Pomsta

Co se stane, když milenka zabije vaši přítelkyni, ale ta se po letech vrátí?



Stála přede mnou v bílé zkrvavené košili a v pravé ruce držela nůž, ze kterého kapala krev. Ve tváři měla nenávistný pohled, který se hned, jak se na mě podívala, změnil v láskyplný. Pomalu ke mně přešla a já pořád nebyl schopen slova. S vytřeštěnýma očima jsem se díval na tělo, které leželo v kaluži krve, hned vedle postele. Tělo leželo tváří k zemi. Byla to žena. Moje přítelkyně.Mrtvá přítelkyně. Pomalu jsem se z toho šoku vzpamatovával. Linda položila nůž vedle mě na postel. Uchopila moji hlavu do svých rukou a políbila mě.

"Věř mi, bude to tak lepší. Jenom překážela. Stejně by na to dřív nebo později přišla," řekla mi, když se ode mě odtáhla. Pořád jsem nebyl schopný slova. Nevěřícně jsem se na Lindu podíval, a ona se na mě uculila s nevinným pohledem.

"A jak se chceš zbavit těla? Co když ji budou hledat?" svěřil jsem se jí se svými obavami a znovu se podíval na mrtvé tělo Ashiyi. Jen se na mě usmála a znovu mě políbila. Už jsem vůbec nebyl v šoku. Jako by ho ze mě dostala. Do polibku jsem se plně zapojil, a když jsme se od sebe odtáhli, Linda se začala šíleně smát a já se k ní přidal - Ashiya už nebyla naší starostí.

O sedm let později

"Po zaznění tónu nechte vzkaz…" zaznělo mi do ucha, když jsem se po několikáté snažil dovolat domů. Ještě než se ozvalo píp, zavěsil jsem. Právě bylo osm večer a já seděl v kanceláři. Linda chtěla jít dnes o půl deváté na večeři. Volal jsem jí kvůli tomu, že se v práci ještě zdržím a nestihnu ji vyzvednout, tak ať jde rovnou do restaurace, že tam na ni počkám. Zkusil jsem jí zavolat ještě jednou, ale když to pořád nezvedala, zavěsil jsem, popadl sako, klíče a vyrazil z kanceláře domů. Ušel jsem sotva několik metrů, když mi přišlo, že mě někdo sleduje.
Ale no tak, přece nebudeš srab, ozvalo se mi v mysli a já pouze zrychlil krok, abych byl dříve doma. Nebylo to však moc platné, protože kroky za mnou se také zrychlily. Dal jsem se do běhu a ve strachu zahnul do první uličky, která byla nejblíže. Byla to dlouhá, temná ulička, na jejíž konec nebylo vidět. Bohužel. Kdybych totiž tušil, že je ta ulička slepá, neběžel bych do ní. Když jsem doběhl na konec, nešťastně jsem se zhroutil podél stěny a vytřeštěnýma očima hypnotizoval vchod do uličky, kde se rýsovala tmavá silueta. Ani jsem nevěděl proč, ale z mysli mi vyvstaly vzpomínky na dobu před sedmi lety. Přesněji na Ashiyinu vraždu. Silueta se ke mně pořád přibližovala, a když byla dva metry ode mě, konečně jsem jí viděl do tváře.

"T-to není pravda!!! Ty máš být mrtvá! Zabili jsme tě!" ječel jsem na ni a ona se na mě dívala chladným pohledem.

"Zabili? Měla jsem za to, že jen Linda, ale když tak mluvíš i o sobě… nezbude mi nic jiného, než tě zabít taky," řekla mi a v očích se jí zajiskřilo. V tu chvíli na mě dopadla vina. Celých sedm let jsem nic necítil. Žádnou bolest nad ztrátou, natož vinu, a teprve teď to na mě dolehlo. Uvnitř mě bylo prázdno - úplně. Oči se mi zalily slzami a já začal brečet jak malé děcko. Objal jsem Ashiyu kolem krku, jako bych tušil, co chce udělat, a snažil se jí to vymluvit. Najednou mě od sebe odstrčila a v ruce se jí něco zablýsklo - kuchyňský nůž. Prudce mě přirazila ke zdi a zabodla mi nůž do srdce. Kolem nože se tvořila rudá skvrna, která se neúprosně rozšiřovala. Nohy mě opouštěly, takže jsem dopadl tvrdě tváří k zemi. Nůž se mi tím pádem zabodl ještě hlouběji, ale už jsem to skoro nevnímal… Moje poslední myšlenky patřily momentu před sedmi lety, kdy jsem byl svědkem její vraždy. Ano, Linda ji zabila, ale já ji miloval. Dělala to pro naše dobro.

"Doufám, že se s tou čubkou potkáš… Koukám, že za chvíli tu už nebudeš, takže sbohem, a sejdeme se v pekle…."

Poslední co jsem slyšel, byl její zlostný smích a klapání podpatků o dlažební kostky…