Pouto

Anime: Naruto
Pár: Sasuke/Naruto
Varování: +15

Pršelo. Seděl jsem na parapetu a pozoroval kapky deště. Bylo to, jako by se moje nálada zhmotnila do deště. Čím víc pršelo, tím víc se mi ulevovalo, ale bolest v srdci a ve vzpomínkách zůstávala. Přemýšlel jsem, jestli je to dobře být tady a nechat ho tam samotného… Tehdy u toho vodopádu… Moje oči před sebou pořád viděly jeho tělo, tvář… Byl to už rok, ale mně to přišlo mnohem déle.

Naruto, já… sakra! Jak můžu myslet na to, jak bych chtěl být vedle něj, dotýkat se ho… jsem beznadějný případ…

"Zase přemýšlíš?" ozval se za mnou hlas. Nikdy bych si ho nespletl. Syčí víc, než musí, ale je to můj 'sensei', i když tak k němu nechovám. Ani nikdy nebudu.
"Neříkal jsem ti, abys sem nechodil?" zeptám se ho ledovým hlasem, ale neotočím se k němu.
"Ledový… jako obvykle."
"Řekni, co chceš a vypadni."
"Máš misi."
"A co já s tím?" vzápětí uslyším, jak něco letí vzduchem a automaticky to pravačkou chytnu. Svitek. Rozbalím ho. Jedná se o navštívení jisté vesnice.
"Proč dáváš misi na tak nízké úrovni mě? Určitě máš jiné lidi, kteří by tohle splnili…" ucedím na půl pusy.
"Podívej se pořádně - je to kousek od tvojí vesnice. Tohle bude jistě zajímavá mise, nemyslíš, Sasuke-kun?" ušklíbne se Orochimaru a zavře za sebou dveře.
V tu chvíli mi to dojde…. Naruto…

Mezitím v Konoze

Rázně jsem si to kráčel do kanceláře Tsunade. Zase odmítli můj požadavek. Další záchranná mise odmítnuta. A přitom jsem věděl, kde je jeho úkryt. Ocitl jsem se před dveřmi do kanceláře. Neobtěžoval jsem se zaklepat a rovnou jsem vešel. Tsunade měla na stole hromadu papírů a zrovna na jedné nižší hromádce měla položenou hlavu a spala. Tak takhle ona vyřizuje… Ne, že bych to nevěděl, ale přesvědčit se na vlastní oči je něco jiného. Třískl jsem za sebou dveřmi a Tsunade se zvedla tak prudce, že pár papírů ze stolu spadlo.

"Vyřizování je určitě namáhavá věc, ale když 'vyřizujete', nemusela jste mě volat," ušklíbl jsem se a z mého hlasu zněla ironie, kterou Tsunade přešla s pozdviženým obočím.
"Naruto, kolikátá to už bude mise, a kolikrát jsi v ní uspěl?"
"To je podpásovka, ale nevadí. Půjdu i bez vašeho svolení," zamumlal jsem, což asi nebylo to správné, jelikož Tsunade v mžiku byla u mě a já ležel na zemi.
"Kolikrát ti mám říkat, že je to nebezpečné a Sasuke se nevrátí?! Kdybys alespoň nebyl tak tvrdohlavý! I když tolik věříš, že bys ho přivedl zpět, kdy ti dojde, že Sasuke se NECHCE vrátit k nám?" s těmito slovy mě pustila a vyhodila s kanceláře. Neobtěžoval jsem se chodit dveřmi a zmizel s naštvaným pohledem v obláčku dýmu, abych se vzápětí objevil u sebe doma. Sundal jsem si čelenku z čela a hodil ji na postel. Štvalo mě to. Štvalo mě, že jsem to už po několikáté nedokázal. Přivést ho zpět. Vždy jsme dorazili k úkrytu, ale buď byli pryč nebo se na nás Sasuke pohrdavě podíval a zmizel. Bylo to přes půl roku, co nám, ale hlavně mně, Tsunade zakazovala mise na záchranu Sasukeho. Od poslední mise před víc, jak půl rokem, jsme se potkali jen jednou….

Pršelo a já běžel lesem. Čakra mi už docházela a řezné rány na rameni a v boku mi na rychlosti moc nepřidávaly, i když byly otrávené. Většinu jedu jsem pryč dostal, o zbytek se postaral Kyuubi. Zrovna jsem se vracel z Mlžné a překvapila mě skupina nepřátelských ninjů. Zabil jsem je všechny, až na jednoho, který mě teď pronásledoval. Šly na mě mdloby, ale běžel jsem dál. Asi jsem měl halucinace, ale slyšel jsem za sebou něčí kroky. Musel jsem se zastavit. Špatně se mi dýchalo a rány hrozně bolely. Opřel jsem se o kmen stromu kousek od cesty a vydýchával se. Krev se smíchávala s deštěm a společně tvořily krvavé kaluže všude kolem mě. Oči se mi začaly klížit a já na poslední chvíli uviděl, jak nade mnou někdo stojí. Před očima se mi zatmělo a bylo mi chladno. Doufal jsem, že si mě do náruče vzala smrt….
Když jsem se probudil, v krku mě škrábalo a žízeň také nebyla nejmenší.
"Co-" někdo mi přiložil k ústům hrnek s vodou. Hltavě jsem se napil a znovu usnul.
 
Probudil jsem se podruhé a konečně jsem se mohl podívat, kde to jsem. Bylo to chatička. Pěkně zařízená. Nevím, kdo si dal práci s tím, aby mě umyl a ošetřil, ale chtěl jsem mu poděkovat.
Viděl jsem ještě trochu rozmazaně, když jsem si všiml, že kus ode mě sedí osoba.

"Tak ses probral, Naruto," řekl dotyčný a já vytřeštil oči. Ten tón jakým to řekl.
"Sasuke," zašeptal jsem a osoba se ke mně otočila. Bez pochyby to byl Sasuke. Havraní vlasy měl o trochu delší, ale podle očí bych ho poznal kdekoliv. Chladné, plné bolesti a ta barva… Mohl bych se v nich topit do skonání světa.
"Co tu děláš?"
"To bych se měl zeptat já tebe, nemyslíš?" oplatil mi to stejnou mincí a chtěl se zvednout. Prudce jsem se vymrštil do sedu a chytil ho za ruku. V tu chvíli mi od boku do ramene vystřelila bolest.
"Sasuke, ve vesnici… na tebe čekají… vrať se… se mnou…" zaprosil jsem, ale Sasuke se mi vytrhl.
"Nevrátím se…"
"Tak proč jsi mě sakra zachraňoval?!" vykřikl jsem na něj. Jen odvrátil hlavu.
"Prostě jsem nechtěl, abys umřel… Naruto, už mě nesleduj… nikdy…"
"Bastarde…"
"Ne, jen ti říkám, co chci…"
"NE! To není pravda! Ty nechceš být sám! Vidím ti to na očích, víš? Je to lež… Lžeš sám sobě! Ty totiž-" Sasukeho rty se přitiskly na ty mé. Nevěděl jsem, jak se mu to podařilo, ani jsem ho neviděl, ale poddal jsem se tomu krásnému pocitu. Najednou jsem cítil jeho jazyk, jak se dobývá do mých úst a ochotně ho pustil. Ten polibek byl tak vášnivý a nikdo z nás se neměl k tomu ho ukončit. Avšak nakonec se toho ujal Sasuke. Tázavě jsem se na něj podíval.
"Proč…Proč," hlas se mi vytrácel, ale Sasuke tomu rozuměl. Znovu se přitiskl na moje rty, lehce vsál můj spodní ret a polaskal ho jazykem. Poté se znovu odtáhl.
"Promiň," usmál se na mě smutně a zmizel v obláčku kouře. Po tváři mi stekla slza.

Tehdy jsme se potkali a od té doby jsem se ho snažil dostat zpět. Moje mysl pořád viděla jeho tvář, rty cítily ty jeho a v noci se mi o tom zdálo. Rozhodl jsem se, že udělám něco zakázaného… dnes v noci. Když odbilo dvanáct, vkradl jsem se do skladu v hlavní budově. Nebyl to normální sklad. Byla to místnost, kde byly uloženy nové věci pro budoucí ANBU členy. Vzal jsem si masku, krátkou katanu a uniformu. Na místo masky jsem kunaiem přišpendlil krátký vzkaz Tsunade a zmizel ve tmě.

Stál jsem na skále a shlížel na město pod sebou. Už se chýlilo ke spánku, ale já ne. V pravé ruce jsem držel svitek od Orochimara a myslel na to, že tady na tomto místě, v této vesnici zůstalo pouto, které musím zničit dřív, než zničí mě… a jeho… Problém byl v tom, že jsem se dozvěděl, že zmizel. Zase se mě vydal hledat. Kam měl namířeno jsem tušil a vydal se tam.

Probudilo mě kapání vody. Pomalu jsem otevřel oči a chvíli se rozhlížel, aby si oči zvykly na to šero, co tu panovalo. Rozeznal jsem nějaké přístroje, dráty a něco, co vedlo od přístrojů přes celý strop až ke mně. A sakra. Zkusil jsem pohnout rukama, ale nešlo to. Výborně. Antičakrové dráty. Do většího průseru jsem spadnout nemohl. Zavřel jsem oči a zapřemýšlel se. Hned, jak jsem opustil vesnici, mě zajali nějací chlápci a odtáhli sem.

"Takže ses probral," zazněl odněkud hlas. Nebyla to otázka, ale konstatování.
"Kdo jsi?"
"Řeknu ti, že jsem z jiné vesnice a tenhle večer splním svůj úkol," zašklebil se do jednoho z monitorů muž. Nevěřil jsem svým očím, ani uším. Jsem v pěkném průseru. Takhle nemůžu vyvolat Kyuubiho. Chlapík se ke mně pomalu přibližoval.
"Bude tě škoda, takového pěkného chlapce-"
"Hej! Muraki! Seš tam? Máš se stavit za šéfem!"
"Škoda, promluvíme si později, liško," zamumlal mi u ucha a lehce po něm přejel rty. Hned jak se ode mě trochu odtáhl, plivnul jsem mu do obličeje. Jen se usmál a odešel. Opřel jsem si hlavu o zeď za sebou a zavřel oči. Poslouchal jsem vzdalující se kroky a bouchnutí dveří. Pak jsem se rozesmál. Ne tomu, že mě chytili, ale proto, že měli pravdu. Tsunade, Sasuke, všichni. Když mi říkali: Zase si zkoušel něco, na co nemáš… To mi řekl Sasuke. Nebo: Proč, když nechce zpátky… to zase Tsunade. Najednou jsem za dveřmi uslyšel hluk…

Viděl jsem, jak ho odtáhli do podzemních laboratoří a sledoval je tam. Nebylo lehké najít ty správné dveře, za kterými byl. Nakonec jsem narazil na pár ninjů a uspal je navěky. To samé platilo o chlápkovi, který zrovna vyšel ze dveří, odkud jsem slyšel Narutův smích. Ten ninja měl na tváři úchylný úšklebek. Nechtěl jsem vědět, co s ním dělal, ale uvnitř mě to vřelo. Zlomil jsem mu vaz. Pěkně to křuplo. Pomalu jsem otevřel dveře a uviděl v rohu místnosti Naruta. Seděl na zemi, ale hned jak se otevřely dveře, přestal se smát a otočil se ke mně. Děkoval jsem bohu, že tam není moc světla, takže mi nemohl vidět do tváře, ale jen mojí siluetu. V mžiku jsem byl u něj a rychle mu stáhl čelenku z čela do očí, aby mě neviděl.

"Co to dělát-" chtěl jsem se zeptat, ale nebylo mi to dopřáno. Někdo mě políbil a natiskl se na mě, takže jsem se opřel o zeď za mnou. Jakmile mi neznámý zajel rukou pod triko a do úst vnikl jazykem, poznal jsem ho. Sasuke… Poddal jsem se tomu krásnému pocitu a nechal se hladit, laskat a líbat. Tak dlouho jsem ho necítil. Bylo to moc krásné na to, aby to byla pravda.

Hladil jsem ho po hrudníku a cítil, jak mu zběsile bije srdce. Dál jsem ho líbal a užíval si toho pocitu, že ho mám zase u sebe, byť jen na malý okamžik. Bylo to… dokonalé. Cítit jeho plné rty, teplo jeho těla, oči barvy oblohy… V tu chvíli mi došlo, že ať se budu snažit sebevíc, to pouto, které jsem chtěl mezi námi zničit, nezničím. Bylo až moc pevné. To pouto bylo v našich srdcích a já si to uvědomoval až moc. Tak moc, že mě bolelo, když jsem se odtrhoval od těch hebkých rtů. Podíval jsem se na jeho obličej. Pořád měl pootevřené rty a myslím si, že kdybych mu tu čelenku sundal z očí, má slastí zavřené oči. Po tváři mu stekla slza. Vytřeštil jsem oči. Proč brečí? Jen mu tím ubližuji.
"Miluju tě, Sasu-" přitiskl jsem mu ukazováček na rty a přejel po nich. Snažil jsem se zapamatovat jejich strukturu, jejich tvar, všechno.
"Neříkej to…" zašeptal jsem mu do ucha a políbil ho na krk.

Zalapal jsem po dechu, když jsem ucítil jeho rty na krku. Bylo to tak příjemné, jenže jak rychle to začalo, tak rychle to skončilo. Už jsem jen cítil, jak dráty kolem rukou povolily a známé puf! Rychle jsem se zvedl, sundal pásku z očí a také zmizel. Našel jsem ho na střeše. Stál zády ke mně a pozoroval měsíc.
"Sasuke, uvidím tě ještě někdy?" zašeptal jsem do noci, ale Sasuke se neotočil. Jen sklonil hlavu a zbyl po něm zase jen obláček dýmu a kousek papíru. Přešel jsem k místu, kde stál a papírek zvedl. Bylo na něm úhledným písmem napsáno: Za týden o půlnoci. Místo našeho posledního boje před rokem.

Nechal jsem mu tam vzkaz. Pevně jsem doufal, že k tomu vodopádu dorazí. Už jsem věděl, že ho
miluji a on mě…

O týden později u vodopádu

Hladina byla tak klidná, ale to se nedalo říct o mně. Bál jsem se, že Sasuke nepřijde. On by toho schopný byl, ale já ho toužil vidět. Za sebou jsem uslyšel prasknutí větvičky. Prudce jsem se po tom zvuku otočil, ale nic tam nebylo.

Musel jsem se usmát, když se za tím zvukem otočil. Myslel si, že jsem to já. Přemístil jsem se k němu a uvěznil ho ve svém objetí. Využil jsem jeho nechráněné šíje a začal ji zasypávat polibky. Automaticky zaklonil hlavu a opřel si ji o mé rameno, abych měl lepší přístup.
"Už jsem myslel, že nepřijdeš," zašeptal mi u ucha, ale já ho dál líbal na krku a poslouchal jeho spokojené vzdechy.

"Přišel jsem, protože tě miluju a chci být s tebou…" zamumlal mi do krku a já se usmál. Ještě víc jsem stiskl jeho ruce, kterými mě objímal. Otočil jsem se k němu a podíval se mu do očí. Byly veselé. Okamžitě jsem se mu vrhl na ústa a začal ho svlékat. On dělal to samé se mnou….

Nocí se neslo sténání a vyřknutí dvou jmen. Měsíční zář ozařovala dvě zpocená těla. Dvě těla mladíků, která se k sobě tiskla. Mazlili se spolu a líbali se. Oba byli spokojeni, protože teď už byli jedno tělo, jedna duše, jedno srdce. Oba věděli, že ani jeden neopustí toho druhého. Odteď… odteď už budou navždy spolu.