17. kapitola
"Co tu řveš?" zazíval mezi dveřmi Stefan a promnul si oči. Vypadal kurevsky roztomile. Krátké, tmavé vlasy měl rozcuchané a patka mu padala do očí. Při pohledu na mojí flekatost se nefalšovaně zasmál.
"Díky za upřímnost," zavrčel sem a otočil se zpět k zrcadlu.
"Že se mi ale povedli, viď?" zapředl a objal mě kolem pasu. Jo, to fakt jo, protože jich sice bylo míň, než Timových, ale zato byli mnohem větší. Jen co sem v zrcadle viděl, jak se jeho rty přibližují k mému krku, bleskově sem se otočil a odstrčil ho.
"Zapomeň. Už takhle jich ma dost!"
"Ale, ale. Kazíš mi všechnu radost," zamumlal a upřel na mě prosící pohled.
"Vypadni," zasmál sem se a vystrkal ho ze dveří.
Vtipný bylo docela odpoledne. Mi ruplo v bedně, že se stavím u Tima. Úžasnej nápad. Klukům sem nic vysvětlovat nemusel, prostě sem řekl, že se jdu domluvit s kámošem, kdy nám píchne ty piercy. Já totiž chtěl z obou stran do spodního rtu a do pravýho obočí. Stefan chtěl do jazyka a Dan myslim taky. Od Erika mě vyprovázel Stefan s pozdviženým obočím a vševědoucným pohledem. Bylo mi jasný, že ví, že nejdu JENOM za tím kámošem. Cesta k Lienovi proběhla v pohodě. Na piercy sme se dohodli na dvanáctou zítra. Čím dřív, tím líp, protože kluci museli s tím jazykem za týden na výměnu, taky abychom to stihli.
Hned o kousek dál od Lienova salonu byla autobusová zastávka. Intervaly byly dlouhý, ale mně to, k mojí smůle, jelo hned. Zákon schválnosti. Pospícháte a jede to až za půl hodiny. Nepotřebujete to a jede to hned. Jenže mně se k Timovi nechtělo jít pěšky, na to sem byl moc línej. Ale rychle sem tam bejt taky nechtěl. Šílený dilema. Nakonec jsem k němu dojel, ale k jeho baráku šel přímo slimejšim tempem, že by mi ho mohli i důchodci závidět. Před domovními dveřmi jsem stál dobrejch pět minut, než sem se rozhoupal ke zvednutí ruky, skrčení prstů a dotknutí ukazováčkem zvonku. Jenže v tu chvíli otevřela Timova matka a hrozně šikovně do mě strčila.
"Zlato, oběd máš v mikro-, ježiši Alexi! Jsi v pořádku?" zavřešetěla, když viděla, jak sedim na prdeli na zemi. Fakt, že si sedim na skoro uzdravenym zápěstí mě zrovna moc nepotěšil, ale co se dalo dělat. Zvedl jsem zrak k paní Flëgerové a málem se rozesmál. Strify by si s ní mohl podat ruku. Paninka na sobě měla brčálově zelený šaty a svítivě zelenej pulovr. Hrozně jí to slušelo a svým vzhledem mi připomínala ropuchu. Docela jí ta barva šla k jejich domku - ten byl taky zelenej. Nějak sem se vyhrabal na nohy a pokusil se s rukou pohnout. Šlo to fakt hrozně dobře. Nejradši bych tu kravku kopnul mezi oči.
"Běž dovnitř a ať ti to jedna ze služebných ošetří. Já teď spěchám na nákupy a Timo se o tebe pak postará," zamávala mi a odcupitala k autu. Se divím, že jí to cupitání na těch jehlách šlo. A co se týče toho starání od Tima …to je to poslední, po čem sem toužil. Jen co sem zavřel dveře, přiběhla ke mně jedna ze služebných a ptala se, jestli mi může s tou rukou nějak pomoct. Poděkoval jsem a řekl, že je už v pořádku. Jasně, že to byla lež. Bolela přímo kurevsky. Odporoučel jsem se do druhýho patra a rovnou do koupelny si umýt tu ruku. Po pěti minutách nesnesitelný bolesti se mi povedlo ruku opláchnout a usušit.
O chvilku později jsem stepoval před Timovým pokojem, odkud se linuly líbezné zvuky. Hrál na kytaru. Zatáhl jsem za kliku a vešel. Seděl na posteli a na noze položenou kytaru. Když sem vešel, zvedl hlavu a usmál se.
"Zase se jdeš omlouvat?"
"Ne, jdu si promluvit."
"O čem?"
"O tom našem "vztahu"," odpověděl sem. Trochu se zamračil.
"Který máš na mysli? Ožerem se, spakujem se a zašukáme si. Super vztah. Nezávaznej a spokojenost je na obou stranách," usmál se, a když viděl, že se otáčím, poznal, že přestřelil.
"Jo, nejspíš jo. Sorry, že sem se stavil," řekl sem mu a zase sahal po klice. Ale vlastně co bych chtěl. Timo byl na jednu stranu hrozně inteligentní člověk, jen někdy nepoznal, kdy je srandy dost. Prostě sem si chtěl promluvit normálně a vážně. Okamžitě vystartoval z postele ke mně a bohužel mi chňapnul po tý zraněný ruce.
"Au."
"Co? Promiň, nevšimnul sem si, že máš něco s rukou," zašeptal a pustil mě. Pohlídnul sem si to zápěstí. Bylo pěkně nateklý, ale zlomený nebylo. Timo někam odběhnul, a tak sem si zatím sedl na jeho postel a složil hlavu do dlaní. Tedy do dlaně, protože tu druhou sem nemohl přece ohnout.
"Tak ukaž," vyzval mě a opatrně uchopil moji ruku do své. Dokonce mě až překvapilo, s jakou něžností mi zápěstí natírá mastičkou a zavazuje. Pak se mnou propletl prsty a zvedl mi bradu. Okamžitě se mi přisál na rty a druhou ruku položil na zátylek, abych mu neuhnul. Pomalu mě pokládal za neustálého líbání na postel a já se mu probíral vlasy. Bylo mi krásně a hlavně příjemně.
"A tohle znamená co?" zeptal jsem se.
"Tohle ber tak, že ode dneška spolu chodíme," odpověděl mi a usmál se. Vůbec sem nebyl vyjevenej.
"No co. Jinak bys tu nebyl. Znam tě moc dobře."
"Super, ale dneska nic nebude, jestě si musim něco zařídit." Naposledy jsem ho políbil a on mě pustil.
"Takže spolu chodíme, jo? A myslíš, že s tebou chodit budu?" zasmál sem se mezi dveřmi a poslal mu vzdušný polibek. Trochu se zarazil a usmál se. Provokace u nás byly na denním pořádku. A navíc, když sme spolu chodili…
"Díky za upřímnost," zavrčel sem a otočil se zpět k zrcadlu.
"Že se mi ale povedli, viď?" zapředl a objal mě kolem pasu. Jo, to fakt jo, protože jich sice bylo míň, než Timových, ale zato byli mnohem větší. Jen co sem v zrcadle viděl, jak se jeho rty přibližují k mému krku, bleskově sem se otočil a odstrčil ho.
"Zapomeň. Už takhle jich ma dost!"
"Ale, ale. Kazíš mi všechnu radost," zamumlal a upřel na mě prosící pohled.
"Vypadni," zasmál sem se a vystrkal ho ze dveří.
Vtipný bylo docela odpoledne. Mi ruplo v bedně, že se stavím u Tima. Úžasnej nápad. Klukům sem nic vysvětlovat nemusel, prostě sem řekl, že se jdu domluvit s kámošem, kdy nám píchne ty piercy. Já totiž chtěl z obou stran do spodního rtu a do pravýho obočí. Stefan chtěl do jazyka a Dan myslim taky. Od Erika mě vyprovázel Stefan s pozdviženým obočím a vševědoucným pohledem. Bylo mi jasný, že ví, že nejdu JENOM za tím kámošem. Cesta k Lienovi proběhla v pohodě. Na piercy sme se dohodli na dvanáctou zítra. Čím dřív, tím líp, protože kluci museli s tím jazykem za týden na výměnu, taky abychom to stihli.
Hned o kousek dál od Lienova salonu byla autobusová zastávka. Intervaly byly dlouhý, ale mně to, k mojí smůle, jelo hned. Zákon schválnosti. Pospícháte a jede to až za půl hodiny. Nepotřebujete to a jede to hned. Jenže mně se k Timovi nechtělo jít pěšky, na to sem byl moc línej. Ale rychle sem tam bejt taky nechtěl. Šílený dilema. Nakonec jsem k němu dojel, ale k jeho baráku šel přímo slimejšim tempem, že by mi ho mohli i důchodci závidět. Před domovními dveřmi jsem stál dobrejch pět minut, než sem se rozhoupal ke zvednutí ruky, skrčení prstů a dotknutí ukazováčkem zvonku. Jenže v tu chvíli otevřela Timova matka a hrozně šikovně do mě strčila.
"Zlato, oběd máš v mikro-, ježiši Alexi! Jsi v pořádku?" zavřešetěla, když viděla, jak sedim na prdeli na zemi. Fakt, že si sedim na skoro uzdravenym zápěstí mě zrovna moc nepotěšil, ale co se dalo dělat. Zvedl jsem zrak k paní Flëgerové a málem se rozesmál. Strify by si s ní mohl podat ruku. Paninka na sobě měla brčálově zelený šaty a svítivě zelenej pulovr. Hrozně jí to slušelo a svým vzhledem mi připomínala ropuchu. Docela jí ta barva šla k jejich domku - ten byl taky zelenej. Nějak sem se vyhrabal na nohy a pokusil se s rukou pohnout. Šlo to fakt hrozně dobře. Nejradši bych tu kravku kopnul mezi oči.
"Běž dovnitř a ať ti to jedna ze služebných ošetří. Já teď spěchám na nákupy a Timo se o tebe pak postará," zamávala mi a odcupitala k autu. Se divím, že jí to cupitání na těch jehlách šlo. A co se týče toho starání od Tima …to je to poslední, po čem sem toužil. Jen co sem zavřel dveře, přiběhla ke mně jedna ze služebných a ptala se, jestli mi může s tou rukou nějak pomoct. Poděkoval jsem a řekl, že je už v pořádku. Jasně, že to byla lež. Bolela přímo kurevsky. Odporoučel jsem se do druhýho patra a rovnou do koupelny si umýt tu ruku. Po pěti minutách nesnesitelný bolesti se mi povedlo ruku opláchnout a usušit.
O chvilku později jsem stepoval před Timovým pokojem, odkud se linuly líbezné zvuky. Hrál na kytaru. Zatáhl jsem za kliku a vešel. Seděl na posteli a na noze položenou kytaru. Když sem vešel, zvedl hlavu a usmál se.
"Zase se jdeš omlouvat?"
"Ne, jdu si promluvit."
"O čem?"
"O tom našem "vztahu"," odpověděl sem. Trochu se zamračil.
"Který máš na mysli? Ožerem se, spakujem se a zašukáme si. Super vztah. Nezávaznej a spokojenost je na obou stranách," usmál se, a když viděl, že se otáčím, poznal, že přestřelil.
"Jo, nejspíš jo. Sorry, že sem se stavil," řekl sem mu a zase sahal po klice. Ale vlastně co bych chtěl. Timo byl na jednu stranu hrozně inteligentní člověk, jen někdy nepoznal, kdy je srandy dost. Prostě sem si chtěl promluvit normálně a vážně. Okamžitě vystartoval z postele ke mně a bohužel mi chňapnul po tý zraněný ruce.
"Au."
"Co? Promiň, nevšimnul sem si, že máš něco s rukou," zašeptal a pustil mě. Pohlídnul sem si to zápěstí. Bylo pěkně nateklý, ale zlomený nebylo. Timo někam odběhnul, a tak sem si zatím sedl na jeho postel a složil hlavu do dlaní. Tedy do dlaně, protože tu druhou sem nemohl přece ohnout.
"Tak ukaž," vyzval mě a opatrně uchopil moji ruku do své. Dokonce mě až překvapilo, s jakou něžností mi zápěstí natírá mastičkou a zavazuje. Pak se mnou propletl prsty a zvedl mi bradu. Okamžitě se mi přisál na rty a druhou ruku položil na zátylek, abych mu neuhnul. Pomalu mě pokládal za neustálého líbání na postel a já se mu probíral vlasy. Bylo mi krásně a hlavně příjemně.
"A tohle znamená co?" zeptal jsem se.
"Tohle ber tak, že ode dneška spolu chodíme," odpověděl mi a usmál se. Vůbec sem nebyl vyjevenej.
"No co. Jinak bys tu nebyl. Znam tě moc dobře."
"Super, ale dneska nic nebude, jestě si musim něco zařídit." Naposledy jsem ho políbil a on mě pustil.
"Takže spolu chodíme, jo? A myslíš, že s tebou chodit budu?" zasmál sem se mezi dveřmi a poslal mu vzdušný polibek. Trochu se zarazil a usmál se. Provokace u nás byly na denním pořádku. A navíc, když sme spolu chodili…
Komentáře
Okomentovat