Přání - 5. kapitola - Začátek

Nová postava, nové všechno! Nikdo přece netvrdil, že po jeho smrti zůstane vše při starém... Natož Johnův život...


Spolupráce s Bee


Začátek

Muž si vyhrnul rukávy černé košile a podrbal se na zátylku. Byl venku měsíc. Po pěti letech konečně na čerstvém vzduchu a co dělal? Každý den po něm pátral – byl to částečně úkol, částečně to chtěl i on. Párkrát se ukázal i v Midnightově klubu, seděl vzadu, ve tmě, aby ale viděl na dveře a čekal, jestli se tam neukáže. Ale nikdo nikde. Ticho po pěšině. Občas stál i na střeše protějšího domu, než bydlel John. Moc dobře si pamatoval, že má znamení i na oknech. Neměl šanci se tam dostat.

Ani ho nezahlédl. Constantine jakoby se vypařil, nebo nikdy ani neexistoval. Nechodil na nákup, nechodil do kostela, nechodil ven. Nebo to dělal tak, aby o tom nikdo nevěděl. Ale ani exorcista se nemůže tak dokonale skrývat, nebo snad ano? Spíš to vypadalo, že prostě zmizel. Definitivně a navždy.

„K sakru,“ zanadával si a prohrábl vlasy. Nemohl se ještě ukázat v celém světle, jen několik lidí vědělo, že tu je, a těch několik lidí taky vědělo, že John pořád pracuje, pořád chodí k Midnightovi a démony i hybridy vymítá s větší vervou než předtím. Jistě, už ho neomezovala rakovina, neměl záchvaty – byl silnější. Jenže to on taky.

Byla to jako hra kdo s koho. Samozřejmě nemohl vědět, jestli ho John loví. Ne, nejspíš ne, John podle všeho ani nevěděl, že je zpátky...

Pak se najednou ukázal v okně svého domu. Stejně bledý, vyhublý, černovlasý... Stál u okna a díval se kamsi dolů na ulici.

Jen se usmál a samou radostí mu zasvítily červeně oči. Konečně ho uviděl. Opřel se o lacinou zrezavělou napodobeninu lišty a dál pozoroval, co dělá. Pomalu se mu vracely vzpomínky na chvilky strávené v jeho bytě, v jeho společnosti. Jak se o něj staral a John nechtěl, byl protivný a za každou cenu chtěl ochránit Angelu. Hm, Angela... Na tu bych se mohl taky zajít podívat. Kvůli ní se to přece tenkrát všechno stalo, ne? Kdyby za Johnem nepřišla mohlo všechno proběhnout v klidu a míru. Mammon by obsadil Zemi a bylo by to všechno ok. Měl by Johna a klid. Měl by všechno, jak jen by si přál. 

Tak to přece tenkrát chtěl, ne? Tenkrát, když zaprodal svoji duši. Jenže to si nepamatoval a možná ani nevěděl, co chtěl a Lu to rozhodl za něj, že se mu možná bude hodit – časem. A hodil. „Johny,“ protáhl mazlivě sám pro sebe do ticha noci a usmál se. Měl nutkání tam za ním jít a zazvonit, ale neudělal to. Vlastně byl překvapený, že mu Midnight nic neřekl – a to musel přirozeně vědět, že k němu do klubu chodí. Nebo že by to mělo co dělat s tím, že se zase vrátil k neutralitě? Hra na Švýcarsko zřejmě pořád byla docela zábavná. A papá v ní byl dokonalý mistr. Jemná finesa hry to bylo přesně to, v čem se vyžíval. Už odnepaměti... Constantine ho takhle vždycky popisoval. Nemýlil se.

John chvíli pozoroval ulici pod sebou, jako to ostatně dělával skoro pravidelně, potom zase zmizel někde uvnitř bytu. Rozhodně dřív nebo později vyleze ven. A doufal v to, že to bude rozhodně dřív.

×

Dead as dead can be

my doctor tells me,

but I just can't believe him...

Midnighte zase pouštěl tu šílenou muziku, v poslední době se mu výrazně změnil hudební vkus. K horšímu, jak Constantine usoudil po pár hodinách podobného nářezu. Bylo to jako kdyby mu do hlavy vydlabali díru. Drnčely mu z toho kosti.

A ke všemu - věděl, že ho někdo sleduje. Poprvé po pěti letech cítil něčí přítomnost na kůži s naprosto nebývalou intenzitou. Cítil toho neznámého všude kolem sebe... A začínal mít neblahé podezření.

„Vážně, Johne, sotva se zbavíš rakoviny, už si uháníš cirhózu jater?“ zašklebil se na něj papá a nalil mu další skleničku. Tenhle chlap byl vážně... Elita. Někdo, kdo vás zaujme na první pohled a zároveň vám tím jediným pohledem dá najevo, že je nebezpečný a nemáte ho srát. Midnighte mu to nežral.

"Chm, zase tolik nepiju... Poslyš, nevyptával se tu na mě někdo. Tak týden nazpátek? Nebo prostě v poslední době?" John mu pošoupnul svou skleničku.

"I kdyby, tak ti to neřeknu. Jsem neutrální."

"Nechceš s tím jít doprdele?" zeptal se John nenuceně.

„Fajn, nikdo se po tobě neptal. Kdyby jo, byl by to kretén,“ odpověděl upřímně Johnovi a zamyslel se. Ne, ten někdo nebyl tak hloupý, vlastně byl možná chytrý až moc. Spoléhat se na jeho neutralitu... „Proč to chceš vědět?“

"Protože mám divnej pocit v zádech, proč asi?" ušklíbl se Constantine. "Nalej mi vodu, než si to rozmyslíš."

„Víš, řeknu ti to takhle. Já jsem neutrální, tenhle klub je neutrální. Ti, co sem chodí nesložili žádnou přísahu ale většina z nich respektuje moje pravidla – co ale dělají, když vyjdou ze dveří, to už je jejich věc. Poptej se jinde.“ Midnighte si zapálil doutník a pousmál se. „Navíc - kdo si myslíš, že tě sleduje?“

"Takže mě někdo sleduje. Znám tě už dost dlouho, poznám, kdy mi lžeš, i když si myslíš, kdovíjak nejsi chytrý a kdovíjak jsi to nezamaskoval."

„Ne, nelžu ti. Nikdo se tu po tobě neptal, ale co tím chci říct je to, zeptej se některých, co sem chodí. Ale venku, ne tady. A neuhýbej, kdo si myslíš, že tě sleduje?“

"Chase," odtušil Constantine po chvíli ticha.

„Proč zrovna on? Nesnáší tě polovina Pekla a Lu se svojí rodinkou a tou druhou půlkou by tě nejradši viděli čuchat ke kytkám zespodu s duší u nich dole,“ prohlásil klidně a tentokrát nalil sklenku i sobě. Zase ten kluk. Když před pěti lety přišel John s jeho mrtvým tělem k němu do klubu, neměl to srdce mu říct, že nemůže provést obřad pořádně. K tělu se nikdo nedostal a ani nedostane, ale duše... Duše je něco zcela jiného – ta už někomu patřila, ji zachránit nemohl.

"Já vím, že je to on," zamumlal Constantine po další chvíli ticha. Byla dlouhá. Protože měl jistotu, ale neměl důkazy. Ne takové, jaké by Midnighte uznal. Jak by mu asi mohl vysvětlit, že v noci cítí ty lehké doteky, jakoby nespal sám? Jak vysvětlit, že cítí polibky na své kůži... Ne, to se nedalo vysvětlit. Ale jeho jistotu to jen utvrdilo.

„Johne, jsi opilej. Vezmi si taxík a jeď domů se z toho vyspat. Ať tě sleduje kdokoliv, jak tě znám, tvoje ochrana ho nepustí.“

"Díky za potvrzení," exorcista se náhle zvedl, hodil na stůl útratu a zamířil ven. Od chvíle, co přestal kouřit mu vzduch v Midnightově baru přestal lámat plíce, ale ulice byla ulice.

Navíc bylo pozdě a výdělky hubené. Nebylo do čeho píchnout a nebylo ani co utrácet.

Když za ním práskly vchodové dveře, papá dopil obsah skleničky a pak jen pronesl: „Tak vylez. Vážně se divím, že tě John necítil, démone. Nebo radši hybride?“

Osoba se krátce zasmála a vystoupila ze stínů. Midnighte uviděl štíhlé tělo oděné v polobotkách, černých kalhotách a košili stejné barvy s rukávy vyhrnutými k loktům. Vlasy měl o trochu delší, než si pamatoval, ale jinak to byl on. Možná až na ten úsměv a oči. „Chase bude stačit.“

"Dobře, takže poslouchej. Sice jsem přísahal neutralitu, ale hřiště si z mýho klubu dělat nebudete! Stačí jak mi to tady John poničil naposledy, dával jsem to dohromady pár měsíců a neměl z toho radost. Takže tě varuju předem!"

„Kdy naposledy? A kdo si z klubu dělá hřiště? Jen mě zajímá, jak se má. Myslíš, že bych měl zazvonit na jeho zvonek a čekat, že mě s úsměvem pustí dovnitř?“ Chase si složil ruce na prsou a posadil se na kraj jednoho z mnoha stolků.

"Když si chtěl zasurfovat, zatímco jste honili Mammona. O ten surfing mě žádal ne zrovna zdvořilým způsobem. A s tím zvonkem bys možná měl větší úspěch, než ho takhle tajně šmírovat."

„Já ho nešmíruju. Proč si mě neprásknul, co, ty Švýcarsko? John by měl radost,“ ušklíbnul se a vážně se za ním chtěl zastavit. Tentokrát by se těch dveří už nezapomněl nedotknout.  Ale... Vážně byl dobrý nápad se mu ukázat?

"A proto se tu schováváš jako starej voyeur?" ušklíbl se papá.

„Je to úkol. Nic víc, nic míň,“ oplatil mu to Chase a odešel. Nebo zmizel. U démonů to znamenalo jedno a to samé.