Konec?
Anime: Bleach
Pár: Zangetsu/Ichigo
Varování: +12
Stáli tam naproti sobě, v rukou Zanpakutou a měřili jeden druhého pohledem. Kolem nich byly jen budovy. Prázdné, bezbarvé, jako kostičky lega naskládané na sobě. Jediné, co mělo barvu, bylo světle modré nebe a bílé mráčky, líně se pohybující nad jejich hlavami. Před Ichigem stál nový soupeř v bílém kimonu s maskou na tváři. Zangetsu se někam vypařil i s jeho vnitřním Hollow a nechal ho napospas tomuhle stvoření. Neměl ponětí, kde se tu v jeho vnitřním světě vzal, a proto ruku se Zanpakutou svěsil podél těla a znovu si prohlédl nepřítele stojícího před ním, který zatím nezaútočil. Vypadal silně. Velmi silně. Břicho měl určitě jak z oceli a rýsující se stehenní svaly pod volnějšími kalhotami jsou určitě výsledky tvrdého tréninku. Silný krk a ta jeho pulsující tepna na pravé straně. Tohle všechno už viděl, jen si nemohl vzpomenout kde.
"Kdo jsi?"
"Ty nevíš?" odpověděla otázkou zklamaně osoba a naklonila hlavu mírně na stranu.
"Ne," řekl Ichigo a přimhouřil oči, když se ruka neznámého pomalu přibližovala k masce. A v sekundě byla otázka zodpovězena. Maska byla odsunuta z obličeje a člověku, kterého by Ichigo čekal nejméně, spadly do čela uhlově černé vlasy.
"Pořád mě nepoznáváš?" zeptal se znovu a jeho ústa se zvlnila do mírného úsměvu na Ichigovým překvapením. Když tu byl posledně... To bylo ono. Kdy tu vlastně byl posledně, aniž by potřeboval s něčím pomoct, nebo si ho podrobit, jako tehdy s bankaiem? To už nějakou chvíli bylo. Ani ve snech ho už nechodil navštěvovat. A pak, když zjistil, že Aizen ukradl hougyoku a hodlá ho probudit, věděl, nebo spíš tušil, že otec mu řekne jeho tajemství, na které měl Ichigo přijít sám. O kterém nechtěl, aby ho znal, protože to znamenalo jednu jedinou věc, se kterou se nehodlal smířit - konec. Ichigův konec jako shinigamiho a jeho konec jako Zanpakutou. To střežené tajemství, ta jeho druhá, finální, podoba, po které ztratí všechny svoje shinigamské schopnosti, se teď snažil naučit, ovládnout. Proto tu byl. Viděl mu to na očích, tu odhodlanost.
"Stařík Zangetsu?" vyhrkl překvapeně a znovu si ho prohlédl. "Stařík" opravdu nebylo vhodné slovo. Vždyť vypadal tak mladě. Žádné vousy, ani ty své brýle neměl. Jediné, co poznával, byly oči, které na něj hleděly s neskrývanou lítostí a bolestí, i když po vyslovení jeho jména mu přes rty přeběhl malý úsměv, oči byly stejné. A pak si vzpomněl, proč tu je. Aby se něco naučil a ochránil ostatní.
"Proč jsi mi neřekl, že máš druhou formu?"
"Nebyl jsi připravený to vědět. Neptal ses," odpověděl stručně.
"Já se to ale musím naučit, abych ochránil ostatní! Nauč mě to, prosím!" vykřikl Ichigo. A Zangetsu dělal, jakoby ho neslyšel. Proč musel brát všechnu zodpovědnost na sebe? Proč vždy zachraňoval on? Copak Soul Society nemá svoje shinigami?
"Budeš mě muset porazit."
"Proč? Prostě mě to nauč!" Kéž by to bylo tak lehké, pomyslel si Zangetsu.
"Protože to, co chceš chránit ty, nechci chránit já," odpověděl, když ho o pár milimetrů minulo ostří. Pomalu se na něj podíval. Takže to myslí vážně, dobře. Chce boj, má ho mít.
Hodiny a hodiny spolu bojovali. Ichigo sotva stál, ale pokaždé se zvedl a znovu zaútočil na nepřítele. Ano, Zangetsu pro něj teď nepřítelem byl, i když nechápal, proč ho prostě nenaučí druhou formu a musí s ním bojovat. Otec mu říkal, že to nebude jednoduché a měl pravdu. Bylo to ještě těžší, než si myslel. Obzvlášť, když nebojoval jen se svojí Zanpakutou, ale i se svým vnitřním Hollowem. Věděl, že už moc dlouho nevydrží. A pak, po chabých pokusech navázat rozhovor a dozvědět se důvod, proč musí bojovat, byl moc pomalý, aby se ráně vyhnul. Zangetsu ho probodl, ale on necítil žádnou bolest. Proč z jeho Zanpakutou vychází takový smutek? Všiml si toho už dřív, ale teprve teď to pocítil. Zavřel oči a zaklonil hlavu. Takže tohle je konec? Nic se nenaučí? Nikoho neochrání?
"Pamatuješ, co jsem ti řekl? Že to, co chceš ochránit ty, nechci chránit já?" ozval se smutný hlas a probral tak Ichiga z přemýšlení.
"Ty brečíš?"
"Tak pamatuješ, nebo ne?" zopakoval znovu a hleděl chlapci do očí.
"Pamatuju. A co chceš tedy chránit?"
"Chtěl jsem, tebe," zašeptal odpověď. Ichigo byl někdy vážně hrozně tvrdohlavý a věci mu docházely později. Zangetsu se k němu udělal ještě jeden krok, aby byl těsně u něj a uchopil jeho tvář do svých rukou.
"Vždycky jsem tě chtěl chránit, copak to nebylo vidět?" zeptal se a pozoroval jeho zmatený pohled. Doufal, že mu to dojde později, a tak za sebe nechal mluvit činy. Palcem setřel slabý pramínek životodárné tekutiny vytékající z mělké rány na jeho tvářit a políbil jej. Jen jemně, ale dost důrazně na to, aby uvěřil, že se mu to nezdá. Nikdy nepochyboval nad jemností těch rtů, i když teď byly natržené a v ústech cítil chuť jeho krve. Druhou rukou mu vjel do vlasů, až na zátylek a přitiskl si jeho hlavu ještě blíže. Opatrně pronikl jazykem dovnitř a překvapilo ho, když mu Ichigo odpověděl.
A teď ležel u sebe v pokoji na posteli s rukama za hlavou a přemýšlel. Ne nad tím, jak porazil Aizena, nebo jak ztratil svoji sílu a byl tři dny mimo, ale nad tím, jestli ještě někdy navštíví svůj vnitřní svět. Svět, ve kterém je Zangetsu, nebe bez mraků a prázdné budovy. Vždy se rozčiloval nad tím, proč má tak pustý svět. Nikdy nepřišel na odpověď, ale zjistil, že tam prší - jen když je smutný. Vybavil si jeho slova. Ta smutná slova.
"Ichigo, nikdy nebuď smutný, protože když jsi, prší tu. A já nenávidím déšť. Víš, jaké je to peklo být hnán deštěm v tomto pustém světě? Už nikdy si nemysli, že bojuješ sám, protože bojujeme spolu."
Obrátil se na bok a zamrkal, aby zahnal slzy. Uslyší ten hlas ještě někdy? Povzdychl si a zavřel oči. Dlouho nespal a byl unavený. Alespoň teď se pokusí usnout - s myšlenkami na něj. A podařilo se to na chvilku. Nebyl to klidný spánek, ale trochu si odpočinul. Když se vzbudil, cítil se podivně. Jako by byl znovu celý. Zakroutil hlavou a pomalu vstal z postele, že se půjde najíst. Jen co otevřel dveře pokoje, šlápl do prázdna a začal padat. Viděl jenom vzdalující se dveře jeho pokoje. Křičel. A pak přišlo déjà vu. Takhle padal, když bojoval se svým vnitřním Hollowem. Rozhlédl se kolem sebe tak rychle, jak mu to nápor vzduchu dovoloval a úžasem se mu rozšířily zorničky. Byl tady! Na jak dlouho tu jsem, blesklo mu hlavou a povzdychl si. Co když se mu to zdálo? Chtěl vstát, když se nad ním objevil stín. Zvedl hlavu a zůstal zaraženě sedět. Vždyť on už nemá existovat!
"Budeš tu tak dlouho, jak uznáš za vhodné," odpověděl mu Zangetsu na otázku, která se mu hodila v hlavě. Chápal jeho překvapení, a tak tam nad ním jen stál a hleděl do té šokované tváře.
Seděl jako zařezaný a díval se do těch jeho tmavých očí. Myslel si, že je mrtvý, že ho nikdy neuvidí, ale on tam v klidu stál s kamennou tváří v černém obleku a upřeně ho pozoroval. Pomalu vstal, ale pod tím pohledem se cítil tak nejistý, že se sotva udržel na nohách. Chvilku tam jen tak stáli, beze slov, bez pohybu, než Zangetsu natáhl ruku, aby se dotkl Ichigovy tváře. Jen lehký dotek, ale přesto v chlapci vyvolal bouři citů.
"Chyběl jsi mi," zašeptal a opřel se do dlaně, aby si ten dotek užil ještě víc, a pak popošel o krok blíž k němu, jen aby překonal tu vzdálenost, která dělila jejich rty. Jednu ruku mu položil na zátylek a druhou na krk. Nemohl uvěřit, že ho zase cítí.
"Tohle bys neměl dělat," zašeptal mu Zangetsu do rtů.
"Proč?"
"Protože až odejdeš, což bude za chvilku, budeš smutný. Víš, jak nenávidím déšť, že?" zašeptal odpověď a znovu se vpil do jeho rtů a vtáhl si ho do objetí. Alespoň tu krátkou chvilku si chtěl užít, než bude muset jít.
"Uvidím tě ještě někdy?"
"Jsem tvojí součástí. Já budu vždycky tady," poklepal Ichigovy na místo, kde bilo srdce a pohladil ho po tváři.
"Už musíš jít," zašeptal zmatenému chlapci, naposledy ho políbil a zmizel.
Ichigo se v ten okamžik probral u sebe v pokoji a lehkým úsměvem na tváři. Nebyl smutný, Zangetsu přeci déšť nenávidí. Říkal by mu tuhle větu jen tak? Určitě ne, vždyť naděje umírá poslední.
Pár: Zangetsu/Ichigo
Varování: +12
Stáli tam naproti sobě, v rukou Zanpakutou a měřili jeden druhého pohledem. Kolem nich byly jen budovy. Prázdné, bezbarvé, jako kostičky lega naskládané na sobě. Jediné, co mělo barvu, bylo světle modré nebe a bílé mráčky, líně se pohybující nad jejich hlavami. Před Ichigem stál nový soupeř v bílém kimonu s maskou na tváři. Zangetsu se někam vypařil i s jeho vnitřním Hollow a nechal ho napospas tomuhle stvoření. Neměl ponětí, kde se tu v jeho vnitřním světě vzal, a proto ruku se Zanpakutou svěsil podél těla a znovu si prohlédl nepřítele stojícího před ním, který zatím nezaútočil. Vypadal silně. Velmi silně. Břicho měl určitě jak z oceli a rýsující se stehenní svaly pod volnějšími kalhotami jsou určitě výsledky tvrdého tréninku. Silný krk a ta jeho pulsující tepna na pravé straně. Tohle všechno už viděl, jen si nemohl vzpomenout kde.
"Kdo jsi?"
"Ty nevíš?" odpověděla otázkou zklamaně osoba a naklonila hlavu mírně na stranu.
"Ne," řekl Ichigo a přimhouřil oči, když se ruka neznámého pomalu přibližovala k masce. A v sekundě byla otázka zodpovězena. Maska byla odsunuta z obličeje a člověku, kterého by Ichigo čekal nejméně, spadly do čela uhlově černé vlasy.
"Pořád mě nepoznáváš?" zeptal se znovu a jeho ústa se zvlnila do mírného úsměvu na Ichigovým překvapením. Když tu byl posledně... To bylo ono. Kdy tu vlastně byl posledně, aniž by potřeboval s něčím pomoct, nebo si ho podrobit, jako tehdy s bankaiem? To už nějakou chvíli bylo. Ani ve snech ho už nechodil navštěvovat. A pak, když zjistil, že Aizen ukradl hougyoku a hodlá ho probudit, věděl, nebo spíš tušil, že otec mu řekne jeho tajemství, na které měl Ichigo přijít sám. O kterém nechtěl, aby ho znal, protože to znamenalo jednu jedinou věc, se kterou se nehodlal smířit - konec. Ichigův konec jako shinigamiho a jeho konec jako Zanpakutou. To střežené tajemství, ta jeho druhá, finální, podoba, po které ztratí všechny svoje shinigamské schopnosti, se teď snažil naučit, ovládnout. Proto tu byl. Viděl mu to na očích, tu odhodlanost.
"Stařík Zangetsu?" vyhrkl překvapeně a znovu si ho prohlédl. "Stařík" opravdu nebylo vhodné slovo. Vždyť vypadal tak mladě. Žádné vousy, ani ty své brýle neměl. Jediné, co poznával, byly oči, které na něj hleděly s neskrývanou lítostí a bolestí, i když po vyslovení jeho jména mu přes rty přeběhl malý úsměv, oči byly stejné. A pak si vzpomněl, proč tu je. Aby se něco naučil a ochránil ostatní.
"Proč jsi mi neřekl, že máš druhou formu?"
"Nebyl jsi připravený to vědět. Neptal ses," odpověděl stručně.
"Já se to ale musím naučit, abych ochránil ostatní! Nauč mě to, prosím!" vykřikl Ichigo. A Zangetsu dělal, jakoby ho neslyšel. Proč musel brát všechnu zodpovědnost na sebe? Proč vždy zachraňoval on? Copak Soul Society nemá svoje shinigami?
"Budeš mě muset porazit."
"Proč? Prostě mě to nauč!" Kéž by to bylo tak lehké, pomyslel si Zangetsu.
"Protože to, co chceš chránit ty, nechci chránit já," odpověděl, když ho o pár milimetrů minulo ostří. Pomalu se na něj podíval. Takže to myslí vážně, dobře. Chce boj, má ho mít.
Hodiny a hodiny spolu bojovali. Ichigo sotva stál, ale pokaždé se zvedl a znovu zaútočil na nepřítele. Ano, Zangetsu pro něj teď nepřítelem byl, i když nechápal, proč ho prostě nenaučí druhou formu a musí s ním bojovat. Otec mu říkal, že to nebude jednoduché a měl pravdu. Bylo to ještě těžší, než si myslel. Obzvlášť, když nebojoval jen se svojí Zanpakutou, ale i se svým vnitřním Hollowem. Věděl, že už moc dlouho nevydrží. A pak, po chabých pokusech navázat rozhovor a dozvědět se důvod, proč musí bojovat, byl moc pomalý, aby se ráně vyhnul. Zangetsu ho probodl, ale on necítil žádnou bolest. Proč z jeho Zanpakutou vychází takový smutek? Všiml si toho už dřív, ale teprve teď to pocítil. Zavřel oči a zaklonil hlavu. Takže tohle je konec? Nic se nenaučí? Nikoho neochrání?
"Pamatuješ, co jsem ti řekl? Že to, co chceš ochránit ty, nechci chránit já?" ozval se smutný hlas a probral tak Ichiga z přemýšlení.
"Ty brečíš?"
"Tak pamatuješ, nebo ne?" zopakoval znovu a hleděl chlapci do očí.
"Pamatuju. A co chceš tedy chránit?"
"Chtěl jsem, tebe," zašeptal odpověď. Ichigo byl někdy vážně hrozně tvrdohlavý a věci mu docházely později. Zangetsu se k němu udělal ještě jeden krok, aby byl těsně u něj a uchopil jeho tvář do svých rukou.
"Vždycky jsem tě chtěl chránit, copak to nebylo vidět?" zeptal se a pozoroval jeho zmatený pohled. Doufal, že mu to dojde později, a tak za sebe nechal mluvit činy. Palcem setřel slabý pramínek životodárné tekutiny vytékající z mělké rány na jeho tvářit a políbil jej. Jen jemně, ale dost důrazně na to, aby uvěřil, že se mu to nezdá. Nikdy nepochyboval nad jemností těch rtů, i když teď byly natržené a v ústech cítil chuť jeho krve. Druhou rukou mu vjel do vlasů, až na zátylek a přitiskl si jeho hlavu ještě blíže. Opatrně pronikl jazykem dovnitř a překvapilo ho, když mu Ichigo odpověděl.
×××
A teď ležel u sebe v pokoji na posteli s rukama za hlavou a přemýšlel. Ne nad tím, jak porazil Aizena, nebo jak ztratil svoji sílu a byl tři dny mimo, ale nad tím, jestli ještě někdy navštíví svůj vnitřní svět. Svět, ve kterém je Zangetsu, nebe bez mraků a prázdné budovy. Vždy se rozčiloval nad tím, proč má tak pustý svět. Nikdy nepřišel na odpověď, ale zjistil, že tam prší - jen když je smutný. Vybavil si jeho slova. Ta smutná slova.
"Ichigo, nikdy nebuď smutný, protože když jsi, prší tu. A já nenávidím déšť. Víš, jaké je to peklo být hnán deštěm v tomto pustém světě? Už nikdy si nemysli, že bojuješ sám, protože bojujeme spolu."
Obrátil se na bok a zamrkal, aby zahnal slzy. Uslyší ten hlas ještě někdy? Povzdychl si a zavřel oči. Dlouho nespal a byl unavený. Alespoň teď se pokusí usnout - s myšlenkami na něj. A podařilo se to na chvilku. Nebyl to klidný spánek, ale trochu si odpočinul. Když se vzbudil, cítil se podivně. Jako by byl znovu celý. Zakroutil hlavou a pomalu vstal z postele, že se půjde najíst. Jen co otevřel dveře pokoje, šlápl do prázdna a začal padat. Viděl jenom vzdalující se dveře jeho pokoje. Křičel. A pak přišlo déjà vu. Takhle padal, když bojoval se svým vnitřním Hollowem. Rozhlédl se kolem sebe tak rychle, jak mu to nápor vzduchu dovoloval a úžasem se mu rozšířily zorničky. Byl tady! Na jak dlouho tu jsem, blesklo mu hlavou a povzdychl si. Co když se mu to zdálo? Chtěl vstát, když se nad ním objevil stín. Zvedl hlavu a zůstal zaraženě sedět. Vždyť on už nemá existovat!
"Budeš tu tak dlouho, jak uznáš za vhodné," odpověděl mu Zangetsu na otázku, která se mu hodila v hlavě. Chápal jeho překvapení, a tak tam nad ním jen stál a hleděl do té šokované tváře.
Seděl jako zařezaný a díval se do těch jeho tmavých očí. Myslel si, že je mrtvý, že ho nikdy neuvidí, ale on tam v klidu stál s kamennou tváří v černém obleku a upřeně ho pozoroval. Pomalu vstal, ale pod tím pohledem se cítil tak nejistý, že se sotva udržel na nohách. Chvilku tam jen tak stáli, beze slov, bez pohybu, než Zangetsu natáhl ruku, aby se dotkl Ichigovy tváře. Jen lehký dotek, ale přesto v chlapci vyvolal bouři citů.
"Chyběl jsi mi," zašeptal a opřel se do dlaně, aby si ten dotek užil ještě víc, a pak popošel o krok blíž k němu, jen aby překonal tu vzdálenost, která dělila jejich rty. Jednu ruku mu položil na zátylek a druhou na krk. Nemohl uvěřit, že ho zase cítí.
"Tohle bys neměl dělat," zašeptal mu Zangetsu do rtů.
"Proč?"
"Protože až odejdeš, což bude za chvilku, budeš smutný. Víš, jak nenávidím déšť, že?" zašeptal odpověď a znovu se vpil do jeho rtů a vtáhl si ho do objetí. Alespoň tu krátkou chvilku si chtěl užít, než bude muset jít.
"Uvidím tě ještě někdy?"
"Jsem tvojí součástí. Já budu vždycky tady," poklepal Ichigovy na místo, kde bilo srdce a pohladil ho po tváři.
"Už musíš jít," zašeptal zmatenému chlapci, naposledy ho políbil a zmizel.
Ichigo se v ten okamžik probral u sebe v pokoji a lehkým úsměvem na tváři. Nebyl smutný, Zangetsu přeci déšť nenávidí. Říkal by mu tuhle větu jen tak? Určitě ne, vždyť naděje umírá poslední.
Komentáře
Okomentovat