Oběť - 1. kapitola

Kal narazil na nečekané a nezbývá mu nic jiného, než navštívit Robina. A Niko? Niko bude hledat svého brášku a najde ho. Ovšem ve stavu, který se mu nebude líbit ani v nejmenším.

PROBLÉM 

Vážně jsem si připadal jako idiot. Nejenže jsem sotva zdrhnul milému tatínkovi, ale nějakej zablešenej vlkodlak si na mě prostě musel počkat někde za požárním schodištěm našeho dočasného baráku. Nebudu vykládat, že s Nikem bydlíme ve vilový čtvrti a vlastníme jeden z nejluxusnějších domů – leda ve snu. No, každopádně dárek od Nika v podobě třiceticentimetrové zahnuté dýky na tu hordu chlupů neudělal žádný dojem, i když ho mohl zabít. Jenže tohle nebyl malý hodný vlček z Lassie, nýbrž dvou a půl metrový „čokl“ co mě smetl na zeď jedním máchnutím tlapy. Neměl jsem tušení, kde mě vyčenichal, i když brácha v jednom kuse říká, že jednou se budu muset naučit hlídat si prdel sám. Což se mi teď vážně nedařilo.

Ležel jsem na boku u špinavý zdi, lapal po dechu a snažil se zastavit krvácení z boku. Ten sviňák měl ale páru! Snažil jsem se odplazit co nejdál do tmy uličky, aby mě tolik neviděl a snažil se nevnímat fakt, že tu vytírám všechny možný sračky. Vlkodlak se kolem sebe rozhlížel a zmateně zastříhal ušima, protože někde zavyl pes. Otočil se po tom zvuku a pomalu se za ním loudal. Chvíli jsem počkal, až kroky utichly za dalším blokem a pokusil se vstát. Šlo to pomalu, ale podařilo se mi to. Kdyby se ten čokl vrátil, určitě by šel po mým pachu, tím pádem i za Nikem. Nechci brášku podceňovat, je vážně machr na „zemři nebo chcípni“, ale tohle by asi nezvládnul. Navíc, prostě jsem nechtěl, aby mě viděl v tomhle stavu. Takže zbýval jediný člověk. No, člověk, vlastně puk…

×××

Problém byl v tom, že Robin mě vážně neuvidí rád. Byl sice akčnější typ, ale do našich bratrských akcí se pouštěl nerad. Většinou to totiž znamenalo, že si zničí svůj drahý oblek, na kterém si zakládal image solidního obchodníka. S rukou přitisknutou k boku, abych mírnil krvácení, jsem se z posledních sil doplahočil ke vstupním dveřím jednoho třípatrového domu a zaklepal na dveře. Věděl jsem, že to uslyší, ale že mu bude trvat tak kurevsky dlouho, než sejde schody… To jsem vážně netušil. Taky jsem se už pomalu sunul k zemi, když mě najednou chytil a za peprných nadávek vtáhnul do baráku. Naštěstí mě vzal jen do prvního patra, to třetí bych nevyšel, a posadil na umělohmotnou židli. Hodil jsem po něm tázavý pohled.

„No snad si nemyslíš, že když máš takhle zasraný oblečení a seš cejtit jako tchoř, tak tě pustím na svoji koženou sedačku?“  Pokrčil jsem rameny a trochu povolil sevření boku. Z rány se dál a dál valila krev a trochu steklo na zem. Robin mezitím odešel do ložnice, aby mi přinesl nějaké čisté oblečení, a pak chvíli štrachal v koupelně lékárničku.

„Takže se běž osprchovat, já se ti na to potom podívám.“ Už jsem se chtěl zeptat, jestli se mě vážně chce tak rychle zbavit, ale pak mi to došlo. Pomalu jsem vstal a začal se k němu přibližovat, nedbaje na jeho Néé, prosím! Ten koberec je nový! Pak ho budu muset vyhodit…, a chytil jsem ho pod krkem.

„Opovaž se volat Nikovi a udělám z tebe sekanou!“ zasyčel jsem skrz sevřené čelisti. Zranění se pořád zhoršovalo a o Nikovo „Kdybys se mnou pořádně trénoval, nemuselo se ti to stát“ jsem vážně nestál. Takže puk výsledně skončil na zadku na zemi a já se úspěšně belhal do koupelny. Vtipálek mi tam rovnou nachystal nůžky na rozstřihnutí trička. Chytrej puk, přece jenom, má nějaký to století už za sebou. Koženou bundu, vlastně už jen cár, jsem hodil do rohu koupelny, kalhoty, spodní prádlo, všechno, co jsem měl na sobě, ji následovalo – i rozstřihnuté tričko.

Sprcha byla rychlá. Ale ne natolik, abych neskučel bolestí, když se mýdlo dostalo do rány. Pěna u nohou se začala barvit do ruda. Povzdechl jsem si a začal lézt ze sprchového koutu. Samozřejmě, že tu neměl jiné ručníky, než bílé. No co, musel s tím počítat. Jeden jsem si omotal kolem boků, další si pevně přitiskl na zranění a vyšel z koupelny do kuchyně. Tam už seděl Robin, uzel červené kravaty povolený a sako přehozené přes opěrku židle. V ruce držel sklenku, ze které upíjel whisky a před sebou měl na větším čtverečku připravenou novou desinfekci a jehlu s nití.

„Hele, Vtipálku…“

„Lehni si sem na ten stůl a pořádně se napij. Zničil jsi mi můj novej oblek od Versaceho, za což tě opravdu nemám rád, ale vzhledem k tomu, co by mi udělal Nik, kdyby se dozvěděl, že sem nechal jeho malýho brášku vykrvácet, radši tě zašiju,“ řekl mi a zrak přitom upíral do obsahu sklenky. Druhou rukou odněkud vykouzlil celou lahev a postavil ji přede mě. A já po ní sáhnul a pil a pil. A najednou byla polovina v tahu. Pomalu mi to začal stoupat do hlavy. Radši jsem si okamžitě lehnul a kývnul na Robina, ať začne, než vystřízlivím. Jen si povzdechl, obratně vyhrnul rukávy panensky bílé košile nad lokty a chopil se jehly. Peklo mohlo začít. Prvních deset minut docela ušlo, jenže potom jsem z té bolesti začal pomalu střízlivět. A tak se slova zhostila whisky. Znovu jsem padnul do rukou chvilkové nevědomosti. Vzbudilo mě až Vtipálkovo A novej oblek za dvacet tisíc v hajzlu… Vždycky jsem věděl, že je to egocentrickej šmejd…

Když jsem se vzbudil po druhé, bylo to žízní. Ležel jsem v nějaké obrovské posteli přikrytý dekou skoro až ke krku a vedle mě stála na nočním stolku sklenice s vodou a práškem. Okamžitě jsem po něm natáhl ruku a zapil ho vodou. Usnout se mi nedařilo a vstávat jsem nehodlal, dokud ten prášek nezabere. Půl hodina zírání do stropu je vážně děsná zábava obzvlášť, když se nemůžete hnout, aby vám nepopraskaly stehy, nebo ste se bolestí nezhroutili na zem. Podíval jsem se pod deku, jak mě Robin ošetřil a usmál jsem se. Bok byl zašitý, pevně zavázaný, ale kurevsky bolel. No co, nevadí. Jenže pak mě pozastavila skutečnost, že na sobě mám kalhoty od pyžama. Neměl jsem náhodou na sobě jen ručník?! Ten všivák, to mu nedaruju! Určitě si to užíval, puk jeden nadrženej! Unikl mi hlasitý povzdech a ve dveřích se najednou objevil Vtipálek. Pořád měl na sobě stejné kalhoty i košili, i když vepředu byla umazaná od krve. Už zhnědla.

„Naval tu lahev prvotřídního chlastu, kterej si do mě lil, ať ti nerozbiju hubu!“

„Proč?“ zeptal se udiveně a jako naschvál se přede mnou musel napít z nové láhve.

„Tys mě převlíkal ne? Doufám, že sis to užil.“

„Můžeš být v klidu. Převlíkal tě Nik a převazoval poprvé i podruhé taky on. A na ten chlast zapomeň. Sme rádi, že ti to přestalo krvácet. Lil jsem ho do tebe jenom z toho důvodu, že tu nemám sedativa a nějak otupit jsem tě musel,“ pokrčil rameny a zase se otočil, že půjde.

„Robine, tys volal Nikovi?“ zeptal jsem se a už si představoval, jaký mě čeká od bratra kázání.

„Ne, volal on mě. Hledal tě jak zběsilý. Myslel si, že tě unesli Ólfi. Nemohl jsem mu říct, že nevím, kde jsi, když jsem tě právě došil. A on hned přijel.“

„A sakra. Víš, co to znamená bejt mrtvej? Počkej, až se uzdravím, a hned to poznáš! Bude vojna, fakt se na to hrozně těším…“

Jenže nějak jsem si během svého remcání nevšiml, že se Vtipálek už dávno ztratil a do místnosti vešel někdo jiný a pobaveně se opřel o futro dveří. Teprve po chvíli mi došlo, že je divné, že se mě Robin nesnaží zastavit a podíval jsem se ke dveřím. Plácnul jsem se rukou do čela a hlavu opřel o polštář. „Jen zlej sen, nic víc to není,“ mumlal jsem si pro sebe. Ve dveřích stál Niko. Na sobě měl seprané džíny, černé tričko obepínající vypracované břišní svaly a blonďaté vlasy, které mu už stihly dorůst po ramena, si zrovna sušil ručníkem. Jo, už vím, co na něm Dobromila vidí. Ne, že by se mi svěřoval se svým osobním životem, natož jeho tisíciletá upíří přítelkyně, ale že to spolu pečou, mi bylo jasné od té doby, co do mě vlezl Temník. Řeknu vám, nikdy jsem neměl větší radost z prolité krve a z námahy, kterou musíte vynaložit na boj. Jenže s Temníkem v těle to byl Požitek a velkým P. Snažil jsem se zabít vlastního bratra a kupodivu z toho měl i radost. Já se vyloženě těšil na to, až budu stát nad Nikovou mrtvolou. Brácha mi pořád opakuje, že to není moje vina, že sem to nebyl já, ale je to ve mně. Já jsem tu ten zkažený, zvrácený. Temník jen vytáhl mou zrůdu na povrch. A Niko to moc dobře ví.

„Kale, už několikrát jsem ti říkal, abys nad tím nepřemýšlel,“ obrátil se na mě a sedl si na kraj postele. O, ano, můj bratr, velký pragmatik, kterému jde o jedno – udržet mě za cenu vlastního života naživu. Zatím se mu to daří, i když mu to trochu kazím. Obzvlášť teď. Stejně by mě zajímalo, jak pozná, na co myslím. Musim při tom mít specifickej výraz či co… To u něj člověk nikdy nepozná, na co myslí. Kromě mě – občas. My dva si nikdy nijak neprojevili bratrskou lásku. Maximálně objetí a pár chlácholivých slovíček, že jsem jeho rodina. Možná někdy takové ty nevyřčené náznaky v podobě Dávej na sebe pozor, ale znáte to. Co se mě týče, nevadí mi to. Nejsem nějaká citlivka a s vyjadřováním citů mám sám problém.

„Jsem v pohodě, je to za mnou,“ řekl jsem a v duchu tvrdil, že je to totálně v hajzlu, “mimochodem, co doma? Jsi v pohodě ty? Žádná nezvaná návštěva?“ zeptal jsem se na můj vkus až moc horlivě. To jsem neměl dělat. Niko se na mě podíval tím svým pronikavým pohledem a já si připadal jak na rentgenu. Jedna z jeho úžasných schopností – a bylo jich daleko víc. Někdy jsem si vážně připadal, jako by mi viděl do úplného nitra a věděl přesně, na co myslím a co cítím – a to bylo kurva nepříjemný!

„Kdo ti to udělal?“ zeptal se přímo a zamračil se. Jediný projev emocí, kterého jsem se dočkal za celý měsíc.

„A není to jedno? Beztak tě nemůžu mít pořád za zadkem, jak jsi sám řekl!“

„Kale, poslouchej mě, kdybys chtěl, mohl bys umět bojovat lépe, aniž bys použil svojí druhou stránku, jenže ty jsi jen neskutečně líný!“ pronesl a zvedl se. Moment, Niko nikdy nezmiňuje onu věc, když se nic neděje. To už musí být řádný průser.

„Takže až se budeš moci hýbat, začneme s tréninkem a nepočítej s tím, že se budeš ulejvat.“

„Sakra můžeš mi říct, jestli tě někdo nesledoval? Udělal mi to vlkodlak. Nevím, jestli ho někdo neposlal, nebo se objevil jen náhodou…“ Niko se zamračil ještě víc, ručník si dal za krk a bradu si podepřel rukou. Sledoval jsem jeho přemýšlející tvář a uvědomil si, že takhle se tváří teď po většinu času. Bráchu něco žere, jenže on mi neřekne co. Později se ho na to musim zeptat. Najednou se zvedl a prostě odešel, aby se vzápětí objevil znovu s nějakým práškem a dal mi ho.

„Ale já už jeden měl,“ namítl jsem.

„Tenhle je na posílení imunity a trochu se po něm prospíš,“ řekl mi a já ho hned zapil vodou. Voněl po heřmánku a dalších bylinách, a tak trochu mi připomněl léky od Léčitelovy soukromé sbírky a výroby. Počkat, od Léčitele? Snad to nejsou ty, co se po nich zapo…

×××

Niko se díval na usínajícího bratra, kterému právě dal jeden prášek od člověka – jemu, jako jedinému, věřil, co se léčení týká. Měly by se mu po něm rychleji hojit rány, a také by mu měly vyblednout vzpomínky na posledních pár hodin. Světlovlasý se naposled mezi dveřmi podíval na bratra, než za sebou zavřel dveře. Pravačkou si vjel do mokrých vlasů a zhluboka se nadechl. Uslyšel kroky. Prudce zvedl hlavu a sáhl na bok, kde měl ukrytou dýku.

„Klid, to jsem já. Pamatuje si něco?“

„Teoreticky by si neměl pamatovat nic za posledních pár hodin. On si to nesmí pamatovat. A ty to před ním nezmiňuj. Ti hajzlové něco chystají. Tolik útoků na nás ještě nebylo a u něj se probouzí jeho druhá polovička.“

„Počkej, myslíš jako Ólfi? To bude malér. Musíme něco udělat,“ řekl zamyšleně Robin a posadil se na gauč. Niko se zarazil nad slovem „musíme“. Neprosil se, ale zrovna za Vtipálkovu pomoc byl rád. Tohle totiž sám asi nezvládne a s Dobromilou už počítat nemůže. Unaveně si promnul oči a podíval se na hodinky. Bylo půl druhé ráno. Poslední dobou toho moc nenaspal a pronásledovala ho jedna katastrofa za druhou. Niko si sedl vedle Robina a jako mávnutím proutku usnul. Jak netypické – pro něj. Co všechno by dal za to, aby mohl mít spánek bez snů.

×××

Zazvonil mi telefon. Nepoužívám ho rád, ozve se vždy v nejméně očekávanou chvíli. Podíval jsem se na displej. Byla to Dobromila, jestli k ní nemůžu přijet. Shodou okolností jsem zrovna mohl. Dobromila byla několik tisíc let stará upírka, ale přesný věk nevím. Dáma přece muži svůj pravý věk nikdy neříká – takhle to odůvodnila Kalovi, když se zeptal. Ze začátku bych náš vztah hodnotil spíš jako pracovní. S Kalem jsme dělali najímatelnou ochranku pro paranoidní zbohatlíky. Majitel téhle mini agentury mi jednou nabídl post – vdova po šesti manželích si myslí, že jí někdo pronásleduje. Vzal jsem to, peníze se vždycky hodí. Hlavně v našem případě, kdy jsme se stěhovali z jednoho místa na druhé. Z Dobromily se vyklubala upírka, co údajně nezabíjí lidi kvůli krvi – díky železu. Několik pilulek, oslabení schopností, ale dokáže s tím žít – dokonce, i když vidí krev, odolá tomu. Byla zajímavá a celkem se mi líbila. Později tento pracovní vztah přerostl v něco intimnějšího. Občas si vzpomenu na větu, kterou mi řekl Kal, když jsem odcházel z ložnice a zavíral za sebou dveře, aby Dobromila mohla spát. „Teprve monstrum z tebe udělalo člověka, Cyrano.“ To mi tehdy řekl. Nic jsem mu neodpověděl. Neřekl jsem mu, že člověka ze mě dělá především on. To, čím jsem, se kvůli němu a nemám mu to za zlé, ale to by bylo těžké vysvětlovat. Cyrano, Cyrano... – jeho oblíbená přezdívka pro mě. Sotva ho donutím přečíst si nějakou literaturu, hned najde nějakou postavu, která mu mě připomíná, a tak mám další a další přezdívky. Ovšem nejoblíbenější je tahle – alespoň z jeho strany. Zrovna jsem šlapal schody do posledního patra, kde bydlela Dobromila. Byl tu i výtah, jistě, ale nerad bych se nechal někým zabít jen kvůli tomu, že se výtah zasekl a nějací šmejdi tak měli možnost mě zastihnout uvězněného v železné krabici. Lehce jsem zaklepal na dveře, protože mi bylo jasné, že to uslyší. Jenže nikdo mi nepřicházel otevřít. Sáhnul jsem si na bok a vytáhl z pouzdra delší dýku. Na čepeli měla vyryto plno symbolů proti všem možným zrůdám. Pomalu jsem otevřel dveře a podíval se dovnitř. Všechno bylo zdemolované. Gauč, křesla, televize – vše leželo rozbité na perských kobercích a na mramorové podlaze se leskly krvavé otisky chodidel. Šel jsem podél nich až do kuchyně, kde na lince seděla Dobromila a třásla se jako osika.

„Nikdo tu není,“ zašeptala a pomalu sesedla. Nějak mi došlo, co se tu stalo. Pomalu šla ke mně a já na ní namířil čepel. Vypadala hrozně. Oblečení měla roztrhané a obličej potřísněný krví. Výrazem se omlouvala, ale oči ne. Člověk by řekl, že tisíciletá existence naučí lhát perfektně, ale dnes se jí to moc nedařilo. Nejspíš to zapříčinila skutečnost, že posledních několik stovek let se přetvařovat nemusela, protože krev nepila. Jenže teď ano a chtěla víc. To neskryla.

„Kde je to tělo?“ zeptal jsem se přímo. Překvapeně trhla hlavou, a pak se usmála. Přestala předstírat.

„Žádné není. Ve zbavování těl mám dlouholetou praxi,“ odpověděla a zastrčila si vlasy slepené krví za ucho – jakoby to bylo normální. I když počítám, že kdyby byl jeden jediný den klidný – bez vražd, násilí a nutkání vytasit zbraň – bylo by to ještě horší. Klid před bouří.

„Už se nikdy ke mně, ani Kalovi, nepřibližuj míň, jak na kilometr,“ řekl jsem jí s ledovým klidem A najednou se v ní něco zlomilo. Z očí jí začaly téct krvavé slzy.

„Já to nechtěla udělat! Ale bylo to silnější než já. Odpusť mi, už se to nestane,“ prosila a přibližovala se ke mně ještě blíž. Nemohl jsem jí už věřit. Udělala to jednou, udělá to znovu. Nehodlám pak přihlížet tomu, jak vysává Kala, nebo Vtipálka. Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl. Když jsem je znovu otevřel, Dobromila už stála u mě, oči rudé a špičáky vystavovala na obdiv. Drzé, ale především hloupé.

„Ještě kousek a zjistíš pravý význam slova mrtvá.“ Zase se tvářila normálně. Nejspíš tu na mě hrála divadlo. Musím uznat, že sme se dostali navzájem tomu druhému pod kůži, i když já to nedával najevo – teď. Dýku jsem jí namířil na srdce a ona se trhavě nadechla.

„Když budu muset, zabiju tě. Ale až budu mít důvod, jinak si s tebou nebudu špinit ruce,“ zasyčel jsem jí do obličeje a ona se na mě tak podivně usmála a v očích se jí blýsklo. A pak – zmizela. Bez jediného slova. A myslím, že to tak bylo lepší. V kapse mi zavibroval mobil. Dneska podruhé. Byl to Vtipálek.