In Vino Veritas 1/2

Kal si vyrazí na drink k Jišijášovi a opije se kvůli citu, který ho poslední dobou užírá. Vyzvednout ho přijde Niko a jeho mladší bráška rozhodně nebude skákat radostí...

Přístupnost: 15+

Varování: -

Stav: Dvourázovka (nedopsáno)
Věnování: Kanda-hime

In Vino Veritas

Jsem stvůra, vím to. Jedna z těch nejhorších, jedna z těch prvních. Vládly zemi po staletí, tisíciletí a já jsem jejich několikátý, ale první povedený kříženec. Když vám celé dětství hází matka na talíř, jaká jste zrůda a k tomu všemu vás pojmenuje po potomkovi čarodějnice, kterou by Sofie z fleku zvládla, na sebevědomí vám to taky nepřidá. Už jen sečtělý člověk a k tomu lovec nestvůr za tím jménem bude něco hledat. Normální člověk, který četl Shakespeara, si řekne „Chudák dítě“. Jednou jsem si to úžasný dílo z hecu přečetl. Pak mi bylo ještě líp. Vážně, lepší jméno mi vybrat nemohla. Měl bych to brát jako poctu.

Niko stále opakuje, že žádná zrůda nejsem. Jasně, málem jsem zabil jeho upíří holku, dvakrát. Poprvé, když jsem za ní nevědomky otevřel bránu. Stačilo ji jen strčit a poznala by krásy Tumulu. Nejlevnější dovolená v sezóně – zadarmo! Máte rádi temná místa, velmi řídký vzduch a skály? Pak je toto místo přesně pro vás. Jo, jasný. Podruhé, když jsem ztratil paměť. Nelíbila se mi. Nepřišla mi ani sympatická. Prostě jen další zrůda, kterých byl tenhle svět plný. A šukala s mým bráchou. Vážně, kam tenhle svět spěje? I když já bych si neměl moc vyskakovat. Já to zase táhl s vlkodlačicí. Teď bych jí sice nejradši do její pěkný tvářičky vyprázdnil zásobník, ale co se dá dělat. Občas prostě věci podle plánu nejdou.

Občas se totiž nedaří nic. Uplynul měsíc, celej zkurvenej měsíc od doby, co jsem si na všechno vzpomněl. A to byl důvod, proč jsem seděl u Jišijáše v baru a lovil v pití jedno pírko po druhým. Jišijáš je peri. Všichni zaměstnanci jsou peri – až na mě. Proto se mnou má většina zákazníků problém. Velký problém. Jsem cítit jako ta věc, která by je sežrala za živa a ještě u toho stihla uklízet bordel, který zároveň způsobuje. Ovšem Ólfi po sobě neuklízí. Zpátky k Jišijášovi. Je to peri, což znamená... Upřímně ani nevim, co to znamená, ale zapříčinili to, že si lidé mysleli, že existují andělé a démoni. Peri mají křídla. Jišijáš má křídla, jejichž peří mi právě přistálo v pití. Zase. A taky je to Robinův přítel. Chodí spolu, spí spolu – je to po staletí řekl bych Vtipálkův první vážný vztah.

„Nalej mi další,“ řekl jsem šéfovi. Výjimečně stál za pultem, i když to měla být moje práce.

„Doufám, že máš alespoň pořádný důvod, když mi hned den po výplatě cpeš vydělaný peníze zase zpátky do kapsy,“ odpověděl a nalil mi další skleničku.

„Napiš to na účet Robinovi, bude mít radost.“ Nehodlal jsem se mu svěřovat, proč piju. A obzvlášť ne proč nepiju pivo, ale whisky, vodku. Prostě tvrdej chlast. Nikdy dřív jsem nepozřel ani kapku – kvůli Sofii. Jestli něco předčilo její touhu po penězích, byl to alkohol. Kdyby dala souhlas k tomu, aby použili její tělo k lékařskému bádání, ani by ji nemuseli nakládat do lihu. Stejně z ní nakonec nezbylo nic, jen hromádka prachu. Sebral jsem Jišijášovi celou flašku a začal si s ní chladit čelo. Bylo mi vedro, špatně a nutně jsem se potřeboval opít. Chlast zřejmě měl na můj částečný ólfí organismus účinek, protože už jednou se mi to povedlo. S Robinem. A zpívali jsme. Já nikdy nezpívám. Přihnul jsem si víc než štědře a láhev cinkla o pult.

Proč jsem pil? Protože jsem chtěl. Potřeboval jsem vypnout mozek, uvolnit se. Proč jsem se potřeboval uvolnit? Protože poslední dobou v sobě mám bordel. Ve všem. Niko zase začínal navštěvovat svojí holku, nějak jí nemůžu přijít na jméno. Ona naštěstí k nám nechodí. Alespoň ne, když jsem tam já. Vždycky pod mýdlem a bylinkovým šampónem cítím z Nika její parfém. Co na to říct. Občas prohodím sarkastickou poznámku na jeho účet, většinou zády k němu. Její přítomnost mě vytáčí. Vždycky, když Niko otevře dveře a průvan dostane vzduch z jeho pokoje ke mně, cítím ji. Celý měsíc mi nedocházelo, co to je. Na city jsem nikdy expert nebyl, natož na jejich projevování. A pak mi to došlo. Žárlil jsem. Na vlastního bratra. Nebo na Dobromilu? To zjištění mě posadilo na prdel. Vlastně, už jsem seděl. Znovu jsem se posadit nemohl. Začínala se projevovat sentimentální nálada. No kurva. Tentokrát jsem whisky vypil na ex. Tvrdej alkohol pít neumím, ale šlo mi jen o to se ožrat. S pořádnou kocovinou a totálním oknem. Jako to dělaj vysokoškoláci na koleji. Jo, normální život. Ten nikdy mít nebudu a na vejšku se taky nikdy nedostanu. Jsem na to moc línej. Niko mě sotva donutí k tomu, abych si přečetl nějakou mytologii. Nejlíp ty starý tlustý bichle, co smrděj zatuchlinou... Niko...

Neslyšel jsem ani vrznutí dveří, jen ucítil jeho vůni a poznal stín. A vzhledem k tomu, jak chytře jsem seděl zády ke vchodu, čich byl to jediné, na co jsem se mohl spolehnout. A zatím nikdy nezklamal. „Ahoj Cyrano,“ pozdravil jsem a podal prázdnou lahev Jišijášovi. Naštvaně se na mě podíval, ale další pití mi nepodal. Sráč.

„Půjdeme domů, Kale,“ řekl tiše a vzal mě kolem ramen. Peri se na něj zadíval víc než jen souhlasně a lokálem se ozval zvuk tříštícího se skla, jak lahev spadla do koše. Opřel jsem si hlavu o jeho rameno a zavrčel. Zase s ním byla. Prudce jsem vstal a zamířil k východu. Ještě radši bych otevřel bránu, ale... Chtěl jsem být pro jednou hodný mladší bratříček. Ne, že by nebyla chuť Nika nějak naštvat. Ale byl jsem opilý a na prvním místě bylo se trefit do dveří. Alespoň že dneska sem nezpíval. „Jsi cítit po ní,“ hlesl jsem a rozrazil dveře. Čerstvej vzduch mě přímo praštil do nosu. Bylo mi blbě. Omyl, bylo mi ještě hůř. Postavil jsem se vedle vchodu do klubu a opřel si čelo o oprýskanou zeď. Chladila.

„Jdeme,“ ozval se Niko. Znovu se mě pokusil podepřít a já se už nebránil. Zvracet z tíhy jejího parfému hodlám až doma. A tak jsme pomalu šli tou tmavou ulicí k nám domů a trvalo to tři hodiny. Nejhorší byly ty schody. Jakoby jich bylo dvakrát tolik a všeeeeeechno se toooočilo.

×

Niko mě posadil na gauč a šel zamknout, zkontrolovat okna a prostě to, co dělá každou noc. Praštil jsem sebou na polštář, ještě oblečený, ale naprosto unavený a připravený spát. Jenže tu bylo něco, co mě nechtělo nechat spát. Sedala si na gauč? Rozdávali si to tu? Rázem mě ospalost přešla. Tady teda rozhodně chrápat nehodlám. Niko stál nedaleko a pozoroval mě. „Co je?“ vyštěknul sem na něj nerudně a snažil se nějak sebrat, abych se mohl dostat k sobě do pokoje, kde neucítím absolutně nic. Niko mi nic neodpověděl, jen si složil ruce na prsa a odešel k sobě. Něco jsem neidentifikovaně zavrčel a následoval jeho příkladu.

×

Nemohl jsem usnout. Všechno se děsně točilo, i když míň než předtím, žaludek se houpal a postel se se mnou kamsi propadala. Jestli nebudu mít ráno kocovinu jako svině, bude to zázrak. Na druhou stranu, nechtěl jsem přesně to? A jak už to bývá, opilci mají nejstupidnější nápady. Ani ne tolik nápady, jakože poslouchají svoje city a touhy. Nebyl jsem výjimka. Pustil jsem nohy na podlahu a tichým krokem zamířil ke dveřím. Nika jsem nikde neviděl, takže se zřejmě rozhodl, že na hlídku dneska kašle a pro jednou se vyspí. A nebo ho utahala Dobromila. Odfrknul jsem si. Ano, přál jsem mu, aby byl šťastný, ale od dob, co se mi všechno vykouřilo z palice a zase se vrátilo, jsem na ni měl jiný názor. A rozhodně nebyl lichotivý. Už jsem stál u jeho dveří. Stačilo jen sáhnout na kliku. Nemusel jsem se děsit, že hned co je otevřu, zakopnu o nějakou část prádla a rozbiju si držku. Ne, to totiž nebyl můj pokoj. Tady bylo všechno na svém místě, perfektně uklizené a hned naproti mně ležel Niko. Cop blonďatých vlasů ležel na polštáři a hrudník se zdvihal v pravidelném rytmu dýchání. Byl přikrytý do pasu a i v té tmě byla vidět jizva. Potichu jsem k němu přišel a poprvé za celý svůj život jsem se nechal unést. Tím pocitem, který jsem poznal nedávno. Co se stane? Zítra si to nebudu pamatovat a Cyrano to rozhodně vytahovat nebude. Poprvé to byl pocit, který nesouvisel s tím, že se chci někomu pomstít za to, že mě málem připravil o jedinou rodinu, kterou mám. Niko se dokonce i ve spánku trochu mračil. Usmál jsem se. Nehezky, jako na svoji oběť, kterou v podstatě bratr byl. A pak ve mně něco přepnulo. Chytil jsem ho za zápěstí a přitiskl je do polštáře nad Nikovu hlavu.

„Můj,“ zasyčel jsem na něj a podle jeho prudce rozevřených očí mi došlo, že mi nerozumí. Na povrch se dostávala ta horší stránka, která se nechávala unést pocity. Byl tak blízko...
Políbil jsem ho. Vlastního bratra. Násilně, majetnicky a kousl ho do rtu. Ústa se mi zvlnila do úsměvu, když mi na jazyk dopadla první kapka jeho krve. Lahodná, rudá a chutná. „Niko,“ zapředl jsem mu do ucha a políbil ho pod něj. Jeho tělo ztuhlo a zkusil se z mého sevření vytrhnout. „Proč jsi cítit po ní? Řekni mi to! Jsi můj!“ Syčel jsem a nevědomky stiskl povolil. Najednou Niko seděl na mě a mračil se. Ale stále byl blízko. Jen natáhnout krk a dotknout se natrženého rtu, chytit celá ústa. Jedna moje část si to přála a druhá, ta ólfí, ho chtěla rozcupovat na kousky, co se opovažuje mě držet. Ale Cyrano překvapil. Měl bych ho mít přečteného, obě moje části, ale zřejmě ne. Cop blonďatých vlasů se svezl Nikovi po svalnatém rameni a dopadl tiše na polštář vedle mojí hlavy. Ta jeho dokonalá fasáda neohroženosti, skvělé sebekontroly a neutrálnosti byla fuč. Můj bratr byl překvapený a naštvaný, moje maličkost se začala smát. Tohle byla tak zvrhlá situace, já jsem byl zvrhlý a líbilo se mi to. Kam se na mě hrabe Robin. A pak se to stalo. Niko políbil mě. Dobrovolně. Absolutně nadřazeně a bez možnosti odporu. Nedal mi ani možnost se nadechnout, vytrhnout se mu. Jako vždy pánem situace. Nikdy bych nevěřil, že tohle se v Nikovi ukrývá, natož co se ukrývá ve mně. Nově objevený pocity – ne, že bych si to neužíval. Tak trochu jsem se jich bál, stejně jako jsem se bál toho, že se přestanu ovládat, udělám nějakou kravinu, jako například otevřu bránu, udělám něco Nikovi a další nepodstatný věci.

„Niko, Niko, Niko,“ zachraptěl jsem potěšeně a znovu se vrhnul na jeho ústa a s radostí ten spodní natrhnul ještě víc. Ani nesyknul a dokonce mi jednu ruku pustil. Zatáhl jsem za cop a strhnul z něj gumičku. Vlasy se okamžitě rozpletly a já si ho přitáhl za zátylek ještě blíž. Bylo to v prdeli. Hned, jak sem vešel do jeho pokoje mi bylo jasný, že se to posere, ale bylo mi to ukradený. Ólfi ve mně spokojeně mručel a zatím se mi ho dařilo držet pod pokličkou. Nikovi na ramenou hrály svaly, jak mě držel a snažil se, abych se mu nevykroutil. Zvláštní, nic takovýho jsem už neměl v úmyslu. Když se odtrhnul, vážně vypadal spokojeně. Ze rtu mu už netekla krev – díky mně a oči hrály pobavením. Blond vlasy mu padaly do čela a nečekaně byly neupravený. To nesnášel. A já se taky bavil a usmíval, když jsem mu zarýval nehty do ramene a jazykem přejížděl po čelisti...

×

„No do prdele,“ zaskuhral jsem, když někdo otevřel dveře do mého pokoje a mě ovanul chlad. Měl jsem okno. Totální okno a žaludek na vodě. Horší to bejt nemohlo. Kurva drát.

„Tady máš něco na kocovinu a vodu na zapití.“ Podle hlasu jsem poznal, že je to Niko. Vlasy měl stažené do culíku, na sobě černý triko, džíny a natrženej ret trochu oteklej. Jen jsem kývl, prášek okamžitě zapil a posadil se.

„Proč jsi pil?“

„Chtěl jsem.“ Zněla odpověď. Byla to pravda. Chtěl sem se opít a zjevně se mi to povedlo. „Ty ses s někým porval?“

„Ty si nic nepamatuješ?“ Odpověděl mi otázkou a já se zadíval na zraněný ret.

„Co bych si měl pamatovat?“

„Byl jsi u Jišijáše, opil se a já tě odtáhl domů.“

Chytil jsem se za hlavu a snažil se si vzpomenout, co se dělo. Pamatoval jsem si Nikovu vůni, jak mě podpíral a svoji žárlivost, která mě užírala poslední měsíc. „Řekni mi, že to nebylo jako posledně. Řekni mi, že jsem nezpíval.“

A Niko se jen usmál, pravačkou si promnul rameno a odpověděl: „Ne, nezpíval jsi.“ Přišlo mi na něm něco divnýho. Nikdy mi neuměl lhát, rozhodně ne tak skvěle, jako já – a to komukoliv. Však já přijdu na to, co se v noci dělo a s kým se porval.