5. kapitola

Napětí houstne a naši agenti se snaží najít něco, co je zabaví. Otázkou však zůstává, zda se jim to podaří...
 

Spolupráce s Bee

5. kapitola

„Sakra!“ zakřičel na celý pokoj, vyprázdnil skleničku a mrštil s ní o zeď, nebo si to myslel. 

Narazila do boxovacího pytle. Už nevěděl, jak se má uklidnit. Boxování nepomáhalo, prášky předepsané neměl a ani je brát nehodlal. Potřeboval se s někým porvat, ale to si bude muset počkat do zítřka, až pojede na FBI. V tělocvičně se určitě najde někdo, kdo si řekne, že ho porazí – nejspíš nováčci, jako vždycky. S Collinsem se rvát nehodlal – prozatím. Ještě by mu šéf řekl, že maří vyšetřování.

"Když uklidíš ten nábytek ke zdi a nebudeš používat podpásovky, klidně si to můžem rozdat," ozvalo se v tu chvíli za ním.

"Tohle je můj pokoj. A neslyšel jsem tě přijít," odpověděl mu chladně.

"Nechtěl jsem být slyšet. Ale zato bych se rád vyspal a to by bylo záhodno v tichu. Nejsi zrovna tichý společník," odpověděl Nathaniel a povoloval si knoflíčky u manžet.

"Co tvůj oblek?"

"Převlíknu se. A kromě toho, docela mě zajímá, jak bych proti tobě obstál... Bereš?"

„Jestli na tom trváš, ale s těma podpásovkama si nejsem jistej. Radši bych si počkal na nějakýho nováčka na zítřek, abych mu srazil hřebínek. Ale jak chceš. Mimochodem, neříkal jsem ti: na nic nesahat?“

"Ještě můžu doufat, že tě knockoutuju a budu mít potom velice klidnou noc," přešel jeho narážku, jakoby ji vůbec neřekl. Fotka? Jaká fotka? On přece na nic nesahal, to se Shawovi jen zdálo. Pousmál se a povolil si knoflíčky na druhé ruce. "Mám se jít převlíknout?"

Shaw jen pozvedl obočí a ušklíbnul se. Samozřejmě, že nic nepřizná, to je pod jeho úroveň.

„Radši jo, ještě bych ti mohl natrhnout látku,“ odpověděl posměšně.

"Nebuď hrubý, to se k agentovi nehodí," oplatil mu Nathaniel a přidal úšklebek nádavkem. Pak se odebral k sobě do pokoje a když se vrátil, byl ve volných kalhotách a vytahaném tričku - skoro zoufale se to k němu nehodilo.

"Jdeme na to?"

Jen si zkontroloval, jestli mu zavázání nepovolilo, protáhl si ruce, až to křuplo a usmál se. „Co myslíš?“

"Že si budu muset hlídat záda, jestli se někdy dáš na druhou stranu," odpověděl mu Nathaniel klidně a uvolnil se. Snad až příliš.

„A to mě nevidíš s nožem,“ mrknul na něj snad až příliš rozverně a v očích mu hrály plamínky. Tak dlouho s nikým nezápasil a teď se na to vyloženě těšil.

"Třeba na to taky dojde," odtušil Nathaniel a začal ho pomalu obcházet, jako soupeře v ringu.

„Doufám, že ne,“ odtušil potichu Alexander a zavřel oči, naprosto se uvolnil a poslouchal, jak soupeř potichu našlapuje, obchází ho, jako svoji kořist. Ale on se rozhodl, že kořist nebude, a pak za sebou ucítil pohyb. Rychle se vyhnul blížící se pěsti a sám udeřil, ale zasáhl jen vzduch. Ještě stihl zaregistrovat Collinsovu nohu, jak mu nakopla žebra. Oběma rukama ho chytil za kotník a protivník se mu doslova vykroutil ze sevření.

„Fajn, 1:0 pro mě,“ usmál se a vyrazil na něj. Levé pěsti se Nate vyhnul, ale pravá ho nabrala v plné síle přímo do břicha. Udělal několik kroků nazpátek, jak nečekal až takovou sílu, ale rychle se vzpamatoval.

"Dobrý," odpověděl Nathaniel tiše a pak zmizel. Jeho kroky nebyly slyšet už vůbec, kdyby nedýchal, mohl by si Shaw myslet, že se vážně vypařil. Obešli se ještě dvakrát, pak udělal falešný výpad a když mu na to Shaw skočil, udeřil ho na solar. Jedna dvě, Honza jde, zanotovalo si to kdesi v něm. Ještě jedna rána... A víc mu Alex nedovolil. Byl by si o něm také myslel divné věci, kdyby se tu nechal mlátit jak malý smrad.

"Tak necháme toho šolíchání, ne?" navrhl mu Nathaniel po chvíli, kdy se zase obcházeli, příliš ostražití na to, aby se do něčeho pustili.

"Souhlas," zamumlal Alex.

A vrhli se na sebe. Odehrál se krátký, ale zuřivý zápas, při kterém šla opatrnost stranou. Jenže něco bylo jinak. Když začal na Shawa doléhat z pravého boku a tlačit ho tak do kouta, začínal být agresivnější. A když se mu potom chystal podrazit nohy, Alex ho chytil za zápěstí a přirazil ke zdi. Byl – mimo. Bylo mu to vidět na očích, že ho skoro nevnímá... Kdyby chtěl hrát natvrdo, prostě mu teď podrazí nohy, zaklekne na hrudník a má ho. Ale udělat podraz se nevyplácí. Tak to Collins uhrál na remízu.

"V pořádku?" zeptal se potom.

„Ne,“ odpověděl prostě a zvednul se. Když potom odcházel, nezapomněl praštit pěstí do zdi. Tak tohle se nepovedlo. Vždycky se mu to stává při vysokém nervovém vypětí. Ale teď to posral přímo ukázkově. A Collins mu tentokrát pokoj nedal. Místo toho, aby hladce zmizel do svého pokoje, šel za ním.

"Tak to ne, to ani omylem. Stává se ti to často?" uhodil na něj přímo a rovnu mu nalil skleničku, když viděl, jak se tváří. "Alexi, mluvím s tebou."

„Ale já s tebou ne,“ odpověděl a dál stál mezi dveřmi.

"Jestli si myslíš, že tě půjdu nahlásit, jsi na omylu... Ale potřebuju vědět, kdy si mám hlídat záda a kdy mám hlídat i ty tvoje."

"Nejsi nějakej starostlivej, jak si se mnou nechtěl dělat?!"

"Já řeším případ... Nezajímaj mě osobní bolístky. Ale důsledky ano!"

„Tak hele, Pane Starostlivej, to je moje věc, po tom ti je šumák. Když mě nebudeš srát, bude to v pohodě. Stejně tě ke mně šéf přiřadil kvůli tomu, že mě chce mít pod kontrolou.“

Chvíli bylo ticho, Nathaniel ho pozoroval a nebyl to hezký pohled.

"Dobrá," odpověděl potom. "Ale jestli se něco stane, jestli to někde nevyjde a ty v tom budeš mít prsty, tak se mnou ještě budeš mít problém... Velký problém."

Pak se otočil na patě a odešel. Dveře zavřel docela tiše.

„Jo, stejně jako ty se mnou.“ Přejel si dlaní po obličeji a vypil skotskou, kterou mu nalil Collins. Ona mu nedá pokoj ani v hrobě. Ani ten Rusák, ani minulost, NIC! Asi brzo zešílí.

Ten večer zase atmosféra zhoustla do podoby sirupu. Jakkoliv měli namířeno k poměrně přátelské spolupráci, teď spolu sotva promluvili. Což sice bylo výhodné, aspoň nemusel sáhodlouze komentovat Collinsovu "kosmetickou výbavu", ale na druhou stranu pro společné vyšetřování to nebyl zrovna dobrý tah.

A proto se stalo, že oba nejlepší agenti i po týdnu stále vázli na mrtvém bodě, potupně čekali na výsledky z účetnického šetření a sami se nepohnuli ani o krok. Spisy, spisy a nic v nich.

×

"Jdu pryč," oznámil mu Collins v neděli večer. V nažehleném obleku, i když bez kravaty, navoněný - jen vyrazit na molo. Taky že vyrážel, ale jinam. "Kdyby to bylo potřeba, najdeš mě tady. Na mobilu nebudu, to ani nezkoušej." Hodil mu vizitku na stůl a aniž počkal na odpověď, zmizel.

A Shaw to ani nekomentoval. Dál cvičil na žebřinách. Jenže když hodiny začínaly ukazovat půl desáté večer, rozhodl se jít do sprchy. A když vycházel z koupelny v ručníku, zazvonil mu mobil.

„Ano?“

„Vezměte Collinse k bance na třicáté sedmé. Další mrtvola. Chceme vás tam oba dva.“

„Ano.“

A tak se v rychlosti oblékl a podíval se na vizitku, kterou mu Nate nechal na stolku. U Růže? To ho mám tahat z nějaký restaurace? Ježíšikriste! To je to poslední, po čem toužim! Ale stejně sebral z misky na botníku klíčky od auta a o chvíli později vyrazil na danou adresu. Cestou k podniku křečovitě svíral volant a upřeně zíral na silnici před sebou.

Černé Bugatti zastavilo naproti vchodu a jeho řidič nevěřícně koukal na vchodové dveře. Ať si myslel cokoliv, tohle jako restaurace vážně nevypadalo. A červené svítilničky nikoho nenechávaly na pochybách, o co tady jde. Jestli si myslel, že všechny bordely ve městě se skrývají za počestnou fasádu, tady našel tu pověstnou vyjímku z pravidla. Tohle byl bordel jak vystřižený ze starých filmů. A růži měl ve znaku vyvedném v neónových svítilnách. Dveře jasně ukazovaly, že jde jen o vybrané lidi, a tak celý blok obešel a dostal se k zadnímu východu. Ten hlídaný nebyl, a tak nebylo nic jednoduššího, než dveře prostě vykopnout. Začínal už být vážně namíchnutý. Tak já ho ještě budu vyzvedávat v bordelu, ne? Prošel úzkou, špinavou chodbičkou, na jejímž konci byly další dveře do další chodby. Tentokrát čisté. Koberec byl černý a stěny vymalované do červena. Dělalo se mu špatně. Nechtěl zkoušet jeden pokoj po druhém, a tak si prostě zašel za „vrátným“. Stál na začátku chodby, žvýkal, jako když kráva přežvykuje svoje žrádlo a pozoroval svíjející se ženu na pódiu u tyče, kolem které slintalo obecenstvo. A tak mu přitiskl pistoli ke krku.

„Ticho, nevyšiluj. Jestli to půjdeš nahlásit, budeš mít problém nejen ty, ale i tvůj šéf, takže: dlouhán v obleku. Zrzavý vlasy, modrý oči, asi metr osmdesát pět. Kterej pokoj?“ A pán mu to převelice rád řekl. Schválně se ještě ohlédl, jestli tam stojí a dělá, to co obvykle. Stál tam a trochu se třásl. Ne, ten nikam nepůjde. Byl to pokoj 303, dveře zdobené tmavě růžovým sametem a zlatým kováním. Starý westernový vykřičený dům hadr. A stačilo jen pootevřít dveře.