Slepota

Anime: Naruto (Reálný svět)
Pár: Kakashi/Naruto
Varování: +15

Rodiče chtějí pro své děti vždy jen to nejlepší. To platí i o handicapovaných potomcích. Mentálně postižené děti, tělesně nebo zrakově. Ať už mají IQ 60 či jejich nejvěrnějším přítelem je vozíček, mají právo na vzdělání a na ostatní hodnoty života, jako druzí, "normální". Chtějí se vzdělávat, pracovat, najít kamarády. Nejhorší je, když si svoje postižení uvědomujete. Někteří lidé se na vás dívají skrz prsty a posmívají se. Ne všichni jsou takoví. Jsou i lidé, kteří pomohou a stanou se z vás přátelé. Takový je i můj příběh. Ve třech letech jsem oslepl. Naštěstí si nepamatuji, jak se to stalo. Můj otec chtěl, abych chodil do školy, jako ostatní, že na to mám právo. Matka o mě měla starost, jestli to tam zvládnu. Zvládl jsem. Učitelé byli skvělí a trpěliví.


Díky nim jsem poznal pravé přátelství. Když mě viděli na chodbě s bílou holí v ruce, ochotně mi pomáhali. Časem jsem hůl nemusel nosit skoro vůbec, protože za těch devět let jsem poznal prostory školy dokonale. Občas jsem se musel přidržovat zdí, ale to bylo minimálně. I přes slepotu mi nedělalo problém spřátelit se. Víte, my slepí důvěřujeme jen hrstce lidí. Sice nemáme zrak, ale máme vyvinutější ostatní smysly. Hmat, sluch… Když s někým mluvíme, hodně poznáme i z tónu hlasu a hlasu samotného. Jistě, že ne hned z prvního rozhovoru, ale postupně. Na základní škole jsem měl docela hodně kamarádů. Všichni mi pomáhali a já byl hrozně rád. Necítil jsem se zbytečný, na obtíž, nic takového. Jenže devět let uplynulo a následovala střední škola. Co mi o ní otec říkal, byla rozdělená na dvě části. Část pro postižené a ta druhá pro zdravé. Nerad používám slovo normální. Normální jsme svým způsobem všichni, jen někdo méně a někdo více. Před začátkem školního roku otec volal do školy, aby zjistil, jaké učebnice a další potřebné věci má koupit, takže hned první den ve škole jsem měl skříňku plnou nových učebnic. Naše rodina byla bohatá, takže si to mohla dovolit, ačkoliv já se tím nerad chlubil.

Do školy mě otec dovezl autem. Nebylo to daleko, ale musel do práce, tak mě vzal s sebou. Pomohl mi vystoupit z auta a podal mi hůl. Chytil mě za ruku a vedl ke škole. Cítil jsem, jak mi slunce zahřívá tělo. Takové šimrání po celém těle, ale velmi příjemné.

"Jsi nervózní?" zeptal se mě otec. Měl melodický, uklidňující hlas. Zajímalo by mě, jak vypadá. Pousmál jsem se.
"Ne, ani ne. Docela se tam i těším," odpověděl jsem a zaslechl hlasy lidí. Už jsme byli blízko. Těšil jsem se, že poznám nové lidi, učitele. Bude to zase jiná, nová zkušenost.
"Tati, jak ta škola vypadá?" zeptal jsem se zvědavě.
"Je to bílá budova. Opravdu veliká a skvělá škola. Nakonec to sám poznáš, vždyť sem budeš chodit."

Po seznámení s ředitelkou se otec rozloučil i se mnou a vyrazil do práce. Ředitelčina sekretářka mě ochotně dovedla do třídy, do které budu následující čtyři roky chodit. Byla to 1. D. Učitel mě posadil vedle dívky. Jmenovala se Ino, jak se sama později představila. Na rozdíl od ostatních nebyla ještě úplně slepá. Ztrácela zrak postupně. Byla mi sympatická. Měla takový příjemný hlas už od poslechu. Později jsem zjistil, že je s ní i legrace. Vyprávěla mi svoje zážitky z táborů, ale i s kamarády. Já jí na oplátku vyprávěl něco o sobě. Ta jedna hodina utekla strašně rychle. Byl to vlastně náš první den ve škole, takže tohle byla taková ta seznamovací hodina. Učitele jsem moc nevnímal, takže jsem ani nepoznal, jakého mohl být zhruba charakteru. Ale nijak mě to zatím netrápilo.

Šel jsem po chodbě a takzvaně před sebou máchal holí. Potřeboval jsem pro pár učebnic do skříňky a cesta z rána byla vryta v mojí paměti. Tohle mi nikdy nedělalo problém. Tenhle "orientační" smysl jsem měl výborný. Myslím, že skříňky už byly blízko, když jsem uslyšel běh a následně mě někdo porazil.
"Sakra! To nemůžeš čumět na cestu?" ozval se arogantní hlas. Kolikrát na mě už někdo takhle vyjel a přežil jsem to. Tenhle nebude o nic horší.
"Ne, nemohl," odpověděl jsem mu klidně.
"Ty-"
"Sasuke! Co to tam děláš?" zahřměl chodbou hlas a já slyšel rychlé, vzdalující se kroky. Snažil jsem se vstát, ale zabolel mě kotník.
"Jsi vpořádku?" zeptal se mě někdo.
"Jo, jsem. Seznamka s matičkou zemí byla nevyhnutelná," usmál jsem se, "jen mám asi něco s kotníkem. To hovado se ani neomluvilo," zamumlal jsem.
"Ukaž, podívám se ti na to." Neznámý mě vzal do náruče a někam odnesl. Asi na ošetřovnu, jelikož po pár minutách jsem seděl v něčem měkkém. Jenže to tu nesmrdělo desinfekcí.
"Můžu se zeptat, pane Neznámý, kde jsme?" usmál jsem se pobaveně.
"Ale jistě," odvětil mi a začal se někde přehrabovat. Tipoval jsem skříň. "V kabinetu tělocviku."
"Já myslel, že žáci sem po škole přístup nemají."
"Já také nejsem žák, ale učitel," odpověděl mi pobaveně. Zčervenal jsem.
"O-omlouvám se. Totiž, zněl jste jako žák, tak…"
"To je v pořádku. Vlastně nejsem až tak starý, je mi 23."
"Opravdu? To jste starší o šest let." Ani jsem nepostřehl, kdy se posadil naproti mně, protože trochu zavrzala židle. Uchopil moji nohu a položil si ji na klín. Opatrně mi vyhrnul džíny, sundal botu a ponožku. Začal mi s kotníkem dělat půlkruhy, ale sykal jsem bolestí.
"Bolí to hodně?"
"Trochu," usmál jsem se slabě.
"Máš to trochu oteklé, tak ti to zavážu a doprovodím domů."
"To nemusíte-… AU! Vy jste snad sadista," vyjekl jsem, když mi trochu víc utáhl obvaz.
"Ne, ne. Jen to potřebuješ mít pořádně utáhlé."
"Lepší?" zeptal se, když jsem si natáhl ponožku a zavázal botu.
"Není to nijak slavné. Asi zavolám matce, aby sem přišla."
"Říkal jsem, že tě doprovodím, tak nikam nevolej."

"Jak se vlastně jmenuje můj zachránce?" zeptal jsem se, se smíchem, když se nám podařilo dobelhat se ze školy.
"Hatake Kakashi, a ty?"
"Uzumaki Naruto." Konečně jsem věděl, jak se jmenuje. Byl mi hrozně sympatický a jeho hlas se mi moc dobře poslouchal. Cestou k nám domů mi vyprávěl o škole, co a jak se děje, jací jsou učitelé a žáci. Dokonce mi říkal, jak probíhají hodiny. Vypadalo to zajímavě a já se začínal těšit na první vyučovací hodinu. Bylo mi trochu líto, že Hatake neučí v našem křídle. Byl to fajn učitel. Dokonce mi nabídl tykání, ale jen když nebudeme ve škole.

Dny plynuly dál a měnily se v měsíce. I přes menší potíže jsem školu zvládal díky Ině a Kakashimu. Byl to sice učitel, ale když jsem byl nemocný, nosil mi úkoly a popřípadně mi něco vysvětlil. Postupem času jsem si začal uvědomovat, že na Hatakeho myslím nejen doma, ale i ve škole. Když byl se mnou, bylo to uklidňující. Vždycky, když se mě omylem dotkl, cítil jsem v břiše motýly. Jenže moje city byly špatné. Můj učitel, muž, a já ho pravděpodobně miluji. Nic horšího se snad stát nemohlo.

Jednou mě matka místo školy odvezla na nějaké vyšetření do nemocnice. Trvalo to skoro celé dopoledne. Čekal jsem s matkou v čekárně, než k nám konečně někdo přišel. Z toho, co nám sdělil, jsem měl neuvěřitelnou radost, stejně jako matka. Jelikož jsem před lety viděl, byla by možná operace, která by mi vrátila zrak. Jenže se zatím nenašel dárce. To nám nevadilo. Hlavní pro nás bylo, že je možné, abych znovu viděl. Operace by byla náročná a drahá, ale to jsem věděl, že rodičům vadit nebude. Peníze měli, jen toho dárce postrádali.
Do školy jsem šel nakonec na poslední hodinu. Ina chyběla, takže jsem si neměl s kým povídat. Dokonce mě výklad učitele přestal zajímat natolik, že jsem usnul. Probudilo mě až hlazení ve vlasech. Pomalu jsem otevřel oči.

"Naruto…"
"Kakashi?"
"Co se dělo, že jsi tu byl jen jednu hodinu?" zeptal se a přitom mě stále hladil ve vlasech. Hlava mi znovu klesla na lavici a tělo si užívalo každý dotek.
"Byl jsem v nemocnici na vyšetření…"
"A jak to dopadlo?"
"Je možnost, že uvidím. Jenže zatím není dárce," usmál jsem se. Najednou mě objaly dvě silné paže.
"Říkal jsem ti, že uvidíš," zašeptal mi do ucha, až mi naskočila husí kůže z té blízkosti.
"Ještě je brzy se radovat. Není zatím dárce," povzdechl jsem si. Bylo mi jasné, že nikdo neobětuje svůj zrak jen tak.

Od našeho rozhovoru uběhl měsíc a já se Kakashimu snažil co nejvíce vyhýbat. Tím jediným objetím ve mně vyvolal hodně emocí a fakt, že ho opravdu miluji. Nemohl jsem ho mít vedle sebe a ani se ho nedotknout. Trpěl jsem. Už jsem se moc neusmíval a dokonce i Ina si o mě dělala starosti. Ptala se mě, co se děje. Už stálá odpověď, že se nic neděje, jí nestačila. Začínal jsem se uzavírat do sebe a vyhovovalo mi to. Matka mi pak řekla, že jí volali z nemocnice. Našel se dárce a operace bude za dva dny. V tu chvíli mě začal uvnitř hlodat strach a nervozita. Jaké to bude? Jaký bude pohled na svět? Zvládnu to vůbec? Nebylo by lepší zůstat slepý?

"Zlato, copak nejsi rád?" zeptala se mě matka, když neviděla žádný projev radosti.
"Jsem, mami, jsem, ale není mi dobře. Půjdu si lehnout, ano?" usmál jsem se na ní a ona mě odvedla do pokoje. Lehl jsem si na postel a vyčerpáním usnul. Zdálo se mi o něm. Jak mě hladí, líbá, šeptá láskyplná slovíčka. Jenže hned, co mě probudily hlasy ze zdola, mi došlo, že to byl jen sen. Bylo mi do breku, když jsem si uvědomil, že nic takového se nikdy nestane. A pak zavrzaly parkety. Bylo to někde u dveří.

"Kdo je to?"
"Proč se mi vyhýbáš?" zaznělo místo odpovědi. Zabořil jsem hlavu do polštáře ještě víc.
"Jdi pryč."
"Naruto, co se stebou děje? Udělal jsem ti něco?" Občasné vrznutí parket značilo, že někam jde, a když se postel trochu prohnula, bylo mi to jasné. Trochu jsem sebou cuknul, když se dotkl mých vlasů a začal se jimi probírat. Bylo to tak příjemné, ale zároveň to bolelo. Bolelo mě, že ho nikdy nebudu mít. V očích mě začaly pálit slzy, tak jsem je zavřel v domnění, že zmizí.
"Naruto," zašeptal a vzápětí mě chytil za ramena, otočil k sobě a posadil.
"Tvoje matka mi říkala, co vám řekl doktor. Ty nejsi rád?"
"Jsem. Chtěl bych vidět rodiče, jak vypadají. Chci vědět, jak vypadá slunce, jak vypadá déšť. Chci vědět, jak vypadáš ty…" poslední slova jsem téměř zašeptal a sklonil hlavu.
"Chceš vědět, jak vypadám?"
"Alespoň přibližně…" Uchopil moje ruce do svých a přitiskl si je na obličej. Trochu mě to překvapilo, ale začal jsem pomalu zkoumat jeho obličej. Nejdřív jsem zajel do vlasů. Byly husté a trochu delší, ale hebké. Poté jsem sjel na obočí a oči. Přes levé oko se mu táhla úzká jizva. Zamračil jsem se a pravou rukou po ní lehce přejížděl, zatímco levou jsem sjel na tváře. Měl trochu vystouplé lícní kosti, ale ne moc.

"Nemrač se, nesluší ti to," řekl mi.
"Kdo ti to udělal?" Mlčel. Respektoval jsem to. Nechal jsem jizvu jizvou a palcem pravé ruky lehce přejel po rtech. Spodní ret měl plnější než horní. Podle mě byl krásný. Naklonil jsem se k němu a levačkou si ho za týl přitáhl blíž k sobě. Dýchal mi na rty a to ve mně vzbudilo ještě větší touhu ho políbit.
"Zavři oči," zašeptal a já ho poslechl. Jazykem mi obkreslil konturu spodního rtu a lehce mě kousl. Pootevřel jsem ústa a v tu chvíli mě políbil. Pomalu a jemně mi začal prozkoumávat ústa a vybízel mě ke spolupráci. Nenechal jsem ho dlouho čekat a naše jazyky spolu tančily ve víru vášně a skrývané touhy. Natiskl jsem se na něj a objal ho kolem krku. Kakashi mi ruce obtočil kolem pasu, a když se o slovo hlásil kyslík, trochu se odtáhl.

"Myslím, že bys měl jít, radši."
"Kvůli tomuhle ses mi vyhýbal?" zeptal se a pohladil mě po tváři. Mlčel jsem.
"Víš, že mlčení znamená souhlas?"
"Dobře… Já… zamiloval jsem se do tebe. Jenže to nejde. Ty jsi učitel a já žák…"
"Naruto, mně je jedno, jak to je. Ředitel, učitel, žák… Já tě také miluji," zašeptal mi do ucha a políbil mě pod něj. Lehce jsem zaklonil hlavu a víc se na něj přitiskl…

Nastal den D a já ležel na lehátku. Kakashi mi slíbil, že přijde, jak jen to bude možné. Rodiče se mnou byli v pokoji a uklidňovali mě tak moc, že mi spíš přišlo, že potřebují uklidnit oni. Kolem desáté hodiny ranní mě odvezli na sál, a pak si pamatuju, jak mě uspali…

"… byla úspěšná. Bude trvat několik dní, než mu obvaz sundáme. Zrak se mu bude vracet postupně. Může to trvat dny, týdny, ale i měsíce. Nesmíte čekat zázraky." Nic dalšího jsem neslyšel, protože mě pohltil spánek.

O čtrnáct dní později mi měli sundat obvazy. Prosil jsem doktora, aby to rodičům neříkal. Chodili za mnou každý den, uklidňovali mě a říkali, co je nového, až mi to občas lezlo na nervy. Kakashi za mnou chodil vždy k večeru. Párkrát se tu s rodiči potkal, takže jsem jim nakonec musel říct pradu, ale kupodivu to vzali dobře. Nejspíš byli ještě mimo z toho, že se operace podařila.

Nastal druhý den D, tedy den sundavání obvazů. Bylo to ráno. Rodiče u mě ještě nebyli, jen Kakashi. Na dnešek si vzal volno, jen aby u toho mohl být. Seděl vedle mě na posteli a držel mě za ruku. Doktor mi pomalu odmotával obvaz a nakonec mi řekl, že můžu otevřít oči. Poslech jsem ho a pomalu je otevřel. Viděl jsem hodně rozmazaně.

První dny nebyl zrak nijak extra dobrý. Měl jsem zůstat ještě doma, takže jsem si zvykl, že vidím ještě šmouhy, i když se to zlepšovalo. Hatake za mnou chodil na návštěvy a už několikrát mi přinesl nějaký dárek. Bylo to od něj milé. Vždy si se mnou povídal a kolikrát jsem mu usnul v náručí a probouzel se s jeho rukou ve vlasech.

Jednou jsem při čekání, až přijde, usnul. Když jsem se probudil, objímal mě kolem pasu a mně došlo, že už nevidím rozmazaně. Opatrně, abych ho nevzbudil, jsem se otočil a zadíval se mu do obličeje. Pomalu jsem natáhl ruku a pohladil ho po tváři. Upřel na mě svoje černé oči a já se usmál.

"Věděl jsem, že budeš krásný," zašeptal jsem a políbil jeho plné rty.