Vrah z Fleet Street - 1. kapitola
LUXURIA
Seděl u stolu v místnůstce, kterou osvětlovala malá lampička, a před sebou měl položenou knihu rituálů. Příznivé podmínky pro vykonání rituálu byly již tento večer. Zamyšleně se podíval na hodiny. Byly čtyři hodiny odpoledne. Ještě měl čas. Ze židle sebral kabát, ze stolku si vzal klíče, vypnul lampičku a vyšel z bytu. Před domem vdechl čerstvý vzduch a začal se rozhlížet po vhodné ženě. Musela být vysoká, štíhlá… Smyslná… Jenže ty mají většinou doprovod. Procházel se londýnskými ulicemi a míjel desítky žen, ale žádná mu nevyhovovala.
Když hodiny začaly odbíjet devátou hodinu večerní, začínal být nervózní. Obřad musel být proveden v pravý čas. Jestli ji nenajde včas, bude po všem. Zrovna přecházel přes ulici, když mu padly do okna rozzářená okna a za nimi stoly s bílými ubrusy, na kterých byly pracně připraveny vyleštěné příbory a skleničky. Před vchodem do restaurace stála žena. Na sobě měla krásné červené šaty a černočervený korzet jen zdůrazňoval její štíhlé tělo. Ruce byly schované v rukávníku a přes ramena měla přehozený pléd. Nebylo divu. V tuto roční dobu je počasí v Londýně sychravé. Pomalu k ní přešel a nasadil úsměv, který umí jedině on – úsměv profesionála.
„Dobrý večer, madam,“ pozdravil ji slušně a ona se na něj otočila. Málem přestal dýchat. Byla nádherná a smyslná ještě víc, než si přál. Možná jí bude škoda. Černé vlasy byly vyčesané do vyššího drdolu a zpod úzkého obočí na něj hleděly dvě černé hlubiny. Výrazné lícní kosti a plná ústa, nad kterým byl umístěn drobný nosík… Opravdu vypadala nádherně.
„Dobrý večer,“ opětovala úsměv a nechala si políbit hřbet ruky. Cítil z ní laciný parfém, i když šaty samy o sobě musely patřit mezi ty dražší. Takže se trefil…
***
Ulice, jako každá jiná. Chodníky plné lidí, ulice plná drožek a na rozích chlapci s novinami. Ulici Baker Street tvořilo hodně domů, jen jeden s číslem 221B byl neobyčejný. A to tím, že v něm bydlel proslulý Sherlock Holmes.
„Sherlocku, potřebujete další případ,“ řekl doktor Watson, jen co překročil práh bytu. Pomalu neviděl ani na krok, jaké tam bylo šero. Když mu nikdo neodpovídal, po paměti přešel tam, kde byly závěsy a prudce je roztáhl. Do bytu vniklo sluneční světlo a osvětlilo tak zvířený prach a neskutečný nepořádek. Všude se povalovaly papíry, různé lahvičky, knížky, poznámky a staré vydání Timesů. Sherlocka však zatím nikde nespatřil. Přešel k dalšímu oknu a se závěsy zopakoval totéž, co s předchozími. Upoutal ho tichý výkřik. Otočil se tím zvukem a viděl Holmese sedět na schodech s přikrytýma očima.
„Jemně, Watsone, prosím, buďte ke mně jemný,“ zašeptal a pomalu dal ruce z očí pryč.
„Měl byste si najít další případ. Potřebujete ho,“ zopakoval svoje slova John a sedl si do křesla. Nejdřív z něj ovšem musel sundat papíry.
„Tohle nicnedělání vás ubíjí,“ poznamenal, když se k němu Holmes připlazil po čtyřech.
„Noviny.“
„Děkuji,“ odpověděl Sherlock a posadil se na nízkou židličku vedle doktorových nohou.
„Vypadáte opravdu hrozně,“ řekl mu John a pozorněji si ho prohlédl. Vlasy měl mastné a tvář neoholenou. Domácí župan, také již ve vysokém stupni rozkladu, avšak Holmesem velmi oblíbený, zakrýval jeho štíhlou postavu.
„Nuže, Holmesi, máte dnes večer čas?“ zeptal se pomalu.
„Jistě,“ odvětil a stále zkoumal titulní stranu novin.
„V Royalu?“
„Má oblíbená.“
„Mary přijde též,“ prozradil a vstal tak rychle, jak mu to jeho zraněná noha dovolila.
„Už nemám volno,“ poznamenal Holmes.
„Holmesi! Přijdete! Jste tu zavřený přes dva týdny a chci, abyste Mary poznal!“
„Už jste ji požádal o ruku? Nebo koupil prsten?“ zeptal se kousavě.
„Ne, ještě ne, ale chystám se na to.“
„Vidíte, ještě to není ani oficiální!“ zvolal Holmes a snažil se, aby to nevyznělo tak radostně.
„Stane se to, ať chcete nebo ne! Takže dnes večer v Royalu v osm!“ věnoval mu Watson poslední slova a prásknul za sebou dveřmi.
***
Kolem půl osmé, když si Sherlock oblékal sako, mu na dveře bytu někdo zaklepal.
„Vstupte!“ zvolal a v zrcadle uviděl odraz strážníka Clarka. Byl to vyšší pětatřicátník s kratšími hnědými vlasy, místy prozrzavělými a zrzavým knírem. Dobrý strážník se smyslem pro humor a oddanosti k práci.
„Clarky, co se stalo?“ pozdvihl obočí a dál si upravoval vázanku.
„Pane, inspektor Lestrade si vás žádá v kanceláři,“ sdělil mu udýchaně.
„Když tak pěkně žádá, rád mu to splním,“ usmál se na strážníka a vkročil do tmy noci.
***
Byl nervózní. Osm pryč a ještě tu nebyl. Nikdy se nastalo, aby nepřišel včas. Začínal mít strach. Mary ho pohladila po ruce a usmála se. Viděla, že je nesvůj. John jí úsměv oplatil a napil se vína. Dnes jí to velmi slušelo. Černé šaty s tmavě modrými rukávy, blonďaté vlasy tvořily složitý účes a na krku se jí houpal náhrdelník tvořený převážně z modrých polodrahokamů.
„Johne, kdy ten tvůj přítel přijde?“ zeptala se mile a pozorovala jeho starostí staženou tvář.
„Už tu měl být. Slíbil, že přijde a on své sliby plní,“ odpověděl a v tom se usmál. Za Marynými zády ho spatřil, jak zamyšleně míjí ostatní stoly a míří si to přímo k nim. Slušelo mu to. Černé kalhoty i sako, pod kterým měl bílou košili, vyleštěné boty, dokonce byl i oholený. Umyté vlasy tvořily bujnou hřívu a Watson doufal, že uvidí i úsměv, ale nic takového tam nebylo.
„Dobrý večer, omlouvám se za zpoždění, inspektor Lestrade zatoužil po mé přítomnosti, takže jsem nemohl odmítnout,“ usmál se na přítomné u stolu. Jedině ten, kdo znal Holmese dobře, mohl zaslechnout v jeho hlase ironii.
„Sherlock Holmes, Slečna Mary Morstenová,“ představil je a Holmes ji s nebývalou elegancí políbil ruku. Johna tím opravdu překvapil. Nejen, že svým vzhledem mohl konkurovat každému muži v restauraci, ale především ta jeho elegance…
„Těší mě,“ usmál se na Mary Sherlock a ona mu ho oplatila. Společně pak znovu zasedli za stůl.
„Mě také. Je velmi vzrušující vás poznat. Hodně jsem toho o vás slyšela,“ promluvila po chvíli.
„Vážně?“ odpověděl a po očku sledoval Johna, jak si svoji černou hůl z hadího dřeva opírá o stůl.
„Jistě. Je opravdu zajímavé, kolik věcí dokážete vyčíst z takových malých detailů. Co byste řekl třeba o mně? Jsem cizí osoba a prakticky mě neznáte, až na jméno,“ usmála se mile. Sherlock si k ní přisunul židli, podepřel bradu a prohlížel ji zkoumavým pohledem.
„To není dobrý nápad,“ ozval se Watson.
„Trvám na tom,“ odpověděla.
„Jste guvernantka a vašemu žákovi není víc než osm let. Pracujete u bohatých, jelikož chudý by si nemohl dovolit ten náhrdelník, co máte. Z mého pohledu jste nervózní, bojíte se, na co všechno přijdu? Dost o vás vypovídají i šperky, které nenosíte. Když nosíte prsten a po dlouhé době ho sundáte, místo pod ním je světlejší než jiná místa na ruce. Byla jste zasnoubená a on vás poslal pryč nebo zemřel. John pro vás znamená nový začátek, nový život, že?“ Během jeho proslovu Mary trochu zbělala. Trefil se. Přesně se trefil.
„Velmi dobře, pane Holmesi. John opravdu nelhal. Jste inteligentní a odhad byl také přesný,“ usmála se slabě.
„V pořádku, Mary?“ zeptal se John a vrhnul po Sherlockovi zlý pohled. Ten se začal věnovat právě příchozímu číšníkovi.
„Jistě, jen mi je nevolno. Omluvte mě prosím,“ řekla slušně a poté se vzdálila.
„Holmesi, co to proboha vyvádíte?!“
„Co by? Trvala na tom. Sám dobře víte, že pokaždé říkám, co si myslím. Nikdy vám to nevadilo,“ poznamenal pochmurně.
„Jenže ona je moje snoubenka! Nemusel ste být tak kousavý!“
„Kousavý? Nikoli, drahý příteli. Pokud dovolíte, půjdu,“ omluvil se a pomalu vstal.
„Cože? Ne, zůstanete!“
„Johne, příteli, nejdřív jsem kousavý a teď mám zůstávat? Rozmyslete si, co vlastně chcete. Pokud vám moje přítomnost vadí, měl ste to říci rovnou,“ prohlásil, ale znovu si sedl. Watson by mu asi neodpustil, kdyby teď odešel.
Zbytek večeře proběhl bez dalších problémů. Když se Mary vrátila, číšník právě přinesl jídlo. Všichni se najedli a Mary s Johnem diskutovali na různá témata. Občas se k nim připojil i Holmes, avšak z větší části byl ponořen do svých myšlenek. Přesněji řečeno do myšlenek ohledně svého nového případu.
***
„Tak, Lestrade, co potřebujete?“
„Máme tu vraždu. Jenže ne normální. Pojďte se podívat,“ promluvil Lestrade a Holmes ho ochotně následoval do márnice Scotland Yard. Plno stolů, plno boxů, v nichž jsou uložena mrtvá těla. Jenže jen na jednom stole bylo tělo přikryté bílým prostěradlem. Tipoval ženu. Maximálně 25 let, podle obličeje. A najednou jí ruka přepadla přes okraj stolu.
„Kvůli tomuhle ste mě zavolal?“ kývl hlavou směrem k mrtvole, která měla na paži vypálené slovo “Smilstvo“.
„Kdo to je?“
„Zdejší prostitutka.“
***
„Sherlocku? Sherlocku!“ probral ho něčí hlas z myšlenek. Vzhlédl.
„Ano?“ pousmál se.
„Zase nejste duchem přítomný,“ poznamenal Watson a Mary se usmála.
„Omlouvám se, mám nový případ. Proto jsem byl u Lestrada,“ odvětil a podíval se Johnovi do očí.
„Ah, to jsem nevěděl. A jak-“
„Nemyslím, že by bylo vhodné probírat to u večeře, i když se chýlí ke konci,“ pousmál se.
„Jistě, jistě.“