1. kapitola
"Alexi Olivere Neumane!" rozezněl se domem mohutný hlas mýho fotříka zrovna, když jsem sahal po klice domovních dveří. To, že mi řekl celým jménem znamená jedno: buď sem ho nasral, nebo něco chce."Ano, otče?" ani sem se nemusel otáčet, abych viděl, jak celý rudý vzteky běží po schodech. To dupání se prostě přeslechnout nedalo.
"Kam zase jdeš?" funěl mi nasupeně za zády a měl ruce v bok. Výhoda skleněných dveří. Vidíte, co ten druhý za vámi dělá, a ani se nemusíte otáčet.
"Jdu za klukama," odpověděl jsem s tím největším klidem, i když mi bylo jasný, že ho to nasere ještě víc.
"Zase?! Chodíš tam po škole, o víkendech i o prázdninách! Co třeba se takhle učit, hm?!"
"Ne, díky," usmál sem se na otcův odraz ve dveřích a rychle zmizel. Právě včas. Už jsem jen stihl zaregistrovat, jak po mě natahuje ruku a přitom říká něco typu: Tohle si spolu vyřídíme….
Áno, známe ty jeho sliby. Abyste pochopili, bydlím v městečku jménem Hennigsdorf. Je to nedaleko Berlína. Můj otec je známý kritik a občasný skladatel. Matka učí na místní vysoké škole a já navštěvuji střední. Po fotrovi jsem zdědil hudební sluch a po matce zlato v rukách. Jednou mi náš třídní řekl, že kdybych nedělal ve škole tolik průserů a nerval se, byl bych ještě víc geniálním studentem, než jsem teď.
Když jsem došel do naší úžasné a vkusně zařízené klubovny, kluci dozkoušeli naší nejnovější s názvem Words That We Couldn't Say. Děkuji bohu za svůj talent skládání písniček, neboť jinak by nebyla kapela tam, kde je teď. Byla to trochu pomalejší písnička, ale nám se šíleně líbila.
Rozhlédl jsem se kolem sebe a… větší bordel ste prostě ještě neviděli. Skoro všude se válely plechovky od pití, popřípadě prázdný flašky Absinthu, piva nebo rumu. Na gauči, který byl jako jediný nový, ležely prázdné krabice od pizzy nebo umělohmotný misky od číny.
"Čau Alexi," brouknul na mě Stefan. Byl to dost vysoký, tmavovlasý týpek a v kapele byl nejnovější. Zrovna dneska na sobě měl černý tílko bez rukávů a sepraný džíny. Hrál na bicí, takže byl i dost namakanej, a taky tak vypadal.
"Hele, nemáš ty zase jinej sestřih?" zeptal sem se ho místo pozdravu. Posledně měl melír, patku obarvenou na červeno a vlasy měl v culíku. Teď melír i patka zůstaly, ale vlasy měl vzadu krátký a nagelovaný.
"Jasný. Líbí?" zeptal se nadšeně a já mu prstem ukázal, aby se otočil, abych si ho prohlídnul i zezadu. Jak sem si myslel. Měl to ostříhaný na krátko a nagelovaný do ježka.
"Sluší," kývnul jsem na něj uznale a vešel do místnosti, kde kluci zkoušeli.
"Zkoušíte tu novou?"
"Jasný, ale bez klávesáka se zlatejma ručičkama to nemá cenu, pač nejvíc toho odehraje on," odpověděl mi Dan. To byl náš kytarista. Stoupl sem si teda bez keců za klávesy a moje prsty se rozjely. Nejdřív hezky pomaloučku, na úvod, a pak už to jelo. V pozadí byly slyšet Stefanovy bicí a místy i Patrikova basovka. Asi v polovině písně se k nám přidal Dan s kytarou. Byla to zatím ta nejpovedenější zkouška týhle písničky. Erik zpíval nádherně čistě, i když místy to trochu prožíval. No co… zpěvák…
Po týhle oddechovce, jak tomu s oblibou říkáme, sme ještě zkoušeli Deeper to Hell, Angels Wings, Forgiven. Tyhle písničky byly o něco rychlejší, ale text byl trochec depresivnější… Myslim, že sem je skládal v lehce podnapilém stavu. Nevadí. Úspěch měly a to bylo hlavní.
Když bylo něco kolem půl devátý večer, rozloučili sme se a každej se vydal domů. Jenom já a Erik jsme šli společně. Byli jsme kámoši od dětství a Erik bydlel o pár baráků dál, než já.
"Tak jak se těšíš?" zeptal se mě najednou.
"Myslíš na ten klub? Docela i jo." Momentálně sme se bavili o jednom klubu, kde hrajeme asi už dva měsíce ob večer. Zítra sme tam měli vystupovat, ale to by nebylo nic neobvyklého. V tom klubu se údajně, máme svý zdroje, měla jeden večer vyhlašovat soutěž o předkapelu Cinema Bizzare. No, soutěž… Spíš zápis a oni vám pak pošlou, kdy a kde jsou zkoušky. Mezitím, co sem zrovna říkal Erikovi, že bych se na pár písniček prohodil s Danem a hrál na kytaru, trochu se zarazil.
"Hele, klidně se s ním prohoď, ale chci vidět, jak budeš žehlit tohle," kývl směrem k našemu šíleně obrovskýmu baráku. Zprvu sem nějak nechápal co má na mysli. Vždyť lidi před desátou večer doma normálně svítěj. Jo, ale obvykle nestojí ve dveřích a nevyhlížejí svoje ratolesti. O to hůř, když je to extrémně nasranej fotr. V rychlosti jsem se s Erikem rozloučil a pomalu se došoural k tatíkovi s úsměvem na rtech. Uchopil mě nad loktem a vtáhl do našeho baráku, což pro mě v tuhle chvíli bylo horší než jáma lvová.
"Kam zase jdeš?" funěl mi nasupeně za zády a měl ruce v bok. Výhoda skleněných dveří. Vidíte, co ten druhý za vámi dělá, a ani se nemusíte otáčet.
"Jdu za klukama," odpověděl jsem s tím největším klidem, i když mi bylo jasný, že ho to nasere ještě víc.
"Zase?! Chodíš tam po škole, o víkendech i o prázdninách! Co třeba se takhle učit, hm?!"
"Ne, díky," usmál sem se na otcův odraz ve dveřích a rychle zmizel. Právě včas. Už jsem jen stihl zaregistrovat, jak po mě natahuje ruku a přitom říká něco typu: Tohle si spolu vyřídíme….
Áno, známe ty jeho sliby. Abyste pochopili, bydlím v městečku jménem Hennigsdorf. Je to nedaleko Berlína. Můj otec je známý kritik a občasný skladatel. Matka učí na místní vysoké škole a já navštěvuji střední. Po fotrovi jsem zdědil hudební sluch a po matce zlato v rukách. Jednou mi náš třídní řekl, že kdybych nedělal ve škole tolik průserů a nerval se, byl bych ještě víc geniálním studentem, než jsem teď.
Když jsem došel do naší úžasné a vkusně zařízené klubovny, kluci dozkoušeli naší nejnovější s názvem Words That We Couldn't Say. Děkuji bohu za svůj talent skládání písniček, neboť jinak by nebyla kapela tam, kde je teď. Byla to trochu pomalejší písnička, ale nám se šíleně líbila.
Rozhlédl jsem se kolem sebe a… větší bordel ste prostě ještě neviděli. Skoro všude se válely plechovky od pití, popřípadě prázdný flašky Absinthu, piva nebo rumu. Na gauči, který byl jako jediný nový, ležely prázdné krabice od pizzy nebo umělohmotný misky od číny.
"Čau Alexi," brouknul na mě Stefan. Byl to dost vysoký, tmavovlasý týpek a v kapele byl nejnovější. Zrovna dneska na sobě měl černý tílko bez rukávů a sepraný džíny. Hrál na bicí, takže byl i dost namakanej, a taky tak vypadal.
"Hele, nemáš ty zase jinej sestřih?" zeptal sem se ho místo pozdravu. Posledně měl melír, patku obarvenou na červeno a vlasy měl v culíku. Teď melír i patka zůstaly, ale vlasy měl vzadu krátký a nagelovaný.
"Jasný. Líbí?" zeptal se nadšeně a já mu prstem ukázal, aby se otočil, abych si ho prohlídnul i zezadu. Jak sem si myslel. Měl to ostříhaný na krátko a nagelovaný do ježka.
"Sluší," kývnul jsem na něj uznale a vešel do místnosti, kde kluci zkoušeli.
"Zkoušíte tu novou?"
"Jasný, ale bez klávesáka se zlatejma ručičkama to nemá cenu, pač nejvíc toho odehraje on," odpověděl mi Dan. To byl náš kytarista. Stoupl sem si teda bez keců za klávesy a moje prsty se rozjely. Nejdřív hezky pomaloučku, na úvod, a pak už to jelo. V pozadí byly slyšet Stefanovy bicí a místy i Patrikova basovka. Asi v polovině písně se k nám přidal Dan s kytarou. Byla to zatím ta nejpovedenější zkouška týhle písničky. Erik zpíval nádherně čistě, i když místy to trochu prožíval. No co… zpěvák…
Po týhle oddechovce, jak tomu s oblibou říkáme, sme ještě zkoušeli Deeper to Hell, Angels Wings, Forgiven. Tyhle písničky byly o něco rychlejší, ale text byl trochec depresivnější… Myslim, že sem je skládal v lehce podnapilém stavu. Nevadí. Úspěch měly a to bylo hlavní.
Když bylo něco kolem půl devátý večer, rozloučili sme se a každej se vydal domů. Jenom já a Erik jsme šli společně. Byli jsme kámoši od dětství a Erik bydlel o pár baráků dál, než já.
"Tak jak se těšíš?" zeptal se mě najednou.
"Myslíš na ten klub? Docela i jo." Momentálně sme se bavili o jednom klubu, kde hrajeme asi už dva měsíce ob večer. Zítra sme tam měli vystupovat, ale to by nebylo nic neobvyklého. V tom klubu se údajně, máme svý zdroje, měla jeden večer vyhlašovat soutěž o předkapelu Cinema Bizzare. No, soutěž… Spíš zápis a oni vám pak pošlou, kdy a kde jsou zkoušky. Mezitím, co sem zrovna říkal Erikovi, že bych se na pár písniček prohodil s Danem a hrál na kytaru, trochu se zarazil.
"Hele, klidně se s ním prohoď, ale chci vidět, jak budeš žehlit tohle," kývl směrem k našemu šíleně obrovskýmu baráku. Zprvu sem nějak nechápal co má na mysli. Vždyť lidi před desátou večer doma normálně svítěj. Jo, ale obvykle nestojí ve dveřích a nevyhlížejí svoje ratolesti. O to hůř, když je to extrémně nasranej fotr. V rychlosti jsem se s Erikem rozloučil a pomalu se došoural k tatíkovi s úsměvem na rtech. Uchopil mě nad loktem a vtáhl do našeho baráku, což pro mě v tuhle chvíli bylo horší než jáma lvová.
Komentáře
Okomentovat