Přání - 6. kapitola - Návštěva

Chase se vrátil... John si to uvědomuje, jenže to, co se vrátilo - je to opravdu stoprocentní Chase, kterého Constantine znával? Nesázela bych na to...

Spolupráce s Bee

Návštěva

Zase ho sledoval. Cítil ten pohled v zádech, cítil, jak po něm klouže od shora dolů, cítil... A měl toho dost!

Prudce se otočil na podpatku.

"Vylez! Dávno o tobě vím, Chasi! Tak se ukaž!"

„Vědět o mě stoprocentně budeš až teď, předtím sis nebyl jistej,“ opověděl mu hlas a vyšel z postranní uličky. Dost tmavé, dost špinavé a taky tak trochu slepé. „Co tak naštvaně? Ty nejsi rád, že mě vidíš?“

Constantine polkl, ale přece to už dávno věděl. To, že jestli se Chase někdy vrátí, bude patřit k těm... Dole.

"Nesnáším, když mě někdo šmíruje," odpověděl potom.

„To mě vážně mrzí. Jak ses vůbec měl? Celé ty dlouhé roky?“ Chasův hlas byl jiný. Ne tak vřelý, jako předtím. „Copak, něco se ti nelíbí?“ Jako dobrý herec se teatrálně prohlédl, a když zjistil, že je vše v pořádku, projel si rukou vlasy a usmál se. Divadýlko, nic jiného to nebylo, ale aby získal to, co chtěl, musel využít všechny dostupné prostředky.

„Ptáš se a odpověď stejně dávno víš,“ ušklíbl se mírně Constantine, na ten okamžik se mu podařilo najít ztracenou rozvahu. Čekal to a byl na to podvědomě připraven. Jen se teď na okamžik nechal vyvést z míry, to se občas stává. I těm nejlepším z nejlepších. „Asi nemá cenu ti tu zdvořilostní otázku oplácet, že?“

„Ptáš se na něco, co víš, nebo tušíš,“ kontroval Chase.

„Taky pravda. Takže… Lu se ještě nesmířil s tím, že si mě nenapíchne na vidle?“

"Ne, teď už tě nesnáší celé peklo a mě to dávali sežrat. Dokud Lua nenapadlo, že bych mohl jít nadýchat čerstvého vzduchu. Říkal jsem mu, že chci ty svoje hadry, nebo něco... Míň formálního, ale on trval na vzhledu Baltazar. Asi mu chybí," povzdychl si a poupravil si vyhrnuté rukávy košile. Ze začátku ty hadry proklínal, ale potom si docela i zvykl. Navíc usoudil, že se po něm lidi více otáčejí, a když občas mrkne na nějakou osobu opačného pohlaví, lehce se začervená. Nebyla to sice Baltíkova úroveň, ale to se dožene...

"No to víš, kvalita je kvalita a to se těžko nahrazuje." John si ho pomalu prohlédl od hlavy k patě. Nevypadalo to nejhůř. Svého Chase by v tomhle mladém muži hledal jen stěží, ale jeho Chase umřel před pěti lety... Povzdechl si. "Tak co chceš, ať to máme odbyté."

"To od tebe není pěkné. Copak ty si nepamatuješ tu legraci, kterou jsme si spolu užili?" Hybrid naklonil hlavu na stranu a v tu chvíli se rozpršelo. Jako tehdy - jenže tehdy pršelo jen v budově, ale byl to poslední déšť, který Chase viděl.

Constantine jeho otázku ignoroval. Jen též mírně naklonil hlavu na stranu a zaujal vyčkávací postoj. Teď už mu déšť nevadil, za těch pět let se jeho kostra stihla trochu obalit svalstvem a taky získal jakous takous imunitu, ačkoliv si dával pořád zabrat.

"Našel sis za těch pět let někoho?" ušklíbnul se mladík a ignoroval, že se mu košile lepí na tělo. Koneckonců, neměl se za co stydět. V Pekle mu Lu dal pořádně zabrat, když vymyslel svůj plán, jak se Johnovi dostat na kobylku - samozřejmě k tomu využil nejčerstvější materiál, který měl po ruce. Chase.

I tahle otázka zůstala nezodpovězena, ačkoliv se Constantinovi na jazyk dralo pár poznámek typu "Jak je od Lua hezké, že se zajímá o můj sexuální život". Spolkl je. Nehodlal Peklu podat ani stín prstu, protože ještě pořád patřilo k jeho nejhorším nočním můrám. Tahle konverzace byla jen otázkou výdrže.

"No dobře, tak zkusím něco jiného," zamumlal si pro sebe a usmál se. Když John vidí pravé tváře, u hybridů andělů křídla, jak asi uvidí jeho? Podobně jako Baltazara? Lu se ho sice snažil nahradit jeho maličkostí, ale že by si dal až takovou práci a sáhl do podstaty démona? "Tak co vidíš?"

Exorcista na něj zaostřil, ačkoliv se prapůvodně chtěl vyhnout i téhle otázce... Věděl, co by měl vidět. Démona v lidském těle, přesně takového, jako byl Baltazar a tisícovka dalších, které už kdy potkal. Věděl, až moc dobře, jak to má vypadat. Jenže neviděl nic z toho. Nic, co by to alespoň vzdáleně připomínalo. Ano, Chasovy oči, rudé jako krev. Ale to byl jediný signál. A pak si to uvědomil - Chase se narodil jako člověk a to je fakt, se kterým ani Lu nic nezmůže.

"Mohl ze mě udělat démona, kdyby chtěl. Mohl si mě nechat jako zotročenou lidskou duši, ale on udělal tohle. Mám pár jejich schopností... Rozhodně je to lepší, než dělat pekelnou děvku."

"To je mi líto," zamumlal John po chvíli, co si ho ještě prohlížel. Možná by takhle vypadal, kdyby to tenkrát přežil. Možná. "Takže, co máš za úkol? Máš mě dostat zpátky? Poslat mě milujícímu tatíčku Luciferovi do náručí?"

"Mimo jiné... To taky, ale především získávat duše. Ty jsi taková jahůdka na dortu. Ale, ale, už mě volá, musím jít. Mimochodem - zapřemýšlej, co se stane s duší upsanou Ďáblu, kterou zabije někdo Shora," mrknul na Johna a lusknutím prstů zmizel.

Exorcista se zamračil, potom se otočil na patě a vydal se domů. Najednou si uvědomil, jaká se do něj dala zima. Zadrkotal zuby a zatoužil po horké sprše a suchých věcech. Voda z něj crčela na všechny strany a na duchu mu taky nejlépe nebylo. Chase je zpátky...

×

Chase zprvu nedokázal pochopit, jak si démoni mohou zvyknout na ten časový posun, jelikož v pekle ubíhal čas naprosto jinak. Ale časem se dokázal přizpůsobit a relativně správně odhadnout, kolik uplynulo nahoře hodin. Teď odhadoval, že uběhl den. Měl za úkol opět navštívit Johna. A tak šel. Hlavní dveře ani nezkoušel, na těch John nikdy nezapomněl ochranná znamení obnovovat, ale co okna? Co si pamatoval, měl na nich symboly též... Jenže jak kdyby řekl kámoš Fred, přírodní živly jsou svině. Takže s radostí musel konstatovat, že některé symboly už byly narušené. Perfektní! Když se protáhl dovnitř, zjistil, že se tu od jeho poslední návštěvy moc nezměnilo. Přibyla velká knihovna, trochu se změnilo uspořádání bytu. Nečpěl tu kouř. Množství alkoholu se neumenšilo, možná spíš navýšilo. Trochu investoval do koupelny a trochu do vybavení lednice.

Bytem se neslo šumění padající vody a Chase se usmál. Koupelna. Na tu si pamatoval až moc dobře. Měl tak trochu dilema, jestli tam má chodit, objevit se z ničeho nic, nebo se mu nacpat do postele a čekat... Nakonec zvolil tu nejmírnější cestu. Nalil si skleničku něčeho dobrého, ať už John pil cokoliv, vždycky to bylo značkové a výborné, a potom se posadil na kraj bytelného stolu. A čekal. A to sakra dlouho - John si dopřával. Hubené časy nejspíše skočily... Potom se ale rozhostilo ticho, přerušované jen občasným tichým povzdechem a tlumenou nadávkou. Typický John. Za skleněnými dveřmi se objevil stín jeho postavy - byl zabalený do obří osušky. Cvakla klika...

"Co tu hergot děláš?!"