Vrah z Fleet Street - 2. kapitola

TEORIE

Dřevěná deska a na ní vyznačeno 32 tmavých polí a 32 světlých polí. Na každé straně šestnáct figurek. Jedny bílé a druhé černé. Vedle desky s figurkami byly umístěny šachové hodiny. Sherlock Holmes seděl za stolem a hrál sám proti sobě šachy. Urputně se snažil přemýšlet nad touto hrou, ale nešlo to. Pořád musel přemýšlet nad tím, proč se chce John ženit? Co mu tady chybí? Práce dost, společnost má také… Ačkoliv nerad, musel si přiznat, že nechtěl, aby se John stěhoval. Zvykl si na jeho přítomnost. Byl jediná osoba, která snášela jeho nálady, humor i kousavé poznámky. Nevadilo mu hraní na housle ve tři hodiny ráno, mohl se mu kdykoliv svěřit a on se teď chce ženit! S kým teď bude řešit případy? Kdo ho bude přivádět na nové teorie ohledně případů? Johnovo dvojče? To asi ne.

„Sherlocku, to zase hrajete šachy?“ zeptal se John hned od dveří. Nebylo to poprvé, co na něj takhle narazil. Holmes hrál většinou šachy, když nad něčím přemýšlel ohledně nějakého případu.

„Jistě, ale neudělal jsem ani jeden tah, zatím,“ zamumlal odpověď. Watson přešel ke stolku, který byl uklizený. Počkat! Uklizený? Odkdy je u Holmese pořádek? Rozhlédl se kolem sebe, ale nic se nezměnilo. Jen tedy ten stůl byl uklizený. Nejspíš kvůli šachovnici, jelikož by ji neměl kam umístit.

„Proč jste tady, Watsone?“ John se podivil tónu, kterým to Sherlock řekl.

„Přišel jsem se zeptat, jak ste daleko s tím případem,“ odpověděl.

„Drahý příteli, znám vás tak dlouho, že bych spíše řekl, že sem přicházíte s úmyslem dozvědět se více. Nepochyboval bych o tom, že byste chtěl vidět tělo,“ rozesmál se a Watson se trochu zarděl. Měl ho prostě prokouknutého.

„Dobře, trefa, ale teď spusťte,“ posadil se John naproti Sherlockovi a zadíval se na jeho zamyšlenou tvář.

***

Inspektor Lestrade seděl za stolem a v rukách držel jednu složku. Oproti ostatním, které se válely na stole a v poličkách, byla slabá. Oči kmitaly po papíře a hltaly každé slovo z pitevní zprávy. Nakonec byl rád, že se dostal na konec. Takovouhle vraždu tu dlouho neměl. Posledně s Blackwoodem, což už nějaký pátek bylo. Vyřešit vraždu z nevěry, závisti, to všechno by zvládl. Ale tohle? Už když viděl to tělo, bylo mu jasné, že to bude nad jeho síly. Dal tělo odvézt a nechal si po asistentovi poslat od patologa zprávu. Byl zvyklý na ledacos, ale tohle byl extrém. A tak poprosil strážníka Clarka, jestli by za ním nedošel. Jiného strážníka totiž nikdy nevnímal.

A tak teď seděl s jednou složkou v ruce a čekal, až Clark přijde. Nervalo dlouho a pracovnou se rozlehlo zaklepání.

„Dále.“ Dovnitř vešel strážník a za ním hned Sherlock Holmes osobně.

„Výborně, už jsem myslel, že nepřijdete,“ poznamenal kousavě Lestrade a kývl na strážníka, že může odejít.

„Právě jste mě vytáhl od společenské večeře,“ pronesl Sherlock naštvaně.

„To je mi opravdu líto,“ odpověděl inspektor, ale lítost v jeho hlase chyběla.

×××

            „Tak, Lestrade, co potřebujete?“

„Máme tu vraždu. Jenže ne normální. Pojďte se podívat,“ promluvil Lestrade a Holmes ho ochotně následoval do márnice Scotland Yard. Plno stolů, plno boxů, v nichž jsou uložena mrtvá těla. Jenže jen na jednom stole bylo tělo přikryté bílým prostěradlem. Tipoval ženu. Maximálně 25 let, podle obličeje. A najednou jí ruka přepadla přes okraj stolu.

„Kvůli tomuhle jste mě zavolal?“ kývl hlavou směrem k mrtvole, která měla na paži vypálené slovo “Smilstvo“.

„Kdo to je?“

„Zdejší prostitutka.“

Holmes přešel blíže ke stolu a pořádně se podíval na vypálený název. Každé písmeno bylo vypálené zvlášť, a i když se vrah snažil, aby všechna byla ve stejné úrovni, některá byla níž než ostatní. Nikde neviděl žádné puchýře, jen černou a spálenou kůži.

„No, usuzuji, že nějakou tu hodinu už mrtvá je. Tipoval bych tak 18 hodin. Ten nápis jí na ruku vypálil, až když byla mrtvá, jelikož se neutvořily žádné puchýře, jako na živé tkáni. Navíc každé písmeno je vypálené zvlášť… Zajímavé,“ přemýšlel nahlas a Lestrade nestačil valit oči.

„Nechcete nám dělat patologa?“ zeptal se, když márnici opouštěli.

„Ani ne, ale neměl byste kopii pitevní zprávy?“

„Ale jistě, chvíli počkejte.“

×××

             „Na vraha jsem si udělal následující obrázek: Je to detailista a velmi pečlivý muž. Ta písmena se snažil vypálit do řádku a mezery mezi nimi byly skoro stejné,“ mumlal Holmes.

„A místo činu jste neviděl?“

„Ne. Vtipálci. Stihli ho zlikvidovat dřív, než si mě Lestrade zavolal. Ale ta žena měla ve vlasech kousky vosku. Inspektor mi moji domněnku potvrdil, když mi ukázal fotky z místa činu. Našli ji poblíž Fleet Street. Na zemi byl voskem vytvořený pentagram.“

„Další přívrženec černé magie?“ zeptal se Watson a povzdechl si. Jejich poslední společný případ ho málem stál život. Byl rád, že na tomhle už nedělá.

„Víte, Johne, mám teorii,“ svěřil se mu a zavrtal se víc do křesla. Pokud ta teorie byla správná, nebude lehké vraha chytit a těla se budou hromadit. Tyhle případy neměl rád. Vždy toho byly plné noviny a titulek hlásal “mrtvoly se množí a Scotland Yard nemá žádné důkazy“. Watson si poposedl. Sherlock mu teď přišel hrozně zranitelný, když byl ztracen ve svých myšlenkách. Takhle zadumaného a zamračeného ho dlouho neviděl.

„Povídejte,“ vyzval ho, ale jeho přítel mu neodpovídal.

„Pokud si myslím správně, bude hodně mrtvých. Myslím… Ne, vím, že zabíjí podle Sedmi smrtelných hříchů: pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, obžerství a lenost. Vlastně mám teorie dvě, ale tu druhou potvrdí nebo vyvrátí druhá mrtvola,“ odpověděl po delší době Holmes a udělal tah pěšcem, který byl přímo uprostřed, o dvě políčka vpřed.

„A ta teorie zní?“ vyptával se dál John.

„Jste na řadě,“ zamumlal Holmes místo odpovědi.

„Cože?“ podivil se oslovený.

„Jste na řadě,“ zopakoval a dál zíral na šachovnici. Watson si nepamatoval, že by se ho někdo ptal, jestli chce, nebo nechce hrát. Nakonec se však chopil bílého pěšce na kraji a posunul ho o políčko vpřed.

„Sedm hříchů má i svůj opak, tedy Sedm ctností.“ Víc říkat nemusel. Watson pochopil, kam míří.

„Najednou jsem rád, že tenhle případ s vámi řešit nebudu,“ pousmál se slabě John a Sherlock se lehce zamračil. Nelíbilo se mu, co říká. Dost jasně si vzpomínal na Watsonova slova: “Je to náš poslední případ a já ho chci dotáhnout do konce“. Kéž by tomu tak bylo i teď. Z myšlenek ho vytrhlo klepání na dveře a vzápětí vešla paní Hudsonová.

„Pošta,“ odpověděla na tázavé pohledy obou mužů. Položila dopisy na stolek a zase se odporoučela. Holmese zaujal jeden s velmi úhledným písmem. Sáhl po něm a otevřel ho.

„Co se děje? Píše vám Irene?“ pokusil se o vtip John, když viděl překvapený obličej svého přítele, který se následně změnil na mírně pobavený. Se slovy: “Tenhle případ nebude jednoduchý,“ se zvedl a šel ke dveřím. Watson mu byl v patách. Sice neměl ponětí, o co jde, ale venku mu to jeho přítel jistě vysvětlí. Koneckonců, na tomhle případu nepracuje…

×××

Špatné svědomí se ozve i u sebezvrhlejšího vraha. O nápravu a pokání se můžeme pokusit v příštím životě, neboť tento už je zatracen…