9. kapitola

Výslech, výslech a zase jen výslech a možná miniaturní Collinsova chybka, ze které budou mít v příštím díle užitek oba dva naši agentíci... A kohože výslech? Račte číst dál...

Spolupráce s Bee

9. kapitola

Collins seděl nějakou dobu mlčky, tuhle informaci potřeboval vstřebat a nějakým způsobem zařadit. Ostudně dlouhá reakce, která by ho zřejmě v jakékoliv jiné situaci stála krk. Ale tady si ten luxus dopřát mohl, tak toho zneužíval měrou vrchovatou.

Že býval Waylon Smith u FBI se vědělo, jeho případ byl ukázkovou spoluprací mezi oběma agenturami. Shaw si jen mylně vyložil jeho překvapený obličej, netušil, že ten zpackaný případ byla zrovna jeho mise. Svět je vážně malej, napadlo ho pochmurně. A potom si cvakl ze své placatky sám, protože ten alkohol vážně potřeboval. Na to, že Sergeje Jukanova vlastně nikdo, nikdy pořádně neviděl - Alexe v té chvíli nepočítal - toho ten chlap stihl vážně docela dost. Dost, aby z něj pár desítek lidí mělo špatné spaní a horší pracovní podmínky. Byl jedním z nich. A v tuhle chvíli ho docela zajímalo o jaké plány mohlo jít, že o ně tolik stál. Protože, v tu chvíli začal zase uvažovat logicky a nezúčastněně, Jukanov by docela zapadl do té skládačky a obrázek by nejenže byl úplný, ale také dával smysl.

"Nevíš, co to bylo za plány?" zeptal se potom. Nekomentoval jeho duševní pochody, řídil se pravidlem, co nechceš, nedělej jiným. A on nechtěl, aby se Alex zaobíral jeho duševnem a pocity po misích podobného kalibru. Protože pravdou bylo, že podobný příběh prožil sám... Jen s trochu jiným průběhem a o něco lepším koncem.

„Plány byly dvoje. Chemická zbraň a stroj, ve kterém se dala zničit. Netušim, který z nich ten sráč má, ale tak jako tak sme v průseru,“ povzdychl si a byl rád, že to Collins nepitvá.

"Dobře... Takže když jsme oba zase o něco moudřejší, mohli bychom si jít popovídat s naším ruským přítelíčkem... Mám nejasný pocit, že se ještě dozvíme hodně zajímavých věcí."

Jen se usmál a podal mu malou lahvičku, kterou sám použil na Harolda. Nebyla o nic větší, než skleněné testry na parfémy. „Vlastní výroba, kdyby nechtěl mluvit,“ mrknul na něj. „Dovnitř s tebou stejně nemůžu. Navíc, kdyby si šéfové náhodou rozmysleli, že se půjdou podívat, Smith by mě tam rád neviděl.“

"Ne, ale na pozorovatelnu si sedneš, tam tě chci mít. A chci, abys měl uši a oči nastražené. Smith i Brimingham stejně umí rusky asi tak jako já malgaššky." Nathaniel se lehce ušklíbnul a potom se zdvihnul a podal mu ruku. Když ho vytahoval na nohy, prudce s ním trhnul směrem k sobě. "A abys sis nemyslel, že jsem to včera říkal jen tak z plezíru," svůdně se pousmál, "byl jsi dokonalý."

„Neblbni, sme v centrále. To, že tu nikdo nechodí neznamená, že nikdo neposlouchá,“ usmál se na něj a naklonil se k jeho uchu. „A tys byl rozkošný,“ zašeptal a vtisknul mu lehký polibek pod lalůček.

"Hm, a kamery jsou tu taky," dodal Collins a pobaveně sledoval, jak se od něj Alex odtahuje, jako by mu dal ránu elektrikou.

„Jo, ale sem až zas tak dobře vidět není, víš?“ A pustil ho. Ale nějak extra by mu to nevadilo, kdyby to bylo vidět, protože za zdmi tohohle domu se odehrálo tolik věcí a pásky se záhadně vytratily nebo nešly přehrát. Tak co by se mělo dít? Jenže na druhou stranu, opravdu chtěl riskovat, aby si jeho intimnosti s Nathanielem nakonec přehrávala celá kancelář a hlasitě se bavila?

"Šel bych se podívat na našeho hosta, jsem vážně zvědav jestli nám má co říct, nebo ne..." drcl do něj Nate přátelsky a ukázal mu chodbou dozadu. "Až po vás." Najednou jakoby se v něm uvolnila nějaká západka a proměnila v ho milejšího, chápavějšího šaškujícího člověka. Normálního člověka.

Jen se usmál a dál šel před ním chodbou až k hlídaným dveřím. Pozdravil hlídače a podržel Collinsovi dveře. Potom zapadl hned za ním. „Tak mě napadá, tady, za sklem, žádný kamery nejsou, ani odposlechy,“ usmál se spokojeně, když podával Natovi sluchátko.

"A to znamená?" Sluchátko si vzal, ale nepřipevnil, místo toho se na něj podíval napůl tázavě, napůl výzývavě. Očividně nevěděl, jak si to má vyložit, asi i v něco doufal, ale ne tak brzo.

„Že si tě ještě na pár vteřin půjčím,“ zašeptal a pomalu ho opřel o stěnu. Přece jenom, kdyby s ním mrsknul, ti venku by tam vtrhli, co je to za bordel. Chvilku ho pozoroval, a potom se mu vrhnul na rty.

Nathaniel se zmohl jen na překvapený výdech, jak ho ten bleskový pohyb zaskočil. Ale potom instinktivně otevřel ústa a pustil ho dovnitř. A na chvíli přestal myslet. Tedy logicky.

"Dneska jsem se zaručeně holil," hlesl mu do ucha, když mu Alex prozkoumával čelist.

„No na co všechno ty nejsi připravenej,“ zamumlal mu do úst a vklínil mu koleno mezi nohy, a tak se na něj víc přitiskl. Jednou rukou mu mnul bok a druhou ho přidržoval za zátylek. A zase si říkal, že by ho klidně znovu ohnul – i v práci.

Nathaniel se uchechtnul, číst myšlenky sice neuměl, ale z té naléhavosti si odvodil ledascos. A některé signály byly víc než jednoznačné... Sjel mu rukama na zadek a neodolal, aby ho pořádně nestiskl, včera k tomu měl tak málo příležitostí.

"Hele, jedna noc a už se budu dělit o svoji pověst nymfomana?"

„On ti ji snad někdo bere?“ pozvedl jedno obočí a přisál se mu na krk. Musel uznat, že mu ta Collinsova kolínská už nevadila, dokonce mu začala vonět. Trochu syknul, když mu stiskl zadek a o něco víc přitlačil kolenem do rozkroku.

"Zatraceně, neříkej, že si to chceš rozdat přímo tady!"

Hodil po něm ublíženým pohledem, který se hned změnil na lišácky protřelý. „Chci, ale teď to nepůjde,“ odpověděl prostě a znovu ho políbil. Rukou mu nezapomněl zajet k rozkroku a trochu ho tak pozlobit. A pak se odtrhnul se spokojeným úsměvem a pozoroval ho, jak tam stojí přilepený na stěně a zrychleně oddechuje. „A nezapomeň se upravit, aby se ti náš přítel nesmál a neměl narážky. Budem to pak muset napsat do zprávy a navíc tam jsou kamery i odposlech,“ mrknul na něj a s vnitřním pocitem zadostiučinění si sedl na židli. Usmíval se jako školák, který právě provedl něco, za co ho pošlou rovnou k řediteli.

"Ty jsi hajzl," kontroval to Nathaniel a usilovným dýcháním do břicha se snažil napravit a přimět své tělo k poslušnosti. Ještě že měl hodně těsné kalhoty, sice to bylo poměrně nepohodlné, ale ještě chvilka a nebude vidět vůbec nic. Ale za tohle se mu pomstí!

„Já vím a tobě se to líbí,“ ušklíbnul se a podíval se na jeho kalhoty. „Měl bys chvilku počkat, jinak to bude vidět,“ prohlásil jako všeználek a posadil se čelem k němu. Vypadal roztomile, jak tam stál a neúspěšně se pokoušel uklidnit.

"Tohle ti nedaruju," metl po něm vztekle a demonstrativně za sebou práskl dveřmi, protože tohle potřebovalo studenou vodu. A že by při té proceduře mohl jeho exkluzivní a nepochybně nechutně drahý oblek od Armaniho dojít k úhoně teď bylo vedlejší, což znamenalo, že je vážně zle.

A teď se vážně rozesmál, i když nepochyboval, že až přijedou domů, vrátí mu to Nate i s úroky. A moc se na to těšil. Docela ho zajímalo, co teď dělá, protože měl pocit, že jen tak se toho nezbaví – přinejmenším by si musel pomoct.

Studená voda za krk. Spousta studené vody za krk a také spousta nadávek a ohavných představ, které pomáhaly. Naštěstí, protože jinak by se tam vrátil a provedl vyúčtování včetně úroků na místě, jakkoliv to bylo neetická a kdovíjaké ještě. Po čtvrt hodině usilovného vzteku mohl konstatovat, že problém je vyřešený a dodat, že jak je v ráži, tak se s vyslýchaným mazlit nebude ani náhodou. Velká výhoda.

Okamžitě zmlknul, když uslyšel otevírání dveří. Ale, ale, parťák je v náladě, ušklíblo se jeho zlomyslnější já a pozorovalo, jak si Collins nandavá sluchátko. Stačilo by prostě vstát, udělat pár kroků a... A tak radši přestal uvažovat a jen si ho v klidu s nejnevinnějším výrazem prohlížel.

Nathaniel se na něj ani jednou nepodíval, vlastně ani jednou neotočil hlavu jeho směrem, otáčel se zásadně celý a připomínal trochu panenku na klíček, velice hezkou, ale velice naštvanou panenku.

 A s vyslýchaným se moc nemazlil.

Agent Collins při výsleších sázel na jednu osvědčenou metodu, vydeptat vyslýchaného natolik, že ještě rád odpoví na jakoukoliv otázku. Fungovalo to sice jen na určité typy, ale zato mohl ručit za téměř stoprocentní úspěšnost. A mladík, který seděl proti němu a tvářil se, že v nejbližších chvílích očekává právo útrpné po středověkém vzoru, byl ideální materiál. Několikrát si ho obešel, jako krejčovský mistr obchází zákazníka, aby viděl, jesli mu sako padne po všech stranách. Mladík očividně měl slabé nervy... Jeho mínus.

Shaw si položil nohy na stůl a pozoroval Collinse při práci. Kroužil kolem něj, jako když sup čeká na svoji porci zdechliny. Mladík měl hold smůlu, že byl slabé povahy. Třásl se, obličej měl orosený potem a nervózně si žmoulal rukávy saka. Silná povaha se pozná jednoduše – seděl by v klidu, zarytě koukal před sebe,  třeba by se i usmíval, ale neřekl by absolutně nic. Tenhle vypadal, že se každou chvíli sesype, ale ještě předtím všechno vyklopí, jen aby na něj nikdo nesahal. Když se pak Nathaniel zastavil za jeho zády a jednou rukou se opřel o opěrku jeho židle, druhou o roh stolu, zadržený se trhaně nadechl.

„Tak?“ pronesl po chvíli tiše a zadíval se na něj. Mluvil anglicky a díval se na něj tak vyzývavě… Ten kluk totiž nevypadal jako Rus ani v nejmenším. Ale zkoušel to a docela dobře.

Něco rychle zadrmolil, člověk by se mohl vsadit, že je to ekvivalent „já nic nevím, já vůbec nic nevím,“ v notně pokřiveném kavkazském nářečí.  Ale Collins se nedal obalamutit. Místo toho vytáhl z kapsy lavhičku, kterou mu půjčil Shaw a demonstrativně ji postavil doprostřed stolu. Nepospíchal. Mohl na něj začít řvát, mlátit mu hlavou o zeď a vyhrožovat elektrickým křeslem – docílil by jen toho, že kluk by odkýval všechno, jen aby měl pokoj. Jenže on nechtěl všechno, chtěl pravdu.

„Víš co to je?“

Zavrtění hlavou.

„Ale nechceš si to zkoušet na sobě, že ne?“

Oči přes půl obličeje, leskly se v nich slzy.

„Máš představu, co to s tebou může udělat, že ano?“

Horečnaté přikývnutí.

„Tak… Co kdybys začal mluvit a nějak jsme to srovnali? Abych tuhle věcičku nemusel použít.“

Znovu cosi rusky zadrmolil, Collins na něj pohlédl téměř laskavě.

„Umíš anglicky, chlapče. Ale pokud chceš, tak můžeme v tom roztomilém divadle pokračovat.“ A pak na něj rychlopalně vysypal několik vět naprosto dokonalou ruštinou.

Mladík na něj pohlédl a pak začal mluvit. Anglicky a trochu roztřeseně.

Moc toho nebylo, spíš vůbec nic. Když skončil, Collins se na něj znovu usmál a znovu to byl úsměv laskavý a skoro něžný. Pak se natáhl pro lahvičku, která mezi nimi pořád trůnila na stole jako nemluvný svědek… Otevřel ji a na jeden lok vypil.

„Obávám se, že to sherry bylo pár stupňů mimo, aby bylo příjemné…“ Pousmál se jeho udivenému pohledu. „Ach, zdá se, že jsem vyměnil lahvičky. Tohle byla moje poslední pojistka. Ale i tak to byl příjemný rozhovor, ne? Děkuju mnohokrát.“  Pak se zdvihl a nechal zdrceného mladíka napospas čtyřem stěnám.

Tak tohle nebyl Rus ani omylem. Chvilku se ušklíbával, když si něco mumlal pod fousy, ale nahlas neřekl rusky ani slovo. Byl to docela zábavný pohled, jak před něj postavil tu lahvičku a zadržený se na ní podíval vytřeštěnýma očima – určitě mu v tu chvíli srdce vynechalo několik bouchnutí. Ale to byl účel. A pak začal mluvit. To šlo celkem rychle, čekal větší divadlo. Když potom za ním Collins přišel, tvářil se stejně, jako když místnost opouštěl.

"No?" zeptal se potom stejným tónem, jakým vyslýchal zadrženého. Potom se opřel o roh stolu, jen pár centimetrů od podrážek jeho bot.

„No, kdyby sis ty lahvičky vážně spletl, teď bych se tě mohl zeptat na cokoliv a ty bys mi odpověděl – popravdě,“ řekl, jakoby se nechumelilo a sám se k němu nahnul. „Jelikož je to vlastní výroba, imunní jsem proti tomu pouze já. Tohle není jako drogy, pod kterými jsme podstupovali cvičná zajetí a výslechy, Collinsi.“ Pak se na něj usmál, když zjistil, že trochu zbledl.