Přání - 4. kapitola - Konečná

Občas vás práce pohltí. Někdo vám občas řekne, že vás práce i zabije, ale vy se tomu jen smějete. Věřte, exorcista se na vás jen podívá a zeptá se, jestli vůbec víte, kam půjdete...


Věnováno Onii-sanovi, za komentáře, které potěší a také za návrat na scénu. (Neboj, Leandrosovi budou a dvoudílovka snad také.)
Také pro Yoku, která jako jedna z mála stále komentuje.
A v poslední řadě pro Bee, že má se mnou nervy vůbec psát.


Spolupráce s Bee

Konečná


2. února 2011, 12:38 odpoledne

Věděl, že se to posere. Tušil to už od samého začátku, protože v jeho životě nic hezkého dlouho netrvalo a obvykle to končilo příšerným průserem. Chase byl něco až moc hezkého... O to víc se obával, jak to dopadne. Ten démon, který se snažil probít přes zrcadlo, byl prolog.

Když mu Lizzie řekla, že umírá a že už ho nezachrání, byla to první vlaštovka.

Pak se objevila ta policistka a žádala ho o pomoc...

Kašlal krev a bolelo ho všechno. Věděl, že si na něj v pekle brousí drápy. A uvědomoval si, že není sám. Jenže Chase zachránit nemohl. Neměl jak. Nevěděl to.

„Johne, ty a ten tvůj záchranářskej komplex,“ zašklebil se na něj Chase a políbil ho na tvář. Jeho milenec zrovna seděl za stolem, v ruce skleničku a zuřivě nad něčím přemýšlel, nebo nad někým. Mladík si znechuceně pomyslel, že žárlí. Žárlil na tu ženskou, po které šli snad všichni démoni a John si vzal do hlavy, že ji musí ochránit. Ale on ho chtěl jen pro sebe. Rukou pohladil přívěsek, který mu dal. Na ochranu. Rozepnul ho a položil na něj. „Dej jí ho.“

Podíval se na něj, potom přívěsek sebral a znovu mu ho zavěsil kolem krku.

"Ať tě to ani nenapadne," zavrčel nebezpečně. Byl bledý, poslední dobou až moc a rozhodně mu nebylo dobře, i když se pokoušel házet ramena. "A nediskutuj se mnou!"

„Johne,“ povzdechl si, ale přesto byl za to gesto rád. „Pojď si lehnout, nevypadáš nejlíp,“ zamumlal potichu a stiskl mu rameno.

"Nemůžu, teď už ne..." otočil se k němu. "Jsi poslední, kdo mi zbyl, Chasi. Henessey, Beeman..." nedořekl, jen se o něj opřel a zavřel oči. Byl strašně unavený, ale musel to dokončit. Tenhle případ musel dokončit.

„Alespoň na chvilku! Musíš si odpočinout. Vždyť ty se kvůli ní zruinuješ,“ poslední slova už skoro šeptal, ale podepřel ho a dovedl do nedalekého křesla.

"Musím za Midnightem," zamumlal John, ale vděčně se zachumlal do podané deky. "Jinak to zle skončí..."

„Pět minut tě nezabije.“ Jenže to už jeho milý v klidu oddechoval, zabalený do deky.

Angela, kde byla Angela... Kdo se o ni staral? Stejně to všechno bylo jen kvůli ní! Kdyby to zůstalo na Chasovi, klidně ať si s ní Mammon dělá co chce... Zděsil se. John ho varoval, že ho v téhle době můžou přepadat divné myšlenky, ale předat Zemi Peklu, to už bylo moc i na jeho žaludek. Co se to s ním dělo? Mohl... Mohl by si o tom s někým promluvit, jenže s kým? K Midnightovi se mu ještě nikdy nepodařilo dostat, skrz ty přiblblý kartičky. Navíc co by mu asi tak řekl? Johnovi zase nechtěl přidělávat starost, ale když ono to bylo pořád silnější. Pak po dlouhých měsících sundal obvaz a zadíval se na svoji jizvu. Byla napuchlá a rudá, ale nebolela. Jen byla nepřehlédnutelnou, výsměšnou upomínkou na to, že se kdysi upsal samotnému ďáblu.

A ten se rozhodl, že už je čas...

Další večer šli za Papá, který si už pomalu přestával hrát na Švýcarsko a dokonce jim i pomohl s přípravou. Chasovi dokonce věnoval ten svěcený kříž, pomodlil se za ně - za oba - a dovolil mu vyrobit tam několik nábojů do Johnova Dračího dechu. Mladíka od rána tížil na hrudi svíravý pocit. Něco se stane, něco se posere, říkalo mu vědomí a on souhlasil. Protože John poslední dobou vypadal... Dost špatně. Byl bledý, ještě něco málo shodil na váze a skoro vůbec nespal. Kruhy pod očima mu propůjčovaly hororový vzhled a navíc byl protivný. Víc, než kdy dřív. Chase se o něj snažil postarat, aby pravidelně jedl, alespoň něco málo naspal, ale sotva na chvilku zabral, probudil ho další z mnoha záchvatů. A tak u něj Chase seděl, hlídal ho a držel za ruku, aby měl alespoň pocit, že s ním někdo je. Očividně to nestačilo.

A on už nevěděl, co měl dělat. Takže když házel kříž do nádrže s vodou , upřímně doufal, že to všechno chvíli John bez něj zvládne.

Když potom procházel halou, bylo na první pohled vidět, že zvládal. Možná si to i užíval. Protože John deportoval všechny démony – do jednoho. Všude byla cítit síra, takže jen místností proběhl směrem k bazénu. Musel se tam dostat co nejdříve, protože tam cítil Jeho. Pomohl Johnovi vytáhnout Angelu z vody a potom s vymítáním. Nebylo to lehké, jedno svědomí ho tlačilo, ať se nepřidává, ať nepomáhá, jenže když se podíval na Constantina...  Musel mu pomoct. A taky že pomohl, to se mu vymstilo... Sotva se postavil a úlevně se usmál, neznámá síla s ním mrštila o strop, a pak o zem. A znovu, znovu, znovu, dokud ho nebolela každá kost v těle, dokud se mu do hlavy nenahrnulo tolik krve, až měl pocit, že vybuchne. „Ne, všechno není jako v knížkách,“ alespoň tohle tam nebylo. Nebylo tam nic z toho, že to bolí, že pak už nevidíš, necítíš, ale stále víš, že jsi ještě na Zemi.

„Není…“ hlesl Constantine. A to bylo poslední, co mu taky mohl říct. Jen… to… jediné… hloupé… slovo… Hloupý, hloupý vymítač! Idiot! Kretén! Nezodpovědný… Brečel by, kdyby… Kdyby nebyl takový idiot!

Udělal jedinou možnou věc, kterou mohl. Použil Znamení.

Pak se Nebe potkalo s Peklem, když se Boží služebník rozhodl prodat Zemi Satanovu synu.

Ukázalo se, že vždycky je ještě poslední cesta jak z toho všeho ven. Vždycky zůstává ta poslední možnost, železná zásoba strategického plánování.

John Constantine už jednou zemřel a strávil dvě minuty v Pekle. Celý svůj zbývající život pak zasvětil tomu, aby se tam už nemusel vrátit. V tenhle jediný moment už mu to bylo jedno… Poprvé v životě se rozhodl udělat dobrý skutek zcela nezištně.

Čas se vždycky na okamžik zastaví, když někdo umírá.

Takže si podřezal žíly, aby na poslední chvíli zabránil zkáze světa.

A na Zemi se objevil Lucifer. Osobně. Extra kvůli Johnovi, protože Constantine... Celé Peklo, Nebe i hybridi věděli, že je to jediná duše, pro kterou si ochotně přijde dolů. A ten čas konečně nastal. Potěšeně si mlaskl a sedl si na židli před něj, šlapajíc do kaluže jeho krve. „Johny, už sem myslel, že se nedočkám,“ zapředl spokojeně a podíval se na tělo před sebou.

"Stejně jsi se nějak zdržel..." ušklíbl se Constantine a cítil, jak mu po spánku stéká stružka studeného potu. Chtělo se mu spát a cítil se prázdný. Bylo mu to už tak nějak jedno. Ale nechtěl, aby Gabriel vyhrál. Takovou radost tomu šmejdovi nehodlal dopřát.

"To víš, práce, práce, jsem pořád v jednom kole."

"Slyšel jsem. Prý se ti synáček krapet nevyved." Pokusil si připálit, poslední hřebíček do rakve. A už tu nebyl Chase, aby mu v  tom zabránil...

„No jo, rodinka, ukaž,“ z kapsy bílého saka vytáhl zapalovač a připálil mu. Jen aby mu vyhověl. A potom si ho odvede. „Mam pro tebe připravenej celej zábavní park!“

"Plnej krvavejch atrakcí, co?" zamumlal Constantine. "Cože to ten tvůj synáček vlastně provádí? Slyšel jsem, že by se rád udělal pro sebe."

"Znáš to, kluci," usmál se Lu.

"Je vedle s Gabrielem. A mají Kopí osudu."

„No, nejlepší vkus teda nemá,“ zatvářil se znechuceně Lucifer, a když pak uviděl jeho vážný výraz, vážnější než obvykle, naklonil se k němu a možná na chvíli, jen na pár vteřin mohl John zahlédnout jeho pravou tvář. A pak si prostě prorazil cestu do vedlejší místnosti a střepy se od něj jen odrážely, občas cinkly samy o sebe, jak porušoval, přetvářel a přizpůsoboval čas, prostor a realitu sobě.

John zbytek toho, co se dělo za rozbitými dveřmi, pozoroval s křivým úsměškem. Rozdal poslední karty...

Jakmile se do věci vložil tatíček Lucifer, šlo to rychle. Ani nestihl dokouřit, když Lu načechral Gabrielovi pírka. Poprvé a naposledy.

...

"Takže, co za to chceš?!"

Nic mu nezbylo. V náhlém hnutí mysli řekl to první, co ho napadlo. "Propusť Isabelu. Nech ji jít."

"Chceš se s ní vyměnit?"

"Můžeš tomu tak říkat..."

„No, je volná a teď jdem!“ Lucifer ho popadl za flígr a s neskutečnou radostí táhl k sobě. Jenže sotva ušel pár kroků, zasekl se. A John se ani nehnul. Mohl na to vynaložit síly kolik chtěl, ale ani ho neposunul. „Ty! To snad není pravda!“ Neuvěřitelná síla mu vyrvala Constantina z rukou a táhla na úplně opačnou stranu.

Constantine se na něj jen usmál a potom se nad ním náhle otevřelo Nebe.

"Nezištná oběť," otočil se přes rameno a potom poslal pánovi Pekel svůj poslední "pozdrav".

Pak ho ale někdo chytil a stáhnul dolů. Vzápětí mu mezi žebra vrazil dvě ostré dýky a otevřel hrudník dokořán.

"Tak to ne," zasyčel mu do ucha Luův hlas. "Ty budeš žít, Johne. A budeš žít jen pro to, abys mohl všem dokázat, že skutečně patříš PEKLU!"

A tak John Constantine, velký exorcista, žil ze Satanovy dobré vůle.