1. kapitola
On, nejlepší agent FBI... a On, nejlepší agent CIA... A mají pracovat spolu... Což se nikomu z nich nelíbí...
Spolupráce s Bee
1. kapitola
„Říkám ti, padej!“ křičel na svého nově přiřazeného parťáka a sám zahnul do tmavé uličky. Sotva se vrátil z jedné mise, hned mu dali jinou a jako překvapení si šéf nachystal tohohle zajíce, který sotva ukončil výcvik. Ještě teď si vybavoval povýšený výraz toho mladíka, když přišel k Briminghamovi do kanceláře. V perfektně padnoucím obleku s červenou kravatou a hrdě vztyčenou hlavou se zeptal, proč má jít do akce s nějakým staříkem, kterého sotva zná, a pak za sebou zavřel dveře. Nevěděl, co mu šéf tehdy řekl, ale když vyšel ze dveří, byl poněkud bledší a očnímu kontaktu se vyhýbal. Když se teď v běhu otočil za sebe, aby se ujistil, že za ním pořád běží, viděl jen vystrašené oči kluka, který si myslel, že už je dospělý. Jenže teď nebyl čas na přemýšlení o tom, co bylo, nýbrž o útěku. Přeskočil zábradlí domu a rozrazil dveře do sklepa.
Zajíc, za celý týden si nestihl zapamatovat jméno, a tak mu prostě říkal, jak uznal za vhodné, seskočil rovnou za ním a dveře zabouchl. Vyběhli po schodech společně, i když mladší udýchaně. Dveře na konci byly otevřené. Už zbývaly dva schody a pak…, pak vběhli do červené záře a masy proplétajících se těl. Všichni tu byli evidentně sjetí, každý tancoval s každým. A proto ho nenapadlo nic lepšího, než popadnout parťáka kolem pasu a přitisknout si ho na sebe. Na krku cítil jeho zběsilý dech a na ramenou tlak, jak se vzpíral.
„Přestaň, nebo chceš mít další díru na dýchání?“ zasyčel mu do ucha a v tu chvíli se ve dveřích objevili jejich pronásledovatelé. Zmateně se rozhlédli a okamžitě schovali svoje pětačtyřicítky za opasky kalhot. Kývli na sebe a pomalu začali procházet tančícími páry.
×
A proto teď mířil k sekretářce, která pyšně vypjala hruď a vystavila na obdiv svoje perfektní čtyřky, napasované v krémovém kostýmku. Vlnité vlasy jí splývaly podél tváře a na rtech pohrával americký úsměv na dva prsty. Když kolem Ingrid procházel, mrknul na ni a krátce ji chytil za bradu. Tohle divadýlko hrála vždycky, když chtěla někoho klofnout, jenže na něj to neplatilo. A tak si narovnal rukávy černého saka, navyklým tahem levé ruky utáhl uzel kravaty a způsobně zaklepal na dveře. Vstoupil, až když se ozvalo tlumené dále. Zavřel za sebou dveře a bez vyzvání si sedl do koženého křesla. Stále byl na Briminghama naštvaný za ty partnery, které mu neustále přiřazoval. Jenže od toho Ruska mu přišlo, že šéf do něj nevkládá tolik důvěry, jako předtím. Chtěl ho mít pod kontrolou, chtěl vědět, co dělá, a že v misích neselže. Ale on tehdy vážně nic neprozradil. Nikdy. Odfrknul si.
„Shawe, jelikož váš poslední partner podal odvolání,“ usmál se při vzpomínce, jak celý rudý odevzdával osobně hlášení i s rezignací, „přiděluji vám nového partnera a nový úkol.“
„Pane?“ zeptal se neosobním, naprosto klidným hlasem. Další partner?
„Jelikož tahle mise spadá pod CIA i FBI, rozhodli jsme se s Johnem, že naši nejlepší agenti budou spolupracovat spolu. Složku s případem máte na stole. Odchod!“ A mávl rukou směrem ke dveřím. Shaw jen pevně stiskl čelisti k sobě, zvedl se a odešel. Přece nebude fňukat – on rozkazy plnil bezchybně! Vždycky! Když se za ním Brimingham díval, měl v ramenou napětí a oči stažené do škvírek.
Alexander z kanceláře vyšel velmi rychlým krokem a zamířil si to přímo do hlavní síně FBI, kde se prokázal čipovou kartou a vytáhl z kapsy krabičku cigaret. A pak ho uviděl. Černé auto zastavilo na kraji chodníku – auto typu CIA. Vystoupil z něj muž kolem šedesátky, to byl Smith, a z druhé strany Dlouhán – tak si ho pojmenoval. Byl štíhlý a pravačkou si projel tmavě zrzavé vlasy. Mohlo mu být maximálně pětatřicet. Tseh, odfrknul si v duchu a v klidu si konečně zapálil. Zády se opřel o mramorovou desku a spokojeně vydechl kouř. Když kolem něj ti dva procházeli, Dlouhán se na něj krátce podíval, a pak, s nezúčastněným výrazem, následoval Smithe do budovy.
×
Dívali se na sebe, až by nezúčastněný pozorovatel nutně musel získat pocit, že se vzájemně rentgenují. Nebo čtou myšlenky, což by v tomhle případě ušetřilo spoustu mrzutostí.
Nakonec si přece jen sundal tu košili a klekl si na koleno, aby si mohl rozšněrovat tkaničky.
„Co je?“ zdvihl hlavu, když se druhý nehýbal. Jen ho fascinovaně pozoroval.
„Angela říkala…“
„Asi neříkala dost.“
„Vykecala na tebe kde co,“ ušklíbl se najednou. „Co používáš v koupelně, jak to máš rád v posteli, jakej si, co máš v knihovně… Člověk by řekl, žes jí ošukával od rána do večera a pokaždý v jiný místnosti.“
„A měl by recht.“ Pořád klečel a hrál si s tkaničkou. „Tak co? To to se mnou chceš dělat oblečenej?“
„Do hajzlu, co seš to za cynika?“ Vyjel na něj pojednou.
„Ale ne, už zas… Co je na tom tak divnýho? Mám obědovou pauzu, není snad jedno, jestli budu jíst, nebo dělat cokoliv jinýho? Nechci nic jinýho, než si to teď s tebou rozdat… Nebudu po tobě chtít snídani, ani společný procházky po parku. Chci si jen zašukat, ještě něco?!“
„Jsi odpornej! Angela říkala, jakej si prasák, ale já se chtěl přesvědčit na vlastní oči a… Všichni jste hnusní! Chrápat s někým bez lásky, strkat si ho do zadku na každým rohu! To by se ti líbilo, co? Strčit mi ho tam!“
V ruce se mu objevil nůž a v očích šílenství. A to byla přesně ta chvíle, na kterou agent Collins čekal. Nechal tkaničku tkaničkou a vytáhl z kotníkového pouzdra zbraň. Přitisknout ji Haroldovi pod bradu už pak bylo dílo okamžiku.
„Brouku, ale strčit ho tam, jsi měl ty mně,“ ušklíbl se lehce jeho vypouleným očím a pak ho praštil do spánku. Hledaný sériový vrah se svezl na zem jako hadrová panenka. Agent se natáhl pro svoji odhozenou košili, sako a teprve když se patřičně upravil a zcivilizoval, zavolal šéfovi a ohlásil splněný úkol. Pak zavolal Angele, že už může přestat roztrušovat řeči o tom, jak jeden byznysmen hledá společníka pro zpestření svých obědových pauz, včetně těch keců, jak skvělej je v posteli a co všechno má v bytě.
Nakonec si promnul bradu a usoudil, že se potřebuje oholit.
×
„Výborná práce, ale trochu riskantní, nemyslíte?“
„Ne, pane.“ Seděl se založenýma rukama, nohu přes nohu a ještě dodatečně obhajoval svůj postup v celém vyšetřování. „Vůbec ne. Byl to nejbezpečnější způsob, jak ho dostat.“
„Jít tam sám nebylo-“
„Bylo to nejlepší. Harold nebyl příliš tělesně zdatný, oběti omamoval a potom je teprve podřezával. Dobře vycvičený agent mohl proti němu obstát bez obtíží.“
„A zapojení té prostitutky?
„O jaké prostituce to mluvíte?“ Rozšířil oči a udělal všeobecně známé gesto, které znamenalo přibližně: Vím, že to víte, ale odpovídat vám stejně nebudu.
„Dobrá, tímto můžeme tedy případ považovat za uzavřený.“ Šéf to pochopil a dál se neptal. Agent Collins se jen trochu pousmál a začal palci točit mlýnek.
„Další rozkazy?“
„Podíval jste se na složky, co jsem vám poslal?“ Breckinridge se posadil a otřel si čelo i zátylek, v kanceláři bylo horko, porouchala se klimatizace. A na vysoký tlak je horko mor.
„Prošel jsem si je, ano, pane.“
„Brimingham se s námi chce sejít, asi mu hoří koudel u zadku, když nás žádá o spolupráci.“
„Kdyby nepožádal on, požádali bychom my, tady šlo jen o to, kdo udělá první krok.“
„Nevypadáte z té spolupráce nadšený.“
„Nejraději pracuji sám, pane. Víte to. Ale jestli to je rozkaz, pak samozřejmě uposlechnu. Mohu odejít? Potřebuji ještě něco vyřídit.“
„Můžete. Odjezd je zítra ráno, pokuste si vzít menší zavazadlo než je lodní kufr.“ Breckinridge se ušklíbl a jeho agent mu ušklíbnutí s velkou chutí vrátil.
„Pokusím se, pane!“
Šéf si ho ještě jednou prohlédl: široká ramena, úzké boky, perfektní drahý oblek a perfektně pěstěné ruce. Nathaniel Collins vypadal opravdu spíš jako bankéř, či vysoce postavený manažer, než jako někdo, jehož řemeslem je zabíjet.
„Jak vůbec mohlo Herolda napadnout, že byste se s ním ze zoufalství vyspal…“ zavrtěl hlavou.
Collins pokrčil rameny. „Lidé jsou schopni uvěřit mnoha horším věcem.“
A vyšel z kanceláře.
×
Zrovna kouřil druhou cigaretu, když mu zapípal pager. A možnost vyloudit z té malé krabičky ten příšerně otravný zvuk měl pouze jeden jediný člověk pod sluncem. Zhluboka potáhl z cigarety, a i když byla nedokouřená, hodil ji na zem a zašlápl. Odrazil se od desky, o kterou byl opřený, a namířil si to zpět do kanceláře šéfa. Schody vyběhl během vteřiny, na Ingrid se ani nepodíval, ale způsobile zaklepal na dveře – jako vždy – pak vstoupil. V křesle, kde před chvilkou seděl on sám, byl posazený Smith. Byl to zástupce ředitele CIA, pokud si dobře pamatoval. A vedle něj seděl Dlouhán. Upřímně doufal, že TOHLE je vážně jen špatný vtip. Když se na něj Brimingham podíval, pochopil, že není. O to víc neosobně se snažil tvářit.
"Agent Shaw," představil ho v té chvíli Brimingham a potom se podíval na Dlouhána.
"Agent Collins, CIA. Váš nový partner."
Tak řečený agent na něj pohlédl a v jeho pohledu se zračilo asi tolik sympatií, kolik k němu v tu chvíli cítil on sám. Nula, nula nic. Byl perfektně oholený, ostříhaný, naložený v drahém obleku a navoněný ještě dražší kolínskou. V první chvíli by se jeden zeptal, jestli se chystá do akce, nebo na přehlídkové molo. V druhé by se zeptal, kde má zbraň. Na potřetí by se ani neptal, prostě by ho jen praštil do hlavy a šel všechnu práci udělat sám, protože s ním by to zcela určitě bylo na velice dlouhé lokte.
Nejlepší agent CIA...
„Shawe, přečetl jste si materiály, které jsem vám poslal do kanceláře?“ protrhnul ticho hlas jeho nadřízeného. Přestal se dívat do očí toho modela a ušklíbnul se. Za celou dobu projev vůbec nějaké emoce, kterou se od něj dnes dočkají.
„Ne, pane, ještě jsem v kanceláři ani nebyl,“ odpověděl klidným hlasem a dál stál u dveří. Popravdě, i kdyby mu nabídl místo k sezení, odmítl by. Nehodlal sedět vedle chlápka, který si na sebe neumí dát rozumné množství kolínské – cítil ji až k sobě.
"Dobrá, tak vás seznámím... Agent Collins včera dopadl hledaného sériového vraha, říkalo se mu Jack Rozparovač Dvacátého prvního století.. Výborná a čistá práce. Jenže ten chlap nemohl pracovat sám, ostatně musel mít kontatkty stejně smýšlejících lidí..."
"Jak stejně smýšlejících lidí?" zeptal se agent Shaw.
"Joshua Harold vraždil úspěšné muže na vysokých postech. Zabil jich víc než deset, určitě jste o tom četl." Agent Collins zdvihl hlavu a podíval se mu přímo do očí. Měl je tmavě modré a skoro prázdné.
"Noviny nemohly zveřejnit jen jednu podrobnost, ale tu si z přezdívky, kterou vrahovi daly, mohl domyslet. Všechny oběti... Stručně řečeno, byli to homosexuálové."
No výborně, pomyslel si v duchu. Takže ho nasadí na misi, o které neví absolutně nic, jen to, že nepracuje sám, a že Dlouhán dopadl nejspíš jednoho z mnoha spolupachatelů. Kdyby tenhle případ přiřadili jemu samotnému, pracovalo by se mu lépe. Max Brimingham věděl moc dobře, že nemá rád práci ve dvou, natož ve více lidech. A tak jen silněji stiskl čelisti a šlehnul pohledem po svém novém parťákovi.
Spolupráce s Bee
1. kapitola
„Říkám ti, padej!“ křičel na svého nově přiřazeného parťáka a sám zahnul do tmavé uličky. Sotva se vrátil z jedné mise, hned mu dali jinou a jako překvapení si šéf nachystal tohohle zajíce, který sotva ukončil výcvik. Ještě teď si vybavoval povýšený výraz toho mladíka, když přišel k Briminghamovi do kanceláře. V perfektně padnoucím obleku s červenou kravatou a hrdě vztyčenou hlavou se zeptal, proč má jít do akce s nějakým staříkem, kterého sotva zná, a pak za sebou zavřel dveře. Nevěděl, co mu šéf tehdy řekl, ale když vyšel ze dveří, byl poněkud bledší a očnímu kontaktu se vyhýbal. Když se teď v běhu otočil za sebe, aby se ujistil, že za ním pořád běží, viděl jen vystrašené oči kluka, který si myslel, že už je dospělý. Jenže teď nebyl čas na přemýšlení o tom, co bylo, nýbrž o útěku. Přeskočil zábradlí domu a rozrazil dveře do sklepa.
Zajíc, za celý týden si nestihl zapamatovat jméno, a tak mu prostě říkal, jak uznal za vhodné, seskočil rovnou za ním a dveře zabouchl. Vyběhli po schodech společně, i když mladší udýchaně. Dveře na konci byly otevřené. Už zbývaly dva schody a pak…, pak vběhli do červené záře a masy proplétajících se těl. Všichni tu byli evidentně sjetí, každý tancoval s každým. A proto ho nenapadlo nic lepšího, než popadnout parťáka kolem pasu a přitisknout si ho na sebe. Na krku cítil jeho zběsilý dech a na ramenou tlak, jak se vzpíral.
„Přestaň, nebo chceš mít další díru na dýchání?“ zasyčel mu do ucha a v tu chvíli se ve dveřích objevili jejich pronásledovatelé. Zmateně se rozhlédli a okamžitě schovali svoje pětačtyřicítky za opasky kalhot. Kývli na sebe a pomalu začali procházet tančícími páry.
×
A proto teď mířil k sekretářce, která pyšně vypjala hruď a vystavila na obdiv svoje perfektní čtyřky, napasované v krémovém kostýmku. Vlnité vlasy jí splývaly podél tváře a na rtech pohrával americký úsměv na dva prsty. Když kolem Ingrid procházel, mrknul na ni a krátce ji chytil za bradu. Tohle divadýlko hrála vždycky, když chtěla někoho klofnout, jenže na něj to neplatilo. A tak si narovnal rukávy černého saka, navyklým tahem levé ruky utáhl uzel kravaty a způsobně zaklepal na dveře. Vstoupil, až když se ozvalo tlumené dále. Zavřel za sebou dveře a bez vyzvání si sedl do koženého křesla. Stále byl na Briminghama naštvaný za ty partnery, které mu neustále přiřazoval. Jenže od toho Ruska mu přišlo, že šéf do něj nevkládá tolik důvěry, jako předtím. Chtěl ho mít pod kontrolou, chtěl vědět, co dělá, a že v misích neselže. Ale on tehdy vážně nic neprozradil. Nikdy. Odfrknul si.
„Shawe, jelikož váš poslední partner podal odvolání,“ usmál se při vzpomínce, jak celý rudý odevzdával osobně hlášení i s rezignací, „přiděluji vám nového partnera a nový úkol.“
„Pane?“ zeptal se neosobním, naprosto klidným hlasem. Další partner?
„Jelikož tahle mise spadá pod CIA i FBI, rozhodli jsme se s Johnem, že naši nejlepší agenti budou spolupracovat spolu. Složku s případem máte na stole. Odchod!“ A mávl rukou směrem ke dveřím. Shaw jen pevně stiskl čelisti k sobě, zvedl se a odešel. Přece nebude fňukat – on rozkazy plnil bezchybně! Vždycky! Když se za ním Brimingham díval, měl v ramenou napětí a oči stažené do škvírek.
Alexander z kanceláře vyšel velmi rychlým krokem a zamířil si to přímo do hlavní síně FBI, kde se prokázal čipovou kartou a vytáhl z kapsy krabičku cigaret. A pak ho uviděl. Černé auto zastavilo na kraji chodníku – auto typu CIA. Vystoupil z něj muž kolem šedesátky, to byl Smith, a z druhé strany Dlouhán – tak si ho pojmenoval. Byl štíhlý a pravačkou si projel tmavě zrzavé vlasy. Mohlo mu být maximálně pětatřicet. Tseh, odfrknul si v duchu a v klidu si konečně zapálil. Zády se opřel o mramorovou desku a spokojeně vydechl kouř. Když kolem něj ti dva procházeli, Dlouhán se na něj krátce podíval, a pak, s nezúčastněným výrazem, následoval Smithe do budovy.
×
Dívali se na sebe, až by nezúčastněný pozorovatel nutně musel získat pocit, že se vzájemně rentgenují. Nebo čtou myšlenky, což by v tomhle případě ušetřilo spoustu mrzutostí.
Nakonec si přece jen sundal tu košili a klekl si na koleno, aby si mohl rozšněrovat tkaničky.
„Co je?“ zdvihl hlavu, když se druhý nehýbal. Jen ho fascinovaně pozoroval.
„Angela říkala…“
„Asi neříkala dost.“
„Vykecala na tebe kde co,“ ušklíbl se najednou. „Co používáš v koupelně, jak to máš rád v posteli, jakej si, co máš v knihovně… Člověk by řekl, žes jí ošukával od rána do večera a pokaždý v jiný místnosti.“
„A měl by recht.“ Pořád klečel a hrál si s tkaničkou. „Tak co? To to se mnou chceš dělat oblečenej?“
„Do hajzlu, co seš to za cynika?“ Vyjel na něj pojednou.
„Ale ne, už zas… Co je na tom tak divnýho? Mám obědovou pauzu, není snad jedno, jestli budu jíst, nebo dělat cokoliv jinýho? Nechci nic jinýho, než si to teď s tebou rozdat… Nebudu po tobě chtít snídani, ani společný procházky po parku. Chci si jen zašukat, ještě něco?!“
„Jsi odpornej! Angela říkala, jakej si prasák, ale já se chtěl přesvědčit na vlastní oči a… Všichni jste hnusní! Chrápat s někým bez lásky, strkat si ho do zadku na každým rohu! To by se ti líbilo, co? Strčit mi ho tam!“
V ruce se mu objevil nůž a v očích šílenství. A to byla přesně ta chvíle, na kterou agent Collins čekal. Nechal tkaničku tkaničkou a vytáhl z kotníkového pouzdra zbraň. Přitisknout ji Haroldovi pod bradu už pak bylo dílo okamžiku.
„Brouku, ale strčit ho tam, jsi měl ty mně,“ ušklíbl se lehce jeho vypouleným očím a pak ho praštil do spánku. Hledaný sériový vrah se svezl na zem jako hadrová panenka. Agent se natáhl pro svoji odhozenou košili, sako a teprve když se patřičně upravil a zcivilizoval, zavolal šéfovi a ohlásil splněný úkol. Pak zavolal Angele, že už může přestat roztrušovat řeči o tom, jak jeden byznysmen hledá společníka pro zpestření svých obědových pauz, včetně těch keců, jak skvělej je v posteli a co všechno má v bytě.
Nakonec si promnul bradu a usoudil, že se potřebuje oholit.
×
„Výborná práce, ale trochu riskantní, nemyslíte?“
„Ne, pane.“ Seděl se založenýma rukama, nohu přes nohu a ještě dodatečně obhajoval svůj postup v celém vyšetřování. „Vůbec ne. Byl to nejbezpečnější způsob, jak ho dostat.“
„Jít tam sám nebylo-“
„Bylo to nejlepší. Harold nebyl příliš tělesně zdatný, oběti omamoval a potom je teprve podřezával. Dobře vycvičený agent mohl proti němu obstát bez obtíží.“
„A zapojení té prostitutky?
„O jaké prostituce to mluvíte?“ Rozšířil oči a udělal všeobecně známé gesto, které znamenalo přibližně: Vím, že to víte, ale odpovídat vám stejně nebudu.
„Dobrá, tímto můžeme tedy případ považovat za uzavřený.“ Šéf to pochopil a dál se neptal. Agent Collins se jen trochu pousmál a začal palci točit mlýnek.
„Další rozkazy?“
„Podíval jste se na složky, co jsem vám poslal?“ Breckinridge se posadil a otřel si čelo i zátylek, v kanceláři bylo horko, porouchala se klimatizace. A na vysoký tlak je horko mor.
„Prošel jsem si je, ano, pane.“
„Brimingham se s námi chce sejít, asi mu hoří koudel u zadku, když nás žádá o spolupráci.“
„Kdyby nepožádal on, požádali bychom my, tady šlo jen o to, kdo udělá první krok.“
„Nevypadáte z té spolupráce nadšený.“
„Nejraději pracuji sám, pane. Víte to. Ale jestli to je rozkaz, pak samozřejmě uposlechnu. Mohu odejít? Potřebuji ještě něco vyřídit.“
„Můžete. Odjezd je zítra ráno, pokuste si vzít menší zavazadlo než je lodní kufr.“ Breckinridge se ušklíbl a jeho agent mu ušklíbnutí s velkou chutí vrátil.
„Pokusím se, pane!“
Šéf si ho ještě jednou prohlédl: široká ramena, úzké boky, perfektní drahý oblek a perfektně pěstěné ruce. Nathaniel Collins vypadal opravdu spíš jako bankéř, či vysoce postavený manažer, než jako někdo, jehož řemeslem je zabíjet.
„Jak vůbec mohlo Herolda napadnout, že byste se s ním ze zoufalství vyspal…“ zavrtěl hlavou.
Collins pokrčil rameny. „Lidé jsou schopni uvěřit mnoha horším věcem.“
A vyšel z kanceláře.
×
Zrovna kouřil druhou cigaretu, když mu zapípal pager. A možnost vyloudit z té malé krabičky ten příšerně otravný zvuk měl pouze jeden jediný člověk pod sluncem. Zhluboka potáhl z cigarety, a i když byla nedokouřená, hodil ji na zem a zašlápl. Odrazil se od desky, o kterou byl opřený, a namířil si to zpět do kanceláře šéfa. Schody vyběhl během vteřiny, na Ingrid se ani nepodíval, ale způsobile zaklepal na dveře – jako vždy – pak vstoupil. V křesle, kde před chvilkou seděl on sám, byl posazený Smith. Byl to zástupce ředitele CIA, pokud si dobře pamatoval. A vedle něj seděl Dlouhán. Upřímně doufal, že TOHLE je vážně jen špatný vtip. Když se na něj Brimingham podíval, pochopil, že není. O to víc neosobně se snažil tvářit.
"Agent Shaw," představil ho v té chvíli Brimingham a potom se podíval na Dlouhána.
"Agent Collins, CIA. Váš nový partner."
Tak řečený agent na něj pohlédl a v jeho pohledu se zračilo asi tolik sympatií, kolik k němu v tu chvíli cítil on sám. Nula, nula nic. Byl perfektně oholený, ostříhaný, naložený v drahém obleku a navoněný ještě dražší kolínskou. V první chvíli by se jeden zeptal, jestli se chystá do akce, nebo na přehlídkové molo. V druhé by se zeptal, kde má zbraň. Na potřetí by se ani neptal, prostě by ho jen praštil do hlavy a šel všechnu práci udělat sám, protože s ním by to zcela určitě bylo na velice dlouhé lokte.
Nejlepší agent CIA...
„Shawe, přečetl jste si materiály, které jsem vám poslal do kanceláře?“ protrhnul ticho hlas jeho nadřízeného. Přestal se dívat do očí toho modela a ušklíbnul se. Za celou dobu projev vůbec nějaké emoce, kterou se od něj dnes dočkají.
„Ne, pane, ještě jsem v kanceláři ani nebyl,“ odpověděl klidným hlasem a dál stál u dveří. Popravdě, i kdyby mu nabídl místo k sezení, odmítl by. Nehodlal sedět vedle chlápka, který si na sebe neumí dát rozumné množství kolínské – cítil ji až k sobě.
"Dobrá, tak vás seznámím... Agent Collins včera dopadl hledaného sériového vraha, říkalo se mu Jack Rozparovač Dvacátého prvního století.. Výborná a čistá práce. Jenže ten chlap nemohl pracovat sám, ostatně musel mít kontatkty stejně smýšlejících lidí..."
"Jak stejně smýšlejících lidí?" zeptal se agent Shaw.
"Joshua Harold vraždil úspěšné muže na vysokých postech. Zabil jich víc než deset, určitě jste o tom četl." Agent Collins zdvihl hlavu a podíval se mu přímo do očí. Měl je tmavě modré a skoro prázdné.
"Noviny nemohly zveřejnit jen jednu podrobnost, ale tu si z přezdívky, kterou vrahovi daly, mohl domyslet. Všechny oběti... Stručně řečeno, byli to homosexuálové."
No výborně, pomyslel si v duchu. Takže ho nasadí na misi, o které neví absolutně nic, jen to, že nepracuje sám, a že Dlouhán dopadl nejspíš jednoho z mnoha spolupachatelů. Kdyby tenhle případ přiřadili jemu samotnému, pracovalo by se mu lépe. Max Brimingham věděl moc dobře, že nemá rád práci ve dvou, natož ve více lidech. A tak jen silněji stiskl čelisti a šlehnul pohledem po svém novém parťákovi.
Absolutně miluju povídky v tomhle prostředí~ agenti, agenti; agenti a vrahové :D úžasný ^^ doufám, že další dílek přidáš brzy *.*
OdpovědětVymazatYoku