8. kapitola
Před Erikovým domem sem stepoval tak deset minut, než jsem uslyšel něčí hlasy.
"Zlato! Běž tam! Dělám snídani!" ozval se ženský hlas. Nejspíš Erikova matka.
"Jo, už jdu!" odpověděl jí Erik a následně se ozval zvuk odemykajících dveří.
"Ahoj," pozdravil sem ho. Ležérně se opřel o futro dveří, složil ruce na prsa a prohlížel si mě zkoumavým pohledem.
"Ubytovna je o trochu dál, Alexi," usmál se na mě.
"Kurva neser mě. Už takhle sem dost napruženej, tak začínej ještě ty," podal sem mu tašku, pač mě docela začalo bolet to zápěstí, a prošel kolem něj do domu. Byl to o trochu menší barák, než sme měli my. V přízemí byla kuchyně a jídelna. První patro obývák, pokoj pro hosty, koupelna a pracovna. A druhý patro koupelna, ložnice a Erikův pokoj. Hned z druhých dveří nalevo vykoukla ženská hlava.
"Á, Alexi, dlouho jsem tě neviděla," usmála se na mě Erikova máma. No, pravda. Moc často sem tu nepobýval, ale mam pocit, že za chvíli jí začnu lízt na nervy.
"Brý ráno," brouknul jsem na ní a ona zase zalezla.
"Padej nahoru," řekl mi Erik a já mu s radostí vyhověl. U něj v pokoji sem se svalil na první věc, která byla na obzoru, tedy Erikova postel.
"Hej! Vypadni! To je moje postel!"
"Kde máš vůbec fotra?" zeptal sem se ho, ignorujíc jeho otázku.
"Kde asi… V práci," ušklíbnul se na mě. Pravda. Erikův fotr dělal v armádě. Skoro furt nebyl doma, ale když byl, o rodinu se staral a byl ukázkovej táta. Začaly se mi klížit oči. Slyšel jsem jen povzdechnutí a následné tiché zavření dveří. Že bych se konečně vyspal?
Když sem otevřel oči, první co sem viděl, byl Erikův ksicht.
"Ty kreténe! Chceš mi přivodit infarkt?" zavrčel jsem na něj a odstrčil ho od sebe. Uraženě se posadil na židli a hodil po mně jeden se svých rádoby vražedných pohledů, ze kterých sme šli se Stefanem nejednou do kolen.
"Co tu vlastně děláš?"
"Vidíš tu tašku? U našich už nebydlim, tak co bych tu asi mohl dělat…"
"To mi taky došlo."
"Fotr se chtěl stěhovat," odpověděl sem krátce.
"Tak to sem rád, že si zdrhnul."
"To já taky. Děsně vyšiloval, proč plejtvám svým talentem na vás a tak dále… Sem ho poslal do prdele a třísknul za sebou dveřma," usmál sem se při pomyšlení na jeho výraz.
"Hele, ty máš novou mikinu?" zeptal se a neklonil se nade mě.
"Ne… Nevíš, kolik je?" Zeptal sem se.
"No… Půl devátý...
"Kurva to si mě nemohl vzbudit dřív?" vystřelil sem z postele a začal se přehrabovat ve svojí tašce. Po úmornym hledání nějakýho čistýho trika sem našel jedno černý. Sundal jsem si mikinu a oblíknul na sebe triko. Přitom se ozvalo zápěstí. Kurva… jestli to bude furt takhle kurevsky bolet, s hraním se můžu na chvíli rozloučit.
"Eriku, nemáš fáč?"
"Na co?"
"Na prdel…"
"Cože?" zeptal se udiveně.
"Potřebuju si zavázat zápěstí…" protočil sem oči v sloup. Někdy má fakt debilní otázky. Vstal a přešel ke stolu. Tam se začal přehrabovat v šuplících a po pěti minutách mi ten fáč hodit.
Jen co sem ho chytil pravačkou, musel sem ho pustit. To zkurvený zápěstí bolelo jak něco. Levou rukou sem si ho teda zavázal a vyrazil ven. Dorazil jsem na autobusovou zastávku a po chvíli přijel bus. Legitku u sebe zásadně nenosim, pač MHD-čkem nejezdim moc často. Bus se kodrcal k další a další zastávce. Jel sem jich celkem pět. Bus byl docela plnej a na nějaký třetí nastoupili dva maníci. Od pohledu hrozně nenápadní revizoři. Obcházeli lidi, některý ne… Zrovna když si to jeden z nich mířil ke mně, začal se kolem něj protahovat nějakej týpek. Asi si myslel, že je nenápadnej. Revizor si toho všimnul a místo toho, aby šel zkontrolovat mě, si za límec přitáhl toho frajera, hezky mu napařil pokutu a já s úsměvem vystoupil na svojí pátý stanici. Asi deset minut pěší chůze od té stanice bydlel Timo. Další boháči… Naše městečko je prostě plný zazobanců…
Vešel jsem do takové menší čtvrti vilek a uviděl jednu jasně zelenou. Timova matka měla vždycky příšerný vkus. Zaklepal jsem na dveře a čekal, dokud mi nepřišla otevřít, již zmiňovaná, Timova matka.
"Dobrý večer, je doma Timo?"
"Ahoj, ano je u sebe nahoře," usmála se na mě a pustila mě dál.
"Moc děkuju. Jen mu jdu vrátit mikinu. Za chvíli půjdu." Cítil jsem se z toho její pohledu nervózně… Si mě prohlížela tak… divně…
Stál jsem před jeho dveřma a přemejšlel, jestli mám klepat nebo ne. Nakonec jsem pomalu, ale hlavně potichu otevřel dveře a nakouknul dovnitř. U stolu neseděl, u kláves ani kytary taky ne. Sakra, dyť řikala, že je u sebe. Pomalu jsem překročil práh pokoje a zastavil se pohledem na posteli. Timo na ní ležel na zádech s rukama za hlavou. Vypadal, že spí a byl kurva roztomilej. Povzdechnul sem si a sundal ze sebe mikinu. Přehodil jsem ji před opěradlo židle a už se chtěl pakovat, ale pohled se mi zastavil na nástěnce, která visela nad stolem. Kromě rozvrhu a další zbytečných věcí do školy tam byla i fotka. Naše… společná… Byl jsem tam já, Timo a Erik. My tři jsme zakládali naší kapelu. Mimoděk jsem po ní přejel prsty.
"Minulost," zašeptal jsem téměř neslyšně.
"Zlato! Běž tam! Dělám snídani!" ozval se ženský hlas. Nejspíš Erikova matka.
"Jo, už jdu!" odpověděl jí Erik a následně se ozval zvuk odemykajících dveří.
"Ahoj," pozdravil sem ho. Ležérně se opřel o futro dveří, složil ruce na prsa a prohlížel si mě zkoumavým pohledem.
"Ubytovna je o trochu dál, Alexi," usmál se na mě.
"Kurva neser mě. Už takhle sem dost napruženej, tak začínej ještě ty," podal sem mu tašku, pač mě docela začalo bolet to zápěstí, a prošel kolem něj do domu. Byl to o trochu menší barák, než sme měli my. V přízemí byla kuchyně a jídelna. První patro obývák, pokoj pro hosty, koupelna a pracovna. A druhý patro koupelna, ložnice a Erikův pokoj. Hned z druhých dveří nalevo vykoukla ženská hlava.
"Á, Alexi, dlouho jsem tě neviděla," usmála se na mě Erikova máma. No, pravda. Moc často sem tu nepobýval, ale mam pocit, že za chvíli jí začnu lízt na nervy.
"Brý ráno," brouknul jsem na ní a ona zase zalezla.
"Padej nahoru," řekl mi Erik a já mu s radostí vyhověl. U něj v pokoji sem se svalil na první věc, která byla na obzoru, tedy Erikova postel.
"Hej! Vypadni! To je moje postel!"
"Kde máš vůbec fotra?" zeptal sem se ho, ignorujíc jeho otázku.
"Kde asi… V práci," ušklíbnul se na mě. Pravda. Erikův fotr dělal v armádě. Skoro furt nebyl doma, ale když byl, o rodinu se staral a byl ukázkovej táta. Začaly se mi klížit oči. Slyšel jsem jen povzdechnutí a následné tiché zavření dveří. Že bych se konečně vyspal?
Když sem otevřel oči, první co sem viděl, byl Erikův ksicht.
"Ty kreténe! Chceš mi přivodit infarkt?" zavrčel jsem na něj a odstrčil ho od sebe. Uraženě se posadil na židli a hodil po mně jeden se svých rádoby vražedných pohledů, ze kterých sme šli se Stefanem nejednou do kolen.
"Co tu vlastně děláš?"
"Vidíš tu tašku? U našich už nebydlim, tak co bych tu asi mohl dělat…"
"To mi taky došlo."
"Fotr se chtěl stěhovat," odpověděl sem krátce.
"Tak to sem rád, že si zdrhnul."
"To já taky. Děsně vyšiloval, proč plejtvám svým talentem na vás a tak dále… Sem ho poslal do prdele a třísknul za sebou dveřma," usmál sem se při pomyšlení na jeho výraz.
"Hele, ty máš novou mikinu?" zeptal se a neklonil se nade mě.
"Ne… Nevíš, kolik je?" Zeptal sem se.
"No… Půl devátý...
"Kurva to si mě nemohl vzbudit dřív?" vystřelil sem z postele a začal se přehrabovat ve svojí tašce. Po úmornym hledání nějakýho čistýho trika sem našel jedno černý. Sundal jsem si mikinu a oblíknul na sebe triko. Přitom se ozvalo zápěstí. Kurva… jestli to bude furt takhle kurevsky bolet, s hraním se můžu na chvíli rozloučit.
"Eriku, nemáš fáč?"
"Na co?"
"Na prdel…"
"Cože?" zeptal se udiveně.
"Potřebuju si zavázat zápěstí…" protočil sem oči v sloup. Někdy má fakt debilní otázky. Vstal a přešel ke stolu. Tam se začal přehrabovat v šuplících a po pěti minutách mi ten fáč hodit.
Jen co sem ho chytil pravačkou, musel sem ho pustit. To zkurvený zápěstí bolelo jak něco. Levou rukou sem si ho teda zavázal a vyrazil ven. Dorazil jsem na autobusovou zastávku a po chvíli přijel bus. Legitku u sebe zásadně nenosim, pač MHD-čkem nejezdim moc často. Bus se kodrcal k další a další zastávce. Jel sem jich celkem pět. Bus byl docela plnej a na nějaký třetí nastoupili dva maníci. Od pohledu hrozně nenápadní revizoři. Obcházeli lidi, některý ne… Zrovna když si to jeden z nich mířil ke mně, začal se kolem něj protahovat nějakej týpek. Asi si myslel, že je nenápadnej. Revizor si toho všimnul a místo toho, aby šel zkontrolovat mě, si za límec přitáhl toho frajera, hezky mu napařil pokutu a já s úsměvem vystoupil na svojí pátý stanici. Asi deset minut pěší chůze od té stanice bydlel Timo. Další boháči… Naše městečko je prostě plný zazobanců…
Vešel jsem do takové menší čtvrti vilek a uviděl jednu jasně zelenou. Timova matka měla vždycky příšerný vkus. Zaklepal jsem na dveře a čekal, dokud mi nepřišla otevřít, již zmiňovaná, Timova matka.
"Dobrý večer, je doma Timo?"
"Ahoj, ano je u sebe nahoře," usmála se na mě a pustila mě dál.
"Moc děkuju. Jen mu jdu vrátit mikinu. Za chvíli půjdu." Cítil jsem se z toho její pohledu nervózně… Si mě prohlížela tak… divně…
Stál jsem před jeho dveřma a přemejšlel, jestli mám klepat nebo ne. Nakonec jsem pomalu, ale hlavně potichu otevřel dveře a nakouknul dovnitř. U stolu neseděl, u kláves ani kytary taky ne. Sakra, dyť řikala, že je u sebe. Pomalu jsem překročil práh pokoje a zastavil se pohledem na posteli. Timo na ní ležel na zádech s rukama za hlavou. Vypadal, že spí a byl kurva roztomilej. Povzdechnul sem si a sundal ze sebe mikinu. Přehodil jsem ji před opěradlo židle a už se chtěl pakovat, ale pohled se mi zastavil na nástěnce, která visela nad stolem. Kromě rozvrhu a další zbytečných věcí do školy tam byla i fotka. Naše… společná… Byl jsem tam já, Timo a Erik. My tři jsme zakládali naší kapelu. Mimoděk jsem po ní přejel prsty.
"Minulost," zašeptal jsem téměř neslyšně.
Komentáře
Okomentovat