3. kapitola

Michael procházel ulicemi a přemýšlel. Copak to nikdy nevzdá? Nechápe snad, že je Samael ztracen? Znal jeho tvrdohlavost, odhodlanost a bohužel i sílu. Obou. Gabriel byl jednu dobu ten, který Samaela všude doprovázel, bral ho pod svá ochranná křídla, trénoval s ním. Postupem času jejich síla rostla, až nabyla takových rozměrů, že by mohli ohrozit sebe, ale i ostatní. Při různých misích se jim díky jejich síle deformovala půda pod nohama. Dokonce i nahoře to narušovalo rovnováhu, a tak byly vytvořeny pečetě v podobě tetování. Bylo zapotřebí velkého úsilí naučit se je ovládat, aby se bez problému ukázaly a zmizely. Nevýhoda byla, že stačilo, aby se hodně naštvali a pečetě se hned ukázaly.

„Ale copak, snad nepřemýšlíme nad Gabrielem a Samaelem?“ ozval se za ním posměšný hlas. Znal ho moc dobře. Ten jen tak nezapomenete.

„Do toho ti nic není! Co jsi mu řekl? Vsadím se, že jsi viděl, co udělal. Pozorovat z povzdálí ti šlo vždycky dobře,“ odpověděl mu Michael a zhnuseně si odfrknul.

„To ano. Rozhodně lepší, než zasahovat. Je to totiž zábavnější.“ Michael si zkřížil ruce na prsou a zamračil se. Nelíbilo se mu to.

„CO jsi mu řekl?“

„Nic podstatného. Jen to, že si ho získám na svoji stranu. Díky Samaelovi. Neuvěříš, jaká je zábava pozorovat, jak se den ode dne ničí a nechává požírat tím démonem. Z těch jeho očí ta bolest přímo sálá. Je to vážně krásný pohled,“ zasnil se Satan a na tváři mu hrál nevinný úsměv. Bavilo ho provokovat.

„A co ti tedy udělal? Snad tě nenapadl,“ podivil se naoko, ale usmíval se.

„Málem mě zabil.“

„To by přece neudělal, bratrovi…“

„Bratrovi ne, ale lháři ano,“ a s těmito slovy zmizel. Ďáblovi hrál na rtech pobavený úšklebek, protože tohle …tohle bude ještě hodně zajímavé…

Mezitím Gabriel seděl na posteli s hlavou v dlaních a přemýšlel. Jak mu to mohli tajit půl roku? Jakto, že si toho nevšiml dřív? Ještě teď ho cítil. Slabě, ale byl tady. Nevěděl, jestli se má radovat, nebo ne. Ty výčitky, když si myslel, že ho zabil, ale tohle snad bylo ještě horší. Poloviční démon…  Jeho bratr… Přítel… Jeho…, nechal doznít do prázdna. Nemělo cenu rozčilovat se nad něčím, co bylo minulostí. Vstal, sebral ze židle kabát a vyšel. Ve dveřích se ještě otočil a podíval se po dýkách. Nevezme si je. Nesmí. Znovu to neudělá. Zabouchl dveře a vyšel vstříc minulosti. Nikdo jiný to za něj neudělá a to si ani nepřál. Postavit se tomu čelem. Tak ho to učil a hodlal jít příkladem. Neobrátí se k němu zády, jako to udělali ostatní. Nemohl by, ani kdyby chtěl. Rána v srdci byla stará, ale stále krvácela. Nedokázal za ním nejít. Byl jeho druhá polovina. Vždyť spolu byli od samého začátku. Nešlo nezachránit ho, anebo se o to alespoň nepokusit. V tu chvíli, kdy se dozvěděl pravdu, přísahal si, že ho z toho dostane. Musí.

Samael stál na místě jejich posledního setkání. Věděl, že přijde a zároveň chtěl, aby nepřišel. Vidět ho v tomhle stavu… V hlavě se mu ozvala ostrá bolest, která signalizovala jediné. Chytil se za spánky a snažil se tu zrůdu uvnitř sebe potlačit, nenechat se ovládnout. A pak ucítil tu silnou auru. Jen to mu dodávalo sílu a zároveň aura sama zatlačila démona do pozadí. Teď byl jenom on a příchozí archanděl. Tak dlouho si ho přál vidět. Jasně viděl stále rýsující se postavu. Už z dálky rozeznal ty jeho černé vlasy, krásně ledové modré oči, vysokou a svalnatou postavu. Nad hlavou byl vidět obrys křídel. Krásných, mohutných a bílých křídel. Vypadal pořád stejně …krásně. Nemohl si ten zasněný pohled odpustit. Už to byly roky, co se neviděli.

„Doufám, že ti dá na chvilku pokoj,“ promluvil Gabriel a pořádně si Samaela prohlédl. Jeho zelené oči jiskřily radostí a delší bílé vlasy mu padaly do očí. Svalnatou postavu zahalovaly kožené kalhoty a tmavě modrá mikina. Jistě, k archandělovi se toto oblečení moc nehodilo, ale přece tu nebude chodit v andělské podobě. Svým způsobem mu slušelo i tohle.

„Děkuji. Ani za ty roky ho nedokážu potlačit úplně,“ pousmál se slabě a udělal krok ke Gabrielovi. Ten ani necouvl, ale ani neudělal krok dopředu. Jen stál a měřil si ho pohledem. V těch krásných očích viděl radost, ale potlačenou smutkem, starostmi a výčitkami. Dívali se jeden druhému do očí. A najednou ta modř v Gabrielových očích ztmavla. Usadil se na nich stín. Velmi bolestivý stín minulosti, který ho budil každou noc.

„Jakto, že nejsi mrtvý?“ zašeptal a sklonil hlavu.

„Proměna. Zastavil jsi ji v polovině. Ten démon je silný a nehodlal se vzdát, takže mě udržel při životě a uzdravil. Trvalo to dlouho,“ odpověděl Samael a udělal další krok ke Gabrielovi. Chtěl ho utěšit, ale netušil, jestli …jestli si to může dovolit. Byli od sebe moc dlouho a on si nebyl jistý, jestli je Gabriel úplně stejný. Natáhl ruku, že ho pohladí, ale zastavil se. Co když … a tmavovlasý muž zvedl hlavu. Než se Samael nadál, byl v objetí dvou silných paží.

„Jestli se mě chceš dotknout, tak to máš udělat pořádně,“ zašeptal Gabriel a sevřel archanděla pevněji. Ten se jen usmál a zabořil hlavu do Gabrielova kabátu. Bylo mu tak příjemně. Objetí, to přesně potřeboval. Jenže jim asi nebylo přáno.

„Pusť mě, prosím. Já už ho neudržím,“ zašeptal bolestivě Samael a pustil Gabriela. Trochu poodstoupil a bolestí klesl na kolena. Bylo to hrozné.

„ÁÁÁÁÁ! Nech mě! Vypadni!“ křičel hlasitě a Gabriela ten pohled na něj přímo bolel. Znovu si ho nenechá vzít, aby prožíval znovu tu bolest. Vyvolal část svojí síly, těsně před hranicí, ale pořád to nestačilo. Démon se snažil Samaela ovládnout úplně, a tak se tmavovlasému muži objevily pečetě. Nejdřív slabý obrys, ale potom zčernaly úplně. Pomalu přešel ke klečícímu achrandělovi a objal ho. Celou svojí osobností se snažil toho démona zatlačit zpět. Bělovlásek pootevřel oči a viděl Gabriela v jeho …částečně pravé podobě. Pečetě s jeho světlou pokožkou silně kontrastovaly. A pak se objevila křídla. Objala je oba dva, neboť veliká na to byla dost. A tehdy Samael poznal, že to myslí vážně, že mu na něm záleží. I přes tu bolest, mu vzal hlavu do dlaní a naklonil se těsně nad jeho rty.

„Děkuji,“ zašeptal a lehce, jen lehce se otřel o jeho rty. Pak mu hlava spadla na Gabrielovo rameno a on ztratil vědomí. Gabriel vytřeštěnýma očima sledoval, jak se mu Samael hroutí do náruče a bál se, že vydechl naposledy. Naštěstí však zjistil, že jen upadl do bezvědomí. Zvedl se i s ním a pomalým krokem a lehkým úsměvem se vracel do té místnosti, která si říkala domov.

Položil ho na postel a přitáhl si k němu židli. Bylo to neuvěřitelné, ale zase až moc lehké. Dostat ho k sobě, mluvit s ním. Ale radši to neřešil. Ne teď. Sledoval tu klidně oddychující osobu ve své posteli a její spánkem uvolněnou tvář. Světlé vlasy padaly Samaelovi do obličeje, a tak je Gabriel odhrnul a přitom palcem přejížděl po tváři, bradě, očích, krku a ústech. Pořád stejný …stejně dokonalý. Chytil ho za ruku a spící archanděl mu ji mimoděk stiskl a pousmál se.

Takže jsi prošel, Gabrieli. Já věděl, že mě nezklameš…

Byla to tmavá, špinavá a páchnoucí místnost. Na stěnách, které snad kdysi měly bílou barvu, byly krví namalované znaky, slova v cizím jazyce a stříkance krve působily dojmem, že se tu občas konají jatka. V jednom rohu místnosti stálo křeslo a v něm sedělo tělo. Ruce bezvládně visely přes opěrky a nohy byly v prapodivné pozici. Hlava byla nakloněna na stranu a vytřeštěné oči byly známky toho, že osoba neumírala snadno. O to víc, že duhovky měly lehce načervenalou barvu, která stále bledla. Jen někteří mohli kolem mrtvého těla vidět slabou andělskou auru…

Michael se nervózně procházel po pokoji a zamyšleně si mnul bradu. Bylo toho moc. Satan ztratil druhého archanděla, který se k němu dobrovolně přidal. Nikdo nevěděl, kam mizí, a i když to byli pro Michaela a ostatní zrádci, ztráta bratra vždycky zamrzí. Nikdo nevěděl, kdo za tím stojí a o co mu jde. Žádný z andělů necítil jejich přítomnost. Doufali, že se jen skrývají, ale když našli tělo jednoho z nich, došlo jim, že druhý žít asi také nebude. I Satana to štvalo, jelikož mu předtím Gabriel zlikvidoval několik démonů a tenhle neznámý mocné spojence archanděly. Nakonec se rozhodli, že spojí síly, alespoň do té doby, dokud vraha nechytí.

Právě proto byl nervózní. Nevěděl, jestli mu může věřit. V tu chvíli se před ním démon zjevil s křivým úsměvem na rtech.

„Tak jak?“ zeptal se netrpělivě a dál chodil sem a tam.

„Řeknu ti, hrabat se ve staletých svitcích…“

„Přišel jsi na něco?“ zastavil ho Michael dřív, než se stačil rozpovídat.

„Shrnu ti to do těchto vět: Potřebuje jejich sílu, aby se vyrovnal síle Boha.“ Michael vytřeštil oči. To mu něco říkalo.

„Jenže …kdo by byl takový blázen?“

„Po moci prahnoucí anděl nebo démon. Tím se výběr zužuje.“

Mezitím v jedné místnosti spal na posteli Samael a Gabriel si ho prohlížel. Sledoval chvějící se víčka. Tak rád by věděl, co se mu zdá, protože spící archanděl každou chvíli zasténal ze spaní a třásl se. Vzbudit se mu ho nepodařilo, a tak ho alespoň chytil za ruku. Usmál se, když mu ji Samael pevně stiskl a jeho tvář se trochu uvolnila.

Běžel, co mu nohy stačily. Musel utéct. Musel. Slyšel za sebou hlasy. Posmívaly se mu, že to nezvládne, ale on se nevzdával a utíkal dál. A najednou se zastavil na konci skály, kde už začínal vodopád a podíval se na tu výšku. Nechtěl skočit, ale také nechtěl skončit v jeho rukou. V rukou toho odporného démona. A tak skočil. Vodní hladina se nad ním uzavřela a on klesal ke dnu. Snažil se vyplavat znovu ke hladině, ale nešlo to. Něco mu v tom bránilo. Otočil se a viděl to. Stíny démonů, které zabil ve Válce. Táhly ho dolů, chtěly, aby zemřel. Držely ho svými pařáty a přitom se pomstychtivě usmívaly. Tak dlouho čekaly na tuhle chvíli. Zavřel oči a…

…a když je otevřel, naproti němu stál Gabriel s otevřenou náručí a čekal, až mu do ní Samael vpadne. Udělal pár kroků a těsně před ním se zhmotnil démon. Vypadal úplně stejně, ale neměl zelené oči, nýbrž černé. Pomalu přešel ke Gabrielovi a objal ho. Samael k němu chtěl běžet, ale nemohl. Viděl jen démonův úšklebek a záblesk v očích. Hned na to se černovlasý archanděl poroučel k zemi.

„Ne!“ křičel Samael na démona a bariéra, která ho držela zpět, byla pryč. Vrhnul se k bezvládnému tělu na zemi a vzal ho do náruče. Otočil si jeho obličej k sobě a zděsil se. Místo Gabriela držel v náruči svého démona. Kdo byl tedy ten třetí? Položil tělo zpět na zem a vstal.

„Samaeli, Samaeli. Pro tebe Gabriel znamená opravdu hodně, že?“ zasmál se chladný hlas. Znal ho, jen si nemohl vybavit tvář jeho majitele, a tak se otočil.

„TY?!“

„Koho jsi čekal?“

„Máš být mrtvý!“

„Možná. Teď vypadám ale reálně, že? Radši by ses měl vzbudit, otevřít ta tvá zelená očka,“ zasmál se.

A Samael se opravdu probudil. Vytřeštěnýma očima zíral na strop a nemohl uvěřit tomu, co se mu zdálo. Otázkou bylo: Byl to vážně sen? Když však ucítil pevní stisk jeho ruky a pohlédl do modrých očí, řekl si, že to rozhodně sen není.

„V pořádku?“ usmál se jemně Gabriel a pustil ho. Místo odpovědi kývl a složil hlavu do dlaní. Snažil si vybavit tvář ze sna, ale nešlo to. Nemohl si vzpomenout. Ucítil hroznou bolest v hlavě. Zase se dral na povrch.

Gabriel sledoval, jak si zničeně povzdechl a nechal ho být. Jenže z něj začala sálat démonská aura. Nestihl démona zahnat, a tak se po chvilce díval do černých očí.

„Co chceš?“ zavrčel nebezpečně Gabriel a sáhl po jedné z dýk.

„Můj čas přijde.“

„Zemřít? O tom nepochybuj.“ Démon se ušklíbl. Takovou odpověď čekal.

„Víš, že u sebe máte zrádce? Bude těžké ho najít. Když se vám to nepodaří, tak tohle,“ ukázal na Samaelovo tělo, “bude jeho. Nechtěl bys o něj znovu přijít, že?“

„Co tím myslíš?“

„Někdo vás zabíjí, aby získal moc Boha. Půjde po vás. Kdo, na to musíš přijít sám,“ zasmál se krátce a Samael dopadl v bezvědomí znovu na postel. Gabriel neváhal ani sekundu. Sebral dýky, zastrčil je za opasek, Samaela vzal do náruče a na místě, kde stál, zůstal jen zvířený prach.

Michael cítil, že se někdo blíží. Měl silnou auru, která se teď třásla pochybami a strachem. A pak viděl stát uprostřed svého pokoje Gabriela se Samaelem v náruči.

„Co se děje?“ zaslechl otázku, když pokládal bezvládné tělo na postel.

„Máme mezi sebou zrádce a ty jsi mi nic neřekl? Kolik jich už zabil?“

„Víme o dvou,“ odpověděl Michael a divil se, odkud se to dozvěděl. Gabriel začal nervózně pochodovat po místnosti, jako předtím Michael, než se bavil se Satanem. Bylo to divné. Kdo by se o tohle snažil? Archandělé byli sami o sobě dost silní tvorové. Kdo by byl takový blázen, aby zabíjel ostatní pro větší moc? Copak jednoho z nich zaslepila ta lidská vlastnost? Nevěřil, že někoho takového má za bratra.