Vrah z Fleet Street - 3. kapitola

CASTITAT

„Takže vy si myslíte, že bude vraždit znovu?“ pozvedl nad tou novinkou inspektor obočí. Legendární génius právě seděl před jeho stolem a trpělivě se mu snažil vysvětlit závažnost tohoto případu.

„Nemyslím si to, já to vím! Podívejte, zabíjí ve jménu Sedmi hříchů. Ty mají i opak, Sedm ctností. Můžete očekávat čtrnáct vražd, pokud nezvednete zadek a nevyjdete večer do ulic,“ odpověděl mu Sherlock a John jen přikyvoval, když se na něj inspektor podíval s otazníky v očích.

„Ale jak ho chcete najít, když už se začíná stmívat?“

×××

Vyšel do ulic. Byl jeho čas. Hodiny odbíjely sedmou hodinu večerní. Jenže venku moc lidí nebylo, a tak se rozhodl jít na hlavní náměstí. Nebylo daleko a bude tam určitě více lidí, hlavně žen. Potřeboval vybrat další. Míjel desítky lidí, ale žádná vhodná osoba. Všechny měly doprovod a rozhodně nepředstavovaly ctnost, kterou potřeboval.

Už řádnou dobu bloudil po náměstí, když z jednoho obchůdku vyšla žena, přesně podle jeho představ. Nesla nákup a nějaký muž do ní strčil. Nákup se rozsypal po chodníku. Chodec se jen omluvil a šel dál. Abatyše se sklonila k věcem na zemi a začala je sbírat.

„Chcete pomoct?“ zeptal se mile a oslovená k němu vzhlédla a usmála se.

„Kdybyste byl tak hodný,“ odpověděla. Klekl si vedle ní a začal jí pomáhat. V jeden moment se oba natáhli pro stejnou věc a jejich ruce se dotkly. Abatyše se začervenala a on se na ní usmál. Věděl to, že ona je ta pravá. Když dosbírali poslední kousky nákupu, vzal několik tašek se slovy, že nikam nespěchá, a že jí rád pomůže. Nepřišlo jí to divné. Byla ráda, že se s tím nemusí táhnout sama.

„Řekněte, sestro, jste mu věrná?“ zeptal se, když procházeli kolem tmavé uličky. Překvapeně se na něj otočila.

„Jistě, jinak bych nebyla sestra.“

„Výborně,“ odpověděl a nehezky se usmál. Tašky dopadly na zem a zelenina se rozkutálela po cestě. Nebylo slyšet žádné volání o pomoc. Byla to zase klidná noc.

×××

Prohlížel si fotky z místa činu, pitevní zprávu. Nic nenasvědčovalo tomu, že je ten chlap blázen. Ví, co dělá. A takoví jsou nejhorší. Někdo mu položil ruku na rameno. Otočil se.

„Měl byste jít spát,“ promlouvala mu do duše paní Hudsonová. Když viděla složku s případem, lehce se zamračila. Pak si ale povzdechla, zakroutila hlavou a odešla. Nechala tam Holmese sedět nad jeho novým případem a myšlenkami, které se ubíraly jen k jediné osobě. Někdo zazvonil. Vstal a pomalým krokem přešel ke dveřím. Otevřel je a za nimi uviděl strážníka Clarka.

„Už jdu,“ zamumlal. Bylo mu jasné, že Lestrade neposílá Clarkyho na pokec. A měl pravdu. Strážník ho vedl nočním Londýnem do jedné z mnoha ulic. Důvod poznal hned. Nad mrtvým tělem se nakláněli tři muži, z toho jeden byl Lestrade. Když zaslechli další kroky, rychle se narovnali a otočili čelem k nim. Zatarasili tak Sherlockovi výhled na tělo.

„Co kdybyste všichni šli ven z toho pentagramu a přestali ničit důkazy?“ pousmál se na ně a všichni si teprve teď všimli nakresleného znaku na zemi.

×××

„Jsou to totální ignoranti a ňoumové,“ složil hlavu do dlaní.

„No dovolte, jsou to kvalifikovaní doktoři,“ odporoval inspektor.

„Ano, plně kvalifikovaní ve zničování důkazů,“ vrátil mu to Sherlock, když stáli kousek od stolu, kde doktor prováděl pitvu. Holmes trval na tom, že se pitva musí provést hned, dokud jsou důkazy ještě „čerstvé“.

O hodinu později vycházeli z márnice, Sherlock s pitevní zprávou v ruce a Lestrade těsně vedle něj. Přes rameno se snažil přečíst alespoň pár řádků ze zprávy, ale moc dobře to nešlo. Nezbývalo nic jiného, než počkat, dokud mu ji Holmes nevrátí.

„Můžete mi ji prosím vrátit?“ zeptal se značně naštvaně inspektor a vyrušil tím Sherlockův tok myšlenek.

„Ale vždyť doktor vám nechal jednu kopii dole. Vy jste si jí nevzal?“ zeptal se a Lestrade se zarazil. Bylo vidět, že přemýšlí. Asi byl tak zabraný do zkoumání toho těla, že doktora přeslechl.

„Ah, jistě. Omlouvám se. Přeji dobrou noc,“ rozloučil se a vydal se zpět. Sherlock mezitím došel k vstupním dveřím budovy Scotland Yard a usmíval se. Že mu ten Lestrade na všechno skočí.

„Holmesi!“ zakřičel na schodech inspektor, když si uvědomil, že vlastně doktor žádnou kopii udělat nemohl, protože tu dělá vždy on sám. Ale to už se za volaným zavíraly dveře.

×××

„Takže, jaký jste měl včera den?“ ptal se John, když viděl Sherlocka sedět v křesle. Levou rukou se opíral o stolek, na který před chvílí paní Hudsonová položila tác s čerstvým pečivem a horkým čajem. Nohy měl položené na nízké stoličce a překřížené přes sebe. Na klíně mu ležela složka s různými fotkami. Hned poznal, o co jde.

„Skvělý,“ odpověděl a natáhl se pro čerstvý rohlík. Kousl si a upil čaje. Stále hleděl na fotky a pitevní zprávu. Příčina smrti – udušení. Všichni se shodli na tom, že ji zabil jinde, a teprve potom přenesl na místo pro něj vhodné. Na rozdíl od první oběti, tahle měla slovo cudnost vypálené na břiše. A Sherlock moc dobře věděl, proč si ji vybral. Jeptiška, abatyše, řádová sestra, nevěsta Kristova – mnoho označení pro jednu a tu samou osobu. Každý, kdo vstoupí do kláštera, drží celibát, což znamená sexuální zdrženlivost. Některé sestry jsou tedy panny, a jak se Holmes dočetl, jeho oběť panna byla. Splňovala tedy všechny vrahovy požadavky. Jen nechápal, proč jí to slovo vypálil zrovna na břicho a ještě za živa. Hledal nějakou spojitost s Ježíšem, ale…

„… nejspíš měla zažít částečnou bolest jako on, při ukřižování,“ zapřemýšlel nahlas.

„Prosím?“ ozval se John.

„Přemýšlím nahlas,“ usmál se na svého společníka, “a noviny jste asi náhodou nekoupil, že?“

„Tady máte,“ podal mu je Watson a sedl si do volného křesla naproti.

„Co se děje?“ zeptal se, když viděl zamračený přítelův obličej. Ten jen otočil titulní stránku Timesů ke svému společníkovi. Titulní stránka hlásila: Vrah z Fleet Street zavraždil zvláštním způsobem již druhou oběť. Scotland Yard tvrdí, že na případu se stále pracuje…, a pod tím fotka inspektora Lestrada s několika strážníky.

„Výborné,“ zamračil se Watson též a divil se, že si toho nevšiml dřív. To nejspíš bylo tím, že se věnoval Mary, kterou doprovázel k jejím rodičům.

„Přímo skvělé. Alespoň se tam nikde nevyskytuje moje jméno. Reportéry před dveřmi bych opravdu nesnesl.“

Do pokoje po tichém zaklepání vešla paní Hudsonová a nesla s sebou obálku.

„Tohle před chvilkou doručil nějaký chlapec. Je to pro vás, pane Holmesi,“ řekla a podala mu obálku. Bylo na ní úhledným písmem napsáno Sherlock Holmes. Poděkoval jí, a když odešla, obálku otevřel.

Bolest není to jediné, co za život zažijeme, neboť nás čekají mnohem horší věci…

„Zase on?“ Holmes mu podal papír, ať si ho přečte sám. Sledoval každý sval a výraz v Johnových očích, když četl krátký vzkaz.

„Co to má znamenat?“ zeptal se nechápavě Watson.

„Že nám ten den pěkně začíná,“ pousmál se jeho přítel a odložil složku s fotkami na zem. Celá noc přemýšlení ho stála dost sil a on byl unavený.