27. kapitola

Možná mě třeštěla hlava, možná sem byl nasranej, možná se mnou nebyla řeč, ale co se dělo určitě bylo, že sem se cejtil příšerně. Sám ze sebe. Jsem vůl. Takovej stupidní nápad. Jako obvykle jsem si nevzal žádnej prášek na kocovinu, ani když kafe nezabíralo, a dál rval věci do tašky. A dělal jsem to s takovým zapálením a vervou, až na mě Yu musel zvýšit hlas.

„Hele, jestli seš na mě nasranej-“

„Sem, ale na sebe. Hele, až si příště budu chtít něco objednat, dokonce i přes tvý zákazy to udělám, dej mi přes dršku, ať chrápu do druhýho rána,“ řekl jsem mu a trochu na tašku dupnul, jak se ten zkurvenej zip nechtěl dopnout, protože hadry tam byly naházený. Akorát moje mysl tak trochu doufala v to, že ty tašky nebudeme muset rvát dolů my, ale udělá to personál. A pak ten mobil zase zadrnčel. Asi po šestý už. Začínalo mě to vytáčet.

„Do hajzlu, to ten mobil nemůžeš vzít? Nebo to je další z tvejch milenek na jednu noc, kterejm nebereš telefon?“ zaskuhral sem a přejel si rukou po spáncích. Zlej sen tohle. Určitě jen zlej sen, za chvíli se probudim a všechno bude v pohodě – v rámci možností. Bohužel se žádnej happyend v týhle formě nestal.

„To neni můj mobil,“ odpověděl mi Yu a ještě přidal něco jako „Mákni, za chvíli razíme“ a zabouchnul za sebou dveře. Rychle sem se rozhlídnul, kde mám mobil. Válel se na nočním stolku, jenže než se mi ho podařilo vzít do ruky, přestal vibrovat. Přes dvacet zmeškanejch hovorů od Tima... Asi mi chtěl něco nutnýho říct, patnáct smsek, všechny obsahovaly skoro to samý, ale přesto sem si je s lehce zarudlýma a slzavějícíma očima četl. Kurva, vždyť nemám vůbec žádný právo na něj bejt nasranej, natož mu něco vyčítat – teď už fakt ne. Jenže co mám dělat? Timo to aspoň neudělal naschvál – narozdíl od někoho. Napadla mě jediná myšlenka – konec. Flëger byl majetnickej parchant, stejně jako já, ale nevěru neodpouštěl. To máme taky společný. A tak sem roztřesenou rukou přejel po ikonce telefonního seznamu, najel na jeho jméno a zmáčknul volat. Nikdo to nebral. Buď spal, nebo obšťastňoval nějakýho parchanta. Ale já mu to musel říct, dokud jsem měl odvahu.

„Dovolali jste se do hlasové schránky Tima Flëgera. Po zaznění tón-“

No jasný. Na to mu seru. Především ze dvou prostých důvodů. Za prvé – ty zprávy si stejně neposlechne. Za druhé – tohle je docela osobní, na to, abych mu to jak nějaký hovado řekl do záznamníku a světe zboř se, pak se stane zázrak. Bylo mi ze sebe tak špatně. A to jsem si kdysi říkal, že si s nim nic nezačnu a nikdy nebudu svině. Teď se mi to perfektně podařilo porušit. Jsem totiž ještě horší než svině. Znovu jsem zkusil vytočit jeho číslo a mezitím, co se za mnou zavíraly dveře pokoje, jsem přemejšlel, co mu asi řeknu, pokud se to milostivý pán uráčí zvednout. A jako na potvoru mi to zvednul.

„Alexi?“ ozval se slabě, jakoby se bál, že mě vystraší. Zněl tak... Tak... divně smutně. A mně se díky tomu zadrhly slova v krku a já nebyl sto to říct.

„Alexi, seš to ty?“ Ne, kdo jinej by to asi byl.

„Jen... Jen sem ti chtěl říct, že...“

„Že co?“ Asi dost dobře tušil co mu řeknu, narozdíl ode mně.

„Že sme si kvit,“ dopověděl jsem to a položil to. Snažil jsem se znít co nejvíc v pohodě. Rozchod? Nevěra? Pche, zvládnu levou zadní. Alex Oliver Neuman se přece do nikoho jen tak nezabouchne a proplouvá davem. Tak tady ses hochu nějak seknul, ozvalo se, mnou tolik milované, svědomí.

Vždycky jsem dostal to, co jsem chtěl. Nikdy mi nedělalo problém se pak vedle toho druhého vzbudit, potichu vstát a zmizet. Bylo to fajn do té doby, než jsem začal cítit, že tohle mi nestačí. Že se chci zamilovat. Pak se zase objevil Timo a já si přál, abych se nezamiloval, tak jsem ten cit v sobě dusil. Udusit se mi ho bohužel nepodařilo. Proto to taky takhle dopadlo.

Seběhl jsem schody do vstupní haly, rozloučil se s recepční a rovnou zaplul do tourbusu, který stavil přímo před vchodem. Z hlavy se mi absolutně vypařil celý plán naší tour, ani jsem netušil, co je další město, nebo země. Bylo mi to jedno. Jen jsem se topil v té bezmoci a depce, která na mě padla. Z busový ledničky jsem si vytáhl něco k pití a zapadl na zadní sedačku. No výborně, to se budeš litovat, nebo co? To ti neni podobný. Víte, někdy bych byl radši, kdybych žádný svědomí neměl. Bylo by to o dost jednodušší. Ale bohužel. Svědomí bylo na svém místě a já se cejtil tak hrozně, jak jen to šlo.

A najednou se u mě objevil Yu. Díval se na mě se zdviženým obočím, v jedné ruce flašku vodky, v druhé morgena. „Tak, co si dáš? Vypadáš, že to potřebuješ. Upřímně doufám, žes neudělal tu blbost a nevolal mu,“ zasmál se krátce a vrazil mi rum k hrudníku. Absolutně netušim, jak sem se tvářil, ale Dirk se zastavil v polovině pohybu a obrátil oči v sloup. „Ty si hovado,“ zakroutil nechápavě hlavou. On totiž asi nikdy žádný výčitky neměl.

„Díky,“ zamumlal jsem odpověď a přihnul si morgena. Sice jsem měl vlastní pití, který se nejspíš už válelo někde na podlaze pod sedačkou, ale to nevadilo.

„Hele, první pravidlo: zatloukat, zatloukat, zatloukat. Nikdy to tomu druhýmu neřikej a pokud na to přijde, vymluv se z toho.“

„Jo a výčitky mám dát kam?“

„Na ty se vykašli. Kdybych já měl mít výčitky pokaždý, co se něco takovýho stane, jsem furt v lihu a depkách. Ne, že bych nebyl v lihu i normálně,“ zasmál se a loknul si vodky.

„Jenže já to udělal naschvál. On se prostě opil a...,“ nechal jsem doznít do prázdna a znovu se napil. A pořádně. Morgen mi vklouznul do žaludku téměř sám. Začínal jsem mít povídavou a to se mi nelíbilo. Silně nelíbilo. Možná bych se z toho potřeboval vykecat, ale ne u Dirka.

„Asi radši přestanu,“ svěřil jsem se mu, ale on zakroutil hlavou a svojí flaškou cinknul o mojí.

„Nenene, na zdraví a hezky bumbej. Klidně se rozpovídej.“

A já bych se po chvíli i rozpovídal, jenže když se dveře autobusu otevřely a dovnitř vstoupil jak zbytek mojí, tak Dirkovy kapely, nějak mě přešla chuť. Možná jsem toho málo vypil, možná to bylo tím, že sem si opřel palici o okno a přestal vnímat.

Pak mě vzbudil drnčící mobil. Přišlo mi, že je nějak moc tma, aby ne - zažil jsem snad někdy, aby v noci svítilo slunce? Mrknul jsem na displej - byla to jen smska. Od Tima.

Musíme si promluvit.

No samozřejmě, co sem měl čekat. Bude se chtít rozejít, možná mě seřve, a pak se se mnou nebude vůbec bavit.

A aby ta atmosféra byla dokonalá, Dirk mi zachrápal na rameni a prázdná flaška vodky cinka o zem. Štastný to člověk. Nic neřešil. Nic se ho netýkalo. Byl jako ryba ve vodě.