14. kapitola

Collins balí... To je snad dost výmluvné, ne?

Spolupráce s Bee

14. kapitola

Ten den už se nic neřešilo, pouze před ně nadřízení hodili dvě letenky směr Rusko, informace a adresu hotelu, ve kterém se měli ubytovat. Nezapomněli připomenout, že odlétají večer a na sbalení věcí mají pár hodin. Když to Smith říkal, tvářil se na Nathaniela docela pobaveně a Alexander netušil proč. A tak se oba genti sebrali a vydali do garáží, aby se následně o pár minut později ocitli v Alexově bytě. 

Když si Shaw u sebe v pokoji pokládal černou sportovní tašku na postel a ze skříně do ní skládal pár svých věcí, útroby mu svíral nepříjemný pocit. To ho jen utvrdilo v tom, že v tom Collinse nemůže nechat. Nepříjemný pocit byl vzápětí vystřídán pocitem zvědavosti. Protože z Nathanielova pokoje se ozvývalo tlumené klení a sem tam nějaká rána. Jakoby si ulevoval od vzteku, ale do čeho to mohl mlátit?

Když k němu nahlédnul, Nate právě zavíral svůj kufr. Který byl...

"Hele, víš, že je v letadle váhové omezení zavazadel?" zeptal se opatrně.

"Jistěže vím," zavrčel Collins nespokojeně. "Nesnáším balení!" dodal potom procítěným hlasem.

„Co to dát do dvou kufrů?“ položil svoji otázku a pobaveně se opřel o futra dvěří. Připadalo mu to tak trochu jako lodní kufr. Ne, že by proti nim něco měl, ale když si vybavil svoji tašku, do které zabalil nejnutnější věci, a kterou by mu pravděpodobně dovolili i jako ruční zavazadlo vzít s sebou k sedadlu, bylo tohle... Obrovské. Sice ho už viděl, když se k němu Nate nasáčkoval, ale to byl lehce opilý a hlavně si ho moc nevšímal.

"Co si to zkusit potěžkat," zavrčel místo toho Collins a kousek poodešel. Alex pokrčil rameny a zkusmo zdvihl kufr. Na to, jaký měl objem, byl překvapivě lehký.

"Polovinu věcí musím nechat tady... To mi Brimingham dělá naschvál," pokračoval Nate nabroušeně.

„Pokud tě to tak žere, můžeš si dát něco ke mně,“ usmál se Alex a složil si ruce na prsa. Vážně bylo komické sledovat Nata, jak se rozčiluje – kvůli oblečení. Ale když si na něm tak zakládal...

"Ale ne, to je dobrý..." ozval se nakonec povzdech. "Ještě tam ten kufr budu muset nechat a to by mě vážně naštvalo. Ale jakmile si ze mě bude Smith dělat srandičky, kopnu ho."

„Mám dojem, že začne hned, jakmile uvidí tvůj naštvanej výraz a taky po tom co si všimne, že kolečka kufru za sebou nenechávají otisk v betonu,“ zasmál se upřímně té představě.

"Pch, to jistě... Ten kufr má podváhu, zatraceně!" Nate se ještě pokoušel mračit, ale potom se rozesmál. "No dobře, dobře, mysli si, že jsem zatracený metrosexuál, který se neobejde bez nočního krému."

„A nejsi?“ vyprsknul smíchy Shaw a radši se otočil, že jim oběma nalije skleničku pití. Pro hosta vodku, připomněl si a sobě nalil... Sobě nalil také. Na kuráž, na večerní let a návrat do pekla.

"Jsem," potvrdil mu Collinsův hlas za pravým ramenem. "Ale ty nemůžeš tvrdit, že ti to vadí."

„Nevadí, hodí se to k tobě,“ pokrčil ramena a otevřel si bar, vytáhl dvě skleničky a do obou nalil vodku, přihodil pár kostek ledu, ještě deštníček, pomyslel si a podal jednu Natovi.

"Zcela upřímně... Potkal jsem tolik špíny, že jí ze sebe v životě nesmeju," poznamenal Collins, když si od něj skleničku převzal. A potom ji do sebe obrátil na ex. Alex našponoval uši. Tohle byla první poznámka, která se týkala parťákovy minulosti. Nakonec mu jen dolil a sedl si na gauč. Ze stolku vytáhl krabičku cigaret a zapálil si. Docela by ho zajímalo, co se stalo, ale nehodlal to z něj páčit. On mu přece taky řekl sám od sebe, proč je takový, jaký je. A pokud se mu Nate bude chtít svěřit, udělá to teď. Teď ale na jeho asi trochu vyčkávavý pohled, odpověděl zavrtěním hlavou.

"Promiň, ale... Já o tom nechci mluvit. Jsou jisté věci se kterými jsem se... Nikdy nesrovnal. Ani vnitřně. Chtěl bych to umět jako ty..." povzdechl si potom a šel si nalít další. "Jenže neumím," zamumlal a znovu ji do sebe obrátil na ex.

„Připadám ti v klidu? Nikdy jsem se s tím nesrovnal... Jen to dusím, v noci se budím s křikem a chlastam, abych zapomněl. Někdo má holt viditelné rány, jako já a někdo neviditelné, jako ty,“ zamumlal s cigaretou v puse a potáhl.

"Jsi schopný o tom mluvit," objasnil mu Collins. "Možná se budíš s křikem, ale jsi schopný o tom mluvit. Já tohle neumím. Nebudím se, nezdají se mi sny, nemůžu nikomu říct, co se stalo. Ani knězi ne. Dělám si jizvy za každého mrtvého. A nejsem schopný mluvit. Vím, že to asi zní zvláštně... Ani mně se tam nechce."

„Musel jsem mluvit. Nechtěl jsem, abys mě měl za magora, kterým sice jsem, ale aspoň víš, že oprávněně,“ pousmál se. „Z nutnosti člověk dělá věci, které by normálně neudělal. A já se ti svěřil,“ dopověděl s vydechl kouř. Následovně upil ze skleničky a zašklebil se. Vodku neměl dlouho.

"Jak říkám, chtěl bych to umět. Pokouším se toho zbavit už hodně dlouho... Jenže to nejde." Ani nevěděl, proč mu to vlastně vysvětluje. A tak trochu čekal, kdy Alex řekne, aby se přestal vykecávat, že má jen hromadu řečí, ale nic z toho. Chápal by ho.

„Řekl jsem ti to svoje- co nejstručněji to šlo. Kecal bych ještě chvíli a asi bych se ti tam sesypal, takže tě naprosto chápu. První krok je nejtěžší. Já to už nikomu ani říkat nebudu. Byl jsi první a také poslední.“ Shaw dopil zbytek obsahu skleničky a pohledem poprosil Nata, jestli by mu nedolil. Přišlo mu, že dneska se opijí opravdu na kuráž, aby do toho letadla vůbec nastoupili.

"Všechno stejně shoří," poznamenal Nate sám pro sebe a naposledy doplnil skleničku sobě i jemu. 

"Hele, tam, kam jedem bychom měli být střízliví, jinak nás to může stát krk."

„Hm, mám v plánu vystřízlivět hodně rychle. Tys měl skleniček víc, měl bych to říkat já tobě,“ usmál se a típnul nedopalek. Vodku do sebe obrátil na ex, skleničku postavil na stolek a rukou si projel vlasy, co mu padaly do čela. Měli ještě několik hodin času a on se nudil. Zabaleno měl všechno, tak co dělat? Spát, ozval se mozek. A jak tam stále seděl, uvolnil si kravatu a začal si rozepínat košili. Do odletu stoprocentně vystřízliví. Vzadu na krku ucítil lehký polibek a Nathanielova ruka ho pohladila ve vlasech. Jenže tentokrát bylo něco jinak, ty doteky byly vysloveně něžné, láskyplné - ale nevypadalo to, že ho snad Nate chce svádět. Spíš, znělo to absurdně, jakoby se chtěl ujistit, že je s ním. Spokojeně se usmál a opřel se o něj.  Další polibek přišel na tvář a potom se Nate jen zlehka otřel o jeho rty. Chutnal po vodce a vypadal smutně.

"Možná mi to nebudeš věřit, ale nechce se mi tam. Ne za takovýhle okolností."

„Budu tam s tebou. Není to sice kdoví jaká útěcha, ale budu tam,“ usmál se a políbil Collinse. Stáhl ho k sobě na klín a prohrábl mu pečlivě učesané vlasy, aby narušil to dokonalé vzezření ještě dokonalejšího agenta.

"To je náhodou docela dobrá útěcha. S jiným bych tam nejel." Lehce se zamračil nad zrušením svého účesu, ale doopravdy se nezlobil. Zástupně se předtím vztekal na svůj kufr, ale tohle už by bylo moc... Jen se k němu přitisknul. Alexovo teplo uklidňovalo.

„Proč ne? Nerad zajíčky?“ poškádlil ho agent a pousmál se. Nathaniel byl rozkošný. A on ho k sobě jen víc přitiskl a rukama ho hladil po zádech. Chtěl ho nějak uklidnit, ale nevěděl jak.

"To se ptáš ty, který jsi položil chudáku Vincentovi pistoli k hlavě?" Nate se na něj podíval a v očích mu zajiskřil vypitý alkohol. "Alexi, Alexi..."

„K hlavě? Ne, jen jsem na něj zamířil. Potřeboval jsem tě nějak dostat ven a upoutat tvoji pozornost. Byl jsi tak zaměstnaný, že bys mě těžko poslechl,“ pousmál se a sledoval, jak vodka začíná působit. Jo, když někdo vypije několik panáků na ex...

"Nedívej se na mně, jako kdybych neuměl pít," cvrnkul ho znenadání Nate do nosu. "A pravdou zůstává, že jsi Vincenta vyděsil k smrti. Proč mám takový pocit, že jsi strašně žárlil?" usmál se potom.

„Tehdy jsem ještě nežárlil, byl jsem akorát nevyspalý, naštvaný a žárlit jsem začal později,“ odpověděl popravdě a dál ho hladil, občas sjel rukou k opasku kalhot, ani jinak nedělal nic hrozného.

"Když jsem tě vykýbloval ven, musel jsem ho uklidňovat... A to je kluk, který dělá i pro klienty, kteří mají rádi poněkud netradičnější služby."

"Myslíš sado-maso?" povytáhl Alex obočí.

"Jo. Ale nabitou pistolí na něj mířili poprvé. Málem se tam rozbrečel."

„Hm, hodláš ho ještě navštívit? Než vyrazíme?“ zasmál se krátce a sjel rukama na ten  perfektně tvarovaný zadek, aby si Nata posunul výš. Co mu asi tak měl říct? Žárlit začal, až když se spolu vyspali. Nechtěl si představovat, že by se mezitím mohl Nathaniel stavit U Růže a užívat si s tím kuřetem.

 

"A riskovat, že ho tentokrát opravdu zastřelíš?" Nate se pousmál a posadil se mu na klín obkročmo. "Nejsem blázen."

„Zastřelit? Za co mě to máš?“ zeptal se naoko překvapeně a potom zaklonil hlavu a sledoval ho zpod přivřených víček. Byl rozkošný, roztomilý a sexy a moc dobře to ten zmetek zrzavej věděl.

"Za žárlivýho agenta. A myslím si o tobě přirozeně jen to nejhorší, jak jinak," ujistil ho Nathaniel a s předstíraným zájmem se začal věnovat jeho košili. Zapínal ji.

„No samozřejmě. A můžeš mi vysvětlit, proč mě zapínáš?“ otázal se s pozdviženým obočím a sledoval jeho jemné ruce, jak obratně zapínají knoflíčky panensky bílé košile. Pokud se dostane do postele, nechtěl tam jít v obleku.

"Dáš mi důvod, proč bych to dělat neměl?" odpověděl mu otázkou. To mu bylo podobné, dělat neviňátko, nebo snad dokonce hloupého. Alex nepochyboval, že tuhle nevinnou tvářičku už mu taky někdo zbaštil. Nate uměl být přesvědčivý.

„Chtěl jsem si jít lehnout. Půjdeš se mnou?“ zeptal se potichu a prsty mu přejel po tváři, ze které se smutek už částečně vytratil. „Usměj se,“ zašeptal potom, když se dostal k jeho rtům. Chtěl vidět jeho úsměv, alespoň malý, od srdce, aby věděl, že je na tom o trochu lépe. I když podle toho co říkal, to asi moc dobře nešlo.

Nathaniel se mu pokusil vyhovět, ale dopadlo to tak na půl cesty. Tak mu raději položil ruce kolem krku a přitiskl se k němu.

"Co kdybys mě tam odnesl? Ať si ještě trochu zaposiluješ?" zašeptal potom se rty tak blízko, že by stačilo málo a políbil by ho.

„Začnu ti říkat princezno,“ zasmál se krátce Shaw, ale než se Collins nadál, držel ho v náručí a rázným krokem si to mířil k sobě do ložnice, kde ho hodil na postel a sám si ve stoje začal rozepínat košili – znovu.

"Poslouchej, jeden by řekl, že bys snad chtěl sex," Nathaniel se zatvářil naoko vyděšen a posunul se po postel mimo jeho dosah.

A agent se jen zasmál, košili i s kravatou hodil někam ke skříni s praštil sebou na matraci. „Ani ne. A ty?“ Otočil hlavu jeho směrem a pohladil ho po tváři, už po několikáté, ale nemohl si pomoci.

"Hmmm... Nevím, ale mám pocit, že tě něco usvědčuje ze lži..." Konečně se usmál.

Shawa napadlo něco na způsob toho, že by se měl usmívat častěji, protože ten úsměv mu slušel a byl krásný. Málem to řekl i nahlas. „Jsi rozkošný,“ zamumlal a přitáhl ho blíž k sobě.

"A ty jsi strašně neodbytný a neodolatelný..." odtušil Nate, ale nestihl větu ani pořádně dokončit, protože byl důkladně políben, takže ho všechna chuť na mluvení přešla.

Alex spokojeně zapředl, když Nata za neustálého líbání zalehával a mezitím i stíhal rozepínat knoflíky jeho košile. Snažil se při tom dávat pozor, aby nějaký neurval, to by Collinse veškeré vzrušení nejspíš přešlo. Malé pomazlení před odjezdem nemohlo škodit, mohlo je dokonce i takřka nepatřičně uklidnit... Ale selhání by je naopak mohlo velice nepříjemně napružit. „Začínám tě mít rád, věříš mi to?“ zasmál se, Collinsova košile odletěla stranou a on ho zalehl úplně.

„Věřím. A rád," zamumlal Nathaniel v odpověď a nechal ho, ať si s ním dělá co chce. Do odletu jim zbývalo osm hodin.