Vrah z Fleet Street - 5. kapitola

IRA

Sychravé počasí bylo v tuto dobu v Londýně obvyklé. Lidé nechodili ven více, než museli. Takový byl den Sherlocka Holmese. Seděl na své posteli a u nohou se mu válely všelijaké poznámky. Myslel si, že to všechno udrží v hlavě, ale nešlo to. Dopisy, výhružka ohledně Johnovy snoubenky, mrtvá těla a vidiny dalších mrtvol v temných zákoutích nočního města. Musel to zastavit. Nesměl dopustit, aby zavraždil Mary. Netušil, jestli to vrah myslel vážně, ale jestli ano… Chtěl, aby byl Watson šťastný. Bylo jedno, jestli s ním nebo s Mary. Hlavně, že bude šťastný. Už mu začalo docházet, co John říkal. „…tak mě nechte žít,“ znělo mu v hlavě. Ano, byl na něm závislý a omezoval ho. Uvědomoval si to, ale nechtěl s tím nic dělat. Ani nemohl.

„No tak, soustřeď se na případ,“ napomenul se tiše a zadíval se na poznámky.

Chladný, přesný vrah a fanatik. Řídí se pravidlem: První hřích, potom ctnost. Nezabíjí je tak, jak jdou hříchy za sebou, a nezná lítost. Je surový, vyžívá se v bolesti druhých. Vraždí zatím jen ženy a… Počkat!!!

„…jak jdou hříchy za sebou… On vybírá náhodně!“ vykřikl. Částečně překvapeně a částečně naštvaně, že ho to nenapadlo dřív. To ti říkají génius Londýna, podotkl ironicky slabý hlásek v jeho mysli. Holmes se ušklíbl. Co mohl čekat. Odtrhl z bloku papír, odněkud vyhrabal tužku a začal si psát nové poznatky. Nebylo jich moc, ale přesto byly důležité. Nikdy sice netrpěl nějakým přehnaným smyslem pro pořádek, ale poznámky si psal pořádně, aby se v nich vyznal. Popsal několik papírů svými teoriemi, ale odpoledne to už vzdal. Unaveně si promnul oči, když zazvonil telefon. Slezl z postele a pomalu se k němu vydal v domnění, že třeba do té doby, než k němu dojde a zvedne sluchátko, přestane zvonit. Jeho přání nebylo vyslyšeno a ze sluchátka se ozvalo: „Sherlock Holmes?“ Oslovený si povzdychl a odpověděl. Následně mu obočí vystřelilo překvapeně nad oči.

„Lestrade? Odkud máte moje číslo?“ zeptal se a snažil se neznít mírně naštvaně.

„Mám své zdroje. Ovšem jak jsem dostal vaše číslo, je náš nejmenší problém. Četl jste dnešní vydání Timesů?“  Sherlock se trochu zamračil nad slovem “náš“, ale nijak to nekomentoval, protože to nemělo cenu.

„Nečetl. Dnes jsem ještě ani nebyl venku, ale hodlám za vámi jít. Zrovna vyrážím,“ svěřil se mu se svými úmysly. Ve sluchátku se ozvalo úlevné oddechnutí.

„To bych byl rád. Tak zatím na shledanou,“ dořekl a zavěsil. Holmes jen zakroutil hlavou a přešel ke skříni, odkud vytáhl čistou košili a oblékl si jí. Z věšáku sebral kabát, klobouk a mezi dveřmi se ještě podíval na postel, kde byly rozházené poznámky s dopisy od vraha. Na chvilku se zastavil, ale…, kdo by ho šel navštívit? S touto myšlenkou zavřel dveře a vydal se za inspektorem.

John stál před Sherlockovými dveřmi. Zrovna se vracel od Mary a jejích rodičů. Byl v dobré náladě a na každého se usmíval. Všechno vycházelo. Rodiče jeho snoubenky ho měli rádi, na místě, kam se po svatbě měli stěhovat, byl už zamluvený domek i práce… Byl velmi spokojený, víc snad ani nemohl. Ve vzduchu visela jen jedna jediná nevyřčená otázka. Co Sherlock? Vydrží bez něj? Je nepořádný a navíc John se o něj prakticky staral. Zakroutil nad sebou hlavou. Proč o tom přemýšlí? Jeho čeká šťastný život s Mary, a pokud se zadaří, bude i pár úžasných dětiček. Usmál se nad tou představou, zaklepal na dveře, a i když mu nikdo neodpověděl, vešel. Byl zvyklý, že jeho přítel na klepání nereaguje. Jenže byt byl prázdný. Povzdechl si a pohled mu padl na hromádku papírů na posteli. Pomalu k ní došel a sedl si na kraj. Vzal do rukou několik listů a začal je číst. Musel se usmát. Vážně byl do toho případu zabraný a vraha bral za velmi dobrého, ale především chytrého, soupeře. Čím déle pročítal řádky slov, tím méně se mu profil vraha líbil. Byl nebezpečnější než Blackwood. Bez pochyby. Už, už chtěl vstát, když zavadil pohledem na obálkách s úhledným písmem. Vytáhl je zpod poznámek a začal číst. Tenhle dopis se mu vůbec nelíbil.

Vidět trpět nejbližšího přítele a neumět mu pomoct, snesete to, Holmesi? Váš přítel má moc krásnou přítelkyni. Byla by jí škoda, nemyslíte?

„Kdy jste se mi to chystal říci, Holmesi?“ zašeptal do ticha pokoje a pomalu vstal. Dopis nechal spadnout na zem a kulhavým krokem se vydal ke dveřím. Rozhodl se odjet. Musí, už jen kvůli tomu, aby ochránil Mary před tím šílencem.

Sherlock seděl před inspektorem a opravdu se ho snažil vnímat, ale problém, který ho tížil, mu mysl zaplňoval víc a víc. Takže si tvář schoval za čerstvé vydání Timesů, což později zjistil, že také nebylo nejlepší řešení. Už věděl, co Lestrade považoval za “jejich“ problém. Timesy se pouštěly do Scotland Yardu pro jeho neschopnost a zároveň zveřejnili fotku jedné z oběti. To už byl problém.

„Už jste si toho všiml?“ optal se kousavě a Sherlock k němu obrátil trochu pozornosti. Zvedl hlavu, povzdechl si a odložil noviny na stůl.

„Ale jistě, věnovali vám celou dvoustránku.  Asi je to vážné,“ odpověděl ironicky Sherlock a složil si ruce na prsou. Snad mu tady nehodlá vylívat svoje pocity z toho článku. Kvůli tomu opravdu nepřišel, jenže jak by měl začít? Když mu řekne, aby Johna sledoval, bude se ptát proč. On se vlastně bude ptát pořád, takže nemělo cenu chodit kolem horké kaše.

„Potřebuji, abyste nechal sledovat Watsona a tu jeho snoubenku,“ promluvil zcela vážně a inspektor se na něj překvapeně podíval.

„Vy podezříváte Watsona?“ Jaká absurdní otázka. Samozřejmě, že ho nepodezříval.

„Ne. Prostě mi tu laskavost udělejte.“

A mezitímco v Sherlock přemlouval Lestrada v jeho kanceláři, aby nechal několik strážníků sledovat snoubence, Watson se stoupal po schodech k bytu, kde bydlela Mary. Nechtěl Holmesovi říkat, kde to je, kdyby ho náhodou sháněl. Doufal, že Mary stačilo seznámení. Vytáhl z kapsy klíče a jeden zasunul do zámku, který následně cvakl.

„Mary?“ zavolal do ponurého bytu, ale nikdo mu neodpověděl. Přišlo mu to divné, ale třeba šla k rodičům. V klidu zamknul, odložil klobouk a přešel do ložnice, kde ho upoutal papír na dece a u něj černá růže.

To nejlepší nakonec, anebo ne?

A dál nebylo psáno nic, ale i tak málo stačilo, aby se Johnovi zhroutil celý svět. Studené kapky potu orosily jeho čelo a náhle chladné ruce křečovitě svíraly kousek papíru, který mu na chvíli zastavil tlukot srdce. Co všechno dokáže pět prostých slov? Potěšit, zranit, přivést šílenství a John ani nevěděl, co přivodila jemu. Jen tam stál s vytřeštěnýma očima a neovladatelně se třásl.

×××

Usmíval se. Seděl u sebe v pokoji a spokojeně si mnul ruce. Takové dva krásné úlovky přes den. Měla sice být jen jedna, ale on si nemohl pomoct. Ta snoubenka Holmesova přítele ho přímo lákala. A když se tedy naskytla příležitost, proč by jí nevyužil? Ona ho těžko prozradí. Nemá teď žádný kontakt se světem a mluvit také nemůže. Dokázal být velmi krutý, když šlo o jeho záměry. A i kdyby se jí náhodou podařilo nějak zachránit, zasmál se té bláhové myšlence, stejně by jim nic neřekla, protože by si nic nepamatovala. Znovu se krátce zasmál a osoba na židli v rohu sebou škubla. Pomalu vstal a potichu k ní přešel. Pár pramenů blonďatých vlasů povolilo z drdolu a splývalo tak ženě podél tváře. Oči byly zakryté šátkem a do úst jí dal roubík, přes který prosakovala krev a pomalu stékala po bělostném krku. Sledoval, jak se její slabý pramínek vpíjí do šatů a zanechává na nich tak rudou skvrnu. Natáhl ruku, aby se dotkl té hebké kůže a zamračil se. Měl jí od krve. Ta děsná ženská ho škrábla a stále to krvácelo. Zhnuseně si odfrknul.

×××

O dvě hodiny dříve

Stál ve stínu uličky a pozoroval výlohu obchodu naproti sobě. Spíše dívku za ní, kterou obletovalo spoustu zaměstnankyň. Stála před zrcadlem a zkoušela si šaty. S žádnými nebyla spokojená a rozčilovala se, že švadleny jsou nemožné. Byla úplně rudá vzteky a v afektu natrhla krajku sukně.

„Jste nemožné! Podívejte, co jste udělaly!“ ječela a zuřivě při tom kolem sebe máchala rukama. Slyšel ten její vřískot až do protější ulice, kde mimochodem stál. Usmál se. Ano, ona bude dnes ta šťastná, jen si počkat na správný okamžik. Čekal tam dost dlouho, než se jeho objev uráčil vyjít z obchodu, a pak to bylo jednoduché. Sledoval ji, a když zahnula do uličky, kde kromě nich nikdo nebyl, ze zadu k ní přišel a rukou jí přikryl ústa. Nelíbilo se jí to a všemožně se mu pokoušela vykroutit. Když ji druhou rukou chytil kolem pasu, aby se jí nepodařilo utéct, škrábla ho. Trochu syknul. Snažil se být něžný a ona ho zraní!

×××

Ušklíbl se nad tou nedávnou záležitostí a znovu se v něm rozlil ten pocit potěšení, když jí zabíjel a vypaloval na čelo její znamení. A ano, byla živá. Ublížila mu, tak on ublížil jí. A i když to byla jen tři písmena, rozlévalo se v něm příjemné teplo. Její křik pro něj byl rajskou hudbou, a když ustal, musel udělat jediné – postarat se o to, aby ji našli a umýt jí ruku, kvůli stopě. A teď tu stál naproti Mary. Jeho dokonalá oběť. Bude poslední, ale je mu jí líto. Vlastně ne, není. Vždyť ji využije pro dobrou věc.

„Máš štěstí, jsi Vyvolená,“ zašeptal jí do ucha a pohladil po krku.

×××

Holmes ležel v posteli a převaloval se. Od rozhovoru s Lestradem nemohl spát. John se taky neukázal, ani neozval. Určitě teď sedí někde v baru, v ruce drží už před dvě hodiny sklenku whisky a ucucává. A také si vyčítá, nadává a jeho proklíná, že mu nic neřekl. Znal ho moc dobře na to, aby si myslel, že někde v klidu sedí a racionálně uvažuje. A pak zazvonil telefon.

„Holmesi! Okamžitě přijeďte. Našli další-“

„Už jedu.“

Bylo půl třetí ráno.