Naděje

Lidé na ni přestávali věřit, ale vždy tu byla. Aby dokázala svoji existenci, občas zasáhla do lidského života. Někdo tomu říkal štěstí, někdo náhoda, ale ani jedno z toho nebyla. Každý den procházela mezi lidmi, ale nikdo ji nemohl vidět. Pozorovala jejich trápení, radost, ale i nenávist. Každý den jim všem dávala naději v něco, ale oni neposlouchali, nechtěli, a tak se začala pomalu vytrácet, dokud ji zase někdo nepotřeboval. Stála před zrcadlem a pozorovala svoji tvář. Mohla být kýmkoliv. Jakoukoliv ženou. Mohla být jednou ženou ve stovce, ale i stovka žen v jedné. Měla hodně podob, a ani jedna z nich nebyla pravá. Podívala se na svoji ruku. Formovala se jí před očima. Nikdy neměla stálou podobu. Zneklidňovalo ji, že je den ode dne průhlednější a průhlednější, ale nebyla tu od toho, aby si stěžovala. Na to tu byli jiní. Nejhorší bylo, že ona zmizet nechtěla. Věděla, že se zase ukáže, ale za jak dlouho? Potřebovali ji a ona potřebovala je. Bez nich nebyla nic.
Jenže všechno jednou končí. Jednoho dne se stalo, že zmizela úplně. Nikdo ji nepotřeboval, nikdo ji nepostrádal, a přesto byla v našich myslích a srdcích. Nezapomnělo se na ní, i když ona si to myslela, jelikož ji nikdo nevolal. Všichni svoji Naději uzemnili, zastrčili někam na dno pomyslné skříňky života. Jenže ona tu pořád bude, ale až ji budete potřebovat, ukáže se? Možná ano, možná ne. To je jen na ní…