4. kapitola

Už spolu téměř začali vycházet... A šéfové jim provedou tohle... Dokonce to oběma přijde ještě horší, než společná spolupráce... A to už je co říct...

Spolupráce s Bee

4. kapitola

Něco takového čekal - dřív či později. A tak se rychle otočil, aby mu podkopl nohy a s klidem mu namířil jednou zbraní do rozkroku a druhou si jen nachystal. A pak se usmál. Collinsova zbraň byla mimo dosah. Nepochyboval, že bude mít po ruce ještě jednu.

„Pozor, to bych si mohl vzít osobně,“ pronesl a čekal, co udělá.

"Ovšemže," odtušil Collins a v klidu se posadil. "Neblbni, tady jsi v centrále CIA... Ptal ses, co budu dělat, když selže šarm i všechny pokusy přes postel, předvedl jsem ti to. Nehodlám se s tebou rvát. Kromě toho, zničil bych si oblek, což by bylo vážně mrzuté. Kromě toho," zdvihl hlavu a podíval se do ústí jeho zbraně, "kdybych měl v úmyslu na tebe opravdu zaútočit, tak ji odjistím."

„Samozřejmě, protože kdybych chtěl zabít já tebe, bouchačka by mi na to určitě nestačila, alespoň ne jedna a tobě taky ne,“ usmál se a uklidil zbraň do pouzdra. Pak mu podal pomocnou ruku.

Collins ji přijal, vytáhl se nahoru a potom ho bleskovým pohybem poslal ke zemi.

"Tak jsme si kvit. A už vážně dost kočkování, kdo ví, kdy se tady naposledy vytíralo..." zamumlal a protože ho při tom svém manévru nepustil, pomohl mu stát. "Fifty fifty, zbraň, zbraň, zem, zem. Servat se můžem v tělocvičně, pokud to bude nutný."

„Fajn.“ A podíval se na hodinky. Za pár minut byly dvě hodiny a on od rána nic nejedl. Svlékl si sako a párkrát ho protřepal, aby z něj dostal prach, když se tu váleli po zemi. Parťák ho pořád pozoroval.

„Bezva, jdem na oběd, platím já,“ pozval ho, protože mu to přišlo fér, když ráno za něj platil Nate. Aspoň mu nebude nic dlužit. Oblékl si sako a přitom si trochu zakroužil s levým ramenem – křupalo to. Pro dnešek s kočkováním končil. To, co potřeboval zjistit, už zjistil a do pomyslného bloku si připsal, že v boji jsou na stejné úrovni. Když potom procházel dveřmi, otočil se na Collinse a pozvedl obočí.

„Tak jdeš, nebo mám jíst sám?“

"Jídlo nezní jako špatný nápad, vážně ne.I když jsme vlastně nezjistili vůbec nic..." Collins si sbalil svůj notebook, ale ještě než vyšel na chodbu, nechal odnést všechny materiály zpátky do archivů a trezorů. Lepší je být trochu paranoidní, než riskovat, že něco uteče.

Strávili tam sice tím čekáním o nějakou tu desetiminutovku navíc, ale bezpečnost je bezpečnost.

"A kam mně zveš?" rýpnul si potom Collins lehce, když se ocitli konečně venku.

„Nejlépe do restaurace, co říkáš? Nebo chceš do fastfoodu? Tam se pořádně nenajíme. Ale nechám tě vybrat restauraci, jelikož tady žádnou neznám. Kdybychom byli u nás...“

"Já se tady taky moc nevyznám, normálně se zdržuju na hlavní centrále. Sem jsem akorát pronásledoval Harolda a upřímně, ty podniky, do kterých jsem přitom vlezl, nejsou zrovna moje gusto a obávám se, že tvoje taky ne. Kromě toho to tam není zvlášť bezpečné a..." S dokonale našpulenou pusou se podíval na svůj oblek, "kdo ví, kdy se tam vytíralo naposledy."

Když si všiml, že Shaw neví, jestli si to má přebrat jako vtip, či ne, rozesmál se.

„Myslím, že oběd budeme muset odložit,“ pronesl potom, když se zadíval na pager,“šéf mě chce vidět,“ povzdychl si. Zrovna teď! Ale on měl vážně hlad...

×

"Jak to vidíš?" zeptal se ho Smith, aniž zdvihl hlavu.

Collins si občas kladl otázku, jak ten chlap tak přesně ví, kdo k němu jde. Odhadoval to, že podle zvuku kroků, ale to nebyl tak docela spolehlivý způsob. Že by měl až takovou intuici se nechtělo líbit jeho podezíravému já...

"Dobře," odpověděl stručně. Shawa před chvílí vyzvedlo nenápadné černé auto, protože si s ním jeho velevážený nadřízený chtěl promluvit. A překazil jim tak oběd. "Je schopný, inteligentní a ve své práci se evidentně vyzná. Přinutil Harolda, aby přiznal kontakty na nějakého člověka s ruským přízvukem. Což může být stopa k vyřešení, ale nemusí.

"Dobře, dobře. Chtěl jsem ti říct, že jsme se s našimi protějšky na něčem dohodli..."

"Ano?" povytáhl Collins obočí. Čekal, ale tohle bylo poměrně neobvyklé. Na čem se tak mohli dohodnout, že Smith považoval za nutné ho o tom informovat?

"Bylo by v zájmu vyšetřování dobré, abyste byli v těsnějším kontaktu. Ty a Shaw."

"Tomu mám rozumět jak?!"

×

„Takže, jak jde spolupráce?“ zeptal se Brimingham, sotva překročil práh dveří. Seděl s rukama složenýma na prsou a byl vážně zvědavý.

„Kupodivu jsme se ještě nezabili, navíc ten Neznámý je nejspíš Rus. Vím, že ti se nejraději obklopují krajany, takže ten, s kým Harold po telefonu mluvil, mohl být jeden z jeho poskoků, nebo sám šéf, ale o tom pochybuji,“ odpověděl mu na otázku a nenuceně se usmál. Ovšem po tom, co se dozvěděl později, mu úsměv trochu zamrzl.

„To je dobré, mám pro vás ještě jeden úkol.“

„Pane?“

„Collins u vás bude bydlet. Pokud vím, byt máte velký, neměl by to být problém.“

„Ale-“

„Žádné ale, odchod.“

A tak naštvaně odešel a na chodbě se mu všichni klidili z cesty. Když došel k sobě do kanceláře pro kufřík, hodil do něj ještě složku s případem a odešel směrem ke garážím. Za chvíli opouštělo hlídané parkoviště černé Bugatti. Během pár minut zase vjíždělo do soukromých garáží několika patrového domu s luxusními byty. Vystoupil, dveřmi naštvaně třískl, auto zamknul a zmáčkl tlačítko na přivolání výtahu. Prý bydlet u mě! Copak nestačí, že s ním musím spolupracovat?! Stroj se s cinknutím zastavil a donutil tak Shawa vystoupit. Jeho pracovní boty klapaly o mramorovou podlahu a zastavily se až před bytem číslo sedm. Chvilku v kapse lovil klíče, ale našel je. A když potom seděl nad skleničkou skotské na posteli v tureckém sedu, díval se po zdech ložnice, kam nalepil kopie fotek ze složky.

„Sakra,“ zaklel nahlas a uvolnil si kravatu, kterou potom hodil na noční stolek a levou rukou si rozepl pár knoflíčků košile. Ještě chvíli se díval na fotky, na rozšklebené rány na krku od nože, a pak zjistil, že ve skleničce mu cinká už jen led. Zvedl se a došel k baru, kde si nalil další. Bytem se rozlehl zvuk zvonku...

×

"Proč?" zeptal se tiše, když mu Smith osvětlil celou situaci v pestrých barvách. Neuklidnilo ho to, ani nepotěšilo.

"Bude to užitečnější."

"Nechápu vaši úvahu, pane. A jakkoliv s vámi jindy souhlasím, tento návrh se mi moc nezamlouvá."

"Zamlouvat se ti nemusí, každopádně je to tak... Musíme snižovat výdaje a zvyšovat výkonnost."

"Pane, dovolte mi..."

Nakonec to dopadlo tak, že po telefonické domluvě, stepoval před jeho dveřmi, táhl s sebou svůj kufr a měl pocit, že se to zvrtlo někam, kde se mu to vůbec nelíbí.

"Nejsem z toho vůbec, ale vůbec nadšený," oznámil mu Collins mezi dveřmi, aniž ho snad pozdravil. Vypadal a tvářil se, jako kdyby mu ukřivdili všichni šéfové světa. Když mu Shaw ustoupil stranou, provlekl dveřmi svůj kufr a pak se rozhlédl.

"No nazdar..." zkonstatoval jeho byt na jedno mrknutí. "Doufám, že nebudu spát na gauči."

„Ne, budeš spát v pokoji pro hosty. A tohohle,“ukázal rukou na střepy na parketách,“si nevšímej. 

Potřeboval jsem si nějak vybít zlost a na boxovací pytel nemám náladu,“ odpověděl mu s úšklebkem. „Třetí dveře vlevo, vybal si a na nic nesahej.“ S tím se otočil a šel si nalít další skleničku.

"A to já bych na něj poměrně náladu měl. Rozbíjení skla je nepoměrně dražší záležitost."

„Posluž si, dveře v čele chodby,“ houknul na něj z obýváku.

"No, ale napřed bych dal přednost pokoji pro hosty... A možná se nějak dohodl, jak půjdeme napůl s financemi. A potom ještě vymyslel, jak tenhle plán omlátit šéfům o hlavu."

„S financema ti to řeknu na rovinu, byt mi platí FBI a tvůj pokoj, jak říkám – třetí dveře vlevo.“

Tohle bude katastrofa, blesklo Alexanderovi hlavou, když se opřel o krb a poslouchal zvuky vycházející z pokoje.

"Jsi opravdu milý. Taky by se mi víc líbilo v hotelu, máš-li nějaký nápad, jak se tomuhle vyhnout, sem s ním," zavolal na něj, když odnesl svůj kufr do inkriminovaného pokoje. Nebylo to tak hrozné, to musel uznat, ale tady šlo o princip. A taky o hotelovou službu a určitý komfort, který člověku poskytuje soukromí. S těmi dveřmi třískat nechtěl, ale pomoct si nemohl.

„Pravidlo číslo jedno: Nelez mi do zelí, za druhé: s ničím tu netřískej, nebo třísknu já s tebou a za třetí: chceš nalít?“ zeptal se nakvašeně a dál postával u krbu. To teda ne, tady s ničím mlátit nebudeš...

"Pravidlo jedno: cokoliv budeš chtít, vyjadřuj slušně. Za ty dveře se omlouvám, příště si přetlak uvolním u toho boxovacího pytle. A ano, máš vodku?"

Odfrknul si. Sáhl do baru pro flašku šedesáti procentní vodky a nalil mu do skleničky. Pak přešel přes obývací pokoj a objevil se mezi dveřmi pokoje pro hosty. Skleničku položil na skříňu vedle dveří. Chvíli tam chtěl postát a pozorovat, jak si vybaluje, ale nakonec si řekl, že to není nejlepší nápad.

„Můj byt, moje pravidla. Nechtěj mě naštvat víc, než sem. Klidně si to tu prohlédni, ale říkám, uvidím něco jinde, než to bylo a nepřej si mě. Budu v ložnici. Záchod jsou ty dveře za mnou a koupelna je hned vedle.“ S tím odešel a ukázkově za sebou třísknul dveřmi, až se otřásaly v pantech. Svoji skleničku položil na noční stolek, a pak si rozepnul košili úplně. Hodil ji do rohu pokoje a a oblékl si slabé triko s dlouhým rukávem, aby Collins neviděl ty jizvy. Z šuplíku vytáhl čisté obvazy, kterými si pevně zavázal obě ruce. Potřeboval se uvolnit. Kromě postele a skříní tam měl také boxovací pytel a žebřiny. Udělal si z ní tak napůl tělocvičnu a vyhovovalo mu to. Otevřel dveře na balkón a trochu rozhrnul závěsy, aby do místnosti proniklo trochu světla. Stoupnul si k pytli, zhluboka se nadechl, a když se relativně uklidnil, představil si, že místo toho pytle tam stojí Max Brimingham v celé své kráse. A pak padala jedna rána pěstí za druhou.

Nathaniel chvíli postával nad svým kufrem, ale nakonec si vybalil jen pár nejzákladnějších věcí a zbytek nechal uložený. Jeden neví, kdy se to bude hodit… Pak natáhl uši, když zachytil tlumenou ránu a po ní sérii dalších. Už to, že předtím Shaw třísknul dveřmi, divže nevypadly z pantů, ho upozornilo, že v tomhle bytě atmosféra nabývá na objemu, ale zatím nenašli ventilek.

Tedy, Shaw ho zjevně našel. Mlátit do něčeho člověku nejenže zvýší fyzičku, ale uklidní ho to mnohem lépe, než sada antidepresiv zapitých alkoholem. Kromě toho je to nesrovnatelně bezpečnější.

Chvíli přemýšlel, jestli jeho míra vzteku už dosáhla té kritické hranice, ale potom usoudil že ne. Člověk se musí umět v prvé řadě přizpůsobit. A potom, snad tohle nebylo dlouhodobé řešení.

Sáhl pro svoji skleničku, vyprázdnil ji a rozhodl se, že se porozhlédne kolem.

Když do toho pytle mlátil dobrou půl hodinu, začínal cítit, jak mu po těle stéká pot. Rukou si otřel čelo a z plných plic si zanadával. Tohle šéf nemohl myslet vážně, určitě ne. To bydlení je určitě jen dočasné. Najednou si připadal jako idiot. Vyvádim nad úplnýma hovadinama! A tak se sebral a došel si nalít do baru, a pak... pak se zastavil nad tou jednou jedinou fotkou mezi ostatními na krbu, která mu padla do oka. Jako jediná byla položená. Natáhl ruku, chtěl by jí zase vidět - šťastnou, v tu chvíli. Dlouho se na ní nedíval. A pak rychle ucuknul. Tohle nemělo cenu.

Od futer protějších dveří se odlepil neviditelný stín. Nebo si Collins aspoň myslel, že je neviditelný a on ho přitom nechal.

Sotva v pokoji osaměl, agent CIA pomalu přešel ke knihovně a fotografii zdvihl. Mladá, rozesmátá žena, zřejmě momentka někde od moře. Docela hezká. A docela podobná jeho dočasnému hostiteli. Manželka? Shaw nevypadal, že by se někdy hodlal ženit. Sestra, to bylo pravděpodobnější. Ale co jemu bylo do toho? Drobnost, že jeho parťák měl sestru, jejíž fotografii obrací sklem dolů, může to být užitečné, ale taky vůbec nemusí.