2. kapitola

„Co tu děláš, Michaeli?“ zeptal se Archanděl, aniž by zvedl hlavu.

„Trápíš se,“ promluvil za ním klidný hlas.

„Proč se o to zajímáš? Roky jsem o vás neslyšel a vůbec mi to nevadilo.“

„To není pravda. Víš, že jsme všichni navzájem propojeni, abychom se mohli kontaktovat. Jenže s tebou se poslední dobou nešlo spojit. Dělali sme si starosti,“ odpověděl tiše Michael a pomalu přešel k posteli, ale nesedl si na ni. Nerad by Gabriela naštval. Věděl, že po staletí trpí sny o Samaelově smrti a on mu nemohl pomoci.

„Začni věřit… jako kdysi…“

„Už nemám v co. Zemřel,“ povzdychl si Gabriel a rychle zamrkal slzy.

„Věř v lidi. V lidstvo samotné. Pomáhej jim, jako jsi to kdysi dělal.“

„Lidé? Když máš moc, chtějí tě zabít, protože jim stojíš v cestě. Jsi slabý? Zabijí tě. Jsi bezdomovec, tak se ti obloukem vyhýbají a hází na tebe odpadky! Tohle lidstvo myslíš? Sami se odsoudili! Vždycky jim šlo o moc a peníze. Ani církev nikdy pořádně nevěřila, jen využívala ve svůj prospěch! Těmhle máme pomáhat?“ rozkřikl se Gabriel a podíval se vyčítavě na Michaela.

„Podívej se, jak na tom jsou. Potřebují nás.“

„Nechápu, proč je omlouváš. Jen se stali tím, čím v hloubi duše byli,“dostalo se Michaelovi odpovědi. Jen si povzdechl a otočil se k odchodu. Gabriel byl beznadějný případ. Nevěřil už ničemu, nikomu, v nic. Jediný, kdo s ním vycházel a dokázal ho zklidnit, byl Samael, ale ten tu není a nikdy už nebude.

„Samael by to takhle nechtěl…“

„Nevyslovuj to jméno přede mnou…“ zavrčel Gabriel a zahleděl se z okna. Už ho nechtěl poslouchat. Copak nepochopí, že on už nikdy neuvěří? Po tom všem… Už nikdy…

„Jak myslíš,“ zamumlal Michael mezi dveřmi a nechal tam bratra samotného, se svým smutkem, zlostí a bolestí. Jak rád by mu pomohl, ale nemůže. Tohle se musí vyřešit sám. Pokud to takhle ale půjde dál, za chvíli za ním přijde jeden poskok ze zdola. Gabriel moc dobře věděl, že se zaměřuje na méně věřící jedince a přetahuje je na svoji stranu. Michaela tohle rmoutilo a ještě víc to, že to Gabriel věděl a pomalu se tomu poddával. Poddával se všemu, co ho zevnitř sžíralo. Ještě než za sebou zavřel dveře, věnoval osobě za sebou poslední smutný pohled a odešel. Bude otázkou času, kdy přijde na to, že není všechno, jak se zdá.

Od onoho rozhovoru s Michaelem uplynulo čtrnáct dní a Gabriel se stále chodil procházet nočním městem. Vyhýbal se prosebným pohledům i nataženým rukám. Se zdviženou hlavou šel dál a ostatní plně ignoroval. Zrovna když procházel kolem jedné z mnoha uliček, někdo ho chytil za ruku a přitiskl na špinavou zeď. Byl to poloviční démon. Gabriel se ho zbavil rychle. Stačilo jediné kopnutí a útočník proletěl zdí za ním.

Od této chvíle nosil své dýky u sebe, protože modré diamanty se pokaždé rozzářily, když byl blízko démon. Gabriel sice přítomnost démona mohl vycítit, jenže teď byl všude cítit hřích, zloba, že zápach jediného démona se v tom všem ztratil. Den ode dne se počet napadení zvyšoval, ale Archanděl pokaždé zvítězil. Až jednou, když zrovna otevíral dveře bytu, ucítil peklo. Tušil, že to přijde, ale že by tak brzy? Pomalu otevřel dveře a na jeho posteli se válela hlava pekla osobně. Nebylo těžké toho muže popsat. Ostře řezaný obličej, zpod hustého obočí si Gabriela prohlížely černé oči a svalnatá postava byla skryta černými koženými kalhotami a černým nátělníkem. Ústa byla zkřivena do pro něj tolik typického úšklebku.

„Ale, přišel jsi osobně?“ pozvedl obočí Gabriel a svlékl si kabát. Jeho hostovi se tak naskytl pohled na obě zbraně.

„Zase je máš zpátky?“ zůstal pohledem viset na dýkách. Jednou už je viděl a udělaly na něj dojem. Ovšem ne tak veliký, jako jejich majitel samotný. Tehdy s nimi Gabriel zabil více jak dva tisíce démonů a jeho, pána pekla, málem také.

„Chceš si je prohlédnout zblízka?“ pousmál se a rychlostí blesku obě dýky vytáhl zpod opasku kalhot a zatočil s nimi.

„Ani ne,“ polkl na sucho host, “ale zajímalo by mě, proč mi strašíš podřízené…“ uculil se Satan a v očích se mu blýsklo.

„Nepřidám se k tobě. Víš to, tak proč se namáháš, akorát se naštvu,“ usmál se mile Gabriel, ale jeho oči se vůbec neusmívaly.

„Říkal mi, že nepůjdeš. Pořád stejně tvrdohlavý a v plné síle, že?“

„Přesně a teď vypadni, než ta postel bude páchnout jako ty,“ odpověděl Archanděl a zkřížil ruce na prsou.

„Mně se tu ale líbí,“ odpověděl a uvelebil se ještě pohodlněji. Gabriel hodil jednu z dýk démonovi přímo vedle hlavy, takže se zabodla do polštáře.

„A tohle se ti líbí taky?“ zavrčel a připravil se na druhý hod. Host se z postele urychleně zvedl a měl se k odchodu.

„Vážně pořád stejný. Měl pravdu.“

„Kdo?“

„Brzy poznáš. Však já tě díky němu na naši stranu dostanu, nedělej si iluze,“ usmál se naposledy Satan a zmizel.

Gabriel se zašklebil. Aby ho dostal na svoji stranu, nevěděl, co by musel udělat. Nikdy se k němu nepřidá, protože mu vzal toho, na kterém mu nejvíce záleželo. On byl jeho slunce, útěcha, bratr a přítel v jednom. S ním se cítil krásně a ON mu ho vzal. Jeho Samaela. A k tomu všemu ho donutil bratra zabít, jakoby neměl výčitek už dost. Lehl si na postel a vytáhl zabodnutou dýku z polštáře. Odložil obě na noční stolek a zadíval se z okna. Nad městem se stahovala mračna.  

Brzy bude pršet… prolétlo Gabrielovi hlavou. A za chvíli opravdu pršet začalo. Veliké kapky vody padaly z nebe a tříštily se o zem. Občas se mračna zlověstně zablýskla, ale pravidelné bubnování deště Gabriela pomalu unášelo do světa snů. I když nechtěl, nakonec se tomu poddal, vstříc další noční můře. Dalšímu snu z minulosti…

Cítil tu neuvěřitelnou touhu zabít a být zabit. Bylo to cítit na míle daleko a každou sekundou se k němu ta pomyslná tečka těchto citů přibližovala. Otevřel oči a dal se do běhu. Ani netušil, kudy běží. Bylo tam šero a plno spletitých chodeb. Každou chvíli uhýbal na jinou stranu, ale pořád mu to bylo v patách. Zahnul doleva a….

„Sakra, slepá ulička!“ zaklel nahlas a najednou mu to došlo. Labyrint. Jenže kdo ho sem dal a co za stvůru je tu s ním? Z myšlenek ho vytrhnul šílený smích, rozléhající se po celém labyrintu a následně se na začátku chodby objevila silueta postavy. Bezpochyby to byl muž, jelikož to byla svalnatá postava a měla krátké vlasy.

„Kdo jsi?“ zeptal se tichým hlasem, ale bylo mu jasné, že ho neznámý slyšel.

„Co tu děláš?“ zkusil znovu, ale odpovědí mu bylo mlčení. Jasně na sobě cítil cizincův pohled.

„Přišel si mě zabít?“ Další salva smíchu a silueta se začala přibližovat, ale kus od něj zůstala stát, aby jí neviděl do tváře. V ruce se neznámému něco zalesklo. Přimhouřil oči a zjistil, že je to meč. Už ho někde viděl, ale to bylo tak dávno… A najednou cítil, jak se mu něco zabodlo vedle srdce a přišpendlilo ho ke zdi.

„Co-o to…“ Stačil pohled, aby pochopil. Neznámý neměl v ruce nic. Stačila jedna sekunda, jeden hod… ani si nevšiml, kdy se to stalo…  Znal jedinou osobu, která tohle dokázala… oklamat ho…

„S-samaeli?“ zašeptal potichu a postava se začala přibližovat. Ze zelených očí tekly slzy a ruce se mu klepaly.

„Gabrieli, promiň! J-já nechtěl…“ odpověděl Samael a pomalu k němu přešel. Nechtěl se nechat ovládnout, ale nedokázal to. Zase… Zase mu všechno zahalila mlha a jeho vědomí se odsunulo kamsi do pozadí. Namísto něj usedlo nové, horší….

Gabriel se podíval na meč, který ho probodl skrz na skrz. Krvácel, unikal z něj život, příšerně ho to bolelo, ale byl spokojený. Byl rád, že jeho život ukončil právě on. Nic jiného si nepřál, protože si to zasloužil. Zabil ho a chtěl jím být zabit. A to se mu splnilo. Znovu zvedl hlavu a to, co viděl, se mu vůbec nelíbilo. Samael měl jedno oko zelené a jedno černé. Poloviční démon. Vždyť ho zabil! On má být mrtvý a ne démon! Ze zeleného oka mu stekla slza.

„Vidíš, ten blázen pro tebe brečí,“ poznamenal suše démon a setřel si slzu, avšak tu nahradila další a další.

„Jak… on?“ zeptal se z posledních sil Gabriel a démon se usmál.

„Víš, když si do nás zabodl ty svoje dýky, proměnu si stopnul, takže vlastně i já jsem do něj vstoupil jen na půl. Vždycky, když ho ovládnu, tak je při vědomí, proto to zelené oko, ale nemůže nic dělat! Vůbec nic. Jen sledovat! Takže když udělám tohle-“ Jedním krokem byl u Gabriela, dal mu pěstí a prudce meč vytáhl, až Archanděl heknul, “cítím, že vykřikl, ale nemůže mě zastavit,“ řekl a posměšně olízl z čepele krev.

„Ó Gabrieli, chutnáš výborně,“ usmál se.

„Táhni k čertu!“ zasípal Gabriel a z koutku úst mu vytekla krev. Démon se nad něj nahnul a zašeptal do ucha: “Ještě se uvidíme, nemysli si,“ načež mu krev k brady slízl a nechal ho klesnout na zem. Pak se otočil a se zdviženou hlavou odešel. Nechal tam Gabriela pomalu umírat. Co na tom, že druhý hlas mu v hlavě křičel, ať se vrátí, ať ho zachrání… Na malou chvilku se dokonce zastavil, ale přemohl to. Přece se nenechá ovládnout nějakým archandělem?

„Gabrieli,“ volal na něj někdo, ale on nevnímal. Z labyrintu se ocitl v zasněžené krajině. Nikde nebylo nic, jen jeden strom s holými větvemi a zasněžená zem, na které klečel a špinil ji svojí krví. Z nebe se začaly snášet malé i velké vločky a dopadaly Gabrielovi do vlasů a na tvář. Jakoby ho chtěly očistit, ale marně. Sníh se dál barvil do ruda.

„Gabrieli, vzbuď se!“ Zase ten hlas. Měl pocit, že ho už někde slyšel.

„No tak! Gabrieli!“

Otevřel oči a první co viděl, byl… Michael. Pomalu si sedl a chytil se za hlavu, jak ho zabolela.

„Zase noční můra, že sem tě nemohl vzbudit?“ zeptal se Michael a Gabriel mlčky přitakal.

„A co se ti zdálo?“ Žádná odpověď. Už si zvykl, že se Gabriel od nich z většiny izoloval.

„Co tu vůbec děláš?“

„Co asi? Když se ti zdá nějaký sen, který tě rozruší, cítí to každý, kdo je s tebou ve spojení. A i když to spojení s tebou bylo slabé, ta tvoje bolest, kterou si prožil, byla tak silná… Proto tu jsem,“ odpověděl a pokrčil rameny, jakoby to byl samozřejmost.

„Smrdí to tu peklem,“ poznamenal a pozorně si prohlédl sedící osobu.

„Jo, sama hlava pekla osobně.“

„A to mi říkáš s takovým klidem? Co ti chtěl? Proč?“ Michael chrlil jednu otázku za druhou a Gabriel se zatím zády opřel o stěnu a zavřel oči. Tyhle záchvaty u něj byly běžné a on si na ně zvykl. Stejně ho neposlouchal. Za tou černou clonou, kterou tvořila zavřená víčka, viděl šest teček a sedmou cítil. Slabě, ale cítil. Těch šest představovalo dosud žijící Archanděly a ta sedmá…

“Ještě se uvidíme, nemysli si,“ probleskla mu hlavou tahle slova.

„No? Můžeš mi odpovědět?“  Michaelovi už trochu ujížděly nervy, když se díval na klidného Gabriela se zavřenýma očima, které vzápětí otevřel a měřil si ho naštvaným pohledem.

„Proč jste mi neřekli, že je naživu?“ zašeptal, což bylo mnohem horší, než kdyby křičel.

„Kdo?“ zkusil hrát blbého Michael, ale nutno říci, že mu to moc nešlo. To byla pro Gabriela poslední kapka. Vzápětí byl Michael přiražen s rukou pod krkem na zeď. Z té, pod tím náporem, opadly kousky omítky.

„To je zlé…“ blesklo Michaelovi hlavou, když si Gabriela prohlédl. Místo panenek měl úzké štěrbiny a modrou barvu nahradila červená. Ovšem nejvíc ho vyděsilo tetování na pravém rameni. Gabriel měl dvě tetování. Jedno na rameni a druhé na krku. Když se jedno z nich objevilo, byl to problém, jelikož tetování mělo stejný účinek jako pečeť. Jediný Gabriel a Samael měli tetování, kvůli své síle…A když se navíc objevila i křídla…

„Tak teď je hodně naštvaný…“

„Proč ste mi to neřekli?!“ zavrčel Gabriel.

„Nemohli sme! Pochop to! Je to na půl démon! Už se nemůže vrátit! Je mrtvý! Měl bys na něj zapomenout…“ sípal Michael a stisk kolem jeho krku zesílil.

„Jak dlouho to víte?“

„Půl roku…“

„Parchante!“ vmetl mu do obličeje a odhodil ho stranou. Následovala rána a další. Gabriel se pootočil a viděl Michaela, jak se pokouší vstát. Proletěl totiž dveřmi, stěnou a do druhé narazil tak silně, že tam zůstala prohlubeň.

„Vypadni!“ řekl Gabriel, jen co se trochu uklidnil. Oči už měl normálně modré a křídla nebyla vidět.

„Zapomeň na něj… Je už ztracený…“ pokusil se mu naposledy promluvit do duše Michael a zmizel. Nechal tam Gabriela samotného se zmatenými myšlenkami.