Odpustíš mi?
Seděl tam v tom bílém autobuse na bílé sedačce přesně vedle Amber. Oba mlčeli a byli spokojení. Nic je nebolelo, nic je netížilo. Žádné city ani myšlenky. Prostě jen seděli a hleděli na bílou barvu, která je obklopovala. Nemyslel na to, jak tu blondýnu vedle sebe v růžovém oblečku nesnáší. Ani žádné vzpomínky teď neměl. Jako například na ten večer, když spolu byli v nemocničním pokoji a převlékali nemohoucímu pacientovi postel. Ani na to, jak vytáhl Cuddyovou v noci z postele, jen aby se rozdělil Jamesův čas mezi něj a Amber.
„Jste mrtvá.“ Spíše suché konstatování, než překvapení, že ji tady vidí živou.
„Každý umře.“
„Jsem mrtvý?“
„Ne, ještě ne,“ odpověděla mu. Usmívala se přitom. Světlé vlasy jí spadly do očí. Propojené ruce si položila na opěradlo před sebou a sklonila hlavu. Zlaté vlasy vypadaly jako závoj.
„Měl bych,“ povzdechl si. Překvapeně zvedla hlavu. Tohle nečekala.
„Proč?“ zeptala se s neskrývaným zájmem.
„Protože v bouračkách by měli umírat samotní, misantropičtí závisláci a mladé, zamilované dobrodinky, které vytáhly uprostřed noci z bytů, by měly žít.“
„Sebelítost vám nesedí.“
„Ale ano, já vyrůstám ze sebepohrdání a sebeničení. Wilson mě bude nenávidět.“
„Trochu zaslouženě,“ usmála se slabě a pohlédla mu do očí.
„Je můj přítel…“
„Já vím, tak co teď?“
„Můžu zůstat,“ navrhl s trochu stísněným pocitem v hrudi.
„Vystupte,“ zakroutila hlavou a kývla k východu.
„Nemůžu.“
„Proč ne?“
„Protože tady to nebolí a já nechci trpět… Nechci, aby mě nenáviděl, ale nechci ho vidět zraněného. Znamená… znamená pro mě moc. Záleží mi na něm.“ Oba věděli, že neřekl celou pravdu.
„Nemůžete mít všechno,“ usmála se na něj. Měla pravdu. A tak tedy vstal a pomalu přešel k východu u řidiče.
Sotva otevřel oči, uslyšel klapot podpatků. Cuddyová přicházela. Už jí poznal jen podle chůze. I když ho bolela hlava, každý sval a vůbec celé tělo, byl rád, že je vzhůru. A najednou se matrace trochu prohnula a nad ním se skláněla mamča. Cítil její lehký parfém.
„Jste vzhůru, mrkněte na mě,“ řekla mu a on mrknul. Oddychla si. Pomalu otočil hlavu jejím směrem a podíval se na ní. Tváře měla trochu načervenalé a oči zarudlé a oteklé. Nejspíš brečela, nebo nespala. Nepravděpodobnější bylo obojí. Hlavní bylo, že teď už vypadala šťastnější, jako by z ní spadla obrovská tíha.
„Já…“ snažil se promluvit, ale nešlo to. Selhal mu hlas.
„Mluvit se nesnažte a odpočívejte.“ A on jí poslechl. Zavřel oči a pípání přístrojů kolem něj ho dokolébalo do spánku.
×××
Stál tam opřený o dveře a pozoroval, jak jeho nejlepší přítel, který nestihl zachránit Amber, spí. Cuddyová spala zkrouceně v křesílku těsně vedle postele a držela House za ruku. Pípání přístrojů všechny ujišťovalo, že životní funkce jsou v pořádku, i když ruka, za kterou ho ředitelka nemocnice držela, vypadala hrozně. Visely z ní různé hadičky a na druhé měl připíchnutou kapačku. Bolelo to. Tak moc to bolelo. Celou dobu brečel kvůli ní… i kvůli Gregovi. A pak se osoba na posteli trochu pohnula a zasténala. Po chvilce se do těch čokoládových očí vpíjely modré. A Gregory House viděl, že jeho nejlepší přítel je na pokraji sil. Jeho tvář vypadala podobně jako šéfky. Zarudlé a oteklé oči, trochu pomačkaná košile a mírně rozcuchané vlasy. Rty se ještě chvěly, jak se nesnažil znovu brečet. Jen na něj kývl, aby věděl, že bude v pořádku a House mrknul, že rozumí. Potom už viděl vzdalující se Wilsonova záda. Měl skloněnou hlavu a pravačkou si, odhadoval, mnul kořen nosu a snažil se nebrečet. Až tak dobře znal Jamese Wilsona. Svého Jamese Wilsona.