Světlo

Seděl jsi ve svém pokoji na zemi a naslouchal bubnování deště o sklo. Líbilo se ti to, protože to bylo tak uklidňující a tys klid potřeboval. Poslední dobou jsi byl v depresi, i když ses snažil si nalhávat, že všechno je v pořádku. Ani pravidelná dávka nikotinu tě nedokázala tak spolehlivě uklidnit, jako ten zvuk, který právě zaplňoval celou místnost. Vedle tebe stál popelník, kam jsi občas odklepnul popel z cigarety, ale jinak jsi byl nehybný. Měsíc tiše osvětloval tvoji postavu a kouř, který ti stoupal od úst. Líbilo ti, jak se dým vždy jinak formuje. Nejdřív byl hustý, téměř hmatatelný a krásný, ale potom slabší, skoro neviditelný. A nakonec docela zmizel. Jako city, uvědomil sis.

Když jsi byl malý, existovali pro tebe rytíři, kteří zabijí draka a vysvobodí krásku ze zámku. Tehdy jsi rodiče mohl za rodiče považovat. Jenže pak se to zvrtlo. Kamarádi pro tebe v šesti letech začali být rozmazlenými parchanty, rodiče se hádali a tys chápal proč. Chápal jsi, proč matka topí problémy v alkoholu, ale že tím působí ještě mnohonásobně větší, to ti došlo později. Svět byl najednou o tolik tmavší – možná díky zvuku facek, které jsi občas v noci slýchával.

Tvůj táta chtěl vždycky holčičku – i když se k ní občas choval jako ke klukovi. Vlastně jediné vzpomínky, které na otce máš, jsou hádky s matkou, a pak odpoledne, kdy tě učil jezdit na kole. Pamatoval sis, jak přišel domů pozdě a šel tě zkontrolovat do pokoje, jestli už spíš. Pamatoval sis, jak jsi s ním někdy o víkendu spal v posteli a on si stěžoval na to, že málem skončil na zemi, protože ze spaní kopeš. Ale tobě to bylo jedno, protože jsi potřeboval rodiče a tušil jsi, že matka zase někde nasává, pokud nevyspávala kocovinu.

A potom se ti zhroutil celý svět, kdy jsi nevěděl, komu máš věřit. Uzavřel jsi se do sebe, nedával jsi najevo žádné pocity, od nikoho jsi nikdy nechtěl pomoct a ostatní tě měli za podivína. To dítě, co se tak smutně usmívá. Častokrát jsi naletěl lidem, co se tvářili jako přátelé – jak by také ne, neměl jsi žádné zkušenosti. Pro tebe bylo slovo přátelství jen pojem. Nevěděl jsi, co znamená, co obnáší. Po čase se zdálo, že bude vše dobré, ale s některými city jsi prostě nevěděl, co máš dělat a nevíš to do teď.

Vždycky jsi se chtěl někomu svěřit, ale nedůvěra ti to nedovolila. Měl jsi v sobě citový blok. Všechno jsi v sobě dusil, ale nikdo se neptal, co ti je. Nikdo se nezajímal. A tobě nedocházelo proč – pak jsi se o to přestal zajímat úplně a nechal to tak, jak to bylo. Naučil ses perfektně lhát, perfektně přetvařovat a perfektně manipulovat s lidmi. A nějakou dobu tyhle tři věci tvořily tvoji osobnost a tobě to stačilo.

Jenže potom přišel někdo zvláštní a ty ses chtěl změnit. Protože on ti začal pomáhat, naslouchat ti a povzbuzovat tě. A ty ses do něj zamiloval. Začínal ses těšit na další den, až ho uvidíš, až spolu půjdete ven. Ale jednou, a přesně od této chvíle nenávidíš věty Budeme kamarádi. a Moc mě to mrzí., jsi mu o svých citech řekl, ale on je neopětoval. Přestal jsi se s ním bavit. Ne proto, že bys byl uražený, ale protože jsi to nesnesl. A zase se u tebe objevila ta přetvářka, ta nepřístupnost, jako předtím.

Ale copak jsi chtěl tak moc? Člověka, co ti porozumí, co tu skořápku rozbije a bude tě milovat takového, jaký jsi. Ano, jsi tvrdohlavý. Plno lidí jsi tím odradil, nedal jim ani možnost se o to pokusit, protože toho, co tak moc chceš, se zároveň i bojíš.

Ale někdy, když se díváš na nebe a hvězdy, jako teď, jako když jsi byl malý, doufáš, že jednou někdo tu trpělivost mít bude. Že v jeho objetí vzplaneš, jako pochodeň, i kdyby to mělo být na jednu noc a on tě nemiloval. City ti šly vždycky tak dobře skrývat, zklamání bys zvládl zakrýt také.

Co se citů týkalo – srab jsi dodnes. Ale je dobře, že sis to přiznal, když už jsi s tím nezvládl nic udělat...

Cigareta už skoro dohořela, a tak jsi ti típnul. Její světlo zhaslo... Stejně jako jedno světlo na noční obloze.