14. kapitola
Nakonec se večer nikam nešlo. Nejen, že sme všichni byli neskutečně líní, ale volal nám i Rolf, že dneska by nám nic nenalil. Mně to nijak zvlášť nevadilo. Alespoň jsem nemusel vidět jeho nebo tu děvku a ostatní tupce, i když s Maxem bych se klidně porval a musím říct, že dokonce rád. Zbytek dní utekl rychleji, než jsem si myslel. Občas se kluci trochu rafli, pač Erik pořád chtěl jezdit nakupovat. Teprve když ho Dan usadil tim, že má víc hadrů než my ostatní dohromady, kecnul si na prdel a dělal uraženýho. Já se pokoušel skládat písničky, nebo spíš melodie, ale přiznejme si, se Stefanem za prdelí - doslova- to moc dobře nešlo… Jenže nastal den D… A teprve to byla prdel. Pokud jsem si někdy stěžoval na to půlhodinový blokování koupelny, tohle bylo desetkrát horší.
Vzbudil jsem se kolem desáté ráno, ale všichni ještě spali, až na Erika.
"Co tu křepčíš?" zeptal jsem se ho podrážděně. Jen něco naštvaně zamumlal a odešel do koupelny. Spokojeně sem zase klesl na Erikovu postel a chystal se chrnět dál, jenže to jaksi nešlo.
"Prdele, musíš se sprchovat zrovna teď?! Kluci ještě spí!" zavrčel jsem.
"V osm je sraz u Rolfa, kapely tam mají být v sedm. Co bych podle tebe asi dělal? Připravuju se!" zaznělo ze sprchového koutu.
"Mě z tebe normálně jednou mrdne… Tak koukej vypadnout včas."
Když jsem se vrátil zpátky do pokoje, kluci už byli vzhůru, jen Stefan spal. Stačil jen jeden jedinej pohled, aby pochopili. Už se známe nějakej ten pátek, takže slova někdy nejsou potřeba a u Erika už vůbec ne. Jenže minuta míjela minutu, a ty se změnily na hodinu a Erik pořád v koupelně. Jaksi se nám podařilo nasnídat, a pak sme chodili po jednom do koupelny v prvním patře, vyčistit si zuby. Jenže třeba věci jako hřeben a šminky byly u toho debila nahoře, takže nic víc nešlo udělat. Když však bylo něco kolem třetí, začali jsme klepat na dveře.
"Eri, seš ok?"
"Jo, sem v pohodě," zaznělo tlumeně.
"Fakt?"
"Jo, za chvíli vypadnu!"
Jo, taky že vyšel, jenže za další hodinu. Všichni sme si oddychli, ale zůstali překvapeně čumět na osobu ve dveřích. Erik měl ve svých tmavých vlasech fialový melír. Slušelo mu to. Oči měl namalované černou linkou i černými stíny a na obličeji napatlaný make-up. Vlasy měl vzadu trochu natupírované a nagelované do ježka.
"Jo, pěkný," hlesli sme všichni a dál se věnovali kartám.
"JEN pěkný?!"
"No, co chceš slyšet?"
"Třeba-"
"Hele, dneska si to nějak odfláknul," poznamenal Stefan, kterej se zrovna probudil. Málem sme se rozesmáli nahlas.
"Stefi, nebuď na něj zlý, věnoval se sobě skoro šest hodin," pronesl jsem pobaveně.
"Jenom?" poznamenal suše Stefi a obrátil se na Erika.
"Zlato, měl by ses doupravit," řekl mu smrtelně vážně a Eri zbělal. V tu chvíli sme opravdu všichni vyprskli smíchy.
"Kreténi," zanadával si a odešel.
"Stefane, doufám, že nešel do koupelny. My bychom se taky rádi připravili," ozval se ledovým hlasem Dan.
"Eriku??? Vypadáš úžasně, tak hlavně nechoď do koupelny!" zavolal Stefi a my se váleli smíchy na zemi.
Nějak se všichni stihli připravit, jelikož nám zbývaly, díky Erouškovi, jen dvě hodiny. Každej měl něco málo přes půl hodiny. Stihli sme to a pár minut po sedmý sme seděli na pohovce u baru. Jenže než se stačilo něco objednat, přišel pro nás takovej holohlavej týpek s tim, že nás chce vidět Rolf. Ochotně sme se zvedli a následovali ho do kanclu. K mému štěstí tam Child Eaters nebyli, takže ani Timo.
"Tak pánové, posaďte se," vyzval nás Rolf a sám si sedl do čela stolu. Následovali sme jeho příkladu.
"Tak to vyklop," protnul Patrik to tíživý ticho.
"Jde o to, že dneska se na vás přišli mrknout CB a na Child Eaters taky. Kdo vyhraje, pojede s nimi na turné."
"Víme, přeskoč a jdi rovnou k věci," ozval se nedočkavě Dan.
"Ok, za chvíli sem přijdou, tak se chovejte… jako vždycky. Přijde i Tilo, takže buďte tím, kým jste. Nesnáší přetvářku a upřímně, Silvu bych na stupínku vítězů viděl opravdu nerad," zašklebil se na nás majitel klubu. Tohle nás fakt docela překvapilo. Z našeho rozhovoru nás však vytrhlo zaklepání na dveře.
"Dále!"
"Šéfe, jsou tady. Obě."
"Ať jdou dovnitř."
A tak první vešla Silva, pak Max, za ním Mike s Jasonem a nakonec moje noční můra alias Timo. Silvu sem si vážně musel prohlídnout. Měla černý roztrhaný punčocháče a přes ně bílou sukni. Červenej korzet se k tomu silně nehodil a ta její natupírovaná a zmalovaná palice…
"Nazdar nuly," poznamenala arogantně.
"Nazdar, pěknej účes," řekl jí Dan a usmál se.
"Díky."
"Jo, nemáš zač, nový účes alá proletěla roštím, fakt se k tobě hodí," zasmál jsem se a kluci se ke mně připojili. Silva zrudla zlostí. Ruce si dala v bok a rozkročila.
"Teď je to lepší. Teď vypadáš jako děvka, co nedostala zaplaceno," poznamenal Patrik a my se začali smát ještě víc.
"Říká ti něco slovo slušnost?" Vytřeštil sem na ní oči.
"Cože? To říkáš ty mně? Vždyť ani nevíš, jak se to píše!"
Nikdo z nás si nevšiml, že do místnosti přišel ještě někdo. Ještě chvíli sme se tlemili, dokud do mě Erik nestrčil.
"Co je?" zeptal sem se vytlemeně a málem se začal tlemit znova. To nešlo! Před náma stáli Cinema Bizarre. Jak se říká, to nejlepší na konec. Romeo byl jako obvykle celej v černym. Měl černé kapsáče a tílko. Vedle něj stál Shin. Ten na sebe dneska prozměnu natáhnul tmavě modrý roury a bílý triko s krátkym rukávem. Yu měl, stejně jako Romeo, kapsáče, ale bílý tílko a přes to černou košili. Na Kira sem neviděl a vůbec mi to nevadilo. Jenže Strify - on byl ten problém. Stál v čele skupiny a rukama se opíral o stůl. Upíral na mě svůj pohled a čekal, až se vytlemim. Tu svojí peroxidovou hlavu měl zase jinak podbarvenou. Posledně to byla černá, teď tmavě modrá. Když sem se uklidnil, mohl sem si ho prohlédnout líp, neboť se vzdálil od stolu a začal se místností procházet. Měl ty svoje bílý botičky z klipu Lovesong (They Kill Me). Takový ty s tou zahnutou špičkou. Jen ta hůl mu chyběla. Pak bílý kalhoty a černý triko. To by nebylo tak hrozný, kdyby k tomu neměl ten kabát. Víte, jak nosí některý ty děvky ty hrozný růžový peříčkovaný šály? On mě takovej kabát! Až po kolena. Jenže nebyl růžovej, nýbrž fialovej. A na pár místech peří chybělo, takže byla vidět ta "síťka" ve který peří drželo.
"Hele, mam pro peroxidovou hlavu novou přezdívku," pošeptal sem Patrikovi do ucha.
"Jakou?"
"Opelichaný peroxidový kuře…"
Vzbudil jsem se kolem desáté ráno, ale všichni ještě spali, až na Erika.
"Co tu křepčíš?" zeptal jsem se ho podrážděně. Jen něco naštvaně zamumlal a odešel do koupelny. Spokojeně sem zase klesl na Erikovu postel a chystal se chrnět dál, jenže to jaksi nešlo.
"Prdele, musíš se sprchovat zrovna teď?! Kluci ještě spí!" zavrčel jsem.
"V osm je sraz u Rolfa, kapely tam mají být v sedm. Co bych podle tebe asi dělal? Připravuju se!" zaznělo ze sprchového koutu.
"Mě z tebe normálně jednou mrdne… Tak koukej vypadnout včas."
Když jsem se vrátil zpátky do pokoje, kluci už byli vzhůru, jen Stefan spal. Stačil jen jeden jedinej pohled, aby pochopili. Už se známe nějakej ten pátek, takže slova někdy nejsou potřeba a u Erika už vůbec ne. Jenže minuta míjela minutu, a ty se změnily na hodinu a Erik pořád v koupelně. Jaksi se nám podařilo nasnídat, a pak sme chodili po jednom do koupelny v prvním patře, vyčistit si zuby. Jenže třeba věci jako hřeben a šminky byly u toho debila nahoře, takže nic víc nešlo udělat. Když však bylo něco kolem třetí, začali jsme klepat na dveře.
"Eri, seš ok?"
"Jo, sem v pohodě," zaznělo tlumeně.
"Fakt?"
"Jo, za chvíli vypadnu!"
Jo, taky že vyšel, jenže za další hodinu. Všichni sme si oddychli, ale zůstali překvapeně čumět na osobu ve dveřích. Erik měl ve svých tmavých vlasech fialový melír. Slušelo mu to. Oči měl namalované černou linkou i černými stíny a na obličeji napatlaný make-up. Vlasy měl vzadu trochu natupírované a nagelované do ježka.
"Jo, pěkný," hlesli sme všichni a dál se věnovali kartám.
"JEN pěkný?!"
"No, co chceš slyšet?"
"Třeba-"
"Hele, dneska si to nějak odfláknul," poznamenal Stefan, kterej se zrovna probudil. Málem sme se rozesmáli nahlas.
"Stefi, nebuď na něj zlý, věnoval se sobě skoro šest hodin," pronesl jsem pobaveně.
"Jenom?" poznamenal suše Stefi a obrátil se na Erika.
"Zlato, měl by ses doupravit," řekl mu smrtelně vážně a Eri zbělal. V tu chvíli sme opravdu všichni vyprskli smíchy.
"Kreténi," zanadával si a odešel.
"Stefane, doufám, že nešel do koupelny. My bychom se taky rádi připravili," ozval se ledovým hlasem Dan.
"Eriku??? Vypadáš úžasně, tak hlavně nechoď do koupelny!" zavolal Stefi a my se váleli smíchy na zemi.
Nějak se všichni stihli připravit, jelikož nám zbývaly, díky Erouškovi, jen dvě hodiny. Každej měl něco málo přes půl hodiny. Stihli sme to a pár minut po sedmý sme seděli na pohovce u baru. Jenže než se stačilo něco objednat, přišel pro nás takovej holohlavej týpek s tim, že nás chce vidět Rolf. Ochotně sme se zvedli a následovali ho do kanclu. K mému štěstí tam Child Eaters nebyli, takže ani Timo.
"Tak pánové, posaďte se," vyzval nás Rolf a sám si sedl do čela stolu. Následovali sme jeho příkladu.
"Tak to vyklop," protnul Patrik to tíživý ticho.
"Jde o to, že dneska se na vás přišli mrknout CB a na Child Eaters taky. Kdo vyhraje, pojede s nimi na turné."
"Víme, přeskoč a jdi rovnou k věci," ozval se nedočkavě Dan.
"Ok, za chvíli sem přijdou, tak se chovejte… jako vždycky. Přijde i Tilo, takže buďte tím, kým jste. Nesnáší přetvářku a upřímně, Silvu bych na stupínku vítězů viděl opravdu nerad," zašklebil se na nás majitel klubu. Tohle nás fakt docela překvapilo. Z našeho rozhovoru nás však vytrhlo zaklepání na dveře.
"Dále!"
"Šéfe, jsou tady. Obě."
"Ať jdou dovnitř."
A tak první vešla Silva, pak Max, za ním Mike s Jasonem a nakonec moje noční můra alias Timo. Silvu sem si vážně musel prohlídnout. Měla černý roztrhaný punčocháče a přes ně bílou sukni. Červenej korzet se k tomu silně nehodil a ta její natupírovaná a zmalovaná palice…
"Nazdar nuly," poznamenala arogantně.
"Nazdar, pěknej účes," řekl jí Dan a usmál se.
"Díky."
"Jo, nemáš zač, nový účes alá proletěla roštím, fakt se k tobě hodí," zasmál jsem se a kluci se ke mně připojili. Silva zrudla zlostí. Ruce si dala v bok a rozkročila.
"Teď je to lepší. Teď vypadáš jako děvka, co nedostala zaplaceno," poznamenal Patrik a my se začali smát ještě víc.
"Říká ti něco slovo slušnost?" Vytřeštil sem na ní oči.
"Cože? To říkáš ty mně? Vždyť ani nevíš, jak se to píše!"
Nikdo z nás si nevšiml, že do místnosti přišel ještě někdo. Ještě chvíli sme se tlemili, dokud do mě Erik nestrčil.
"Co je?" zeptal sem se vytlemeně a málem se začal tlemit znova. To nešlo! Před náma stáli Cinema Bizarre. Jak se říká, to nejlepší na konec. Romeo byl jako obvykle celej v černym. Měl černé kapsáče a tílko. Vedle něj stál Shin. Ten na sebe dneska prozměnu natáhnul tmavě modrý roury a bílý triko s krátkym rukávem. Yu měl, stejně jako Romeo, kapsáče, ale bílý tílko a přes to černou košili. Na Kira sem neviděl a vůbec mi to nevadilo. Jenže Strify - on byl ten problém. Stál v čele skupiny a rukama se opíral o stůl. Upíral na mě svůj pohled a čekal, až se vytlemim. Tu svojí peroxidovou hlavu měl zase jinak podbarvenou. Posledně to byla černá, teď tmavě modrá. Když sem se uklidnil, mohl sem si ho prohlédnout líp, neboť se vzdálil od stolu a začal se místností procházet. Měl ty svoje bílý botičky z klipu Lovesong (They Kill Me). Takový ty s tou zahnutou špičkou. Jen ta hůl mu chyběla. Pak bílý kalhoty a černý triko. To by nebylo tak hrozný, kdyby k tomu neměl ten kabát. Víte, jak nosí některý ty děvky ty hrozný růžový peříčkovaný šály? On mě takovej kabát! Až po kolena. Jenže nebyl růžovej, nýbrž fialovej. A na pár místech peří chybělo, takže byla vidět ta "síťka" ve který peří drželo.
"Hele, mam pro peroxidovou hlavu novou přezdívku," pošeptal sem Patrikovi do ucha.
"Jakou?"
"Opelichaný peroxidový kuře…"
Komentáře
Okomentovat