17. kapitola

Minulost je svině. V tomhle případě svině na druhou. Proč na druhou? Naši agenti jsou přeci dva... A jejich minulost je právě dohnala...

Spolupráce s Bee

17. kapitola

Dotaz nakonec sestavil na třikrát a získal potřebné informace. Měl perfektní přehled o tom, kdo, kdy, za kolik a kde nakoupil jaderný materiál i chemikálie. Ale neposunulo je to dál ani o milimetr. Bylo to stejné jako s těmi bankovními účty. Příliš malé částky, než aby se to dalo vysledovat, nebo považovat za alarmující. Prostě nenápadné, nikomu to nebylo podezřelé. Ne víc, než obvykle.

Dokud se jim neozvala informátorka. Že něco na Jukanova má. Jenže ani jeden z  nich ji neznal podle jména, ale velitelství tvrdilo, že je všechno v pořádku. "Víš, jak to dopadlo posledně, když něco takovýho tvrdili," zašklebil se Alex.

Blbě, pomyslel si Nathaniel, ale nahlas to neřekl. Jen vedení požádal, aby dočasně zablokovali všechny transakce na trhu, které se týkají jaderného materiálu, nebo chemikálií. Pokud je to tedy v jejich moci. Šéfové odpověděli kladně. "Nelíbí se mi to," podotkl potom, když sledoval, jak je jeho požadavek plněn a trh zvolna tuhne. Samozřejmě, že to nešlo absolutně, ale dočasně to zmrazit šlo. Alespoň něco. Ale ten špatný pocit sílil. Měl pocit, že Alex mu neřekl všechno a že mu něco uniklo. Něco důležitého...

"Tak, chce se se mnou sejít, aby mi mohla předat ty materiály," promluvil ode dveří Alex a v ruce držel pevnou linku. Netvářil se nijak nadšeně, o to méně, že se měli sejít k večeru. Ta ženská byla buď magor, nebo sebevrah. Nebo obojí, což byla zaručeně ta nejhorší kombinace. Ale co by mohla být jiného, když podle všeho špehovala Jukanova?

"Budu na drátě a poblíž, kdyby se to náhodou podělalo," ušklíbl se lehce Nathaniel. "Pořád tě budu mít na očích."

Jenže dohodnutá hodina se neúprosně blížila. Co na tom, že se to Alexovi nelíbilo. Musel tam. A taky šel. Tmavé ulice byly chladné a tiché. Nikdo nebyl natolik pošetilý, aby se procházel venku v tuhle hodinu. Když dorazil na určené místo, ještě tam nikdo nebyl. A tak čekal a doufal, že Nathaniel je někde blízko.

"Slyšíš mě?" zapraskalo mu v uchu. Nathaniel. A jeho udělátka. Když došlo na věc, uhlazený agent se proměnil v počítačového geeka.

"Hm," zamumlal polohlasně Alex, kdyby náhodou informátorka přišla o něco dřív. Zřejmě by jí bylo podezřelé, proč si mluví sám pro sebe nahlas. Navíc většina z nich nejsou idioti, aby si nedali dohromady dva a dva. Nechtěl se prozradit. Zbývalo ještě pět minut a stále nikoho neviděl. Nelíbilo se mu to. Ostatně ten pocit měl už od výstupu z letadla.

„Radši už nemluv,“ doporučil mu Collins, který se mu nastěhoval do hlavy. Nebylo to úplně příjemné, ale na nic taky ne. Do myšlenek mu stejně neviděl. „Mám s tebou vizuální kontakt, takže bude stačit, když jen kývneš hlavou.“

Shaw se sice divil, jak může v té tmě něco vidět, ale mírně kývnul hlavou. Nathaniel potom ještě něco řekl, ale nerozuměl mu. Z blízkého kostela začaly vyzvánět zvony. Celá a informátorka nikde. Nebo to si myslel, dokud nezahlédl přibližující se siluetu. Stále byla mimo dosah skomírajících pouličních světel, aby určil pohlaví.

"Vidím ji," oznámil mu Collins.

"Je to ženská?" zeptal se přes to všechno Shaw.

"Jo, to jediné určím. Ale nic víc..." Nathaniel zjistil, že se potí. Za to mohlo Rusko. Jeho ruské geny se bouřily proti přítomnosti rodné hroudy, byl z toho celý nesvůj a tohle se mu nelíbilo ani za mák. Tušení, které se mu usadilo za krkem, se ne a ne hnout. Ve vzduchu byl průser.

Nastavil na dalekohledu větší citlivost a zaostřil na tu ženu. Po zádech mu stekl ledový pot.

Tu tvář už totiž viděl. Před pár měsíci v Alexově bytě. A od té doby by si ji nespletl s žádnou jinou. Její mužskou verzi totiž vídal, kdykoliv se s Alexem milovali.

Shaw přimhouřil oči, snažil se zaostřit, rozpoznat tvář. A na pár vteřin přestal dýchat. "To není možné," zamumlal a nevěřil svým očím. Tohle byl buď hodně špatný vtip, nebo... Ne, byl to špatný vtip. "Veroniko?"

"Zdravím, bráško."

Celou dobu si myslel, že se něco podělá a teď to měl. Nathaniel polknul několik nadávek a potom pomalu opustil svoje stanoviště. Správně tam měl zůstat podle plánu a zasáhnout jen v případě potřeby, ovšem tohle byla nad vší pochybost vyjímečná situace. Prostě průser.

Pustil dalekohled a vytáhl pistoli.

"To se mi zdá. Ty... Ty máš být mrtvá. Několik let mrtvá. Zemřela jsi na té misi," blekotal dál Alex a byl v perfektním šoku. Jeho dvojče. Jeho krev. Jeho sestra. Je naživu. Z hlavy se mu vypařil důvod, proč tu vlastně, na koho tu měl údajně čekat a co se to doopravdy děje.

Nathaniel zaklel, protože podle všeho byl Alex tak dokonale mimo, že by nevnímal ani pistoli položenou k hlavě. Najednou si dal dvě a dvě dohromady. Ten informátor, ten Alexův informátor, který zůstal v Rusku... Toho teď měli před sebou. Byl to mžik, než mu to všechno sepnulo. Oh, doprdele. Jukanov! A Alexovi to zřejmě došlo také.

"Samozřejmě, že zemřela. Díky tobě..." pousmála se. "Nejsem nic jiného, než stín v tvé hlavě. Nebo ve tvém svědomí?"

"Díky mě? To ty ses rozhodla, jako starší sestra, že na tu misi půjdeš! Já chtěl místo tebe!" Pche, starší o téměř tři minuty. Dvojvaječná dvojčata. Byli stejní. Naprosto. On upadl, rozbil si koleno a ona začala brečet. Rozhodli se jít na stejnou školu, stejnou střední, byli nerozluční. Oba šli k FBI a nakonec je rozdělila jedna jediná posraná mise.

"A tys mě tu nechal, to je přece normální, ne?" Úsměv nahradil úšklebek.

Collins by se modlil, kdyby to uměl, ale takhle jen mohl doufat, že Alex zachová chladnou hlavu. Že mu nerupnou nervy. Že se to neposere ještě víc. I když, v tomhle případě už to bylo asi jedno. Už takhle bylo úplně...

Dál mluvila, slyšel její hlas přes Alexův mikrofon, ale jen vzdáleně, nerozuměl jí ani slovo. Mohl jen odhadovat, že je nepříčetně vzteklá.

"Sakra, já tě tu nechtěl nechat!" Sourozenecká hádka. Z dálky to nevypadalo nijak hrozně, z blízka velmi nebezpečně. Který pár, ať už milenecký nebo sourozenecký, používá při hádkách bouchačky? "Tys mě zradila! Vlastního bratra! Prodalas mě tomu zkurvysynovi, vykecala na mě první poslední! Za to ti mám děkovat, nebo co? To je nějaká pomsta?!" mířil na ni pistolí, ale ruka se mu chvěla. Zrovna jemu. A který smírčí soudce je připraven střílet? Pokud se Nathaniel nemýlil, tak byl první. Stiskl zbraň pevněji, ujistil se, že ji nemá zajištěnou a postupoval dál.

Alex pomalu ztrácel nervy, poznal mu to na hlase a to nebylo dobré, to vůbec nebylo dobré.

"Prodala? Prodala?!" Rozesmála se. Byl to vysoký, pisklavý smích někoho, kdo snad kdysi býval jeho druhou polovinou. "Pořád tak vtipný, to snad není možné. Prodala? Nebylo co prodávat! Ostatně, ty ses zase nechal koupit. Abys utekl, zapomněl jsi, žes kdysi míval sourozence!"

"Řekni, kdo mě prásknul?! Kdo mě kurva prásknul?! Přesně ten hajzl věděl, kde budeme. Tak tak jsem to přežil, nic jsem mu neřekl! Všichni se dostali ven, kromě mě. A víš co? Za celou tu dobu mě nikdo nehledal. Ani vlastní sestra," to slovo skoro vyplivl. Teď už mu to dávalo smysl. Musela přeběhnout už dřív, už předtím, nebo někdo jiný z jejich skupiny, kdo byl o tom případu informován. Malá skupina lidí, nejvyšší úroveň bezpečnosti.

"Prásknout? Měla jsem co prásknout? Nebylo nic, co by už nevěděl! Jasný? Jen jsem potvrdila jeho domněnky, nic víc!" Bylo zvláštní, že nekřičela. Vlastně ani dost nezvýšila hlas. Jen se na něj dívala, přes mušku zbraně. Sestra, kdysi dávno. Jako jedno tělo a jedna duše. Kdysi dávno.

Nathaiel stál jen kousek od nich, neviděli ho, ale nemohl zasáhnout. Riskoval by tím hrozně moc a zisk by byl pramalý. Už pochopil, že tohle byla dokonale nalíčená past. A i když nesklapne, jak asi měla, tak přišli o celé hotelové zázemí. Jukanov moc chyb nedělá.

"No a co! Ale díky tobě to věděli na sto procent! Potvrdila jsi jim to! Za co si tě koupil, hm?!" Byl vzteklý. Nejradši by ji zastřelil, z dálky, nebo z blízka? Ale to by mohla vystřelit i ona. Upřímně doufal, že Nathaniel sem nevtrhne, nepřežil by to. Ona... Ona byla šílenec, mnohem nebezpečnější než on, mnohem horší než oni dva dohromady. Koutkem oka se podíval kamsi do tmy a jemně kývnul hlavou, Veronika to neviděla, díky bohu. Naproti tomu Alex doufal, že Nate to postřehnul.

Postřehl, ale netušil, co s tím má dělat. Nebo mu jen Alex naznačuje, že má situaci pod kontrolou? Nevypadalo to tak. Rozhodně na to nemohl vsadit.

"Jukanov," odvážil se zamumlat. "Ať mě čert vezme, jestli tu není někde poblíž."

"Za co mě koupil? Musel mě kupovat? Za tu almužnu, co jsme brali, by si koupil i šéfa a ani by ho to nestálo moc peněz. Seroža moc dobře ví, že kvalitní práce se musí taky kvalitně zaplatit."

Shaw v tu chvíli zřetelně slyšel, jak Nathaniel zalapal po dechu.

To byla chyba. Veronika zamířila do tmy a vystřelila. Shaw zase namířil sestře na ruku a vystřelil též. Teprve až potom zašeptal tiché "Ne."  Minula? Trefila? Jenže kdyby trefila, Nathaniel by vykřikl, pokud by netrefila hlavu, nebo srdce. Dopad těla na zem by skoro neslyšel.

"Alexi," ozvalo se ve sluchátku. "Alexi, co se stalo?" zeptal se Nathaniel dutě a dočista bez výrazu. "Je mrtvá, Alexi?"

Shaw si znatelně oddechl. Pomalu přešel k bezvládnému tělu. Zapomněl, že střelba ji líp šla levou. Pokud, byť jen trochu, vychýlil ruku z kurzu, mohl... Mohl ji zabít. Odkopl pistoli a podíval se na ránu. Netrefil ruku, netrefil rameno, trefil... Ne, nedíval se blíž. "Já..." Jen tam stál, ramena svěšená a pistoli skoro upustil. Najednou byla tak těžká, jakoby vážila metrák.

"Tak tedy klobouk dolů, nečekal jsem, že to uděláš," ozvalo se najednou ze tmy. Tam, kde měl stát Nathaniel a krýt mu záda.

Stál tam. Jen měl pistoli u hlavy.