3. kapitola
Do školy sem dorazil těsně před začátkem první hodiny, ostatně jako vždycky. Dřepnul sem si na svoje místo, což byla právě lavice úplně vzadu u okna. Nikdo vedle mě neseděl, což mi dělalo opravdu dobře. Asi po deseti minutách vešel do třídy profesor a všichni se postavili, jen já zůstal sedět.
"Pane Neumane, vy neumíte zdravit?" Ále, že bych už něco podobnýho slyšel ráno od fotra? Bez keců jsem vstal. Hádat se s tímhle dědkem… to by nemuselo skončit dobře. Pro něj, samozřejmě. Celej den byla šílená nuda. Snad jen za zmínku stál ten test z dějepisu. Ostatní hodiny jsem buď prospal, nebo skládal. Po nějaký šestý vyučovací hodině mi zadrnčel mobil a chodbou se rozezněl Strifyho hlas.
"Why - why should we go deeper into this?...." to znamenalo, že mi volá jediná osoba, u který jsem měl tuhle písničku nastavenou schválně. Abych věděl, kdy to mam brát, a kdy zas ne.
"Už si vystřízlivěl? Doufám, že máš alespoň pořádnou kocovinu," podotkl sem do telefonu jízlivě.
"No jo, ty vtipálku. Hele, můžeš přijít do klubovny po škole?"
"Zrovna tam za tebou pádim, ty nádhero," zamumlal sem odpověď a zavěsil. Co by na to asi řekl tatínek? S lehkým úsměvem na tváři sem si představil ranní rozhovor a bylo mi to jasný. Výsledek? Pěkně ho naseru. Na svoje pracně učesané vlasy sem si nasadil helmu, přehodil nohu přes motorku a vyrazil. Cesta netrvala ani půl hodiny.
"Tak co je?" vletěl sem do klubovny, jako by hořelo. Hned mi něco nesedělo. Všichni čtyři tam seděli na gauči jak pytle neštěstí.
"Kluci, co se kurva děje. Neděste mě." Značně vyděšeně jsem přešel do vedlejší místnosti a zůstal strnule stát. Basovka a klávesy byly v trapu. Mozek mi začal šrotovat a já se začínal vzteky klepat. KURVA! To že ten barák byl polorozpadlej, neznamenalo, že když sme tam všichni nechávali svoje nástroje, že nebyl dost zabezpečenej.
"Kde jsou MOJE klávesy a PATRIKOVA basovka?" zeptal sem se nutno říct, že nikdo nehnul ani brvou, jen Dan se otočil.
"Ukradli vám je. Jediný co tu zůstalo je mikrák a moje bicí." Říkal mi to s takovým klidem, jako by to byla samozřejmost.
"A proč mi to říkáš kurva tak klidně? Takhle dneska večer těžko něco odehrajeme," vyjel sem na něj.
"Hele, klid. Patrikova basovka byla stará, novou má doma. Pochybuju, že ty doma nemáš kvalitnější klávesy. Mimochodem fízlové ty feťáky chytili, ale tvejm starejm Yamahám chybí několik kláves a basovka má zlomenej krk," ušklíbl se na mě.
"No to je gól. Takže já se mam táhnout 21 kiláků do Berlína s kurevsky drahejma novejma klávesama značky Yamaha v obalu? A nevíte, vy chytráci, jak to na motorce potáhnu? Se mam vyflákat?" Ani nevim, kdy sem zvýšil hlas, ale všichni na mě čuměli, jak na debila.
"Alexi, klid. Já tě tam hodím autem," nabídl mi Stefan a já se trochu uklidnil.
Po tom, co sem ještě trochu nasraně poslouchal Erikův výklad o tom, co se bude a nebude hrát, mi z toho všeho šla hlava kolem. Hlavně když začal vykládat o úžasně božkym Strifym, a jak se hrozně těší na tu soutěž. Bylo to docela k pousmání, když sme ani jeden nevěděl, jestli ta soutěž, ale hlavně ten zápis někdy bude. Pak jsme se všichni hrnuli domů připravit. No všichni…. Až na mě. S Erikem sem tentokrát nešel. Potřeboval jsem svůj mozek připravit na tu tunu keců.
Víte co bylo nejlepší, když sem dorazil domů? Fotr. Jak jinak, že? To by ale nebylo samo o sobě tak zajímavý, jako to, co si pro mě nachystal. Jen co sem překročil práh domu, hezky si to ke mně přiklusal a spustil….
"Řekl jsem ti, že s tou kapelou končíš! Čemu jsi na tom nerozuměl?"
"Jo, to si řekl ty, ale ne já," odsekl sem mu a šel po schodech k sobě do pokoje.
"Si spolu vyřídíme! Nebudeš trávit všechen čas s těmi…" odpovědí mu bylo prásknutí dveří.
Zrovna na jeho kecy sem měl tak náladu… Mrknul sem na hodinky. Půl čtvrtý. Nejvyšší čas se začít chystat. V půl šestý mě měl vyzvednout Stefan. S Erikem bych nejspíš v autě nevydržel… Hezky jsem se u sebe zamknul, aby fotříka nenapadlo lízt mi to pokoje. To už tu taky párkrát bylo. Takže hadry ze mě letěly hned hezky na postel a jen v boxerkách sem se začal přehrabovat ve skříni. Nakonec to vyhrálo černočervené triko s nápisem "Hell is closer than you think…", černý kapsáče a samozřejmě steelky. Doladil jsem poslední úpravy make-upu na ksichtě a sáhl po sbírce pásků, kterou tvořily převážně řetězy a samozřejmě můj pásek z nábojů. Nakonec jsem si kolem pasu zapnul dva řetězy. Jeden tlustší, kratší a druhý slabší a delší plus ten z nábojů. Opět jsem se kladně zhodnotil a začal rozebírat stojan u kláves, který sem měl u okna. Všechno jsem to pak narval do přenosného obalu a prozvonil Stefana, že už sem připravenej. Ještě sem sáhl po černý mikině. Na zádech měla takovej ten potisk, jako by vám byly vidět žebra a na levý ruce kosti. Pak sem opatrně, ale fakt opatrně snesl klávesy dolů a čekal, až pro mě Stefan přijede. Nerad bych si nový klávesy rozflákal už po dvou měsících.
"Pane Neumane, vy neumíte zdravit?" Ále, že bych už něco podobnýho slyšel ráno od fotra? Bez keců jsem vstal. Hádat se s tímhle dědkem… to by nemuselo skončit dobře. Pro něj, samozřejmě. Celej den byla šílená nuda. Snad jen za zmínku stál ten test z dějepisu. Ostatní hodiny jsem buď prospal, nebo skládal. Po nějaký šestý vyučovací hodině mi zadrnčel mobil a chodbou se rozezněl Strifyho hlas.
"Why - why should we go deeper into this?...." to znamenalo, že mi volá jediná osoba, u který jsem měl tuhle písničku nastavenou schválně. Abych věděl, kdy to mam brát, a kdy zas ne.
"Už si vystřízlivěl? Doufám, že máš alespoň pořádnou kocovinu," podotkl sem do telefonu jízlivě.
"No jo, ty vtipálku. Hele, můžeš přijít do klubovny po škole?"
"Zrovna tam za tebou pádim, ty nádhero," zamumlal sem odpověď a zavěsil. Co by na to asi řekl tatínek? S lehkým úsměvem na tváři sem si představil ranní rozhovor a bylo mi to jasný. Výsledek? Pěkně ho naseru. Na svoje pracně učesané vlasy sem si nasadil helmu, přehodil nohu přes motorku a vyrazil. Cesta netrvala ani půl hodiny.
"Tak co je?" vletěl sem do klubovny, jako by hořelo. Hned mi něco nesedělo. Všichni čtyři tam seděli na gauči jak pytle neštěstí.
"Kluci, co se kurva děje. Neděste mě." Značně vyděšeně jsem přešel do vedlejší místnosti a zůstal strnule stát. Basovka a klávesy byly v trapu. Mozek mi začal šrotovat a já se začínal vzteky klepat. KURVA! To že ten barák byl polorozpadlej, neznamenalo, že když sme tam všichni nechávali svoje nástroje, že nebyl dost zabezpečenej.
"Kde jsou MOJE klávesy a PATRIKOVA basovka?" zeptal sem se nutno říct, že nikdo nehnul ani brvou, jen Dan se otočil.
"Ukradli vám je. Jediný co tu zůstalo je mikrák a moje bicí." Říkal mi to s takovým klidem, jako by to byla samozřejmost.
"A proč mi to říkáš kurva tak klidně? Takhle dneska večer těžko něco odehrajeme," vyjel sem na něj.
"Hele, klid. Patrikova basovka byla stará, novou má doma. Pochybuju, že ty doma nemáš kvalitnější klávesy. Mimochodem fízlové ty feťáky chytili, ale tvejm starejm Yamahám chybí několik kláves a basovka má zlomenej krk," ušklíbl se na mě.
"No to je gól. Takže já se mam táhnout 21 kiláků do Berlína s kurevsky drahejma novejma klávesama značky Yamaha v obalu? A nevíte, vy chytráci, jak to na motorce potáhnu? Se mam vyflákat?" Ani nevim, kdy sem zvýšil hlas, ale všichni na mě čuměli, jak na debila.
"Alexi, klid. Já tě tam hodím autem," nabídl mi Stefan a já se trochu uklidnil.
Po tom, co sem ještě trochu nasraně poslouchal Erikův výklad o tom, co se bude a nebude hrát, mi z toho všeho šla hlava kolem. Hlavně když začal vykládat o úžasně božkym Strifym, a jak se hrozně těší na tu soutěž. Bylo to docela k pousmání, když sme ani jeden nevěděl, jestli ta soutěž, ale hlavně ten zápis někdy bude. Pak jsme se všichni hrnuli domů připravit. No všichni…. Až na mě. S Erikem sem tentokrát nešel. Potřeboval jsem svůj mozek připravit na tu tunu keců.
Víte co bylo nejlepší, když sem dorazil domů? Fotr. Jak jinak, že? To by ale nebylo samo o sobě tak zajímavý, jako to, co si pro mě nachystal. Jen co sem překročil práh domu, hezky si to ke mně přiklusal a spustil….
"Řekl jsem ti, že s tou kapelou končíš! Čemu jsi na tom nerozuměl?"
"Jo, to si řekl ty, ale ne já," odsekl sem mu a šel po schodech k sobě do pokoje.
"Si spolu vyřídíme! Nebudeš trávit všechen čas s těmi…" odpovědí mu bylo prásknutí dveří.
Zrovna na jeho kecy sem měl tak náladu… Mrknul sem na hodinky. Půl čtvrtý. Nejvyšší čas se začít chystat. V půl šestý mě měl vyzvednout Stefan. S Erikem bych nejspíš v autě nevydržel… Hezky jsem se u sebe zamknul, aby fotříka nenapadlo lízt mi to pokoje. To už tu taky párkrát bylo. Takže hadry ze mě letěly hned hezky na postel a jen v boxerkách sem se začal přehrabovat ve skříni. Nakonec to vyhrálo černočervené triko s nápisem "Hell is closer than you think…", černý kapsáče a samozřejmě steelky. Doladil jsem poslední úpravy make-upu na ksichtě a sáhl po sbírce pásků, kterou tvořily převážně řetězy a samozřejmě můj pásek z nábojů. Nakonec jsem si kolem pasu zapnul dva řetězy. Jeden tlustší, kratší a druhý slabší a delší plus ten z nábojů. Opět jsem se kladně zhodnotil a začal rozebírat stojan u kláves, který sem měl u okna. Všechno jsem to pak narval do přenosného obalu a prozvonil Stefana, že už sem připravenej. Ještě sem sáhl po černý mikině. Na zádech měla takovej ten potisk, jako by vám byly vidět žebra a na levý ruce kosti. Pak sem opatrně, ale fakt opatrně snesl klávesy dolů a čekal, až pro mě Stefan přijede. Nerad bych si nový klávesy rozflákal už po dvou měsících.
Komentáře
Okomentovat