Oběť - 2. kapitola

Co dokáže jeden jediný prášek s Kalovou myslí?

KDE TO JSEM?

Vzbudil jsem se v něčí posteli, v něčím pyžamu a byl si stoprocentně jistý, že nejsem u nás, protože za prvé, já spím zásadně oblečený, kdyby se náhodou něco zmrvilo, za druhé, nemám takhle velkou postel, za třetí, rozhodně u nás není takhle přehnaně čisto – alespoň ne na „mojí půlce“. Niko má vždycky svoji postel perfektně ustlanou, meče, dýky vyleštěné a jí zdravě. Kdyby existovala živoucí reklama na zdravou výživu a sport, na plakátech by byl on. Ke snídani cereálie, mrkvový džus, minimum tučného jídla – nebo lépe, vůbec nic takového nejíst. Nikdy nedává najevo bolest, radost, starost či smutek nebo vztek. V tomhle je brácha přeborník. Kamennou tvář zvládne levou zadní, ani nemrkne. Ze začátku jsem mu to tak trochu záviděl, protože jsem pak vedle něj vypadal jako citlivka. Jenže Cyrano to všechno dusí v sobě – to chce velkou dávku sebekontroly, kterou – přiznejme si – tak trochu postrádám. Já si radši zanadávám pořádně od plic, abych se potom mohl uklidnit. Rozespale jsem si přejel dlaní po obličeji a pomalu se posadil. Tuhle místnost si moje mysl vážně nepamatovala. To je to se mnou tak špatný? Povzdychl jsem si a vstal. Vypůjčené pyžamo mi bylo přes ramena trochu fest, ale majitel se zřejmě chtěl ujistit, že se nenachladím. Na vratkých nohách jsem došel ke dveřím a otevřel je. Jeden fakt byl docela nepříjemný – všechno bylo trochu rozmazané, ale po zaostření, které mi dělalo trochu problém, mi koberec byl nějak povědomý. Po bližším prozkoumání mi ale docvaklo, že se mi to jen zdá. 

„Cyrano?“ zavolal jsem do ticha chodby a poslouchal, jestli se neozve. Bohužel nikde nikdo a mně nezbylo nic jiného, než prohledávat jedny dveře za druhými, až jsem došel ke schodům. Zezdola byly slyšet dva mužské hlasy, ale moc jsem jim nerozuměl. Otupělost udělala své. Schody se mi v tu chvíli zdály jako nadlidskej výkon, ale podařilo se mi je zdolat. A pak tam uprostřed kuchyně stály dvě osoby. Hnědovlasý muž v obleku mi zacláněl. Už zezadu vypadal namyšleně – stál, jakoby spolknul pravítko a ten jeho hlas. Jenže potom zavrtěl hlavou a poodstoupil stranou. A mně se do zorného pole dostal někdo další. Přišel mi povědomý, ale ani za Boha jsem si nevzpomněl na jméno... 

A pak se jeho hnědovlasý společník otočil, usmál se a pět dlouhých kroků mu stačilo na to, aby byl u mě a drtil mě v objetí. Trochu to moji maličkost zaskočilo, navíc – když jsem nasál jeho vůni, byl cítit jako... jako... Prudce jsem ho odstrčil a podkopnul mu nohy. S rukou kolem jeho krku a kolenem na hrudníku jsem se nad něj naklonil a zeptal se: „Co seš zač? Ty nejsi člověk!“ Měl jsem stejný pocit, jako když se poprvé ukázal můj milovaný papínek. Tehdy seděl v rozbitém okně a tou neznámou řečí syčel Můj... Ale tak podivně spokojeným tónem, až mi naskočila husí kůže.

Trochu mu ztvrdl úsměv na rtech, a pak se nervózně zasmál. Poplácal mě volnou rukou po rameni a zelené oči těkaly po mém obličeji v naději, že si dělám legraci. Jenže já si jí nedělal. Znovu jsem si k němu přičichnul s přivřenýma očima a snažil se rozpoznat, co je zač.

„No tak, Kale, neblbni, to sem já,“ ozval se přidušeně a trochu sebou zamlel.

„Kdo já?“

„Kale, pusť ho,“ položil mi jeho společník ruku na rameno a stiskl. Nevim proč, ale vytočilo mě to. A v tu chvíli se válel vedle kudrnáče a díval se na mě se zdviženým obočím. Pomalu jsem se k němu přiblížil a přičichl i k němu. Voněl... podobně, jako já. Ale jen z části. A pak se mu podařilo mě šikovně nadzvednout a už jsem mu letěl přes hlavu. V mžiku stál na nohách a mě na ně taky vytáhl, přirazil ke zdi a nasupeně se mi díval do očí. Zhluboka jsem se nadechl a vrazil mu hlavičku. Jenže to nečekal a o krok poodstoupil. Z nosu mu začala týct červená... Při pohledu, jak stéká na jeho rty, jsem se usmál... Hm, krev... Kale... Kale...

„Kale?“ zeptal se blonďák a najednou se mi zatmělo před očima.

„Kale? Jsi v pohodě?“ ptal se Niko a já se na něj radši ani nedíval. Zemřela... Plála a chvíli jsem si myslel, že sním. Ale ne. Když můj pohled ulpěl na místo, kde stála, bylo tam jen na uhel spálené tělo a zčernalý koberec. Niko mě objímal kolem ramen, a pak začalo pravé peklo. Ta věc Nika odkopla! Nikdy v životě jsem neviděl, že by se někomu něco takového povedlo. Obzvlášť, když se to týkalo mě. Chvíli mu prostě seděla na hrudníku a syčela do obličeje, ale pak se otočila na mě a usmála se. Na Nikovu tvář jsem neviděl, měl přes ní vlasy, ale nehýbal se. Byl mrtvý? A v tu chvíli jsem vzal nohy na ramena, protože když to složilo bráchu... A vběhnul jim přímo do náruče...

„Ni-ko?“ zašeptal jsem a naklonil hlavu na stranu. Brácha byl o něco vyšší, svalnatější a měl o dost kratší vlasy, víc vrásek a vypadal ustaraně. Jak jsem ho nemohl nepoznat?! Vždyť je to můj brácha! Celou dobu o něm přemýšlím a nepoznám ho? To je to se mnou hodně špatný. Pak jsem uslyšel hlasitý oddech. To Niko, když zjistil, že si ho pamatuju.

„Kale, jsi v pořádku?“

„Co myslíš?“ zeptal jsem se ironicky a otočil se k němu zády. A dostal tak další šok. Zrcadlo a můj odraz. To nejsem já... To prostě nejsem já! Zíral jsem na sebe a nedokázal ani mrknout. Do očí mi padaly černý vlasy a... Sakra, tohle jsem nebyl já. Vysoký, štíhlý, trochu svalnatý a na bradě mi rostly vousy. Vypadal jsem nejmíň na dvacet. Automaticky jsem natáhl ruku v domnění, že mám halucinace. Ale když se prsty dotkly chladného povrchu a zanechaly otisk, zaúpěl jsem. Co se to kurva děje?! A jak si moje oči prohlížely odraz, objevil se v zrcadle někdo další. Sice menší, za to ohavnější. Viděli jste někdy Pána prstenů? Vypadalo to jako Glum, ale tělo celé černé a velké, stříbrné oči. Pařátem mě chytlo za rameno a usadilo se na něm...Problém byl v tom, že jsem necítil žádnou váhu. A pak mi na mysl přišlo jediné pojmenování – Alenka. Jenže sotva se Niko pohnul, čímž se pohnul i jeho odraz v zrcadle, Alenka zmizela. A to bylo nejspíš dobře.

×××

„Řekneš mi už konečně, co se to tu děje?“ pěnil jsem a pochodoval sem a tam s rukama složenýma na prsou. Kudrnáč, teda Robin, seděl na rohu stolu a nedůvěřivě mě pozoroval. Vlasy měl trochu zacuchané a mnul si bouli, kterou způsobil náraz o zem – pochopitelně díky mně. Niko si už vlasy pečlivě stáhl do culíku, ale stejně to byl nezvyk. Zrovna si přetahoval přes hlavu zakrvavené triko a hledal nové. Samozřejmě z něj nevypadla ani věta. A z toho povedeného kamarádíčka taky ne. Ani jeden nic neřekl. Ovšem to, že si z posledních, hm, čtyř let nepamatuju ani ň je nejspíš v pohodě.

„Rafferty to posral,“ zamumlal Robin a přejel si rukou po obličeji. Niko se na něj prudce otočil a zamračil se.

„Kdo je Rafferty a co přesně posral?“

„Kale, co přesně si pamatuješ jako poslední věc?“ zeptal se mě Niko a už byl zase úplně klidný, uhlazený. Bingo, otázka za sto bodů – co si náš milovaný Kaliban pamatuje? Vůbec nic!

„Požár. Hořela a já nemohl dělat vůbec nic. A pak mě ta věc odtáhla. Tebe zranila. Potom si pamatuju východ slunce a krev. Utíkali jsme – nevim odkud a nevim ani kam,“ řekl jsem stručně a bratr viditelně zbledl.

„Byl jsi zraněný. Robin, se svým známým, mi pomohli tě z toho dostat – s vedlejšími účinky.“

Počkat, počkat, počkat! To mi nesedí. To jsem se léčil čtyři roky, nebo co?! A navíc, Niko nikdy nikomu nevěří pár hodin po seznámení.

„Jasný a čirou náhodou vůbec nekecáš, co?“ zaútočil jsem uštěpačně a praštil pěstí do stolu.

“Lžeš mi!“ Ale na to nic neodpověděl. Jen se na mě díval a ramena měl zase podivně napjatá. Právě mi utekly čtyři roky, ne-li víc, života a řekl bych, že za tu dobu se událo dost důležitejch událostí. A já si je prostě nepamatuju, protože ani jeden z nich mi nehodlá nic říct.

×××

Nemohl jsem mu to říct. Ani část, jelikož všechny vzpomínky se vážou k jednomu zásadnímu problému. Kdybych prozradil jednu vzpomínku, mohl bych tím spustit řetězovou reakci a Kal by si na zbytek vzpomněl poměrně rychle. Ještě mu nic neřeknu. Potřebuji, aby si ještě chvíli nic nepamatoval. I když Robin má pravdu – Rafferty to posral přímo královsky. Říkal jsem pár hodin, ne pár let! To se nějak vyřeší, teď se uklidni.

„Kale, uklidni se, ano?“ Jen jsem viděl, jak se ušklíbl, otočil a odešel z pokoje – neopomenul bouchnout dveřmi.

„Ses teda vyznamenal,“ povzdechl si Robin a zadíval se na mě. „Vždyť on si mě vůbec nepamatuje. Viděl jsi, jak se choval? Očichával mě jako pes! Chvíli jsem si myslel, že-“

„Temník je mrtvý, to víš. Není se čeho bát,“ odpověděl jsem a vstal. Tady vážně něco nehrálo.

„Takže navštívíme Raffertyho, říkáš?“ zeptal se podivným tónem Robin a vykročil za mnou.

„Přesně tak.“