13. kapitola

Drahoušci, jelikož Bee i já máme menší problémy, nevím, kdy přidám další kapitolu (v záloze mám ještě 14. kapitolu). Máme napsanou budoucnost a téměř konec, jenže nějak se musíme dopracovat k těm několika dílům, které spojí tento díl s budoucností - a ty si přes týden z prstu opravdu nevycucám...

Spolupráce s Bee


13. kapitola

Věděl moc dobře, že zítra ta záda budou pěkně poškrábaná, ale bylo mu to jedno. Na chvilku se odtrhnul od jeho krku a opřel si hlavu o rameno. A pak začal přirážet rychleji. Dýchal přímo zběsile a snažil se v sobě tlumit steny. Tělo pod ním se třáslo a on mu chtěl dát to, po čem toužilo. Uvolnění. Teprve teď si uvědomil, že se ho ještě ani nedotkl. Vsunul ruku mezi jejich těla a uchopil ho. Nejdřív něžně, a pak začal pohybovat rukou do rytmu přírazů.

Nathaniel mu na oplátku sevřel ramena, až mu klouby úplně zbělely a přisál se k jeho rtům, protože ho zoufale chtěl a potřeboval líbat. Naléhavě si jazykem probil cestu dovnitř a líbal ho se vší zběsilou vášní, kterou v něm vyvolával.

Netrvalo to dlouho, celý ten starý rituál, který lidstvo provozuje už odnepaměti. Když už oba cítili, že se blíží k vrcholu, Shaw přímo jeho rty v polibku drtil a Nate ho k sobě křečovtě tisknul, nehty mu zatínal do kůže a občas mu nějaký ten sten unikl. A potom přišlo zatmění a vytoužené uvolnění.

„Tak co, bylo to lepší, než s Vincentem?“ zeptal se provokativně Alex a lehce ho políbil na rty.

Nathaniel se na něj podíval lehce zamlženýma očima a polibek mu vrátil tak, že skoro zapomněl dýchat.

"Co myslíš?" odpověděl mu potom otázkou a úsměvem.

„Chci to slyšet od tebe.“

"Bylo to úžasné..."

"A?"

"Stokrát lepší..." vydechl a dovolil si ten luxus, opřít se do polštáře a na chvíli zavřít oči. Jenže pak už se jaksi propadal do Limbu.

Alex ho s mírným úsměvem pozoroval, a pak pohladil jeho tvář. No co, tak se osprchují ráno. Jenže když hodil kondom do koše a jakš takš se uvelebil, zase se propadal do Sibiřského pekla. Naštěstí se trhnutím vzbudil, ale Collins mu spal na rameni s rukou přehozenou přes hrudník. Jemně mu jí položil podél těla a přikryl dekou. Pak si došel do sprchy, smýt ze sebe ten pot a oblékl si boxerky. Už by stejně neusnul, nemělo cenu si jít lehat znovu. Jen se zastavil mezi dveřmi ložnice pro složku s případem, ale Nathaniel stále klidně oddechoval a ze spánku se usmíval. Potichu se otočil a sedl si na pohovku. Na konferenční stolek rozložil papíry ze složky a začal přemýšlet. Ty převody něco znamenaly. Zamračil se a ze šuplíku vytáhl blok s propiskou. Nahoru napsal Sergej Jukanov a hned pod jméno částky převodů, datum a odkud kam šly. No jistě, že mě to nenapadlo, sponzoři! Někdo ho sponzoruje. A tak nad případem proseděl až do čtyř do rána, kdy se rozhodl, že si půjde zaběhat a cestou se staví v pekárně. Oblékl si na sebe šedivou teplákovou soupravu a bílé tílko. Collins spal dál, spánkem spokojeného kotěte.

Když se za dvě hodiny vrátil, v bytě byl klid. Složky s případem nedotčené a Nathaniel stále v limbu, objímajíc polštář. Usmál se nad tím obrázkem a připravil pro oba snídani. Ze stolku sklidil papíry a blok dal zpátky do zásuvky. Zrovna, když zaléval kávu, ozval se z koupelny zvuk tekoucí vody.

Nathaniel se pak objevil asi za dvacet minut, vymydlený do čista, očividně naprosto svěží, jakoby se včera nic nestalo. Ale usmíval se a zcela očividně měl dobrou náladu... Drsný a nepřístupný agent nebyl momentálně dostupný, ten přijde až s oblekem a kravatou. Zatím byl zabalený v ručníku a z vlasů mu kapala voda. A když od něj přezval hrnek s kávou, v očích mu zajiskřilo.

"Mimochodem... Lámu si nad tím hlavu už pěkných pár hodin - čím to, že i když to pokaždé děláme skoro furt stejně, je to nejlepší sex mýho života?"

„To netuším,“ zasmál se a svlékl se zebe propocenou mikinu i tílko. Začínalo mu být vedro a nesnášel, když se na něj oblečení lepilo. Pak sáhl do ledničky a vytáhl vychlazenou minerálku. Kafe ještě bylo horké a měl po tom běhu žízeň.

"Vlažnej čaj by byl lepší... A nebo aspoň voda bez bublin," podotkl Nathaniel. "JInak ti tvoje srdce v budoucnu moc nepoděkuje..."

„Je neperlivá,“ mrknul a prošel kolem něj, aby hodil prádlo do špíny a v rychlosti se osprchoval. Měl rád po ránu studenou sprchu – dokázala dokonale probrat a byl potom čilý. Pak si omotal ručník kolem boků přesně ve chvíli, kdy se ozval žaludek. Zatřepal hlavou, aby z vlasů dostal přebytečnou vodu šel zpět do kuchyně se nasnídat. Nathaniel se s úsměvem ládoval pečivem.

„Podívej se do zásuvky u stolku. Něco jsem tam napsal a během ranního výletu si to nechal proležet v hlavě,“ mluvil klidně, s rozmyslem, a pak si usrknul z chladnějšího kafe.

Nathaniel sáhl do označené zásuvky a přečetl si jeho poznámky. Jeho čelo bylo hladké, jen koutky úst mu tu a tam zkřivil úšklebek.

"Sponzoři? Inu, proč ne... A jak se ti to ještě rozleželo v hlavě?"

„Je fakt, že chytrý je dost, ale potřebuje nějaké peníze. A jelikož- Promiň,“ omluvil se, když zazvonil telefon a on ho šel zvednout. Šéf vždycky věděl, kdy má zavolat. A tak potom jen kýval, něco zamumlal, zavěsil a šel se rovnou obléknout. „Pohni, máme se hlásit,“ zavolal pak jen z ložnice a při pohledu na zvalchovanou postel se jen ušklíbnul. V noci to bylo velmi, velmi zajímavé.

"Kdo má pohnout?" zeptal se Nate, který si právě u stolu zavazoval tkaničky. V hrnku chladla nedopitá káva a pečivo na stole bylo netknuté. Ale jeho kolega byl opět perfektně upraven a usmíval se, chladným a neosobním úsměvem profesionála. "Zatímco se budeš oblékat, můžeš mi klidně sdělit, co se ti to tedy rozleželo v hlavě. A co chtěl šéf."

„Samozřejmě, že ty,“ mrknul na něj a projel si rukou vlasy. Byl si naprosto přesně vědom toho, jak vypadá, ještě když má kolem krku volně kravatu a rozepnutou košili. „Kde jsem skončil? – O, ano. Chytrý je, ale na tuhle akci nemá tolik financí, takže si sehnal prachatý kumpány. A šéf... šéf má pro nás úkol.“ Z mísy na botníku sebral klíčky od auta a podržel Collinsovi dveře.

"Jaký úkol? Ten tón, kterým to říkáš, se mi vůbec nelíbí. A kromě toho... Myslím si, že to nebyli sponzoři. Tedy alespoň ne vědomí a dobrovolní. Spíš bych řekl, že prostě čerpal peníze prostřednictvím pár zkorumpovaných úředníků... Samozřejmě, čirou náhodou to byli homosexuálové. A čirou náhodou se potom každý z nich seznámil s Haroldem."

"Tomu sám nevěříš."

"Té náhodě ne."

„Jedeme do Ruska.“ A to bylo všechno, co řekl. Nastoupil do auta, připoutal se a čekal, až nastoupí jeho kolega. Když mu šéf řekl, že tahle mise bude velmi nepříjemná, čekal, že to časem přijde, ale takhle brzy? Ještě na něj nic neměli – tedy, skoro nic – a on je posílá Sergejovi do náruče.

Nathaniel neřekl nic. Jen se, snad podvědomě, narovnal a napjal v ramenou. Zřejmě Alex nebyl jediný, kdo měl na Rusko špatné vzpomínky... I když to byla země jeho předků.

"Nebudu tvrdit, že se mi chce," poznamenal nakonec, když se na něj Collins podíval s otázkou. "Ale rozkaz je holt rozkaz a co zmůžem, co?"

Shaw jen neurčitě kývl na souhlas a zadíval se před sebe. Volant svíral možná trochu křečovitě, možná trochu víc hypnotizoval cestu před sebou, ale rozhodně se snažil ignorovat ten vnitřní pocit, který mu říkal “Vykecej se z toho, nejezdi tam“.

"Zastav," zarazil ho najednou Collinsův hlas. "Okamžitě, zastav, dělej! Alexi!" Zaskřípěly brzdy a oběma to trhlo dopředu.

"Co je?!" zeptal se Alex.

"Přesedni si, nebo se vybouráme..." oznámil mu Nathaniel klidně. Ale oči mu plály.

„Bože! Ty máš ale nápady! Takhle mě děsit!“ zamumlal Alex a vystoupil z auta.

"Nápodobně, málem jsem měl ošklivou příhodu, když jsi minul jen o pár centimetrů ten náklaďák."

„Promiň,“ povzdechl si a sedl si na místo spolujezdce. „Asi z toho případu odstoupím,“ prohlásil, když se Nate rozjel. Nikdy nebyl nevyrovnanější. V poslední době stačilo říct Rusko a už dostával tik.

×

Všichni čtyři seděli ve velké místnosti, kde se normálně pořádají konference. Dnes se tu ale pořádala prezentace, kde si shrnuli všechna fakta k případu. Plátno obskakoval sám Brimingham a zuřivě mával ukazovátkem z jednoho konce prezentace na druhý. Alexander s Nathanielem seděli vedle sebe, a zatímco Collins klidně přikyvoval a vnímal, Shaw bubnoval bříšky prstů do spisu před sebou a zadumaně hleděl před sebe. Poslouchal jen na půl ucha a bylo mu jasné, že na konci si nebude pamatovat ani fň.

„Je vám to jasné?“ ozvalo se potom.

Nathaniel kývnul, pomalu a rozvážně, ale Briminghamovi se do očí nepodíval, spíš to vypadalo, že nad něčím uvažuje a nechce, aby se druzí příliš vyptávali. Nakonec se zvednul.

„Měl bych otázku, co přesně čekáte, že tam dokážeme? Máme zatím podezření a hypotézu, kterou musíme ověřit. Můžeme se mýlit, ostatně, pořád stojíme na dost vratkých nohách… Z výpovědí Harolda a toho kluka jsme se toho moc nedozvěděli. Není to trochu slabé jako argument, proč nás poslat do horoucích pekel?“

Nadřízení na něj hleděli, jakoby jim předložil mrtvou myš k obědu.

„Co tím sakra chceš říct?“ zeptal se potom Smith ledově.

„Já bych jen rád slyšel, co přesně se čeká, že dokážeme tam, a co jsme zatím nedokázali tady.“

„Vy mě chcete zase poslat tomu Rusákovi pod ruku?“ zeptal se najednou Shaw a všechny oči se otočily na něj. Nepochyboval o tom, že tam na něj narazí, možná dokonce prohodí pár slov. O to hůř, že teď měl parťáka. Tehdy nebylo těžké se pohybovat sám, ale když měl teď Nata... Byl si jist, že by se Collins cítil velice dotčen, kdyby věděl v jakých souvislostech o něm právě uvažuje. Najednou měl neodůvodněnou potřebu ho chránit, udržet ho mimo tu zatracenou zem, mimo vliv jejích obyvatel, udržet ho prostě někde na okraji - jen aby se mu nic nestalo. Směšné myšlenky, když jeden uvážil, že se týkají jednoho z nejlepších mužů, které má CIA k dispozici.

"Potřebujeme zabránit potenciální katastrofě, Shawe," odpověděl Brimingham klidně. "Sám jste to viděl. Tady nám někdo odčerpává miliony z účtů amerických občanů a po světě zase někdo skupuje jaderný materiál. Když sečteme ty malé dávky, vyjde nám z toho jaderná zbraň mnohem ničivějšího dosahu, než byla použita v Hirošimě."

„No tak proč si na to nevezmete někoho jiného? Je tu plno agentů, kteří by po mém místě skočili raz dva. Protože jestli něco zmrvím, půjde to na vaši hlavu. Sám to víte,“ vypadlo z něj nakonec. Prsty bubnoval o stůl dál a přemýšlel, proč se do toho ještě Nate nebo Smith nevložili. Zástupce by se ho nejspíš snažil nějak potupit a Nate? Ani netušil, co by řekl. Že jiného kolegu nechce, nebo by jim dal za pravdu. Padesát na padesát.

Brimingham místo toho zvolil ale jinou taktiku. Zvedl se a velkorysým gestem ukázal Smithovi dveře. "Dám si kávu. Jste zjevně přepracovaný, Shawe, a měl byste se uklidnit. Tenhle váš výpadek budu momentálně ignorovat. Máte dvacet minut. Bez diskuze!" Smith ho předešel a opustil zasedačku jako první. Brimingham za sebou lehce práskl dveřmi.

Nate vypnul projektor a potom se posadil zpátky na své místo. Čekal.

„Bože, on vážně chce, aby mi ujely nervy. Aby to skončilo fiaskem a on mě mohl vyrazit,“ zamumlal si pro sebe a sevřel ruku v pěst. Odolával pokušení řádně třísknout do stolu. V jednom měl šéf pravdu. Nováček, kdyby se dostali do problémů, by tuhle akci nejspíš nepřežil a strachy by vyblekotal i to, co by nevěděl.

"Můžeš se z toho vykecat, jestli opravdu myslíš, že to bude takový průser," podotkl Nate a podíval se na něj. "Já každopádně pojedu. Chci vědět, co za tím je. Ale nechci tam jet naslepo. Jsem ochotný tam jet, ale musím vědět proč. Ani nevíme, jestli ten jaderný materiál jde jednomu člověku."

„Rozhodně jde jednomu člověku. Jukanov se nerad dělí. Divil bych se, kdyby se zrovna u něj něco změnilo,“ odpověděl mu a poznámku o vykecávání jakoby přeslechl. Nemohl a ani nechtěl Collinse nechat odjet samotného. Navíc, co se týkalo Sergeje – to byl průser vždycky.

"Nevíme, jestli je za tím on. Je tu jen pravděpodobnost, pravda, velká. Ale Harold už nic neřekne, nic neví, ten kluk jakbysmet, máme tu pořád jednu mrtvolu, u které vrah napodoboval Harolda a fůru otázek. Ukradené plány na chemickou zbraň, ale někdo skupuje jaderný materiál... Nezdá se ti, že je v tom trochu hokej?" Nate točil palci mlýnek.

„Snaží se nás zmást? Nic jiného mě nenapadá.“ Alex se v křesle otočil čelem k Natovi a podepřel si rukou bradu. Opravdu v tom byl bordel, leda že by měl Jukanov rozjeté akce dvě a ne jednu. 

To mohla být pravda, ale mohlo to být taky úplně jinak. Jejich úkol byl jasný, rozmotat tohle šílené klubko ohavných náhod, vražd a zlodějiny, najít viníky a předat je k potrestání. Popravdě, nebyli tomu blíž ani o kousek. „Pojedu tam s tebou. Nerad, ale pojedu,“ řekl po chvíli a zhluboka se nadechl. A už v tu chvíli věděl, že toho bude litovat. Mělo mu to být jasné už tehdy, kdy ho viděl sedět v kanceláři šéfa. Že tenhle zrzek s pochybnými metodami řešení případů a ještě pochybnějšími koníčky mu převrátí život vzhůru nohama. Naskýtala se otázka, jestli to on cítí stejně. Vpadl mu taky do života? Se svými traumaty a potlačenou agresivitou? Collins se tvářil jakoby nic. Nebo se o to aspoň pokoušel. Když ho člověk pozoroval dost dlouho, dokázal v něm objevit normální lidské emoce (aniž by se s ním musel pomilovat). Nepatrně pozdvihnuté obočí. Cuknutí úst.

„Díky,“ odpověděl konečně. „Nechci se spoléhat na nikoho jiného.“

„Přece ti nenechám na pospas nějakého nováčka,“ zašklebil se Shaw a už byl o něco klidnější. Tentokrát tu cestu zvládne. Určitě. A potom si představil Nathaniela ve spolupráci s nováčkem, jak ho sjíždí opovržlivým pohledem, jak zrovna k němu mohli přiřadit tohle. Neubránil se pobavenému úšklebku.

"To bylo míněno ironicky?" usmál se Nate, jakoby přesně uhádl nač myslí.

"Prosím?" Alex se zatvářil jako nevinnost sama.

"Ale nic, nech to být," mávnul Nate rukou a zadíval se na promítací plátno. Teď bylo prázdné a zšedlé. Klidné. Alespoň navenek.