Vrah z Fleet Street - 4. kapitola

 HÁDKA          

              Seděl před vychladlým čajem s pečivem, vedle kterého leželo nové vydání Timesů. Hleděl někam do dáli, a kdo by spatřil jeho prázdný pohled, věděl by, že se slavný Sherlock Holmes sekl ve včerejších událostech. V hlavě mu bubnovali permoníci a v duchu si nadával. Ze včerejšího pozdějšího odpoledne si moc nepamatoval, ale ty útržky… Ty útržky mluvily za vše. Natáhl ruku a uchopil hrneček čaje za ucho. Vzápětí ho hned položil. Ruka se mu tak třásla, že by čaj dříve vylil, než vypil. Nemusel být doktor na to, aby poznal abstinenční příznaky. Včera si dal ten zbytek laudána, co mu zbyl v lahvičce v šuplíku.

             „Proboha,“ zašeptal a pomalu vstal. Na vratkých nohách došel ke stolku, který stál u kůže z levharta. Při otevírání šuplíku se pokojem ozvalo cinkání. Sáhl do něj a začal vytahovat jednu lahvičku po druhé.

„Všechno prázdné,“ mumlal pořád dokola. Nakonec narazil na jednu poloprázdnou. Netušil, co v ní je, ale neřešil to. Hlavně aby přešla ta nevolnost a třes. Nálepku na lahvičce ignoroval a celý její obsah vypil na ex. Pak se vrátil zpět k snídani, sedl si a prázdnou lahvičku položil vedle čaje. Byla to úleva pro oslabené nohy. Zaklonil hlavu a zavřel oči. Všechny příznaky pomalu mizely a tělem se rozlévala příjemná harmonie. Málo spánku, včerejší hádka s Watsonem ohledně Mary, přemýšlení nad Vrahem z Fleet Street, jak ho noviny nazvaly, a plno dalšího si na něm vyžádalo své oběti. Ale teď se cítil příjemně a uvolněně. Dokonce začal pomalu usínat. Ani nepostřehl, že někdo pomalu otevřel dveře, vešel do bytu a belhal se k těžkým závěsům. Holmese navrátil do reality zvuk rozhrnujících se závěsů a následně ho oslepila pro něj veliká dávka čerstvého vzduchu a světla.

„Proboha, Holmesi.“

Ten hlas by poznal všude. Byl Johna.

„Víte, že to, co jste vypil, se používá při operaci očí?“ povzdechl si Watson při pohledu na lahvičku na stole. Ani nemusel vidět ten nápis na ní. Nebylo to poprvé, co ho takhle našel. Většinou spal, byl v bezvědomí a párkrát se i předávkoval. Pomohl mu. Pomalu přešel blíž a popleskal ho po tvářích. Nereagoval. Povzdechl si. Musí mu tohle dělat zrovna teď? Sedl si na druhou židli a uchopil šálek čaje. Nevěděl, kolik toho do sebe jeho přítel nalil, ale tušil, že se hned neprobere…

×××

Zamžoural do šeré místnosti a rozhlédl se. Snídaně byla nedotknutá. Kručící žaludek ho bolel, ale nechtěl pozřít ani jedno sousto. Trvalo by to dlouho a hlavně na nic neměl chuť. Zasténal, když otevřel oči. Hlava mu třeštěla a v puse měl jak v polepšovně.

„Tak už jste se probral?“ zeptal se tichý hlas. Podíval se vedle sebe. Seděl tam John a neusmíval se. To bylo špatné. Ani jeho oči se neusmívaly. To bylo ještě horší.

„Omlouvám se,“ zašeptal Holmes. Watson nasadil překvapený výraz.

„A za co?“

„Nedělejte, že nevíte…“ pronesl těžce Sherlock, zavřel oči a opřel si hlavu o opěradlo křesla.

„Proč musíte jít, Johne?“

Watsonovi se vůbec nelíbilo, jakým směrem se rozhovor ubírá. Jeho přítel vypil zase moc laudána, které kombinoval s alkoholem a on ho teď ukládal do postele. Táhlo to z něj jak ze sudu.

„Pojďte si lehnout,“ zamumlal Watson a pomalu začal Holmese přikrývat. Bylo mu ho líto. Hlavně toho, v jakém stavu se nachází skoro každý večer. Je pravda, že poslední dobou se snažil krotit a užíval laudánum minimálně.

„Ukradla vás,“ zašeptal Sherlock a otočil se na bok, aby lépe viděl na Johna. Byl večer a on ve světle rozsvícené lampičky vypadal kouzelně. Fascinovaně se díval na jeho tvář a mírně se usmíval. Zrovna si sedal na kraj postele k jeho nohám, když zvedl pohled a střetl se s tím Holmesovým.

„Komu?“

A Sherlock mlčel. Vpíjel se do jeho očí, ale po chvilce uhnul pohledem. Bál se, co všechno by v nich John mohl spatřit.

„Mně… Mně vás ukradla,“ řekl tak potichu, že mu Watson skoro nerozuměl.

„Neukradla. Nebudu se stěhovat někam na severní pól. Váš přítel budu pořád,“ usmál se lehce.

„Ale nebudete tady,“ odporoval Sherlock. Nechtěl, aby se stěhoval. Nedokázal si představit Johna v domácím oblečení v pohodlném křesle, kolem sebe kupu dětiček a skvělá manželka v podání Mary přináší čerstvě upečený koláč. Chtěl ho mít u sebe v bytě. Bylo na tom něco špatného? Jistě, možná byl trochu sobecký, ale… John najednou vybuchl.

„Všechno se vždy točí kolem vás! I paní Hudsonová se mě ptala, jestli nezůstanu. Co by prý beze mě dělala, že vás nezvládne. Já mam také svůj vlastní život a chci si Mary vzít!“ křičel na něj a neuvědomoval si, jak moc zvýšil hlas.

„Já vás také potřebuji,“ zašeptal a v tu chvíli si přiznal, že ho miluje. Bolelo ho srdce, když si představil, že by chodil na občasné návštěvy k Johnu a Mary Watsonovým a jejich děti by mu říkali strýčku. Zamračil se.

„Vy mě nepotřebujete! Jste sobecký a nemyslíte na to, jestli jsou druzí šťastní nebo ne.“

„Já ale chci, abyste byl šťastný.“

„Tak mě nechte žít! Vždyť jste na mě závislý.“

John prudce vstal a dobelhal se ke stolku, kde nechal hůl. Tahle konverzace se mu už silně nelíbila. Copak on mohl za to, že je tak sobecký? Kdyby toužil po přítomnosti Irene Adlerové, nebyl by proti, ale tohle?

„Sám jste mi nabízel pomoc, uklidňoval mě, když jsem měl problémy a teď mi to vyčítáte? Sám jste si naběhl. A víte co? Ani se paní Hudsonové nedivím,“ obrátil Holmes. To už na Johna bylo moc. Popadl hůl opřenou o židli, a co nejrychlejším krokem odešel z pokoje.

Sherlock zíral na dveře, za kterými před chvílí zmizela Johnova záda, a byl naštvaný sám na sebe. Sáhl po váze na nočním stolku a mrštil jí o stěnu.

„SAKRA!“ ulevil si nahlas. Netušil, že Watson stojí opřený za dveřmi. Když slyšel ránu, lekl se a vzápětí se začal natahovat po klice, ale stáhl ruku zpět. Tohle chce čas. A tak začal pomalu scházet schody… Dnes přespí u Mary.

„Ach tohle,“ zamumlal Watson a mávl nad tím rukou, “co se stalo, stalo se.“

„Kolik je hodin?“

„Něco po třetí odpoledne,“ odpověděl John.

„Děkuji.“

×××

Usmál se. Byl si kupovat něco k jídlu a viděl je. Sherlockova věrného psíka s velmi přitažlivou dámou. Lokny světlých vlasů jí lemovaly tvář a světle modré šaty zvýrazňovaly její štíhlou postavu. Obličej měla nevinný a mírumilovný. Zrovna procházeli kolem nějakého žebráka. Zastavili se a ona mu do dlaně vtiskla pár drobných. Poděkoval jí a ona se na něj usmála. A on věděl, kdo bude další…

„Ale teď ještě ne…“

×××

Vidět trpět nejbližšího přítele a neumět mu pomoct, snesete to, Holmesi? Váš přítel má moc krásnou přítelkyni. Byla by jí škoda, nemyslíte?

Holmes zíral na dopis, který mu doručil nějaký chlapec, a s každým slovem se mračil víc a víc. Sotva se s Johnem usmířil a má mu říct tohle? Rozhodl se jednat. Oblékl si kabát a vyrazil do ulic za přesným cílem.