Just tonight I won't leave

Věnována Tobě, protože otázka Proč? je tak  univerzální...

Připadal si prázdný. Stejně jako ten byt, ve kterém bydlel. Matka mu kdysi říkala, že vzhled pokoje a jeho uspořádání je odrazem jeho vnitřku. Nikdy jí to nevěřil. Pokaždé jen něco drze odpověděl a schytal tak od ní pohlavek se smíchem. Ale to bylo kdysi. Teď je teď. A to znamenalo realitu, byt v jednom z těch lepších domů v horší čtvrti města a zaměstnání, se kterým vystačil akorát na činži a jídlo. Když se rozhlédl kolem sebe, viděl přesně svůj vnitřek. Teď už tomu věřil. Těm jejím slovům. Pochopil, co znamenají. Byl jako ten byt. Přes den světlý, téměř nikdo mu nemohl nic vytknout, ale v noci... Pouliční lampy vrhaly na stěny své stíny, kroutily se, propojovaly a vytvářely různé obrazce. Děsivé a nádherné zároveň. Na podlaze se rýsovalo několik škrábanců – hlubokých, mělkých, krátkých  i dlouhých. Kdokoliv si mohl domyslet, jestli vznikly posouváním nábytku, nebo jinou cestou.

Když procházel přes pokoj, do jehož středu umístil postel, několik parket pod jeho krokem zavrzalo. Z toho zvuku mu přeběhl mráz po zádech. Nikdy neměl v lásce vrzající parkety, vždy ho v noci budily, ale překvapivě mu to teď nevadilo. Možná proto, že neměl nikoho, kdo by po nich večer přecházel a nutil je tak vyluzovat ty zvuky. Rukou přejel po pelesti postele a sklonil hlavu k zářezům do ní. Tmavé vlasy mu spadly do čela a zakryly tak jeho úsměv. Pouhých pět slov ho dokázalo uvést do melancholické nálady. Just tonight I won't leave. Ano, Mike to tam tehdy vyryl. Společně se mohli potrhat nad tím, jak se bude tvářit jeho matka, až to zjistí.
Nicméně ta to přešla s úsměvem, jen on se o pár dní později neusmíval. Mike odešel a on nevěděl kam. Ani zprávu mu nenechal, nic.

Rukou si projel vlasy a z kapsy kalhot vytáhl lehce zmačkanou krabičku cigaret značky Camel. Jednu si vytáhl a rovnou zapálil. Pomalu přešel k oknu a pod každým bosým krokem cítil nerovnost podlahy. A líbilo se mu to. Připomínalo mu to jednání lidí – také křivé. Kdyby neznal výjimky, myslel by si, že křivost řídí svět. Potáhl z cigarety a sedl si do okna. Dělával to vždy, když byl úplněk. Měsíc se mu líbil a hlavně se mu líbilo pozorovat ztracené existence potulující se venku. Chtěl k nim patřit, protože on nikam nikdy nepatřil. I když se snažil, opravdu ano.

Pokrčil jednu nohu a ruku s cigaretou opřel o koleno. Cítil se zvláštně. Rozhodl se, že bude dělat to, co dřív. Pozorovat, to mu šlo opravdu dobře. Ale v ulicích tohoto města zela prázdnota. Celá čtvrť spala. Povzdechl si. Měsíc nádherně osvětloval každou ulici. Svítil tak jasně, že přečetl název obchodu na rohu ulice. Byla nádherná noc. A tehdy ji uviděl. Postavu v širokých kalhotách a kapucí na hlavě, sedět na protějším balkóně.

Už ji tam vlastně několikrát viděl. Ten stín, který ho pozoroval, to pálení v zádech, když cítil cizí pohled. Uvědomil si, že tam postava seděla každou noc. A on se na ni teď díval, naposledy popotahoval z cigarety a usmíval se, když vydechoval kouř. Potom nedopalek vyhodil z okna a sledoval, jak pluje vzduchem vstříc chodníku. Sesedl z okna a znovu pohlédl k místu, kde seděla postava. Nikdo tam ale nebyl.  Zavřel okenice a šel si lehnout s úsměvem na rtech. Proč? To sám nevěděl, ale měl z toho dobrý pocit.

A tehdy se usmála i postava, pozorujíc mladíka usínat. Teprve teď by si mohl všimnout, že pod kapucí se skrývá mužský obličej.

Just tonight I won't leave... Not just tonight, my dear...

A parketa vrzla...