5. kapitola

"Ty vole!!! Jak se u toho tvářil!" vyprsknul Dan smíchy hned, co sme zmizeli za závěsem. Ještě furt byli slyšet hlasy fanoušků. Fakt se jim nelíbilo, že sme skončili. Erik se po nás podíval.
"Kdy?" Sme se už váleli smíchy na zemi a drželi se za břicha. Po chvíli sme se snažili zvednout po čtyřech, ale když k Erikovi zezadu přišel Patrik a řekl: To víš, když ty, ty písničky tak prožíváš… A ještě se u toho tak ušklíbnul. No my se váleli na zemi znova.
"Stejně nechápu, co tím myslíte," odfrknul si Erik a uraženě ohrnul nos. Mně v tu chvíli šíleně připomněl tu peroxidovou hlavu.
"Kluci, přestaňte mi tu vytírat a radši pojďte se mnou nahoru," ozval se nad námi známý hlas. Patřil Rolfovi, majiteli klubu. Byl to vysokej, namakanej chlap. Tenhle klub pro něj byl něco jako jeho dítě. Stačilo, abyste rozbili okno, a už vás hnal před soud. Klub byl jeho miláček a nikdo mu nesměl ublížit.

"Dostaň nám z očí tuhle citlivku," kývl jsem směrem k Erikovi, "a budeme v pohodě, dokonce schopní vstát a chodit," usmál sem se na Rolfa a on chytil Erika za paži a už ho táhl k sobě nahoru. Nějak sme se s Danem z tý země posbírali a s ostatníma klukama následovali tu namakanou gorilu. Schody byly kousek od zákulisí. Vyšli jsme je a šli dlouhou chodbou, na jejímž konci byly jedny dveře. Bylo mi jasný, že teď jako obcházíme klub, pač Rolf měl kancl umístěnej tak, aby viděl na pódium. Vešli sme do dveří a zůstali zaraženě stát. Uprostřed místnosti stál delší stůl, u kterýho bylo několik židlí, a na každý z nich se rozvaloval jeden člen CB. Překvapeně sem se otočil na Rolfa.

"A tohle je co?
"Tohle jsou-"
"To vim taky, kdo to je, ale CO tu dělají?"
"Víte, jak vám váš zdroj řekl, že tu bude zápis?" Všichni sme kývli.
"No, tak nejdřív se přišli mrknout, jaký kapely tu hrajou, a který vyberou. Postupující se dostává sem," usmál se na nás.
"Takže pokud to dobře chápu, postoupili sme do 'semifinále'?"
"Chápeš rychle. Tý blondýně to trvalo dýl," ušklíbnul se Romeo. V duchu sme určitě všichni začali nadávat.
"Takže postupuje i Child Eaters?" ozval se po chvíli, co sme si vyměnili útrpné pohledy, Stefan.
"Jo, oni taky."
"Jak ta děvka mohla postoupit?" zašeptal mi do ucha Dan.
"Co já vim."
"Třeba je nějak přesvědčila…" zauvažoval.
"Pěveckym výkonem těžko," zavrčel sem.

Ještě ten večer sme z klubu odešli s papírem, kdy a kde se dozvíme, kdo vyhrál. Bylo to za měsíc. Nakonec sme se ale cítili skvěle, i když s náma postoupila ta děvka. Stefan mě zase hodil autem domů, pač sem měl ty klávesy a vzal s sebou i Erika, jelikož bydlel kousek ode mě. Jenže po deseti minutách cesty sem začal litovat, že sem nešel pěšky. Erik furt mlel o tom, jak ho Strify neviděl v těch úžasnejch, sexy, upnutejch, černejch kalhotách a síťovanym tričku. Že hrozně chce, aby už ten měsíc uplynul a já nevim co všechno ještě. Mně z toho šla hlava kolem. Sem byl rád, když sem vystoupil. Jen co sem však strčil klíč do zámku, někdo mi otevřel sám. Už sem se lekl, že je to fotr, ale naštěstí to byla Barbara. Dost hlasitě sem si oddechnul. Po tomhle večeru byl on to poslední, co by mi scházelo. Tiše sem jí poděkoval a ještě tišeji se spakoval k sobě do druhýho patra. Hned sem zalezl do sprchy, umyl se, usušil a převlíknul do kalhot na spaní. V pokoji sem se samozřejmě zamknul, pak si lehl na postel a byl tuhej. Ještě že se zejtra nešlo do školy.

Vzbudilo mě drnčení mobilu a klepání na dveře. Byl sem servanej jak kotě a k tomu všemu mě někdo budil takhle brzo?

"Co je?" zamumlal sem do mobilu, přešel ke dveřím a odemkl je. Stála za nimi Barbara. Kývnutím jsem ji pozval dál a sám se natáhl na postel.
"Do prdele, víš kolik je, Eriku?"
"Jo vim! Půl třetí odpoledne!"
"Nedělej si ze mě prdel."
"Nedělám. Se ti snažím dovolat a ty furt nic. A -"
"Fajn. Jestli to je všechno, tak zdar," a položil sem mu to.
"Tak co potřebujete, Barbaro?" usmál jsem se na služebnou.
"Váš otec dnes bude pořádat večírek. Pán to naplánoval na osmou večer…"
"… ale páprdové se budou slejzat už v půl. Je mi to jasný. Díky, ale nemám zájem." Barbara po mně hodila jeden ze svých pohledů alá 'To nemyslíte vážně'.
"Ok, přijdu na chvíli," nechal sem si to rozmluvit a služebná s úsměvem na tváři odešla. Líně sem vstal z postele a šel si postavit klávesy. Včera na to nějak nebyl čas. Zrovna když sem si nastavoval hlasitost, ozval se mobil…

"Hm?" zabranej do nastavování sem ani nevnímal, co mi ten na druhym konci říká, natož kdo to je.
"Hm… Počkat. Cože?"
"Do prdele ty mě snad neposloucháš, Alexi? Nejdřív mi to položíš v polovině věty a teď neposloucháš!" zavřeštěl nepříjemně Erik. Aha… už vim, o čem mi celou dobu řikal, a mně vůbec nevadilo, že sem ho nějak nevnímal.
"No že se těšim-"
"Tohle nemyslim, to pak…" zavrčel sem netrpělivě a čekal, co z něj vypadne.
"Jo, ten termín není za měsíc, ale ode dneška za čtrnáct dní. To posunuli. A zkouška je-"
"Nejdu na ní. Fotr má večer slezinu a já do tý doby potřebuju vyzkoušet dvě nový písničky, co sem pro nás složil."
"Váááážně?" protáhl milým tónem. Vždycky, když sem nešel na zkoušku, znamenalo to jediný: skládám a zkoušim písničky.
"Jo, vážně. Takže čus."

Nakonec ze zkoušení sešlo. Texty byl napsaný, ale melodie se mi líp vymýšlela s klukama. Nějak sem se dobelhal do koupelny a tam se umyl. Připadal sem si jak po flámu. Naštěstí kruhy pod očima sem neměl, takže sem si ani nepatlal na ksicht ty sračky, oblíknul si kapsáče, nějaký triko s krátkym rukávem s nápisem 'Fuck You!' k tomu černý glády a vyrazil z domu. Jasně, že mě fotr zastavil a podrobil výslechu. Nakonec sem ho fucknul s tim, že na večírek přijdu, tak ať mi do tý doby dá pokoj. Kupodivu poslechl a zastrčil tu svojí palici zpátky do pracovny. Vylovil sem z kapsy mobil a zavolal Stefanovi.

"Zdar Stefi, nechceš někam zajít? Třeba k Rolfovi?" zeptal sem se nevinně. On se totiž vždycky chytí. Co se týče chlastu, chytne se u nás každej.
"Jasný! V kolik?"
"Sem na cestě, takže tak do patnácti minut tam budu. Zavoláš ostatním?"
"Jasný."