Smrt

Vždycky tu byla. Viděl ji. Za tou oponou chaosu, všedních lidských problémů a radosti stála ona a pozorovala. Každému odpočítávala zbývající čas a usmívala se. Jen málokdo ji spatřil, a když už, hned mu zmizela z dohledu. Jen krátký okamžik, ale i tak to byl zážitek, na který se jen tak nezapomíná.

A teď tu klečel na zemi v kaluži karmínové tekutiny s mečem v ruce. Nečinně přihlížel, jak nepřítel zabíjí jednoho jeho muže po druhém. Nemohl nic dělat. Bylo to jako peklo. Peklo navštívené zaživa a návrat nebyl jistý. A najednou to ucítil. Vzduch se ochladil, nebe ztmavlo a on se začal pomalu třást. Ucítil pohyb. Otočil se a uviděl ji. Stála tam. Krásná, nesmrtelná, dokonalá a neohrozitelná. Plášť, který měla na sobě, byl tvořen stíny. Stíny duší, které sešly z cesty. Slyšel jejich nářek. Zahlédl jejich tváře, ale hned zmizely pod pařáty dalších stínů, které se draly na povrch. V pravé ruce držela kosu. Jenže byla vytvořena z kostí. Z mnoha kostí. Páteř, krční obratle, všechno, co po složení nabylo tvaru kosy. Nutno podotknout, že každá kost byla jiná. Sálal s ní chlad, ale i radost. Radost z představení, v jehož dění zrovna stála. Jenže si všimla, že ji někdo vidí.

Pomalu k němu šla a všechno živé pod jejím krokem umíralo. Nezajímala se o to, co se dělo kolem. Zaujal ji ten muž klečící na zemi. Pozoroval ji. Snažil se pod stíny, co halily její tvář, najít oči. Ona v těch jeho viděla překvapení, ale ne strach. Nebál se jí. Pousmála se. Takových lidí moc nepotkala, a že jich bylo. Vždyť je stará jako svět samotný. Čekal, až k němu dojde. Přímo dychtil po tom, aby mohl vidět její tvář.

Jsi jiný, zaznělo mu v mysli. Na ženu hlubší hlas, ale typický mužský také nebyl. Sytý, krásně se poslouchal. Někdo se nad něj naklonil. Zvedl hlavu. Byla nádherná. Bělostná pokožka kontrastovala s tmavými vlasy. Oči měla černější než noc a ústa zkřivena do něčeho, čemu se dalo říkat úsměv.

Ty si zasloužíš vědět, jak vypadám, ozvalo se a Smrt se k němu naklonila.

Jsi připraven?

Natáhl ruku a chtěl se dotknout té bílé kůže. Chytila ji v ocelovém sevření. Pohlédla na něj. Přímo ji prosil očima, aby mu to dovolila, a tak jeho ruku pustila. Jeden dotek ji nezabije. Cítila jeho teplé prsty na své chladné tváři. Jemně jí přejížděl po kůži. Nejdřív jen konečky prstů, ale potom celou dlaní. Naklonila hlavu mírně na stranu, jakoby si ten dotyk užívala.

Ty si zasloužíš zemřít jinak… Lépe…

Naklonila se nad jeho rty a políbila je. Cítila, jak ztuhnul, ale podvolil se. Pro něj to byl nový pocit. Její rty chutnaly hořkosladce. Jako poslední slzy manželky, která pláče nad rakví svého muže. Jako pohár slasti, když dosáhnete uspokojení. Jako radost z nepoznaného. Zamiloval se. Teď už to věděl. Jeho láska ho líbala a brala mu život. Když se od ní oddálil, naposledy se dotkl prsty té dokonalé tváře a pohlédl do těch dvou nekonečných hlubin. Pak už nebylo nic…
 
Ještě se uvidíme…