Vrah z Fleet Street - 6. kapitola

PRAVDA 

Když se řekne vražda, většina lidí si vybaví kaluže krve, nehybné tělo na chodníku přikryté bílou plachtou a plno strážníků kolem místa činu, kteří zajišťují důkazy. Potom možná také reportéry, co se snaží ukořistit, co se dá, jen aby toho byly plné noviny. Přitom toho ví asi tolik, jako inspektor Lestrade, který stál na rohu ulice a čekal, až přijede génius Londýna. Pravdou bylo, že tu nebyli žádní redaktoři, ani plno strážníků, snažících se odehnat houf lidí od mrtvoly. Byli tu čtyři lidé. Inspektor, strážník, který vyslýchal svědka a lékař. Společnost jim dělalo světlo pouličních lamp a nastartovaných aut. Každému se od úst vznášely obláčky páry a každý si myslel svoje o tom, proč se v noci vyskytuje na takovém místě – u zapadlých uliček ve tmě. Momentální chod věcí však narušilo klapání podpatků o vlhký chodník. Lestrade zamžoural do šera noci a zvedl ruku na pozdrav. Postava mu odpověděla kývnutím hlavy a inspektor si pomyslel, že se Sherlockem něco je. Vypadal neuvěřitelně sklesle a postrádal svoji obvyklou zapálenost do případu.

  

„Tak co tu máme?“ zeptal se spíše, aby se na něj Lestrade nedíval tak překvapeně a zároveň zamyšleně. Nebyl ve svojí kůži, ale potřeboval něco dělat, nad něčím přemýšlet a nebýt zavřený mezi čtyřmi stěnami nad poznámkami a dopisy. A myšlenkami, které ho užíraly – jak zevnitř, tak zvenku a bylo to vidět. Inspektor se jen otočil a zavedl ho k tělu. Holmes se zastavil přesně na začátku uličky a stoupl si tak, aby co nejdál proniklo pouliční světlo. Teď se máš soustředit na případ, ne řešit osobní problémy! A tak si podřepl a velmi pomalu a velmi pozorně začal prohlížet mrtvé tělo. Obličej zakrývaly mokré prameny vlasů. Vytáhl z náprsní kapsy pero, které s sebou nosil pro případ, že by si nutně potřeboval něco napsat, a prameny odhrnul. Kdysi hnědé oči, teď už vybledlé, byly rozšířené bolestí a na tváři se ženě jasně rýsovala tři písmena - Ira. Ruce měla podivně zkroucené za zády, sukně byla na několika místech roztržena až k bokům a odhalovala tak nohy poseté hlubokými řeznými ranami. Boty jí na nohách držely díky páskům, zapnutých kolem kotníků, jinak by je neměla vůbec. Podpatky byly zašpiněné od vosku, nejspíš od toho, jak tvořil symbol a teprve potom ji na něj pokládal. Nebo ji jen omámil, a když se začala probírat, tak jí dodělal, jenže to se jí nelíbilo a bojovala, kopala, a tak se jí dostal vosk na podpatky? Narovnal se a kývl na doktora, že už k tělu může.

Od minula si totiž Lestrade vzal jeho slova k srdci a souhlasil s tím, že Holmes bude první, kdo se může k tělu přiblížit. Alespoň v něčem ho poslechl, protože ti ňoumové, co si říkali asistenti, dokázali zdemolovat všechno důležité během pár vteřin. A pro Holmese byl každý detail důležitý.

×××

„Chcete kafe?“ zeptal se potom inspektor, když seděli u něj v kanceláři a Sherlock už dlouhou chvíli jen mlčel a hleděl do prázdna. Ani jednou se na něj nepodíval a nereagoval ani na mírné popichování, na které by bleskově odpověděl nějakou chytrou hláškou a tím Lestrada uzemnil. A tak zase zavládlo ticho.

„Potřebuji vidět fotky z míst činů!“ vyhrkl náhle a rychle si stoupnul.

„Ale-“

„Hned!“

A tak inspektor donesl složky, týkající se Vraha z Fleet Street a jeho obětí. Byly tři, zatím docela slabé, ale desky už byly ošoupané, jak je neustále někdo vytahoval ze šuplete. A tak je Lestrade hodil před Holmese a s rukama založenýma na prsou čekal, co s detektiva vyleze. Ten jen rychle otevřel všechny složky a hledal fotky, na kterých jsou oběti vyfoceny celé, i se symbolem. Něco mu tady totiž nehrálo. Samozřejmě, že fotky byly tmavší, než za denního světla, i když je blesk osvítil dostatečně, aby si toho všimly bystré oči.

„Tady!“ kývl na inspektora a ukázal postupně na každou fotku zvlášť. Jenže ten se jen zamračil a naklonil se nad ně ještě blíž. Ať se snažil, jak se snažil, NIC mu nepřišlo divné. Ale absolutně nic. Takže jen nechápavě pohlédl na muže vedle sebe a ten protočil panenky.

„Ten znak není pentagram, jak jsem si myslel, ale bafomet. Kdyby to byl pentagram, měly by ty ženy hlavu v jednom z cípů, ale je to naopak – hlavu mají vždy mezi nimi. Ten muž věří v ďábla a tohle,“ ukázal na fotky, “je jeho rituál.“

„Bafo- co?“ zeptal se Lestrade a v tom momentě vážně vypadal, že nemá tušení, co to je.

„Bafomet je pentagram, ale obrácený. Představuje hlavu mendéského kozla. Tohle jsou rohy, uši a brada. Je to úplný opak pentagramu – jeho cípy představují základní přírodní živly a duši. Takže náš ctihodný vrah má co dočinění se Satanem,“ usmál se pro sebe, sbalil fotky a odešel. Měl pocit, že inspektorovi řekl zase o něco víc, i když smysl slov mu dojde později. Ani ho nepřekvapilo, že se dostal ven bez problémů. Před pár dny by jistě Lestrade vyšiloval, ať fotky okamžitě vrátí, ale teď ne.

×××

Celou cestu přemýšlel nad tím, že si toho nevšiml dřív. Přece to bylo opakované, u každé oběti. Dokonce i ruce, nebo lokty byly namířené k cípům. Kdyby neřešil osobní problémy s Watsonem... S Johnem... Povzdechl si a zavřel za sebou vstupní dveře domu. Rychle vyšlapal schody a prudce zastavil, když před sebou uviděl paní Hudsonovou, jak roztřesenýma rukama svírá okraje tácu se snídaní. Když se dostal do jejího zorného pole, klidněji si oddechla, ale třást se nepřestala.

„Dobré ráno, paní Hudsonová, omlouvám se, Scotland Yard potřeboval pomoc,“ usmál se omluvně, ale ona jen nesouhlasně zakroutila hlavou.

„O tohle nejde, ale jsem ráda, že jste zpět. On, pan Watson, se vrátil v noci hrozně opilý. Skoro netrefil do dveří, hlasitě nadával a nejspíš začal i rozbíjet věci. Já... Já se bojím toho, co uvidím, víte? Takového ho neznám, vždycky byl milý a-“

„Víte co? Dejte mi ten tác, já mu ho tam donesu a uklidním ho, ano?“ usmál se na ní a opatrně uchopil tác se snídaní. Paní Hudsonová mu vděčně úsměv opětovala a otočila se k odchodu. Holmes mezitím loktem stlačil kliku, aby se dostal dovnitř, ale ty se po čtvrt metru zasekly. Opatrně za ně nahlédl a párkrát zamrkal, jestli se mu to nezdá. Oblečení se válelo na zemi, talíře s včerejší večeří, kterou nikdo nesnědl, byly rozbité a... Na té bílé košili, která zasekla dveře, byla krev? Sotva našlápl na koberec, zakřupaly mu pod podrážkou střepy. John to včera evidentně přehnal. A tak se protáhl tou škvírou mezi dveřmi i s tácem. Ten potom položil na skříňku, která jako jediná vypadala, že nájezd opilého Watsona vydržela, ba se mu i vyhnula. Závěsy byly všude zatažené, ale na cestu přece jenom trochu vidět bylo.

„Johne?“ zavolal do bytu, ale nikdo se neozýval. A tak přešel k prvním závěsům a rozhrnul je. Místnost zalilo sluneční světlo a s ní všechen nepořádek. A to se poprvé, dámy a pánové, Sherlock Holmes zděsil. Jestliže on dělal nepořádek, když měl v sobě drogy a alkohol, zraněný, opilý a naštvaný Watson udělal dvakrát tolik. Nakonec ho našel sedět polonahého u pelesti postele s láhví v ruce, jak kouká do prázdna a je mimo. Na levé paži měl několik škrábanců, ale krev už stihla zaschnout. To se Holmes zděsil po druhé. A po třetí, když k němu přišel a John nereagoval na jediné slovo, jen dál upíjel z láhve a pohupoval se. Sherlocka napadlo jediné – vrazil mu dvě pořádné facky, každou z jedné strany. Bylo to účinné a John se trochu probral.

„Proboha, co jste tu vyváděl?!“ zděsil se a oslovený jen pokrčil rameny a chystal se upít z láhve, když mu jí Holmes sebral.

„Tohle přece neděláte. Krotíte vždy VY mě, ne já vás,“ zakroutil hlavou nad přítelem a pomohl mu vstát. Potom pomalu přešli do koupelny a z toho doufal, že John pochopil, co po něm chce. Zavřel mu dveře a sám se šel podívat po nějakém čistém oblečení do jeho pokoje. Když se vrátil, jen mu pootevřenými dveřmi oblečení podal a čekal. Watsonovi trvalo trochu déle, než se oblékl. Všechno se točilo a bylo mu špatně. Nedokázal pořádně přemýšlet a každou chvíli se musel něčeho přidržet, aby neskončil na zemi.

„Johne?!“ ozvalo se za dveřmi nervózně, a když si zapínal košili, dveře se otevřeli a dovnitř vstoupil Sherlock. Nejdřív ho sjel pohledem od nohou až po hlavu a zastavil se u rozepnuté košile.

„Vždyť si to zapínáte nakřivo, ukažte,“ povzdychl si a Watson jen slabě kývl a musel se opřít o zeď za ním. A jeho přítel byl rád, že nevidí, jak se mu třesou ruce. Ale John vypadal celkem spokojeně, jak se opíral ze zavřenýma očima o chladnou stěnu a klidně oddechoval. Usnul. A pak se jeho hlava svezla na Holmesovo rameno.

„Johne? Pojďte, pomůžu vám do postele,“ řekl potom tiše a vzal ho jednou rukou podpaží, aby ho trochu nadzvedl. Watson něco zamumlal ze spánku a přitiskl se víc k jeho krku.

„Watsone?“

„Hm?“

„Potřebuju vaši spolupráci, jinak vás k té posteli nedostanu.“

„Hm, dobře,“ zamumlal a se rty přitisknutými k Sherlockovu krku se belhavým krokem, za menší pomoci a asistenci, vydal do svého pokoje, kde pak vysloveně padl a usnul. Jeho přítel si však jen povzdechl, zakroutil hlavou a rozhodl se, že paní Hudsonové řekne, že pohroma je, pro dnešek, zažehnána. Pak možná poklidí ten nehorázný binec a omluví se za rozbitý porcelán. Pravdou bylo, že mu to ani tak nevadilo, jen byl zvědavý na to, jak se bude chovat, až se probere... Jenže to nehrozilo hned, protože John spal další dva dny...

×××

V hlavě mu bubnovali permoníci a v puse měl, jako v polepšovně. Závěsy byly naštěstí zatažené, jinak by nejpravděpodobněji oslepl. Ale moment, tohle byla jeho postel, ale vždyť... A sarka... Poslední, co si pamatoval bylo, jak šel do baru, vyprovokoval rvačku, pak ho vyhodili, a tak se šel dodělat sem. A zrovna když pil třetí flašku, přišel Holmes a profackoval ho. Ještě pořád viděl ten jeho zděšený výraz. Bože... A tak si přetáhl přes hlavu deku a znovu zavřel oči.