Polibek

Na alabastrové kůži, pod tím podivně nažloutlým světlem, vypadaly kapky vody jako rosa. Fascinovaně se díval na to, jak když s rukou jen trochu pohnul, kapky se spojily v jednu větší, nebo jen volně stékaly k lokti, a pak spadly do vany. Zbytek vody mu omýval tělo a především jizvy, po kterých se cítil tak špinavý, ale koupel to vše spravila. Jedinou chybou jeho těla bylo plno jizev. Na zádech měl památku na otce a jeho oblíbený, obnošený, kožený pásek.

Byl to alkoholik, který své problémy řešil seřváváním psychicky labilní manželky a mlácením osmiletého syna. Kolikrát to udělal před jeho matkou, ale ta jen seděla, dívala se do prázdna a při každé ráně sebou trhla. Když se nad tím zamyslel, nikdy nepatřil do milující rodiny – ani žádnou neměl. Další byly jizvy na rukou a stehnech, které si udělal sám. Některé měl ze základní školy, kdy se mu ostatní posmívali, že vypadá křehce, nemá postavu jako ostatní chlapci a sílu. Utahovali si z něj.

Jednou, když přišel domů a rodiče tam nebyli, vběhl do koupelny, otevřel si skříňku, kam si jeho otec schovával žiletky, pěnu na holení a kolínskou. Vzal do ruky balíček žiletek a jednu si vzal. Nikdy by ho nenapadlo, že tohle udělá. A pak se z toho stala rutina. Pokaždé, když se do něj někdo pustil. Za každou nadávku si udělal zářez. Nikdo o něj nikdy neprojevil žádný zájem, nikdo se ho nezeptal, jestli s něčím nepotřebuje pomoct. Byl neviditelný. Začal nosit trika s dlouhým rukávem, aby si toho nikdo nevšiml, ale co mohl čekat, když ho všichni ignorovali? Strach z objevení – tak si to pojmenoval.

Z rutiny pak stala záliba. I teď natáhl štíhlou ruku na kraj vany, kde jedna žiletka ležela. Jen tak klidně mu odpočívala v dlani, dokud ji nesevřel v pěst. Cítil, jak se mu ostří zařezávalo do ruky a čistou vodu zčeřila jeho krev. Už nebyla křišťálově průsvitná, ale karmínová. Byla znečištěná, tím pádem byl znečištěný i on.

Povzdechl si, rozevřel dlaň a žiletku uchopil do nepořezané ruky. Když se nad tím zamyslel, nikdy nikam nepatřil. Nikomu nepatřil. Co vlastně od života chtěl? Člověka, který by ho pochopil, který by mu pomohl z té situace, ve které se nacházel, protože on to sám nezvládl. A potom se řízl do zápěstí. Když byl celý svůj život sám, už začínal pochybovat, že ho někdo bude postrádat. Cítil, jak mu po dlani stéká krev, z prstů odkapává na zem a vsakuje se do předložky. Ať se uvnitř sebe cítil jakkoliv, vyvolalo to na jeho tváři úsměv. Konečně bude někam patřit.

A žiletka věnovala ostrý polibek druhému zápěstí a něžně cinkla o kachličky...