Přání - 2. kapitola - Setkání

Ten den měl být nudný a stejný, jako každý den předtím... i potom. Jenže někoho potkal. A už nebylo nic stejné...

Spolupráce s Bee

Setkání

15. října 2010, 15:48 odpoledne

Ten den pršelo. Kšefty moc nešly a Chase byl rád, že může sedět v relativně vyhřátém taxíku. Stejně si svoji bekovku posunul víc do čela a bundu přitáhl k tělu. Když viděl, jak jsou ulice i přes vytrvalý déšť jedno velké mraveniště, znechuceně se ušklíbnul. V tomhle počasí by lidé měli být zalezlí doma a ne strašit venku pod deštníky. Nebo alespoň tágo si mohli vzít. Jenže oni se jako naschvál dál tvrdohlavě hnali za určitým cílem, který byl jasný jen jim. Hlasitě si povzdechl a rozhlédl se, jestli někdo náhodou nestojí na kraji chodníku a nestopuje. Jediné co viděl, byla osoba na rohu ulice, tam, kde byl kostel. Stoprocentně muž, celý v černém. Jakoby ho déšť vůbec nezajímal. Nehybně tam stál a nechával na sebe dopadat kapky vody. Jenže ve vteřině se zhroutil na zem. Sledoval, jak kolem něj chodí lidé a absolutně ignorovali, že někdo potřebuje pomoc. Chase sevřel volant, otočil klíčky a o pár vteřin později už stavěl u kraje a běžel ke zhroucené postavě.

„Pane, jste v pořádku?“ Klekl si vedle zkrouceného těla, které se otřásalo kašlem. Potom ho vzal opatrně kolem ramen a pokusil se ho vytáhnout nahoru alespoň natolik, aby ho dostal do auta.

Neznámý po něm vrhl nevyzpytatelný pohled, ale nebránil se. A že by mohl, byl o pár čísel vyšší, možná o pár kilo těžší… I když to asi ne, když ho Chase zdvihnul.

Pak se rozkašlal a v koutku úst se mu objevila krvavá pěna. „Kurva,“ hlesl tiše, ale zřetelně. „To je dneska den.“

„Radši mlčte, odvezu vás domů – dokonce to budete mít zadarmo,“ ušklíbnul se Chase a pomohl mu usednout na zadní sedačku taxíku. „A adresa?“

"Žádná nemocnice?" pozdvihl neznámý obočí. "To jste první taxikář na světě, co mě nechce předat felčarům..." Koutky mu cukly. "Holy Trinity Street třicet," dodal ještě.

„Jestli chcete do špitálu, klidně vás tam vezmu, ale nevypadáte z tý představy zrovna dvakrát nadšenej a pochybuju, že nevíte, co s vámi je,“ odpověděl klidně, nastartoval a potom sešlápl pedál až k podlaze. Ne, tohle klidná jízda nebyla, ale aspoň se ten chlapík dostane brzy domů. Vypadal, že potřebuje vanu, aby ze sebe smyl všechen ten pot a hned potom postel.

"Fajn, připisuju vám další bod," ušklíbl se neznámý, kterým to na zadním sedadle házelo ze strany na stranu. Krev mu stekla na límeček bílé košile, vypadal jako moderní inkarnace hraběte Draculy. "Taxikář, který nejenže respektuje přání zákazníka, on ho dokonce i předvídá."

„Zákazník, který si nejenže nestěžuje na jízdu, ale dokonce řidiče chválí,“ vrátil mu to mladík a podíval se do zpětného zrcátka. Muž vzadu byl bledý, ani neměl sílu se držet a to bylo špatné. Takže se z auta snažil vymáčknout co nejvíc.

"Za tohle si fakt klidně připlatím," povzdechl si v tu chvíli jeho pasažér. A potom omdlel.

„A sakra, zrovna teď?! Už tu jsme,“ zanadával si od plic a potom vytáhl klíčky ze zapalování a chvilku přemýšlel, co dělat. Nakonec vylezl z auta a opatrně se pokusil to samé provést se svým zákazníkem. „Do hajzlu, to tě tu mám teď šacovat, abych našel klíče? Na schodech tě rozhodně nenechám,“ mrmlal si pod nosem.

Odpovědi se nedočkal, takže ho nakonec skutečně musel prošacovat. A mohl jen doufat, že tentokrát nebude platit ono pověstné "pro dobrotu na žebrotu". Klíče našel v pravé kapse, doklad totožnosti v té náprsní na levé straně.

John Constantine, stálo tam.

„To je ale, kurva, den,“ prohlásil, když se s Johnem dostal do požadovaného patra. Constantine samozřejmě bydlel v budově, která neměla výtah. Chase byl unavený, bolely ho nohy a John se už po pár schodech pěkně pronesl. A to i když byl takové tintítko... Naštěstí najít dveře od jeho bytu nebylo nikterak těžké. Ty totiž přímo křičely, že patří k němu, divnému chlápkovi s krví na košili a v černém kabátě. Říkaly každému, co je jejich majitel zač.

Chase snad podvědomě zabolela pravá ruka, když se podíval na vyrytá znamení na veřejích.

Exorcista. Nabalil si do taxíku vymítače démonů. To snad ne.

„No tak upřímně doufám, že mě za tohle nepošleš do pekla,“ zamumlal, když pokládal 

 vysvlečeného a třesoucího se Johna do vany plné teplé vody. Potřeboval nutně zahřát. Byl totiž úplně prokřehlý a namodralé rty už Chasovy také něco napověděly o Constantinově tělesné teplotě.

"A tenhle nadstandard je taky grátis, nebo už si připlatím?" zaskuhral znenadání a Chase skoro nadskočil leknutím.

"Kurva, tohle mi nedělej, Constantine!" vyprskl potom.

Exorcista se na něj podíval s pochybnostmi. "Tak pardon, no."

„Ne, za tohle mi vážně platit nemusíš. A jestli se ti to nelíbí, představ si, že bych tě v tom bezvědomí nechal na schodech před barákem, co, ty exorcisto?“

"Já nic nenamítám, ale umejvat mě nemusíš, to zvládnu docela dobře sám. Jak se vůbec jmenuješ? Sedím tu nahý před klukem a ani nevím, jak mu mám říkat. To se mi ještě nestalo."

„Všechno je jednou poprvý. Jsem Chase Kramer.“ Mladík se pak usmál a sedl si na nedaleký koš na špinavé prádlo. Už Johna nepozoroval tak upřeně, spíš se chtěl ujistit, že se mu nic nestane. Že bude v pořádku a třeba ve vaně neusne, nebo něco takového.

Ten mu chvíli upřený pohled oplácel, možná v duchu zvažoval možnost, že by mu nakázal otočit se, ale potom to vzdal. Tedy částečně.

"Když už jsi tady, nalej mi. Láhev je v kuchyni. A neboj, zaplatím ti, takhle ti utíkají rita."

„Když na tom trváš. Ale žádnej chlast. Ty půjdeš rovnou do postele,“ zavrtěl hlavou Chase a složil si ruce na prsou. Nenalil by mu ani za zlaté prase. Před chvílí ještě chrchlal krev a teď by pil… Nevěděl, jestli se snaží oddělat úmyslně, nebo je to magor.

"Hele, ono už neplatí, náš zákazník, náš pán?" ušklíbl se exorcista a natáhl se po mýdle.

„Co myslíš?“

„Padej mi nalejt,“ přikázal mu nekompromisně a plácl otevřenou dlaní do vody. Bylo to poměrně hlasité a podpořilo jeho žádost.

„Zapomeň,“ zazubil se na něj Chase a trochu naklonil hlavu. Ten výraz Johna mu stál za to. Nejspíš byl zvyklý, že lidé skákali, jak pískal. Mladík tohoto rázu rozhodně nebyl.

"Jsi nesnesitelný," zamumlal ten v odpověď, ponořil se do vody a vypadalo to, že se snad hodlá utopit kvůli jednomu panáku. Nakonec se vynořil, potom se ozvalo lupnutí špuntu... "Otoč se," přikázal mu. "A myslím to vážně, sice asi nezbejvá moc, co bys neviděl, ale rád bych to tak nechal."

„Cudná panna, Constantine?“ Nakonec se ale otočil a dokonce po něm hodil osušku. Potom odešel do kuchyně s rozhodnutím, že chlast mu vážně nepomůže, a tak udělá alespoň nějaký čaj a donese mu ho do ložnice – ovšem až zjistí, kde je. Nakonec to nebylo těžké. Ten byt ze všeho nejvíc připomínal dlouhou nudli, ve které jen zástěny oddělovaly to, co nahrazovalo pokoje. Postel byla docela na konci, ve společnosti nočního stolku a mohutné šatní skříně. Kousek dál bylo okno, na rámech uviděl ta samá znamení, co prve na veřejích. Ten chlapík bral svou práci skutečně vážně...

"Něco zajímavého?" ozvalo se za ním.

 „Hm, ani ne. Donesl jsem ti sem čaj. Proti čemu vůbec jsou?“ kývl směrem k rámům, i když předem tušil, že odpověď už zná a je zbytečné se ptát. Přesto doufal, že se dozví něco nového, něco víc.

"Proti všemu, co tu nemá co dělat a nemá mě to rádo," odpověděl Constantine klidně a podíval se na něj. "A kde ten čaj máš? A kam jsi dal mou whisky?"

„Whisku ti asi brzo vyhodím, ať je jakkoliv kvalitní a pro ten čaj ti hned dojdu. Mimochodem, sladíš?“ stihl se zeptat mezi dveřmi, než definitivně opustil ložnici s tím, že nechá Johna se převléknout, když si hraje na cudnost. Tak trochu mu přišlo, že ho zná už léta, ne jen hodinu nebo dvě. Bylo to divné…

"Opovaž se na tu láhev šáhnout, smrade," ušklíbl se Contantine a nechal osušku spadnout na zem. Zkonstatoval, že by občas mohl uklidit, jen tak pro pořádek. Když se potom usadil u stolu a nechal si servírovat čaj (docela ho zajímalo, jak ho ten kluk našel, ale neptal se), všiml si, že jeho samozvaný opatrovník má něco divného na ruce...

"Doufám, že jsi to nepraktikoval se třemi šestkami v datu," prohodil jen tak mimochodem, ačkoliv ta jizva mohla být od čehokoliv.

"Co?" podíval se na nej Chase.

"Ta ruka," kývl Constantine k jeho jizvě. "Jizva na tomhle místě je dost neobvyklá. Nebo jsi byl nešikovný?"

„Nešikovnost je mé druhé jméno,“ odpověděl trochu strojeně a doufal, že si toho John nevšimnul. Jak by mu vysvětloval, že byl sjetej a nevěděl, co se bude dít, že tohle bude taky předmětem večera? K tomu všemu – je to exorcista. Vykopl by s ním dveře.

"Jistěže," pokývl Constantine hlavou, jako že ví své. Napil se čaje. Mlčel.

"Tak já asi půjdu," Chase v rozpacích stál pár kroků od něj.

"Rád jsem tě poznal a díky za pomoc," kývl Constantine a znovu se napil čaje. Chase pokrčil rameny a vydal se ke dveřím. Když si otvíral, opřel se o futra... A dlaní mu projela palčivá bolest, jakoby se spálil.

Ochranná znamení proti všemu, co tu nemá co dělat...

Ohlédl se. Constantine ho pozoroval.

"Vyzvedni mě zítra ráno, v devět. Tratit na tom nebudeš," poznamenal potom.

×

A tak Chase seděl přesně od osmi padesáti pěti před Johnovým domem a čekal. A taky si mnul jizvu. Od včerejška jí měl vystouplou a zarudlou, jakoby se zahojila teprve nedávno. Sevřel ruku v pěst a bolest trochu polevila. Teď jen čekat, dokud se tu neukáže jeho zákazník.

Ukázal se. Přesně v devět a usadil se na zadní sedadlo. Pak se zeširoka usmál.

"Mám pro vás nabídku, pane Kramere..."

Tak Chase začal pracovat pro Johna Constantina, exorcistu.