Oběť - 3. kapitola

Niko s Robinem jdou za Raffertym. Jak asi návštěva dopadla a co se mezitím dělo s Kalem?

 NÁVŠTĚVA

Hrabal jsem se ve skříni a nemohl najít nic normálního. Kudrnáč tu měl jen značkový obleky, vyleštěný polobotky, některý ještě v krabicích, nažehlený puky na kalhotách, jednobarevný kravaty a všechno to vypadalo neuvěřitelně snobsky. A to mě vytočilo ještě víc. Potřeboval jsem vypadnout z tohohle zatracenýho baráku, kde mi lhali do očí. Čeho se sakra brácha bál? Že se mi něco stane? Nakonec jsem ze sebe v návalu vzteku horní díl pyžama skoro serval a hodil ho na postel. Naskytl se mi pohled na pevně utažený obvaz kolem boku. Rozvázal jsem ho a uviděl zašitou ránu. Stehy byly za pár dní akorát tak na vytažení, ale nejsem doktor, takže jsem je tam nechal. Byly křivé, určitě ne od chirurga a navíc normální nití. Co teď vlastně jsme? Kriminálníci? Nevěděl jsem.

„Sakra, neřikej mi, že tu nemáš normální hadry,“ zamumlal jsem vztekle při pohledu na otevřenou skříň a práskl s jejími dveřmi, až mě rána zabolela, jakou sílu jsem do toho vložil, ale na nasranosti mi to neubralo. Nejradši bych do něčeho třísknul, jenže tady nebylo do čeho ani do koho.  Potřeboval jsem se nějak zabavit, abych nemusel myslet na to, jak mi vlastní bratr lhal. Důvod mi nedocházel, jak by taky mohl, když jsem byl totálně dutej a nic si nepamatoval. I když mi Niko vždycky tvrdil, že mě bude chránit a nikomu nedovolí, aby mi ublížil, teď jsem si nebyl jistý ničím. Sourozenci si nelžou, ne?

Přešel jsem k další skříni a otevřel ji. Na jediném ramínku visel bavlněný hnědý svetr a na dně se válely seprané a otrhané džíny. Skoro to vypadalo, že ten kus nábytku tam byl jen na okrasu a jeho obsah se dost k tomu Kudrnáči nehodil. Ale to mi bylo jedno. Ke mně se zase nehodily značkový obleky a nažehlený košile. Shodil jsem ze sebe zbytek pyžama natáhl kalhoty. Ještě někde sehnat triko, ale v tomhle pokoji žádný nebylo. Do ruky jsem tedy vzal svetr a rozhodl se hledat někde jinde. Košili bych si na sebe nevzal ani v nejzoufalejším stavu. V kombinaci s timhle svetrem bych vypadal jako maminčin mazánek.

×

Zaklepal jsem na dveře a zevnitř domu uslyšel štěkot. Chňapal upozorňoval Raffertyho, že má návštěvu. Rafferty byl náš starý známý, který jako jediný dokázal vyléčit téměř všechno. Byl Léčitel s velkým L. Ne, doktor rozhodně nebyl, i když medicínu studoval. A na sto procent si můžu být jistý, že kdyby byl jen doktor, nedokázal by uzdravit ani jednoho z nás a už vůbec by nezachránil Kala.

Dveře se otevřely, Chňapal vyběhl ven a vesele štěkl na pozdrav. Robin prohlásil něco o tom, že ho na chvíli zabaví a já souhlasil. Ani jeden z nich nepotřeboval slyšet ani vidět, jak budeme diskutovat.

„Potřebujeme si promluvit,“ řekl jsem rozhodně a překročil práh. Rafferty kývnul a zavedl mě k sobě do pracovny. Vždycky byl přímý, chladný a s nikým se nemazlil. Doufal jsem, že tentokrát se bude chovat stejně. A kdyby ne, odpověď jsem byl rozhodnutý z něj případně i vymlátit, i když bych se k tomu uchyloval nerad.

„Cos mi to dal za prášek? Kal si po něm nepamatuje čtyři roky života,“ pronesl jsem co nejvíce klidně a snažil se i takový zůstat.

„Měl se po něm trochu prospat, zrychlilo to regeneraci zraněných svalů a jak si chtěl - neměl si pamatovat posledních pár hodin. Nevím, co se pokazilo,“ odpověděl mi prostě a pokrčil rameny. Jakoby mu na tom ani nezáleželo, ale v jeho hlase jsem poznal nervozitu. Nepatřil mezi typ lidí, který tvrdí, že neví, co se pokazilo. A za celou dobu, co ho znám, jsem ho nervózního viděl jen jednou. A to když mu na stole ležel bratr a on ho měl na pár vteřin zabít. Ano, tehdy jsme byli nervózní všichni. A pak jsem se vrátil k původní myšlence - že by mu to někdo nařídil a Raff se nechal zlomit? Co mu museli říct, čím ho museli vydírat, aby nakonec svolil?

„Kdo a co ti slíbil, když vymažeš Kalovu paměť?“ zeptal jsem se a složil si ruce na prsa. Jít na to po dobrém, alespoň u něj. Nenapadala mě žádná věc, za kterou by si ho někdo mohl koupit. Žádná. On zachraňoval životy, nikdy by nikoho nezabil a problémy k smrti nesnášel. Ovšem to, co udělal bratrovi, to byl opravdu velký problém a on to věděl. Věděl, že za ním přijdu, že to nenechám jen tak a budu se ptát. A když se ptám já, to už znamená průser, navíc vždy dostanu svoji odpověď. Co se týče Kala, kvůli němu bych chodil i přes mrtvoly –číkoliv mrtvoly.

„Nikdo mi nic neslíbil,“ řekl ještě víc nervózněji a najednou ho silně zaujal koberec na zemi.

„Takže mi chceš říct, že ti ujela ruka a tys tam dal o trochu víc něčeho, co způsobuje ztrátu paměti?“ vyjel jsem na něj už značně podrážděně. Tahal mě za nos a to je jedna z věcí, co nenávidím. Rázným krokem jsem k němu přešel a chytil ho pod krkem. Jeho prášky nikdy nebyly kupované, všechno byla poctivá domácí výroba, takže jsem si mohl být jistý, že věděl přesně, co dělá.

„Poslední šance, pak už bude jen hůř.“

„Slíbili mi, že... Ho... Uzdraví,“ zachraptěl a já ho pustil. Rafferty se roky užíral tím, že nedokáže Chňapala vyléčit. Byl to jeho bratranec, dlouhodobě nemocný a on po celou dobu hledal nějaký lék, který by z něj zase udělal člověka. Když jsem ty dva poznal a Kal prohlašoval něco o “chytrém psu“, Raff se zarazil, poznámku ignoroval a ten chytrý pes zavrčel, vycenil zuby a málem se na nás vrhnul. Až po delší době nám náš Léčitel řekl, jak se věci mají. Od té doby je to Chňapal a ne chytrý pes. Nikdy nám neřekl detaily, ale trápilo ho, že i když je Léčitel, tohle napravit nedokáže. Bylo to nezvratné, sám to řekl.

„Kdo ti to slíbil?“

„Přišel za mnou chlap, byl to čistokrevnej vlkodlak a řekl mi, že když tomu ztracenýmu kříženci vymažu paměť, vyléčí ho. Jenže sám víš, že nemůžu paměť vymazat úplně, jen nechám vzpomínky vyblednout. Jakmile mu někdo připomene nějakou věc, vzpomene si. Odpusť mi, Niko,“ zašeptal a složil si obličej do dlaní. Ani na vteřinu by mě nenapadlo, že tomu uvěřil. Už jsem toho slyšel dost a tak jsem se otočil k odchodu. Nejradši bych ho na místě zabil, ale nedokážu si představit, jak bych reagoval na jeho místě. Můj bratr byl nevyléčitelný, měl to v genech, ale bojoval s tím. A teď všechen vyhraný boj zapomněl. Zapomněl všechno, jen kvůli nějakému vlkodlakovi, který měl hubu plnou lží.

„Niko, já-“

„Nechoď mi na oči,“ prohlásil jsem ode dveří a zabouchl je za sebou. Právě včas. Robin s Chňapalem se vraceli. Vtipálek šel vzadu, zatímco příčina problémů na mě štěkla. Podržel jsem mu dveře, aby mohl projít do domu a zavřel je. Nehodlal jsem tu strávit ani minutu. Rafferty mi řekl vše potřebné a kdybych tady zůstal, Chňapal by teď nejspíš kňučel nad jeho mrtvolou.

„Podle tvýho výrazu soudím, že ti to vyklopil, co?“ zeptal se mě Vtipálek a povzdechl si.

×

Samozřejmě, že sem vzal jednu z těch jeho značkovejch košil a pro jistotu se radši ani nedíval do zrcadla, jak hrozně to ke mně určitě nesedělo. Svetr zůstal někde na posteli – snad. Stejně mi došlo, že z baráku nemůžu ani na krok, protože bych se akorát ztratil a Niko by mě naháněl po celým městě. Nervy v háji jsem měl pořád, ale proč si tady tu dobu nějak nezkrátit? Hospody sem tu sice žádný neznal, ale doufal, že má Kudrnáč alespoň něco v lednici. S rozepnutou košilí jsem sešel do přízemí a celý ho prošmejdil, než mi pod nos padla kuchyně. Nebyla nijak extra velká, za to jsem mohl s klidem prohlásit, že náš kámoš je ujetej na nerez. Nerez konev, nerez lednice, nerez sporák – nerez všechno! Lednice jsem se pomalu bál dotknout, abych na ní náhodou nenechal šmouhu a nemusel to pak gruntovat. Ovšem to, co se skrývalo uvnitř, Robin u mě měl plus, že tam bylo moje oblíbený pivo. Do ruky jsem vzal dvě lahve a rozhodl se pro odpočinek na jeho sedačce. Byla kožená. Ten materiál sem nesnášel, ale momentální lenost mi nedovolila odporovat, takže jsem na ní s žuchnutím dopadl a pohodlně se uvelebil. Otvírák na lahve nikde na stole neležel, takže mi musely stačit zuby, a pak – pak už jen vychlazené pivko a telka.

A taky nudnej program, došlo mi po dvou hodinách přepínání mezi programy a ucucávání už v pořadí asi sedmýho lahváče. Nakonec to nebyla až taková zábava, bejt tam sám. Kdyby alespoň dávali něco pořádnýho a ne filmy typu Zachraňte Willyho a podobný kraviny. Rodinný filmy pro desetiletý parchanty – to přímo nenávidím. Nakonec jsem se znechuceně natáhl pro ovladač a tu hrůzu vypnul. To radši budu sedět v hrobovým tichu, než sledovat tohle. A jak jsem tam tak seděl, košili rozepnutou, rozvalenej, jako by to všechno bylo moje a vychutnával si poslední lok piva, padl můj zrak na jizvu na břiše. Nepamatoval sem si, že bych tam nějakou kdy měl. Byla úzká, tipl bych, že už nějakej ten měsíc zahojená ale nevybavovalo se mi, odkud ji mám.

Vstal jsem ze sedačky a přešel na chodbu k zrcadlu, abych se na ni líp podíval. Sám jsem si jí rozhodně neudělal. Vypadalo to na ránu od nože, ale kdo by mě probodával? Jo, sice mě určitě nějaký lidi nesnášej, tomu se nevyhne žádnej živej tvor na týhle planetě, ale že by až tak? Hm, asi jsem na tom hůř, než sem si myslel.

„Copak, nenecháš si ho na památku?“

Prudce jsem zvedl hlavu a podíval se na odraz v zrcadle. Byla tam. Ohavná, šeredná, zrůdná Alenka. Usmívala se, vystavovala na obdiv svoje úžasné zoubky a já strnul. Na rameni jsem zase necítil žádnou váhu. Co to sakra bylo? Moje fantazie?

Oba jsme se jílce drželi tak pevně, jako by to bylo záchranné lano. Zvláštní, nic takového to nebylo, ani pro jednoho z nás.

„Zmlkni!“ Bylo to marné, Alenka se smála dál. Její smích byl odporný, jako když někdo škrábe nehtem o tabuli. Rvalo mi to uši a rezonovalo hlavou, jako by moje mysl byla prázdná jeskyně. A ozvěna byla čím dál silnější, i když by měla slábnout. „Zmlkni už sakra!“

„Raffe,“ řekl jsem a slabě zakašlal. „Jen moje představivost... nebo... jsi mě... právě zabil?“

„Jen na vteřinku, přísahám.“

No tak, vzpomeň si. Byl to Niko. Náš bratr. Chtěl nás zabít. Byli jsme jeden a tobě se to líbilo. Vzpomeň si, jakou jsi měl radost ze zabíjení, jak ti chutnala krev. Přiznej si, že sis představoval, jak stojíš nad bratrovou mrtvolou a ochutnáváš jeho krev. Chutnala by jinak, než naše? Nebo jinak než lidská? Přestaň popírat svoji podstatu. Jsi zrůda, víš to. Toužíš po tom, přede mnou to neskryješ. A Niko na to dříve nebo později stejně přijde. Na to, co tě žere.

„Drž už hubu!“ zařval jsem a praštil pěstí do zrcadla. Měl jsem odřený klouby, mezi prostředníčkem a prsteníčkem byl zaražený střep a zbytek mi spadl k nohám. Poslední, čeho jsem si stihl všimnout, byl další široký šílený úsměv Alenky a její přímý pohled do mých očí, které byly stříbrné.

„Kale, co se děje?“ ozval se známý hlas přímo ode dveří a já se přímo bál otočit.