8. kapitola

Shaw ráno očekává chladnou postel, Nate je samé překvapení a navíc: kdo se těší na kousek z Alexanderovy minulosti?

Spolupráce s Bee

8. kapitola

Tu noc se mu už žádné můry nezdály. Jen v klidu oddechoval a občas se ve spánku trochu zamlel. Když se ráno vzbudil, první co ho napadlo bylo, kde je. A pak mu došlo, že včera po sprše si šli oba lehnout do dočasného Nathanielova pokoje, protože jeho postel byla tak trochu spocená. Radši se ani neotáčel za sebe, nějak tušil, že tam jeho společník nejspíš nebude. Jen si povzdechl a přejel rukou po obličeji. Jo, včerejšek byl úžasný a on se po dlouhé době konečně uvolnil, ale co teď? Vstávat se mu nechtělo a budík ještě nezvonil. Najednou se odněkud vynořila ruka a obtočila se pevně kolem jeho pasu. Pak se ukázalo, že k ruce patří i tělo. Collins proti všem předpokladům zůstal na místě a pořád spal, nebo to alespoň zatraceně dobře předstíral, protože vzápětí se k němu přitiskl, bradu mu zavrtal kamsi mezi lopatky a dál spokojeně oddechoval, jakoby se vůbec nechumelilo. Lehce se usmál a přejel po jeho ruce. Na vnější straně nahmatal dlouhou jizvu, ale byla divná. Jakoby se víc menších jizev spojilo dohromady. Začal počítat vystouplejší části, ale po dvacítce to vzdal. Zajímalo by ho, odkud je má, nebo spíš proč si je udělal. Ale nechtěl ho kvůli tomu budit.

"Kdyby to viděl Smith, asi by mě nechal zavřít do blázince," zamumlal mu v tu chvíli Nate s pusou přitisknutou ještě pořád na jeho zádech. "Říkej tomu bláznova úlitba."

"Nevěděl jsem, že nespíš," plácl Shaw první, co ho napadlo.

"Spal jsem, ale ta věc je příšerně citlivá... Žádná jiná jizva není tak citlivá, jak tahle. Je jak radar," trochu se zasmál a políbil ho na rameno.

„Od čeho jsou?“ zašeptal a přestal po ní přejíždět prsty.

"Co bys řekl?" Opřel se o něj a postrčil hlavu tak, aby na svojí poznamenanou ruku viděl.

"Všichni?" opáčil Shaw otázkou.

"Které jsem zabil, do jednoho..."

"Není jich nějak hodně?"

"Samopal zmůže strašný věci, taková atomová bomba v malém měřítku," Nathaniel si povzdechl.

„Blázne,“ zašeptal a otočil se na záda, aby ho mohl políbit. A pak prostě vstal a v rouše Adamově došel do svého pokoje se obléknout. „Jdu pro snídani!“ zahulákal do bytu a zavřel za sebou dveře. Když se vrátil, Collins byl v kuchyni a pil svoji extra silnou kávu s extra porcí mléka. Ten hrnek měl bezmála půl litru, ale byla to ze všech jeho podivností ta nejménší.

"Přiznej se," uhodil na něj, sotva se objevil ve dveřích. "Žes čekal, jak se seberu, vypařím a budu dělat, že se nic nestalo?"

„Copak ty jsi to nechtěl udělat?“ usmál se na něj a položil na stůl čerstvé pečivo. Nechtěl prostě říct „Jo, přesně to jsem si myslel“, protože neměl tušení, jaké bude vzbudit se vedle někoho. On sám preferoval známosti na jednu noc a ráno to byl on, kdo opouštěl postel, když ten druhý ještě spal.

"Ty jsi vážně na hlavu," povzdechl si Nathaniel. "A máš o mně vážně mylný představy... Že mám sex rád, neznamená, že jsem zvyklý dělat nic se nestalo, jedeme dál. Já náhodou mám rád ty rána, kdy se člověk probudí a může s tím druhým posnídat a popovídat si. Nutně to nezakládá nárok na další vztah, ale utíkat jako zbabělec, to je fakt mimo moje chápání... Pojď sem," natáhl k němu ruku a přitáhl si ho blíž. "Bylo to hezký a nebudu se bránit si to někdy zopakovat. Bez výčitek, bez nárokování, ale nebudu dělat, že se nic nestalo." Vlepil mu ještě jeden polibek a jeho pusa chutnala po kávě.

„Dobře, dobře,“ zasmál se a polibek mu oplatil. „Každopádně kvůli tomuhle si nezačínám s nikým z práce, i kdyby to měla být sekretářka, víš?“ dopověděl a vzal si jeho kafe, aby se mohl napít.

"Možná si ony nezačínají s tebou, když tak člověk vidí, jak zoufale se snažíš vyhnout čemukoliv, co by jen vzdáleně připomínalo vztah," ušklíbl se Nathaniel. "Nechceš vlastní kafe? Odhaduju, že máme tak hodinu, než se něco stane... Buď zavolá můj, nebo tvůj šéf, případně oba dohromady."

„Kdyby někdo volal, oblečený jsem. A navíc, jsem to já, kdo je nechává v posteli samotný. Všechny chtějí vztah, lásku, dítě... Já se zamilovat neumím,“ odpověděl mu tiše.

"To je tak, když si někdo plete sex s láskou," povzdechl si Nate, pak se mu jemně vyvlékl a vytáhl mu z poličky nový hrnek. "Udělám ti to kafe, hm? Doufám, že se stihneme nasnídat, nerad pracuju s prázdným žaludkem."

„Nemusíš. Jo, to je problém. Nejsem citově založenej. Nic víc než nenávist mi nezbylo.“ Bylo to spíš přiznání. Ani se na Collinse nepodíval a otočil se zády, když mu v kapse zavibroval mobil.

„Dobře, za chvíli jsme tam,“ odpověděl klidným hlasem a povzdechl si.

„Musíme jet, oblíkni se a snídani si vezmi s sebou. Počkám v autě před barákem.“ Už se na něj nepodíval, jen sebral klíčky od auta a potichu za sebou zavřel vchodové dveře.

Nathaniel jen povytáhl obočí, ale tady nemělo cenu tlačit na pilu. Ten chlap měl očividný problém někde v sobě a byl tam setsakramentsky zakořeněný. Tak odložil hrnek do dřezu, lítostivě se podíval na pečivo, které už si rozhodně nestihne sníst v klidu a šel se obléknout. To radši pracovat s prázdným žaludkem, než přijít na plac neupravený. Za deset minut popadl sáček, strčil ho do kapsy a dveře od Shawova bytu jen zabouchnul. Dvacet minut, pomyslel si lítostivě. Dvacet minut navíc... Co se dá dělat.

×

„Tak se posaďte, panstvo,“ vyzval je Brimingham a ukázal na volná místa u podlouhlého stolu. Smith už tam byl také, čekalo se jen na ně.

„Agente Shawe, po telefonu jsem vám už trochu objasnil situaci, prosím, řekněte hostům, oč jsem vás požádal,“ kývl na něj a oslovený si stoupnul.

„Před třemi lety jsem byl v Rusku. Naše Spojka nám dohodla schůzku s Kontaktem, ale někdo z centrály nás prozradil Sergeji Jukanovi, tamnímu šéfovi mafie. Kontakt jsem měl odvést do bezpečí, ale i když nás napadli, podařilo se mi ho na poslední chvíli zachránit i s plány,“ dořekl stručně a zase se posadil.

„Děkuji. Náš Kontakt byl dnes v noci zavražděn ve svém bytě, ale ještě předtím se nám někdo naboural do systému a plány ukradl. Máme tu krysu, ale nevíme, kdo to je,“ shrnul to v rychlosti Brimingham a nervózně si hrál se snubním prstenem.

"Máme tu krysu pod zámkem?" pozdvihl Collins obočí a tázavě se nahnul přes stůl. "To znamená, že máme pod zámkem někoho, u koho nedokážeme zjistit totožnost? Ani my, ani vy? To je dost podivné."

„Jsou dvě možnosti: agent, který ví o této misi, nebo bývalý agent, ale ti o tomto případu nevědí. On rozhodně nevypadá ani na jedno,“ promluvil Smith.

„Sledujete Jukanova aspoň?“ zeptal se po chvilce ticha Shaw.

"Můžu si s tím zadrženým promluvit?" Collins jedním pohledem obsáhl celou místnost a tázavě se zadíval na Briminghama. Ten se rozhodl napřed odpovědět svému agentovi.

"Jukanova sledujeme nepřetržitě, střídají se na tom čtyři agenti. A ano, můžete si se zadrženým promluvit, Collinsi, ale bez překladatele to bude k ničemu."

"Prosím?"

"Mluví jen rusky, navíc nějakým dialektem."

"A to ho podezříváte, že je agentem?" ušklíbl se Collins a potom se zdvihl. "Strávil jsem v Rusku všechny školní prázdniny až do poloviny střední školy. Myslím, že se domluvíme."

„To jsem ho mohl vyslýchat i já,“ řekl Shaw a podíval se na svého šéfa.

„Vzhledem k vašemu postavení k misi, by bylo lepší, kdyby ho vyslýchal agent Collins,“ odpověděl mu na otázku Smith a Alexander se na něj prudce otočil.

„Do toho vám nic není,“ syknul na něj a sevřel ruku v pěst.

"Ne, do toho mi skutečně není. Ale fakta jakou fakta, která nemůžete zpochybnit."

Shaw se k němu naklonil přes stůl a s ledovým klidem mu řekl: “Tak mě z toho případu stáhněte, když vám tu tak vadím. Já se o práci na něm neprosil.“ A potom se otočil a zmizel z místnosti. Nutno podotknout, že během toho si všichni mohli vyslechnout, jak peprně nadává v několika jazycích s dokonalým přízvukem – i v ruštině.

"Idiot," ulevil si Smith, ale nemyslel to zle. Jen jako konstatování faktu. Brimingham na něj pokývl, že to naprosto chápe a nebýt to jeho agent, označí ho podobně.

Nathaniel se chvilku díval na oba a potom požádal o dovolení se vzdálit. Bylo mu uděleno, oba pánové si měli co vyříkávat sami se sebou, k tomu ho nepotřebovali. A on si od rána kladl otázku, jestli ta noc ovlivní jejich spolupráci. Zřejmě ano...

Shawa našel na chodbě, dával si levnou kávu z automatu a vypadal, že by do něčeho s chutí kopnul.

"Chováš se jako rozmazlené děcko, víš o tom?" zeptal se ho a zarazil jeho ruku, protože to vypadalo, že mu tu kávu chce chrstnout do obličeje.

„To je moje věc. S tebou to nemá co dočinění,“ povzdechl si Shaw a posadil se na schody. Bylo mu nevolno. A za všechno mohla ta zatracená minulost. Už to chtěl mít z krku. A najednou si opravdu přál, aby ho někdo z toho případu odvolal.

"Blbečku," sedl si vedle něj, potom sáhl kamsi do svého saka a podal mu chladnou hranatou věc.
"Cvakni si, ale potom to zapij tou kávou. Nebylo by dobré, aby z tebe táhlo. Stačí už takhle ty tvoje extempore. Stejně chci, abys u toho výslechu byl. Budeš mít víc času na pozorování... A světe div se, věřím tvému úsudku."

„Ne, díky, napiju se až doma, dneska chci být střízlivý, alespoň dopoledne. Pak ti něco řeknu, ale to počká. Stejně by ti to nejspíš řekl můj šéf, anebo tvůj. Šmejd je na to dost velkej,“ odfrknul si a zhluboka se nadechl.

"Nechceš mi to říct rovnou?"

Chvíli mlčel, ale pak se na něj podíval a spustil.

„U FBI jsem celkem 4 roky. Na začátcích jsem byl stejnej zelenáč jako ti, kteří sem chodí po úspěšným složení zkoušek. Namyšlenej, že se kolem mně točí celej svět a moje první mise musí bejt na úrovni záchrany světa. Aby ne, zkoušky jsem složil jako nejlepší. První půlrok jsem dostával takové ty úkoly jako sleduj tohohle, támhletoho, ale opravdovej úkol jsem dostal po roce. Všichni vědí, že ta “zkušební doba agenta“ jsou dva roky, ale ne, oni mě museli poslat do Ruska hned po roce. Tehdy byl Brimingham na nějaké konferenci a zastupoval ho tu Smith, jo, ten byl dřív u nás,“ uchechtnul se, když viděl Collinsův výraz, a pak pokračoval dál. „Prý nebyl nikdo vhodný, kdo by se na tu akci hodil, navíc jsem mluvil plynně rusky, byl jsem mladej a Smithovi se moje nadšení hodilo. I když jsem ještě neprošel tou zkušební dobou, uklidnil mě, že mám jen Kontakt dovést to bezpečí, nic jiného. Jenže když jsem přijel na Sibiř, kde byla domluvená schůzka, všechno se posralo. Kontakt se mi podařilo ukrýt a on bezpečně zdrhnul, jenže já tam zůstal. A Rusáci mě sebrali – bez plánů, neoblomnýho... Vyslýchali mě, ne zrovna šetrným způsobem, občas se toho dokonce ujal sám Jukanov, na ten jeho ksicht se žvárem v dršce nikdy nezapomenu. Spokojenej vážně nebyl, protože jsem mu nikdy neřekl, kde ty plány jsou. Tři měsíce s jeho sebrankou a šílenym doktorem v čele. Pak se mi podařilo zdrhnout, jenže sem netušil, že ten hajzl má základnu na neosídlený části Sibiře. Nějak jsem se dostal do malé vesničky, kde se o mě postarali, ale nebyla to valná záchrana. Trvalo mi dohromady skoro půl roku, než jsem se dostal zpátky sem. Prolezlej nemocema, se smrtí na jazyku. A Smithe pak přeřadili k vám, protože poslal na úkol agenta, kterej na tuhle misi neměl dostatečné schopnosti – prý. Jenže u vás sekal latinu a dotáh to na zástupce ředitele. Samozřejmě, že mně pak doporučili návštěvu cvokaře, ale s tim jsem je poslal do háje a přišel jen na první sezení – to bylo povinný. No, co ti budu podívat. Pětačtyřicet minut naprostýho ticha, kdy na mě ten idiot čuměl skrz brejle a připitoměle se usmíval. Když se mě pak zeptal „Nechcete mi něco říct?“, prostě jsem se sebral a odešel. Ty jsi vlastně první, komu jsem to řekl,“ domluvil a zíral na svoje spojené ruce. Čekal, co mu na to řekne. Přece jenom, on byl starší, zažil toho víc. A teď se poprvé v životě bál, že ho člověk, kterému se svěřil, pošle do hajzlu. Kdyby nebyli v budově, zakouřil by si.