Přání - 3. kapitola 1/2

Nikdo netvrdil, že práce vymítače je procházka růžovou zahradou. Nikdo netvrdil, že minulost nás nikdy nedohoní...

Spolupráce s Bee 

Vymítání; část 1.

29. prosince 2010, 10:05 dopoledne

John měl špatnou náladu, Chase měl špatnou náladu, venku sněžilo, na chodnících se tvořila nechutná břečka, od které měli všichni ve vteřině zasrané oblečení - a navíc ho bolela jizva. Pokaždé, co se ukázal u Constantina, zapomněl na ochranu na dveřích, takže jeho ruka byla neustále jako v ohni a jizva pořád zarudlá, vystouplá a všem na očích. Vysmívala se mu. Jeho blbost z puberty.

Exorcista vylovil z kapsy kabátu placatku a pořádně si přihnul. Byla kurevská zima, zalézala mu do rukávů i do nohavic, nenechávala ho vyspat. Nic ho poslední dobou nenechávalo vyspat. A navíc si jeho učedník nedokázal zapamatovat, že nemá dávat ruku na ty zpropadený futra!

Chase se zamračil do zpětného zrcátka a pomyslel si něco o tom, co dělají démonské prdele v takové klendře. „Stalo se něco?“ Znal ho už dva měsíce, ale stále nedokázal po ránu odhadnout jeho náladu, o čem přemýšlí, nebo na co myslí.

John něco zamumlal, patrně nadávku, a potom zavrtěl hlavou.

"Pusť topení, naplno," požádal ho potom a zabalil se do svého kabátu. Nenáviděl zimu. Popravdě, ve dnech jako byl tenhle, nenáviděl celý svět i se všemi jeho obyvateli.

„Běží na plno jen chvilku, tak vydrž. Dvě otázky: Kam to bude a co tě žere?“ Věděl, že John nesnáší chladno, ale on si na něj zvykl a taxík také nepatřil mezi nejnovější auta, takže nějakou saunu očekávat nemohl.

"Blbě jsem spal," odpověděl John mnohoznačně. "A ty ses furt neodnaučil šahat na moje futra."

„Prostě na to zapomínám. Víš, u většiny lidí žádnou ochranu nenajdeš,“ zamrmlal si pod nosem mladík a opatrně položil zjizvenou ruku na volant, ale okamžitě ji stáhl. Takže dneska bude řídit jen levačkou.

Constantine mu hodil kelímek. "Namaž si to, a něčím zavaž. I tak se to dá ošálit. Ať nemusíš řídit jen jednou rukou, cítím se pak skoro nesvůj."

„Zavázat si to můžu, ale žádný masti nepomáhaj. Takže promiň, dneska to budeš muset vydržet,“ odsekl Chase.

"Vyzkoušej to, vyzvedl jsem to od jednoho... známého... Mělo by ti to pomoct."

„Ehm, jo, díky. To jsi vyzvedl extra pro mě?“ Potom opatrně odklopil víčko kelímku a přičichl k masti. Očekával smrad nebo puch bylinek, ale necítil absolutně nic. Byla to prostě nažloutlá hmota, která na první pohled připomínala vazelínu, ale jinak to bylo naprosto něco jiného. Nanesl opatrně ukazováčkem mast po celé délce jizvy se zaťatými zuby a ve finále levou rukou hmátl do přihrádky, kde měl pro jistotu pár obvazů a náplastí.

„Mělo by ti to pomoct,“ zopakoval Constantine poněkud nepřítomně a zazíral kamsi skrze budovy na protější straně. Potom mu zazvonil mobil. Hovor přijal, neřekl při něm jen ani slovo, jen občas zamručel, buď souhlasně, nebo zamítavě.

„Jeď na Oxford street, číslo jednadvacet,“ požádal potom.

„Dobře, tak teda tam,“ zamumlal a vyrazili.

×

Oxford street nebyla bůhvíjak luxusní ulice, i když podle názvu – Oxford – si to mnozí mysleli. Jenže Chase znal město jako svoje boty. Takže na druhé křižovatce zahnul doleva a o pár minut později stavěl ve špinavé uličce, kde se vedle popelnic válely černé igelitové pytle a ani bezdomovce nenapadlo je otevírat.

Constantine se podíval na černý dům tyčící se do výše a zatvářil se, jakoby měl sníst pelyněk. Potom vytáhl cigarety. "Nesnáším zimu," zavrčel nevrle, vystoupil a okamžitě si zapálil. Nesnášel, když byl nucen pracovat v zimě.

„Mám jít s tebou?“ zeptal se, jako pokaždé, i když předem věděl odpověď.

"No..." Constantine vyfouknul kouř a podíval se na něj skepticky. Pak k jeho velkému překvapení kývl. "Možná budeš užitečný."

„Předem varuju, že jsem něco málo přes polovinu z toho počtu knížek, který si mám přečíst,“ zahuhlal a vytáhl klíčky ze zapalování. Potom auto zamknul a vydal se za Johnem do útrob domu.

"Knihy ti dají jen základní teorii. Ten zbytek se naučíš praxí... Tedy..." John znovu potáhl a potom dokouřil cigaretu během několika desítek vteřin, to už byli v chodbě. Vajgly byla doslova posetá. Típl ho mezi ně a potom zamířil nahoru. Chase měl poprvé možnost ho vidět při práci. Nedíval se po dveřích, po jménech na zvoncích. Vedl ho instinkt, jako psa vede jeho čich. Neomylně.

"Možná to nebude hezké..." podotkl ještě, než stiskl kliku na jedněch z desítek dveří, které se od sebe nijak nelišily.

Chase zaplul dovnitř hned po něm. Vystrašený starší muž je zavedl do pokoje a lámanou angličtinou vysvětloval, co se dělo, jak svého syna našel a tak dále. John jej jediným mávnutím ruky zastavil a naznačil mu slušně, leč výstižně, aby se vzdálil a nechal ho pracovat.

Chlapce nebylo nikde vidět. Ale sotva Chase zavřel dveře, vyřítila se odněkud děsivá příšera a skočila mu na záda.

MUSEL BÝT TAM NAHOŘE V ROHU. NA ZDI...

Chase mu hrábnul rukou na triko a přetáhl ho přes rameno, takže posedlý ležel před ním na zádech. Šíleně se na něj usmíval a něco mu říkal. Mladík mu zíral na rty a absolutně neviděl, že by mu přes rty vycházela angličtina. Mluvil snad cizím jazykem? A co hůř – Chase mu rozuměl. Rozuměl těm šíleným slovům, i když kdesi v koutku hlavy odmítal chápat jejich význam. Nechtěl ho chápat... Nechtěl mu rozumět.

Ale to už se na jejich "klienta" vrhnul John a odtáhl ho stranou.

"Okno!" sykl na Chase. "Rychle! Musí sem jít denní světlo. Ti parchanti ho nesnášejí..."

Mladík poslechl až překvapivě rychle na to, jak byl otřesený. Rozhrnul závěsy a do ztmavlého pokoje proniklo sluneční světlo. A jelikož bylo relativně brzy, bylo dost ostré. A pokoj naplnil nelidský křik, který Chasovi rval uši.

"To se ti nelíbí, viď, ty hajzle!" zamumlal John a přidržel zmítající se tělo na podlaze. Gratuloval si, že i přes tu kurevskou zimu nakonec vyšlo slunce. Denní světlo by rozhodně takový impozantní účinek nemělo.

„Co dál?“ houknul na něj Chase od okna a přál si zacpat uši. Ten šmejd zase blekotal něco v tom jejich jazyce.

"In nomine patris..." ušklíbl se John, ale bylo vidět, že by si poradil i sám. Možná by mu to jen trvalo trochu déle. "Drž hubu, šmejde!" utrhl se potom na uzlík pod sebou a zalovil v kapse. 

"Tak se na tebe podíváme... Kdopak tě přivolal, co?" Vytáhl svazek. Chase už ho několikrát viděl, amulety.

„Nelíbí se mu to. Což je pochopitelné. A nadává ti. A taky říká, že tohle není poprvé, že jich je víc,“ přešel k němu Chase a postavil se tak, aby byl blízko Johna, ale dál od posedlého. Vážně to nebyl moc pěkný pohled.

"To já vím, že jich je víc... Pěknou řádku už jsem poslal zpátky," John se nehezky usmíval a proti světlu si prohlížel jeden amulet za druhým, zatímco chlapci klečel na rukou, aby mu zabránil v pohybu.

„A taky, že tě dřív nebo později přivítají s otevřenou náručí,“ zamumlal potichu a doufal, že ho John neslyšel. Přišlo mu navíc divné, že se Constantine nepozastavil nad tím, že mu tady vlastně překládá, co ten šmejd říká.

"Dělaj si marný naděje," zasykl Constantine a potom vrazil chlapci skoro surovou ránu pěstí. Protože se ho pokusil kousnout. A kousnout se ho pokusil, protože exorcista našel ten správný amulet...

John si pro sebe něco zamumlal, potom bezvládné tělo přesunul, aby leželo co největší plochou ve světle.

„Zmlkni už!“ okřiknul posedlého Chase. Ten ho, k jejich velkému překvapení, poslechl a ani se nehnul. Constantine se po něm otočil, potom se podíval na chlapce pod sebou, zavrtěl hlavou a začal s vymítáním. „In nomine…“ A Johnův učedník si pomyslel něco o tom, pro kurva mluví jejich řečí.

„… et filiae, et spiritus sancti!“ zavrčel John skoro vztekle a přitiskl chlapci amulet na čelo. Zasyčelo to. Pokojem zasmrádla spálená kůže.

Každou vymítací formuli zakončil univerzálním „in nomine patris“.

Pak se ozval zmučený výkřik a tělo v jeho sevření povolilo. John zaprskal a vytrčil prostředníček.

„Pro šéfa,“ odfrknul si znechuceně a potom se zvedl. „Tak to bychom měli.

„To-si-ze-mě-děláš-prdel!“ vyrazil ze sebe přidušeně Chase, ale ten zápach byl neuvěřitelně silný. Najednou začínal pochybovat, že tohle zvládne. Měl silný žaludek, ale jestli při každém vymítání bude pokojem znít jeho hlas v té cizí řeči, ze které ho teď mimochodem začínala bolet hlava – netušil, jak to zvládne.

"Mluvíš na koho?" Constantine se zvedl, zvedl taky chlapce, který jen pomalu přicházel k sobě a pomohl mu na postel. Potom otevřel ještě jedno okno a zapálil si cigaretu. "Varoval jsem tě, že to nebude hezké."

Sedl si vedle toho kluka, který se klepal jako v zimnici, a přiložil mu prst na čerstvou spáleninu.

"Zmizí to, nemusíš se bát," ujistil ho tiše. "Už se nevrátí."

„Jasně, že na tebe,“ odseknul mu Chase. „Bylo mi to hned jasný, že to nebude nejrůžovější, ale rozuměl si mi, co jsem říkal? Když jsem mluvil na něj?“

"Jistěže ano," otočil se na něj Constantine s nevyzpytatelným pohledem v očích. "Já jim rozumím taky..." Ukázal mu svoje zápěstí. Přes obě se táhla dlouhá, tenká jizva.

Chvilku se díval na ty jizvy, potom si připomněl svojí a jakým způsobem k ní přišel. „Půjdeme na čínu, trochu pokecáme, protože nevím jak ty, ale já tu nehodlám trávit už ani minutu a ti lidé taky nevypadají zrovna  nadšeně,“ kývnul hlavou k otci syna a zástupu sousedů za ním.

×

Constantine se ládoval svým jídlem, jako kdyby hladověl nejméně týden. Před tím ještě stihl stáhnout další dvě cigarety a přihnout si z placatky, kterou neustále nosil v kapse kabátu. Nemluvil. Ale celý jeho postoj vyjadřoval vyčkávání.

Chase se zase pro změnu v jídle nimral a po očku sledoval svého společníka. „Sebevražda? To bych do tebe neřekl,“ promluvil po chvíli. Nakonec na vidličku nabodl kuřecí maso, omotal ho nudlemi a řekl si, že tu porci nakonec sní.

"Vypadám jako někdo, kdo je na tomhle světě rád?" opáčil John a zahloubal se do jídelního lístku, co by si ještě objednal. Obyčejně toho nesnědl moc, ale jednou za čas na něj přišel záchvat naprosté žravosti. "Taky nevypadáš na někoho, kdo by praktikoval černou magii."

Po téhle větě ho veškerý apetit, který do této chvíle měl, přešel. Samozřejmě, že nepraktikoval černou magii. Byla to jen blbost. Jeho vlastní, puberťácká kravina. Nevyprávěl o tom na potkání, ale John… John nevypadal na ten typ lidí, který každé vaše slovo obrátí proti vám. „Bylo to na střední. Přišla za mnou mužská polovička nejideálnějšího páru na škole – debil až na půdu – že někoho shánějí do pětky. Než jsem něco stačil říct, vrazil mi do ruky prachy a zmizel. Ani jsem se neodvážil ho zastavit, skončil bych na marodce na dva měsíce. Přišel jsem teda na domluvený místo, Fred a jeho kámoš oblečený jak na funus, Maryann vřískala a její přítel radši držel hubu. A pak sme se všichni zkouřili. Nechtěl jsem nic jinýho, než aby to všechno skončilo a já mohl domů. Takže když nikdo tu ruku nenatahoval… udělal jsem to já. A víš, co je nejhorší? Nevím, co jsem si přál. V hlavě jsem měl úplně vymeteno. Nedokázal jsem si ani vzpomenout, jak se jmenuju.“ Chase si pomalu promnul dlaň, ale stále byla dost citlivá. Takže se vrátil k jídlu.

"Je blbý, nepamatovat si zač skončíš někomu v prackách," podotkl John a objednal si obrovský salát s další dávkou masa. Potřeboval maso, potřeboval tělu dodat alespoň něco živin, když už ho na druhou stranu tolik huntoval a nehodlal v tom přestat. Ale občasný přísun vitamínů není na škodu.

"Tak dík," zamumlal Chase.

"Neřekl jsem, že mě to těší."

„Vždyť ti to může být jedno. Já ti každopádně práci přidělávat nebudu. Au, sakra-“ Chytil se za hlavu a začal si mnout spánky. Zkurvení démoni! „Jsi na řadě,“ zamumlal potom.

John na něj upřel oči a potom ho popadl pod krkem.

"Odejdi! Nech ho být!" zasykl, zatímco mu zíral do obličeje, jakoby ho chtěl tím pohledem zabít.

„Johne, dusíš mě,“ zaskuhral, dokud se mu ještě dostávalo trochu vzduchu. Na to, jaké byl Constantine tintítko, měl rozhodně sílu. To mu Chase musel uznat.

Pustil ho a bleskově zalovil v kapse. Potom mu podal stříbrný řetízek.

"Na, odteď ho nesundavej. Ani ve sprše ne... Nerad bych... Zkrátka, považuj to za neprůstřelnou vestu."

„Au! K sakru! Víš, jak to pálí? Jen pár vteřin doteku a přijde mi to jako několik hodin v Očistci! To nosit nebudu! A stříbrný… Dokonce! Bože, Constantine, četl si vůbec někdy ty knížky, cos mi sám přikázal?“ vztekal se, když si dlaň přikryl lemem trička a teprve potom přívěsek uchopil.

John se na něj podíval, jako kdyby mu říkal úplnou novinku. Pak se přívěšku dotkl dvěma prsty a něco zamumlal. "Lepší?" zeptal se bezvýrazně a začal do sebe házet salát.

„Ty mě jednou dostaneš do rakve. Mimochodem, já vím naprosto přesně, kam půjdu. V datu tři šestky – to nebe na vstupence nemá, ne?“ ušklíbnul se, když si ten přívěsek zapnul kolem krku a schoval pod triko.

"Byl jsi někdy v pekle?" zamumlal Constantine mezi dvěma sousty salátu a položil si vedle talíře krabičku cigaret.

„Zatím se tomu úspěšně vyhýbám a pokud nebude zbytí, doufám, že to tak zůstane. Proč?“

"Neříkej hop, dokud ses nepodíval za pekelnou bránu," odtušil Constantine záhadně a dál do sebe házel oběd. Chasovi bylo záhadou, kam to může dávat.

"Ehm, cože?"

"Neříkej, kam půjdeš... Protože nic nemáš jisté, tak to je," upřesnil Constantine a dál se o tom odmítl bavit. "Nikdo nemá nic jisté," bylo poslední, co z něj Chase dostal.

„Mám to jistý. Kam jinam bych měl jít?“ pronesl rádoby zamyšleně a mrknul na Johna zpod kšiltu bekovky a strčil do pusy poslední sousto nudlí.

"Byl jsi už někdy v Pekle?" opakoval John s mnohoznačným úsměvem. "Nežeň se do toho." Dojedl svou druhou porci a mávl na servírku.

"Dáš si ještě třetí?"

"Ne, zaplatíme, nejsem zas tak bohatej," ušklíbl se trochu a požádal o účet.

"Odvez mě domů," požádal ho potom, když se ocitli na ulici. Lilo jako z konve, Constantine byl ve vteřině promočený na kost a Chase k tomu neměl daleko.

„Dnešek je prostě super den, nemyslíš?“ plácl ho Chase do ramene a otevřel dveře. Trochu komicky se uklonil a s tichým Prosím, Vaše lordstvo, dveře zase za Johnem zavřel. Před jeho dveřmi zastavili téměř za deset minut. Ulice byly prázdné, křižovatky též, jeden jediný taxík, přejíždějící na červenou policisty nevyburcuje.