na rukojeti jedné z nich usnul.

Všude hořelo a zem byla poseta krví a mrtvými těly. Procházel mezi nimi a hledal jedinou osobu, svého bratra. Válka skončila a všichni bratři byli v pořádku, jen jednoho nemohl najít. Měl o něj starost, a ačkoliv mu ostatní říkali, že je buď mrtvý, nebo se později ukáže, šel ho hledat. Míjel desítky, stovky a možná i tisíce těl, ale to jedno pořád nenacházel. Uvnitř něj plál malý plamínek naděje, že žije, ale byla tu i možnost, že ho zajal jeden ze Satanových poskoků. Všichni Archandělé byli na pokraji sil a Gabriel nebyl výjimkou.

A najednou to uslyšel. Bolestný křik, který vyplnil jeho mysl a naplnil ho neuvěřitelným strachem. Přidal do kroku a čím víc se blížil, tím rychleji šel, až běžel. Momentálně mu bylo jedno, jestli šlape na mrtvá těla nebo ne, ale chtěl být u dění co nejdříve. Archanděl nikdy nekřičí tolik bolestně jen tak. Čím blíž byl k místu, tím víc cítil tu bolest, bezmoc a neskutečný strach, který se kolem šířil. Nahlodával mu duši a svědomí. Když doběhl na místo, bezmocně se sesunul na kolena a z očí mu začaly téct slzy, avšak kvůli ohni se téměř okamžitě vypařovaly.

Před ním visel ve vzduchu ten, kterého tak hledal. Ruce měl rozpažené a tělo poseté hlubokými šrámy, ze kterých tekla krev. Bílé vlasy mu padaly do obličeje, ale i přes ně poznal bolestnou grimasu a oči otevřené dokořán. Dokonce ho donutili ukázat křídla. Tekla z nich krev a měl v nich zabodané nože. Ze shora se pomalu, ale velmi pomalu šířila černá barva a Gabriel pochopil. Proměňovali ho. Kalhoty měl téměř roztrhané a nasáklé krví. Najednou křik ustal a hlava se pomalu pohnula směrem ke klečícímu Archandělovi.

„G-gabrieli,“ zašeptal a bylo vidět, že ho to stojí značné úsilí. Jmenovaný zvedl pohled a pomalu vstal.

„Gabrieli, prosím.“

„Samaeli, to po mně nemůžeš chtít. To nemůžu udělat,“ zašeptal zničeně Gabriel a sevřel v rukách rukojetě dýk silněji. Moc dobře věděl, oč žádá. Proti Proměně byl jeden lék. Zabití. Jenže to Gabriel udělat nemohl.

„Gabrieli, prosím! Já nechci být jako oni. Nechci se živit krví a dušemi. Nechci toho po tobě moc…“ upřel na něj svoje zelené oči, ze kterých tekly krvavé slzy.

„Já tě nemůžu zabít! Nechci! Nemůžu! To nejde! Jsme bratři!“ zavzlykal Gabriel a přešel k visícímu Archandělovi.

„Prosím,“ zašeptal zlomeně a chytil se rukou na místě, kde bilo srdce.

„Sbohem, bratře,“ řekl Gabriel, naposledy pohladil Samaela po tváři a věnoval mu poslední pohled plný bolesti a smutku. Nedělalo se mu to lehce, ale pozvedl obě dýky a zabodl je do Samaelova těla. Chtěl to mít co nejrychleji za sebou a Samael také.

„Samaeli…“ po rukách mu začala stékat horká krev. Chvíli se nic nedělo, ale najednou ze Samaela začalo vyzařovat bílé světlo, které Gabriela oslepilo, a pak záblesk. Archanděl otevřel oči, ale před ním nikdo nebyl. Jedinou známkou přítomnosti bratra byla krev na Gabrielových rukách. Černovlasý Archanděl znovu klesl na kolena a rozvzlykal se.

„SAMAELI!!!!!!!!!“

 

Z povzdálí to sledovala jedna osoba s širokým úsměvem na tváři….

Gabriel se na posteli prudce posadil a po tvářích mu tekly slzy. S rukou nataženou před sebe hleděl do prázdna a v hlavě měl obraz zkrvaveného Samaela. Zkoušeně přehodil přes okraj postele nohy, takže na posteli seděl, jedním loktem se opřel o koleno a druhou si zajel do vlasů. Tenhle sen se mu zdál pokaždé, když usnul.

„Samaeli,“ vyslovil to jméno, jako už po několikáté a sledoval, jak se na zemi pod ním objevují drobná mokrá kolečka, kterých přibývalo. Cítil se prázdný, zase. Uvnitř sebe cítil neuvěřitelnou bolest. Jako by byla veliký nůž zabodnutý v jeho srdci.

„Proč, Samaeli, proč…“ zničeně vyslovoval ta slova, která mu staletí hlodala mysl a na která stále nenacházel odpověď. To, co po celou dobu zažíval, by se dalo nazývat ‚pekelná muka‘. Vzpomínal si na začátky. Chodil jako tělo bez duše, a když si konečně přiznal, že se Samael už nevrátí, začaly ty sny. Každou noc mu připomínaly, čí rukou jeho bratr zemřel, kde a jak…

V místnosti bylo šero a ve vzduchu se vznášel příslib hříchů. Na stěnách bylo vyryto mnoho ornamentů, které zdobily stříkance krve. U zdi, hned naproti dveřím stála židle a na ní seděl černovlasý muž zahalený do černého pláště. Měl ostře řezané rysy, a když zvedl pohled, jako byste se dívali do hlubin samotného pekla. Po tváři se mu rozlil úsměv.

Ó ano, Gabrieli, už brzy….

Stíny už ani nebyly vidět, protože se schovaly za mraky, které celé město zahalily tmou. Gabriel pořád seděl na posteli a hlavu měl složenou v dlaních. Už nemohl usnout, ani kdyby chtěl. Znovu by se mu zdál ten sen a to nechtěl. Najednou ucítil něčí auru. Byla klidná, mírumilovná… věřící… Mohla patřit jen…