7. kapitola

Ani sem se nenamáhal zvednout hlavu. Rty jsem jen zformoval do posměšnýho úšklebku. Zrovna jeho bych tu nečekal. Za tu chvilku se do mě už pustila zima, takže rty sem měl určitě už namodralý a ruce se mi trochu klepaly.

"Co chceš…" Nic neodpověděl. Otevřel jsem oči a podíval se na něj. Tmavě hnědý vlasy mu padaly podél obličeje a tvářil se neutrálně. Ani sem si nestihl prohlídnout, co má na sobě. Jeho oblíbenej styl: ošoupaný džíny, tmavě modrý triko a černá mikina. Byl poměrně suchej. To bude tim, že byl v klubu.
"Není ti zima?" zeptal se a mě došlo, že sem jeho hlas neslyšel už pěkně dlouho. Byl to takovej ten příjemnej, uklidňující hlas. Ehe? Nad čim, že to přemejšlim?
"Ne, není," odsekl sem a pokusil se postavit. Trochu mě píchlo v boku, ale díky 'pohotové reakci Pana Dokonalého' sem nehodil držku. Chytil mě hezky do náruče. Jak romantická chvilka. Kdybych byl holka asi bych se rozplynul, jenže holka nejsem, takže sem se mu vytrhnul a pomalým krokem se vydal domů.
"Alexi, no tak! Počkej na mě!" volal za mnou. Přidal sem do kroku. Doběhl mě a položil mi ruku na rameno. Byl sem nucen zastavit a to se mi vůbec nelíbilo.
"Co chceš?!" štěknul sem na něj. Usmíval se a mě to sralo. Z ničeho nic si sundal mikinu a přehodil mi ji přes ramena. Zima trochu ustoupila. I když nerad, musel sem si přiznat, že mi to bylo příjemný. Jenže moje momentální role mi nedovolovala se rozplývat jako nějaká puberťačka se slovy: Jé, on mi pučil mikinu… Už sem si jí chtěl sundat, ale Timo už odcházel. A já se tedy vydal pomalým krokem s Timovou mikinou domů. Fakt netuším, kolik bylo, ale otec byl zalezlej u sebe a já se tak mohl v klidu zdekovat do pokoje. Tam za mnou přišla Barbara.

"Pane Alexi! Co jste proboha dělal?" spráskla nade mnou ruce. Omluvně jsem se usmál a ona ze mě opatrně sundala mikinu, a pak ji položila na topení. Byla trochu mokrá, ale za chvíli bude suchá.
"Zase jste se pral?" ptala se dál a přitom ošetřovala natržené obočí a ret desinfekcí. Pálilo to jako čert. Když ze mě nic nedostala, odešla s tím, že u otce mě omluví. Poděkoval jsem jí a rovnou zalezl do sprchy, abych ze sebe všechno smyl, obzvlášť tu vůni a pocit Timovy přítomnosti, které jsem cítil díky jeho mikině. Opřel sem hlavu o kachličky a zhluboka oddechoval. Horká voda mi stékala po zádech a já se snažil na nic nemyslet. Co si budu nalhávat. Vůbec mi to nešlo. Čím víc sem chtěl, tím víc se to nedařilo.

"Do prdele!" vypnul sem vodu, usušil se a zalezl do postele. Stejně sem se jen převaloval, a i když sem byl unavenej, tak sem neusnul. Něco mi chybělo. Proboha… Natáhl sem ruku po jeho mikině, oblíkl si jí a zjistil, že je to jeho oblíbená. Asi se hodně přemáhal, když mi ji pučoval. Nakonec jsem s myšlenkama na něj usnul.

Ráno mě probudila Barbara. Prej se mnou chce mluvit fotr. Velmi, ale opravdu velmi neochotně jsem vstal a šel si vyčistit zuby, trochu rozčesat vlasy a jen v pyžamových kalhotách a Timově mikině si to hasil chodbou a po schodech k tatíkovi. Před jeho dveřma sem trochu váhal jestli mám klepat, ale podíval sem se na nástěnný hodiny. Bylo šest ráno. Nebudu klepat, takže sem tam vlítnul, jako by ta pracovna byla moje a ležérně sem se opřel o dveře. Fotřík seděl za stolem a před sebou měl hromadu papírů. Jen co slyšel bouchnutí dveří, zvedl ke mně pohled a zamračil se. Od té neurčité doby, kdy se sereme navzájem, se na mě snad ani jednou neusmál a já na něj taky ne.

"Tak, drahý otče, co potřebuješ?" začal sem jízlivě. Moc ho to nepotěšilo…Mezi náma. Mě taky neudělalo radost vidět ten jeho ksicht takhle brzo po ránu.
"Vypadáš hrozně," zhodnotil kritickým pohledem můj vzhled. Nevim, jestli narážel na fakt, že jeho synáček má roztrhlý ret, naražený zápěstí, což mi připomíná, že bych si ho měl zavázat, na obou rukách trochec odřený klouby a zalepený obočí. Moncla sem jako zázrakem neměl, ale co není, může být… Třeba na Maxe narazím odpoledne… Hehe.
"Nechval mě tak… ještě se začnu červenat…" utrousil sem napůl pusy.
"Dobře, buď teď prosím tě hodný a mluv rozumně," odpověděl mi. Tady něco nehrálo. On mě o něco prosí? Nenasranym hlasem? Žádný vyhrožování? Nic? Sakra, přicházím o všechnu srandu.
"Dostal jsem nabídku k práci. Jenže je to na druhé straně Německa. Pokud bych to vzal, a já se to chystám vzít, stěhovali bychom se," oznámil mi úplně klidným hlasem.
"Matka to ví?" Kývnul mi na souhlas.
"Takže se budeme stěhovat?" další kývnutí.
"Já tu zůstávám."
"Ne! Ty pojedeš s námi!"
"Nepojedu! Tady mam kluky, kapelu!"
"Alexi pochop to konečně! Ta tvoje kapela nemá šanci na úspěch! Proč svým talentem plýtváš pro ty…" zařval na mě otec. Asi mu už ruply nervy, stejně jako mně.
"Pro ty co? Hm? Co si chtěl říct? Jsou to MOJI kamarádi. Ty s nimi nemáš kapelu! Ty s nimi nehraješ! Jenom kvůli tomu, že si dostal nabídku k lepší práci, nehodím svoje kámoše za hlavu! Celou dobu se ti s matkou přizpůsobujeme, abys byl spokojenej. Ona ti dokonce trpí i ty tvoje úlety, jenže já takovej nejsem! Já se tebou řídit nechci! Prostě tu zůstávám a tečka!" zařval sem na něj odpověď a on zrudnul vzteky, a pak otevřel pusu, ale nic neřekl. Lapal po slovech jako ryba na suchu. Věnoval sem mu poslední nasranej pohled a šel k sobě do pokoje. Všechny služebné raději dělaly, že mě nevidí.

V pokoji sem za sebou třísknul dveřma a zamknul. Ze skříně sem vyndal velkou sportovní tašku a začal do ní házet svoje věci. Trika, kalhoty, mikiny, pásky, hygienický potřeby… prostě všechno. Nakonec sem si svlíknul i kalhoty od pyžama a taky je tam hodil. Stranou sem měl jen ponožky, kapsáče ze včerejška a glády, a to všechno si na sebe hned oblíknul. Do přenosného obalu jsem složil stojan a klávesy ho následovaly. Nakonec sem zavolal Erikovi, ať čeká návštěvu. Ještě před domovními dveřmi mě zastavila Barbara. Bylo jí líto, že odcházím. Ať na sebe dám pozor a tak dále. Poděkoval jsem jí a objal ji. Brečela a mně málem taky ukápla, ale stihl jsem to zamrkat.