21. kapitola

"Shiroi kara shiroku itai to iu," začal Satoshi a pro mě to byl jasnej signál, že se mam vzbudit. Rychle jsem mobil vypnul a vstal. Stefan se naštěstí v noci překulil na druhou stranu postele, takže jsem ho nevzbudil. Potichu jsem přešel do koupelny, kde sem se osprchoval, a pak se umyl. Z koupelny jsem vycházel s jedním ručníkem kolem boků a z druhým na hlavě. Takhle jsem vyšel na chodbu a rovnou do pokoje, kde spali ostatní kluci. Potichu jsem otevřel dveře a nakoukl dovnitř. Všichni ještě spali jak mimina.

Potichu jsem sebral svoje věci, ve kterých sem chtěl jet a zase zmizel do koupelny. Samozřejmě jsem si hlavu vyfoukal, protože než by mi to uschlo… Pak sem si na obličej nacpal pudr, oči obtáhl černou linkou a řasenku. Nijak sem se nechtěl líčit, i když se jednalo o CB. Nechtěl jsem působit dojmem laciný děvky, jako Silvuška. Do vlasů jsem dal trochu gelu, aby držely nějakej tvar a šel se oblíknout. Kapsáče, kolem boků pásek z prázdnejch nábojů, modrej nátělník a přes to černá košile s dlouhým rukávem, glády samozřejmě nemohly chybět. Potom jsem samozřejmě musel znovu vedle ke klukům pro tašku a pro bágly. Všechno sem to snesl dolů a do batohů všem nacpal z ledničky ten chlast, co se včera koupil. Sobě ne, protože tam byly
šminky, kartáč, noťas, nabíječka na mobil, hygienický potřeby a takovýhle kraviny. Pak sem všem udělal kafe, posadil se naproti vchodu a čekal, až se místní spáči probudí k životu. A pak mě něco napadlo.

"Ahoj, Tilo. Doufám, že nebudim."
"V pohodě, mluv."
"Včera jak byl ten náš sraz, tak si neřikal nic o tom, jestli si s sebou máme brát nástroje."
"On ti to Erik neřekl? Jen ty klávesy, Patrik basovku a Dan kytaru. Prej jste s Danem na výměny zvyklý, takže je zbytečný, abyste oba tahali dva stejný nástroje."
"Fajn, já si je jdu teda rozložit a zabalit. Díky, Tilo."
"Jasný. Tak zatím a v osm na nádraží."

Sotva sem zmáčknul zavěsit, nahoře se ozval hluk. Na tohle sem čekal. Dopil jsem zbytek kafe a loudal se nahoru pro klávesy. Zastavil jsem se před dveřmi s rukou na klice a přemýšlel. Mám jít? Nemám. Nakonec
jsem se rozhodl, že já tu včera s tou scénou nezačal, tak proč se tady schovávat jako nějaká puberťačka. Jenže v tu chvíli, co sem bral za kliku, se někdo z pokoje rozhodl za ní zatáhnout taky, takže sem dostal dveřma do nosu a sletěl na zem.

"Au," zaskučel sem a chytil se nos. Naštěstí z něj krev netekla.
"Kterej kre-," začal jsem a seknul se, když se na mě omluvně díval Erik. Pod očima měl kruhy z nevyspání.
"Promiň, já… nechtěl," začal koktat a já to přešel mávnutím ruky.
"V pohodě. Krev z toho neteče." Jen se usmál a podal mi ruku. Přijal jsem ji a on mě zvedl, ruku ale nepustil.
"Mír?" zeptal se a snažil se nepůsobit napjatým dojmem. Na okamžik jsem myslel, že mi oči vypadnou z důlků.
"Mír," slyšel jsem se odpovědět a následně byl vtažen do pevného sevření Erikových rukou. Trochu, dobře, hodně, překvapeně jsem ho taky objal.
"Víš, fakt mě mrzelo, žes mi to neřekl… a pak včera… Já se tak bál, že tě ztratim. Vždyť se známe od mala. Byla to blbost. Promiň, že sem na tebe tak vyjel," šeptal mi do ramene a trochu se třásl. Kdybych ho neznal, řeknu, že je citlivka, ale vzhledem k tomu, že my se za celou dobu našeho přátelství pohádali sotva třikrát, nedivim se. Vsadim se, že moc nespal. A já měl pomalu výčitky svědomí…

"Už je to v pohodě," usmál jsem se a přejel mu rukou po zádech. Zhluboka se nadech a pustil mě.
"No to sme rádi, že ste se konečně usmířili,"ozval se z pokoje hlas. Otočili jsme se a zírali na kluky, co pro změnu zírali na nás. Nakonec se zase všich i šli připravovat, a když jsem si odchytl Dana s Patrikem, nasraně blekotali něco o tom, že jim to Erik řekl, tak sem je radši nechal a šel si rozložit klávesy a zabalit je. Když sem pak scházel po schodech, většina už seděla u kafe a Stefan objednával tágo. Opatrně sem opřel klávesy v pouzdře o stěnu ke všem zavazdlům, nutno podotknout, že to byla řádná hromada, a pak si šel sednout ke klukům. Kolem čtvrt na osm, kdy už tágo troubilo dobrejch deset minut před barákem, přišel dolů i Erik. Konečně…. Všichni popadli tašky, bágly a nějak to narvali do kufru. Erik šel teda dvakrát no…ty jeho dva megakufry. Divil sem se, že se to tam všechno vešlo, i když to asi bylo hlavně kvůli tomu, že to auto bylo kombík. Bágly sme si všichni vzali na klín, pohodlně se opřeli o sedačku a nadiktovali, kam chceme.

"Kluci, kvůli tomu ste si nemuselo volat taxíka. Jste tam za půl hodiny pěší chůze," řekl nám a odmítal otočit klíčkem v zapalování. A tak se ujal slova Erik.
"Hele, máme těžký kufry! A navíc bych si zlámal nehty, víte?! A já dneska musim bejt dokonalej, tak otoč tim klíčkem nebo si budu stěžovat tvýmu šéfovi a věř, že nejsem dobře naloženej!" vylej vztekle, ale my věděli, že je to jen divadlo. Bohužel řidič ne, a tak radši vyrazil. Na nádraží jsme byli za rekordních deset minut.
"Nazdar, Tilo," pozdravili sme sborově chlapíka, kterej nás už vyhlížel u zátaras, kde stály dvě gorily. Zářivě se na nás usmál a vykročil nám vstříc.

"TO JE ALE KRETÉN!!!!!!" zařval Erik na celý nádraží a bezmocně stál u hromady zavazadel a ukazoval prostředníček odjíždícímu tágu.
"Proč mi to připomíná Strifyho?" zamumlal Tilo.
"Protože je to s nim občas k nevydržení, protože má s sebou dva mega kufry, a protože je to Strifyho velkej fanoušek?" napověděl jsem s mírným úsklebkem.
"Jo, až na menší detail. Se Strifym je to k nevydržení furt," opravil mě a kývl na ty dvě gorily, aby tašky odnesli k tourbusu.
"Kluci tu ještě nejsou?" zeptal se Erik, když se konečně uklidnil.
"Ne, ještě ne," Tilo se podíval na hodinky, "teď asi vstáváj. Tak za půl hodiny, třičtvrtě by tu mohli být. Zatím se můžete prospat v buse," kývl směrem k otevřeným dveřím, vedle kterých stál zřejmě řidič. Vysokej, namakanej týpek s bradkou a zrzavými vlasy. Na sobě měl černý kalhoty a bílý tílko a pokuřoval
cigaretku.
"To je Karel," představil ho Tilo. Oslovený se usmál a zapadl zpět do tourbusu. V tu chvíli mi zazvonil mobil. Timo. Otočil jsem se k zátarasám a tam stála osoba v černý mikině a džínách. Rukávy měla vytažený k loktům a ruce zabořený do kapes. Usmál sem se a vyšel k němu.

"Chlapi, ten je v pohodě," houknul jsem na gorily a oni ho pustili. Usmál se na mě tím svým zářivým úsměvem a objal mě. Okamžitě jsem mu polibek oplatil a rukou mu zajel do vlasů.
"Tak jaká byla cesta?" zeptal jsem se, když sme se posadili trochu dál od goril na jednu ze zátaras.
"Ani mi nepovídej. Fotr přijel na víkend domů a s matkou měli aktivní noc. Vůbec se se nevyspal. Když sem ho ráno potkal v kuchyni a zeptal se, jestli by mě sem neodvez, víš co udělal?" Zakoutil sem hlavou, že nevím.
"Vstal ze židle a šel k lednici. Otevřel ji, vytáhl pivo, napil se ho a prohlásil, že nemůže řídit," dopověděl nasraně a já se začal smát.